poslední články

Od pátku 18.6. Tamto na pultech u všech dobrých knihkupců – v distribuci Kosmas, prodejnách CD – distribuce Indies a na několika dalších místech, které budeme postupně aktualizovat: Indies, Poštovská 2, Brno / knihkupectví Ženíšek, Alfa Pasáž, Brno /…

Desítky různých knih o rétorice v našich obchodech prozrazují zájem lidí o správnou mluvu a obnovují tradiční otázku o významu lidské řeči. I když se různým způsobem domlouvají také ostatní biologické druhy, článkovanou řečí se člověk výrazně odlišil od přírody, od světa zvířat. S řečí (etnickým jazykem) obvykle spojujeme vznik mýtů, umění, náboženství, filosofie i vědy, veškerý kulturní vzestup člověka. Ale jaký je vztah řeči a kultury? Jak řeč na člověka, kulturu a přírodu působí? Jak souvisí řeč mluvená a řeč psaná?

Prý se ztrácí mužský princip, psalo se v článku Sexmise 2010 (Lidové Noviny). Krásné a úspěšné ženy nemohou nalézt vhodné protějšky. Muži tápou ve své roli, nebo jsou příliš pohodlní se sebou něco dělat. Přibývá osamělých žen – sice osvobozených od svého „údělu“ vymoženostmi moderní civilizace, pozitivní diskriminací, antikoncepčními pilulkami… bezdětných i matek.
Říká se tomu krize mužství, válka pohlaví.

Jedním z důvodů, proč zase vydávat TAMTO, bylo dělat něco nespotřebního, co se nenechá zkonzumovat a bude nerecyklované. A protože invaze předchází parazitismu stejně jako konzumace spotřebě, je v jistém smyslu také invaze konzumací a spotřeba parazitismem. Recyklace je pak pohybem v kruhu, kdy z něčeho zkonzumovaného a spotřebovaného vyrobíme něco jiného, co půjde zkonzumovat a spotřebovat.

Zodpovědnost za trojrozměrný svět V tuto chvíli patří do seznamu Atelieru monumentální tvorby na Akademii výtvarných umění v Praze sedmadvacet lidí, včetně dvou pedagogů, doktorandů, stážistů a řádných studentů. Zdaleka ne všichni mohou svou tvorbu identifikovat s prezentací na následujících stranách. Pro tyto přístupy používáme mnoho jmen v jemných odstínech významů, ale zcela určitě tak nehledáme programové vymezení atelieru. [...]

Doba, kterou jsme si zvykli nazývat moderní, je bezpochyby zároveň dobou hledající stále dokonalejší, realističtější a věrnější obrazy. Někteří zastánci vývojových linií sice tvrdí, že najít „dokonalý obraz skutečnosti“ je dávná lidská snaha vysledovatelná v dějinách zobrazování už dříve, a to nejméně od rané renesance (nedávno jsme o tom s kolegy vydali knihu nazvanou Výzva perspektivy), ale je jasné, že toto úsilí sílí a zdá se být plně uspokojováno až s vynálezem a rozšířením fotografie okolo poloviny 19. století a následně s nástupem filmu ve století dvacátém.

Každá žena euroamerické kultury, tedy ta, která nemenstruuje do plátěných pruhů látky, které potom pere, spotřebuje za svůj život něco kolem deseti tisíc tamponů a vložek. Ty ovšem nejsou recyklovatelné: chovají se podobně jako tetrapakové obaly a nedají se třídit. Navíc jsou v drtivé většině případů bělené chlorem, protože v naší kultuře platí podivný předpoklad, že jen to, co je sněhově bílé, je sterilní. Jak vložky tak tampony jsou balené v umělohmotných, igelitových a papírových obalech a obsahují aplikátory na jedno použití. Každá z nás tak každý měsíc vyprodukuje těžko odbouratelnou hromádku odpadu velikosti zhruba jedné kilové mouky, kterou (co nejlépe zamaskovanou) vyhodíme se smetím, tedy netříděným odpadem. Od patnácti do pětapadesáti, tedy za čtyřicet let, menstruujeme dohromady asi čtyř set krát (období těhotenství a kojení nepočítaje). To je už slušná hromada vložek, tamponů, obalů, fólií z nich, aplikátorů a mimo jiné i papírových návodů na použití tamponů.