Jak se prasátko a medvídek chystali do kina, ale nedošli tam

„Tak si říkám, že dnes půjdu do kina,“ povídá medvídek jedno sobotní odpoledne velkým hodinám v prasátkově obýváku.
„Skvělý nápad!“ zakvičelo prasátko, ale hned dodalo: „Jenomže když je venku tak krásně, možná bychom měli jít nejdřív nasbírat pár žaludů.“
„Tak jo,“ souhlasil bez velkého nadšení medvídek. „Pojďme.“
„Nebo pár šišek,“ změnilo prasátko rozhodnutí.
„No dobře, tak šišek,“ zamumlal jaksi posmutněle medvídek.
Načež si prasátko významně povzdechlo a povídá medvídkovi: „Kéž by sis aspoň jednou opravdu stál za tím, co si opravdu myslíš! A ne jenom pořád přikyvoval a mručel na souhlas, i když si nejsi tak úplně jistý.“
„Když já se nehádám,“ říká medvídek. „Ty se možná hádáš rádo, ale já…“
„Tak schválně, kdo se hádá teď?“ frklo prasátko.
„Já ne!“ zareagoval nechtěně podrážděně medvídek. „A nech toho, jo?“
„Ty…. ty…. jsi vždycky proti mně. Vždycky.“
„Nejsem nikdy proti nikomu,“ zabručel trochu tvrdohlavě medvídek. „Tebe nevyjímaje.“
„Nebruč na mě,“ zvedlo prasátko rypák ke stropu.
„Bručel jsem, protože se mi snažíš namluvit, že se s tebou hádám. Ale já jsem se nehádal. Nehádám se nikdy. To ty se hádáš!“
„A kdo se hádá teď, kdo, ha?“
„Neříkej mi ‘kdo se hádá’!“ povídá medvídek.
„Přestaň mi říkat, co mám a nemám dělat!“ štěklo prasátko.
„Zase jsi proti mně! Copak nemůžu mít nikdy pravdu?“
„Já… se… ne – há – dám!“ zaburácel medvídek, až se okenní tabulky třásly.
„Dobře, dobře. Nehádáš se. Nikdy se nehádáš. To jenom já se hádám. Promiň, že kvůli mně ječíš, bručíš a řveš. Je to všechno moje chyba.“
„Já…“
„Ne, ne, ne, ne. Nic neříkej, prosím tě. Zapomeňme na to. Až budeš zase někdy kvůli mně bručet a řvát, někdo to zaslechne a bude si myslet, že se hádáš, i když ty se nikdy nehádáš, tak…“
„Tak promiň, že jsem bručel, ale…“ začal medvídek, ale prasátko ho přerušilo. „Ne, ne, ne. Je to všechno moje vina. Klidně na mě bruč a řvi, kdy se ti zachce. A hlavně když budeš mít pocit, že máš pravdu a že se nehádáš.“
„Ale já se opravdu nehádám!“
„Máš pravdu. Jasně.“
Nastalo dlouhé ticho. Medvídek začal přecházet sem a tam po prasátkově koberci a vypadal dost nervózně.
„Tak si říkám, jestli bude zítra pršet,“ povídá do napjatého ticha prasátko.
„Co? Hm?“ Prudce sebou trhnul medvídek.
„Možná nebude,“ odpovědělo si prasátko. „Nebo možná trochu.“
„Byl bych rád,“ povídá přiškrceně medvídek,„ kdybys pochopilo, že se nechci hádat.“
„No jasně…“
„A přestalo mluvit o dešti nebo o sněhu nebo o tornádech, když se há…, když se nehádáme.“
„Víš co,“ říká prasátko sladce, „ani se nemáme o čem hádat. Protože já věřím všemu, co řekneš. Myslíš, že bude zítra pršet?“
„Ne!!! Bude zemětřesení!“
„Máš pravdu.“
„Řekni to ještě jednou,“ zaskřípal zuby medvídek, „a už na tebe nikdy nepromluvím.“
„Já si můžu říkat co chci, protože jsem slušně vychované, ty… neomalený medvěde. A už ses mě nakomandoval dost! To já už s tebou nikdy nepromluvím!“
I přes srst bylo vidět, jak medvídkovi pomalu rudne čenich. Pak se medvídek otočil, vyrazil ze dveří a práskl s nimi, až se nad nimi zavěšený prasátkův děda v rámečku rozhoupal. Dup, dup, dup, bylo slyšet medvídkovy kroky na verandě. Pak se ozvala rána, výkřik „Au!“ a následovalo duté bum, bum, bum.
