O umění bláznů, nebeských radostech, elegantním životě

Slavnost bláznů nám minula. Horempádem příští rok, jářku, si ji ale podáme! Stultorum festa připadá těm, kdož nevědí, ke které kurii náleží, na 17. února. Není náhodou, že se pohybuje v úplné blízkosti bláznů lásky, dne sv. Valentýna (14. února). Jsou různé způsoby, jimiž mnoho umělců začínalo svou kompoziční práci a tyto předstírané mánie mají být považovány jakožto “směřující k tomu, aby vytvořily druhotný stav inspirace”.

Tak například Buffon, Milton a Alfieri uchvacovali se trochou hudby a psát mohli, jen když byli oblečeni s největší elegancí. Bourdalou před psaním hrával árii na housle. Italský básník Casti mohl skládat své verše, jen když měl v rukou karty. Corneille přemýšlel o svých tragédiích v úplné tmě, kdežto historik Mezeray pracoval jen při svíčce i za bílého dne. Vážný Cujas redigoval svých deset právnických svazků leže na břiše. Villiers de l’Isle – Adam pracoval rád takto nebo v posteli: Budoucí Eva byla napsána ležmo na břiše v hotelovém pokoji. Hugues Rebell, spisovatel velikého talentu, nedávno zemřelý, nemohl pracovat doma; najímal si pokoj v hotelu a nevyšel, dokud knihy nedokončil.

Hudebníci a umělci měli neméně zvláštní způsoby inspirace. Gluck dával přenést svůj klavír doprostřed louky, vypil několik lahví šampaňského a jal se skládat. Cimarosa mohl pracovat jen za hluku hovorů, jichž se sám zúčastnil, sleduje zároveň svůj melodický sen. Jako Buffon hledal Haydn inspiraci v rafinované toaletě; musil nadto mít na prstě prsten zdobený diamantem; psal pak svou hudbu, aniž by se kdy zastavil, po pět či šest hodin a aniž učinil škrtu. Schiller měl v zásuvce svého stolu narovnána shnilá jablka. Než se dal do práce, vyndával je a čichal k nim s rozkoší. Zola se spoléhal na zvyk. Dával se do práce, jako usedáme v určitou hodinu ke stolu.

Nic nepůsobí lépe na “duchovní vzestup”, odpoutání od těla,
než bedlivá četba Erotického slovníku.
Dejte prase do paláce, udělá z něho chlév.
Milujte se vespolek. Jak pak to – aniž bychom se trochu znali?
Ne, ne: trochu studu, trochu důstojnosti.
Je hanebné stydět se za své rozkoše.

Jak současné! A přesto těchto myšlenek napsal Rémy de Gourmont před sto lety do svých Promenád. Jiný kabát tomu nasadil Honoré de Balzac, když formuloval základní body své Úvahy o elegantním životě.

Účelem civilizovaného nebo
primitivního života je klid.
Absolutní klid produkuje spleen.
Elegantní život v nejširším slova smyslu je: umění oduševnit klid.
Člověk uvyklý práci nemůže
pochopit elegantní život.

Výslednice: Aby byl člověk elegantní, musí umět žít v klidu, kterého nedosáhl prací: čili, musí vyhrát v loterii, být synem milionáře, princem, sinekuristou nebo mnohonásobným obročníkem. Umělec je výjimkou: jeho zahálka je prací a práce je mu odpočinkem; je elegantní i nedbalý, jak se mu právě zachce; z rozmaru obléká dělnickou halenu, či béře si frak, který nosí elegáni; nepodrobuje se zákonům: sám je tvoří.

Umělec žije jak chce, nebo… jak může.
Elegantní život je dokonalý soulad života vnějšího a materiálního.
Nebo lépe: Umění duchaplně utrácet
své důchody.
Věda, která nás učí, abychom nedělali
to, co dělají ostatní, ač se zdá,
že děláme totéž.
Rozvíjet osobní kouzlo a vkus ve všem, co je nám vlastní a co nás obklopuje.
Učinit se hodným svého jmění.
Noblesa, kterou vnášíme do věcí.

