Synu, musíš vzít tučnějšího masa*

V ničem, co si žádaly mé oči,
jsem jim nebránil,
svému sdci jsem neodepřel žádnou radost
a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím
jsem se pachtil
a to byl můj podíl ze všecho mého pachtění.
I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma
rukama vykonáno,
na své klopotné pachtění,
a hle, všechno je pomíjivost a honba za
větrem…
(Kaz 2, 10 – 11)

Nebo jinak: “Prach jsi a v prach se obrátíš. ” (Gn 3, 19) Zde je základ požitkářství. Nebo také: “Na světě je utrpení. ” (1. vznešená pravda Buddhovy dharmy). To je pozvánka do našeho lokálu. “Kdo chce nicotu, dostane nicotu. ” (mistr Eckhart) Musíme být uvážliví.

Existuje jeden požitek, díky kterému “je každý okamžik drahokamem”, jak řekl Dógen. Vedle něj se všechno jeví jako bezcenné. Jsou-li věci zasaženy oním zázračným prostředkem, který je sladší než med a dražší než všechno ostatní, nabývají na ceně. Ten prostředek přetváří všechno ve zlato. Ovšem ne v obyčejné zlato, ale ve zlato k pití a k dýchání. Ta skrytá věc je ve všem a nejvíce o ní ví naše těla. Proto ta úvodní rada. Vždyť “člověk je od počátku stvořen přírodou a jeho vnitřnosti jsou tělesné. ” (Tractatus aureus)

Na knižním trhu jdou velmi dobře na odbyt knihy, které se snaží lidi k něčemu vycvičit. Vycvičit těla, aby dávala větší výkon, aby si dobře odpočala, aby si brala hodně rozkoše. Měl by se vydat prostě prázdný deník a čtenář by do něj zanášel, co se od těla na výše uvedená témata dozvěděl. Potěšit se, to je velmi osobní záležitost. Pro jednoho může být snadno jedem to, co je pro druhého vodou z rajské řeky. Požitek je výrazem smíru s tělem. Požitek je výrazem smíru s jiným tělem a s jinými těly a s okolím. Je to také velmi společenská záležitost.

Dnes se po nás chce, abychom byli pouze myšlenkovými bytostmi bez těl. Zápas mysli a těla nás provází celými dějinami. Nesprávná otázka: Je větším požitkem cítit otevřenou duši, symbiózu, toužit po spojení a ponořit se do těla, rozplynout se anebo cítit inspiraci, vnímat souvislost, slova, oheň ve věcech a v sobě? Přitom po nás Nikdo nechce, abychom řekli: navždy právě tohle a to druhé ne. Správná otázka hledá soulad těch dvou principů.

“Hleďte, jak v mnoha kostelích již zrušili starobylé zapíjení s vánočními popěvky. Svět již jen třeští. ” (Francois Rabelais, Gargantua a Pantagruel, 2. díl, Praha 1953, str. 63.)

Křesťanství odvedlo velký kus práce. Udalo směr a je v nás, ať se k němu hlásíme nebo ne. Jeho tázání se obrátilo k horním sférám a z tohoto semene, které si protiví půdu, dnes roste civilizace, jejímž snem jsou bytosti izolované ve svých drobounkých světech – bytech a vzájemně spojené kabely. Potěcha z informací, potěcha z vědění, potěcha z fantazií, potěcha z nápadů a myšlenek. Prosím, ale je to jen polovina. Bůh ví, kolik lidí ještě chce zůstat celými lidmi. Biomechanoidní fantazie zprošťují jednostranné revolucionáře problémů s tělem, s cítěním, s vědomím sounáležitosti. Oglalský šaman Dýmkový kámen k tomu říkal: “Jsem strašně zvědavý, jakým písním je ty mazaný čipy naučí, až takhle vyřídí svý orgánový duchy. ” Onehdy jsem zalistoval knížkou Největší hity Timothyho Learyho. Leary se k stáru proměnil v kyberpunkového nadšence a zkoušel odvážně pobuřovat vizí kyberúplněvšeho. Ten chlap se tak přilepil na to, že musí s někým bojovat, že už nerozeznával pravou od levé. Největší hity prozrazují oslnění právě výše uvedenými potěchami. Nabyl dojmu, že jsme se měli narodit jako mozky doplněné dárkovým balením kabelů a proplacenou poukázkou pro poskytovatele připojení.