Život elegantní byl by nejtěžší chorobou, která by mohla zachvátit lidskou společnost, vycházíme-li ze zásady: “Velké jmění je krádež”. Pokud lidská společnost existuje, byla vláda vždy zajišťovací smlouvou, uzavřenou bohatými proti chudým. Vnitřní boj, vyvolaný touto stranou, vzněcuje u civilizovaných lidí vášnivou touhu po majetku, což jest výrazným prototypem všech zvláštních choutek; neboť ze snahy nenáležet k pronásledované třídě vzniká noblesa, aristokracie, hodnosti, dvořané, dvorní dámy atd.

Avšak tato horečka, která způsobuje, že člověk všude vidí závodní stožáry a že se rmoutí, protože na nich vyšplhal toliko do čtvrtiny, třetiny nebo polovice, nadmíru roznítila sebelásku a zplodila ješitnost. A tu, jelikož ješitnost je umění chodit ve svátečním obleku ve všední den, každý člověk pocítil potřebnost nějakého odznaku jako důkazu své moci, aby upozorňoval chodce na výši postavení, které zaujímá na vysokém závodním stěžni, na jehož vrcholku jsou králové.

Tak tedy vznikly postupně všechny erby, livreje, šlechtické klobouky, dlouhé vlasy, větrné korouhvičky, červené podpatky, mitry, korčáky, náhrobky v kostele, pocta kadidlem, šlechtické přídomky, řádové stužky, diadémy, mušky na spodním rtu, rouge, korunky, střevíce se zobcem, soudcovské barety, taláry, královský hermelín, šarlat, ostruhy atd. jako viditelné odznaky větší nebo menší míry klidu, jehož si může člověk dopřát, větší nebo menší dávku fantazie, již možno ukojit, většího nebo menšího počtu lidí, peněz, myšlenek a námahy, jimiž mohl libovolně disponovat ve svůj prospěch.

A tak chodec rozlišoval už na první pohled zahaleče od pracujícího, číslici od nuly. Lidé zapřažení do práce a podobni parním strojům, produkují všechno týmž způsobem a nemají nic individuálního. Člověk – nástroj je druh sociálních nul, z nichž sebevětší počet nevytvoří nikdy sumy, nestojí-li před nimi několik jiných čísel.

Rolník, zedník i voják jsou uniformované fragmenty téže masy, úseče téhož kruhu. Lehají a vstávají se sluncem; jedni za kuropění, druzí za budíčku; jedni si oblékají kožené kalhoty a stačí jim dva lokte modrého plátna a boty; druzí si oblékají hadry, k nimž přišli bůh ví jak; a všichni se spokojují nejhorší stravou: otloukat omítku či zabíjet lidi, sklízet hrách nebo rány šavlí. Práce jest jim záhadou, jejíž řešení hledají až do posledního dne svého života. Jest to velmi často smutné pensum jejich existence, že si vydělali na malou dřevěnou lavičku, na které sedí před dveřmi své chaty pod zaprášeným bezem bez obavy, že jim řekne lokaj: “Jděte po svých, dobrý muži! Chudým dáváme jen v pondělí! ”

Drobný obchodník, poddůstojník, obchodvedoucí jsou ještě nejméně nedůstojné typy v životě lidí výdělečně činných; jejich život však ještě nese pečeť jakési vulgárnosti. Je to jen práce a zase práce: snad jen mechanismus je trochu komplikovanější, inteligence jest tu však poskrovnu.

Krejčí, který zdaleka není umělcem, straší v mysli těchto lidí v podobě nemilosrdného účtu: zneužívají módy špatných límců a fantazii si vyčítají jako krádež, jíž se dopouštějí na svých věřitelích, a povoz znamená pro ně za obyčejných příležitostí fiakr, při pohřbech a svatbách kočár. I když neukládají halíř k halíři jako nádeníci, aby si zajistili pro stáří střechu nad hlavou, naděje jejich mravenčího života se neupínají výše: vždyť jim stačí chladná světnice ve čtvrtém poschodí, k tomu plášť a nažloutlé perkálové rukavičky pro ženu; pro muže šedý klobouk a šáleček kávy; výchova v dobrém ústavu nebo poloviční stipendium pro děti a dvakrát týdně vařené hovězí pro celou rodinu. Nejsou to už pouhé nuly, leč také ne celá čísla; tyto bytosti jsou asi desetiny.
V tomto slzavém údolí jsou jejich životní požadavky vyplněny zajištěnou penzí nebo rentou v hlavní knize a požadavky elegance se omezují na drapérie s třásněmi, širokou postel a skleněné svícny.

Stoupáme-li ještě výše po příčkách společenského žebříku, po němž šplhají a na němž se zmítají pracující lidé jako plavčíci v lanoví velkého korábu, nalézáme lékaře, faráře, advokáty, notáře, úředníky, velkoobchodníky, statkáře, byrokraty, vyšší důstojníky atd. Tyto osobnosti jsou jako podivuhodně dokonalé přístroje, jichž všechny rourky, převody, páky a všechna kolečka, pečlivě vyleštěna, uspořádána, naolejována, vykonávají své funkce, jsou skryta pod vzácnými krumplovanými čabrakami. Leč tento život je stále ještě životem plným shonu, kde myšlenky nejsou ještě ani zcela svobodné, ani příliš plodné. Tito pánové mají na starosti denně určité množství záležitostí, zaznamenaných v notesu. Notesy nahrazují jim školní dozorce, kteří je ještě nedávno trápili a připomínají jim, že jsou otroky bytosti mnohem vrtkavější a nevděčnější než tyran.

A když už konečně mohou pomýšlet na odpočinek, smysl pro módu jest otupen, doba pro eleganci nenávratně ztracena. Také vůz, v němž jezdí, má rozviklané stupátko, nebo je rozklížený jako vůz proslulého Portala, ministra za Napoleonovy vlády. U nich stále ještě žije předsudek proti kašmíru; jejich ženy nosí riviéry a náušnice; jejich luxus je vždy trochu skoupý; u nich je všechno měšťácky bohaté a v průjezdu čtete nápis: “Ptejte se u vrátného”. Mají-li ve společnosti nějakou číselnou hodnotu, pak jsou to jednotky. Pro parvény této třídy jsou životní požadavky vyplněny dosažením baronského titulu a požadavky elegance blahobytně vypadajícím komorníkem nebo lóží v divadle. Zde přestává život pracujících. Vysoký hodnostář, prelát, generál, velkostatkář, ministr, komorník (který patří jaksi k inventáři elegantního života) a princové jsou ve skupině zahalečů a patří už k elegantnímu světu.
A na závěr několik dobrých rad skvělého dandyho George Brummela:

“Když vás lidé pozorují příliš zvědavě, nejste dobře
oblečen: jste oblečen až příliš dobře, příliš nepřirozeně
nebo příliš nápadně. ”
“Kdo předbíhá módu, dělá ze sebe karikaturu. ”
“Vše, co se snažíme oděvem skrýt, zatajit, zveličit nebo
vystupňovat více než přirozenost a módy dovoluje a chce,
je nestoudné. Slečna de la Valliére půvabně napadala
na nohu a nejedna hrbatá dovede vyvážit svou vadu
skvělými dary ducha nebo závratným bohatstvím vášnivého srdce.
Bůh ví, kdy ženy pochopí, že vada jim dává
nesmírné přednosti!… Muž či žena dokonale urostlí jsou
všedními tvory. ”A na závěr nejlepší:
“Díra v šatech je nehodou,
skvrna hříchem. ”