Uvažujme ale o tom, že nejsou jen osvícení, jako když sjede z nebe blesk, ale také věci, které dlouho rostou a uzrávají. Proč objevujeme světlou bytost apollonskou a tu zemitou dionýsovskou zanedbáváme? Vždyť rozum nechápe nic, co dříve neuchopily smysly. Je to zvláštní, jak málo populární je ta zelená bytost, jarní bůh, který s rozkoší vdechuje smrt odcházející z tlejícího listí a cítí v ní nový život z pupenů nalitých šťávou. Je mu vlastní klid a v něm jiskra, neprovází jej zrychlování, naopak jistá tíže, se kterou zachází silou jiskry a svalů. Čekání na spojení. Jedna věc je uchystat chvíli a jít si za svým. To nejde stále. Druhá věc je vnímat a přijímat. Jako když ve známém městě objevujete nečekaná zákoutí. Nikdo přece nevěří, že umění radosti je zakleto ve šťastných zjevech yuppie z reklam a ulice. Ale všichni dělají, jako by tam bylo. Je třeba vědomí. Někoho, kdo chválí a zažívá vděčnost a úctu. “To, co hledáme, se veřejně prodává za zcela nepatrnou cenu a kdyby se na to přišlo, obchodníci by to neprodávali tak lacino. ” (Turba philosophorum) “ … proto je to ostatně tak těžké, Kámen nalézt, protože je ‘exilis’, nicotný, protože jej lze ‘najít zahozený na ulici’, protože je tím nejlacinějším, co je všude k mání …” (C. G. Jung, Grundwerk 5, Olten 1985, str. 132.) Tam je také klíč k požitku a k radosti, abychom se vrátili k úvodním větám. Strom s košatou korunou potřebuje kořeny hluboko v zemi. Starý mistr říkal, že mudrc je pro břicho a ne pro oko a že jen tomu je možné svěřit podnebesí, kdo si jej váží jako svého těla. Můžeme si mezi tolika různými lidmi dovolit cítit svět kolem nás? To podstatné nespočívá ve fantaziích a nápadech, ale v prožívání sebe a druhých.

Hedonismus je vlastně zásadní výzvou v životě. Nikdo není takový pitomec, aby si opravdu přál být nešťastný a chtěl umřít s tím, že dostal ošizenou porci šlichty, a přestože za ni zaplatil přemrštěnou cenu, vyhazovač s ním nelítostně vytřel lokál. Hédoné (slast) je dcerou Psýché (duše) a Eróta (lásky). Z příběhu jejích rodičů je zřejmé, že se toto dítě nezrodí jen tak. Možná proto se lidé chtějí vyvléknout z těla a představují si, že čím mu budou dál, tím budou blaženější. Je to naprostý středověk, ale neznalost kulturních kořenů z toho dělá věčně moderní hit.

Je politováníhodné, že asi více lidí zná Kalašnikova než vikomta Chateaubrianda, který přece přišel na dvojtlustý beef steak. Kolik kuchařů bylo zapomenuto, kolik vinařů a velkých pijáků! Ale kdyby jenom to? Kdo uctívá Šivu a první lidskou dvojici, která se potěšila v opojení marihuanou? A ty, co to jako první dělali tváří v tvář vsedě? Kdo vzpomene šejcha an – Nafzávího, který nás uvedl do Zahrady vůní pro potěchu myslí, a kdo Brillat – Savarina a jeho zásadní Fyziologii chuti? Za čím se to probůh pachtíme, když jsme ještě neokusili omeletu z vajec, hub, smetany, šalotky, chilli a estragonu?

Jen víno nechutnané
mrzet, přátelé, nepřestane!
(Tchao Jüan – Ming)

Ty správné věci přicházejí jako překvapení, které si člověk přál prožít. Buďme pozorní a vnímaví, trpěliví a vytrvalí. Při prvním sezení nerozpoznáme ani čtyři druhy čaje. Ovšem v těchto věcech se spěchat nedá.

* (Rosarium philosophorum)