Nastalo dlouhatánské ticho, ve kterém se zarámovaný prasátkův děda konečně rozhodl a s rachotem dopadl na zem. Potom se zkoprnělé prasátko probralo a vystřelilo ze dveří. Když ovšem zmerčilo, že se medvídek mezitím zvedl, zabrzdilo tak prudce, až se muselo zachytit ochozu – – jinak by se skutálelo z verandy. Následovalo několik nejistých vteřin, kdy se rozhodovalo, jestli se prasátko taky – – bum, bum – – zřítí z verandy. Když úspěšně vyrovnalo rovnováhu, začalo přecházet po verandě sem a tam a důležitě pozorovat oblohu, jakoby mraky byly tím jediným důvodem, proč vyběhlo z chaloupky.
Kvůli prasátkově „vyrovnávacím manévru“ zapomněl i medvídek na chvíli na svou nehodu. Dokonce směrem k verandě vykročil, pak si ale cosi zamumlal pod vousy a vyšel na opačnou stranu – – směrem k lesíku. Jak se ukázalo, rozhodl se, že se bude ležérně procházet na trase lesík – veranda, veranda – lesík. Prasátko se taktéž rozhodlo chodit ve stejném okruhu tam a sem, sem a tam. Brzy si povšimlo, že medvídek je najednou mnohem blíž než prve. Rychle se tedy otočilo a namířilo si to zpět k verandě. Při další otočce už bylo prasátko asi jen dvacet šest kroků za medvídkem a při té následující se medvídek procházel pouhých osm a půl kroku za prasátkem. Když v dalším kole dorazilo prasátko k verandě, k lesíku už se obracelo společně s medvídkem. K lesnímu porostu a zpátky šli už bok po boku. Povídat začali oba najednou:
„Promiň,“ říká medvídek.
„Ne, ne, ne. Hm. Ale mluv, tys začal první…,“ potřáslo hlavou prasátko.
„Víš… omlouvám se za to, co se stalo.“
„Nic se nestalo, já… jsem k tobě nebylo zrovna milé.“
„Ne, ne, ne, já za to můžu.“
„Ale já jsem si začalo.“
„A já jsem se hádal…“
„To je v pohodě,“ řekli oba najednou. A v tichu, které následovalo, se ještě jednou prošli k lesu a zpět.
„Měl jsem strach,“ povídá medvídek. „Bál jsem se, že… že už nebudeme kamarádi.“
„A já jsem si myslelo, že zmizíš v lese a už tě v životě neuvidím,“ špitlo prasátko.
„Těch pět minut, kdy jsem se vzdaloval od chaloupky, bylo nejdelších v mém životě.“
„Když ses otočil a chvilku váhal, bylo jsem přesvědčené, že už se nevrátíš.“
Poté, co se asi tak třicetkrát prošli mezi chaloupkou a lesem, doprovodilo prasátko medvídka domů a medvídek na oplátku prasátko zpět k chaloupce. To už bylo prasátko pořádně unavené, ale stejně šlo ještě s medvídkem aspoň na půl cesty k jeho domku. Nakonec si uprostřed lesa potřásli tlapkou a kopýtkem a rozešli se každý po svém.
„Slibuji, že už se nikdy nebudu hádat,“ slavnostně prohlásilo před rozchodem prasátko. „Teda… možná někdy,“ dodalo.
„Já také ne. Slibuji,“ přidal se medvídek. „Teda… možná někdy,“ dodal rychle. „Ale jenom tehdy, když ty budeš chtít.“

(Z knihy Pig and Bear, vydané nakladatelstvím Four Winds Press v New Yorku v roce 1989. Přeložila Blanka Křivánková, ilustrace Richard Procházka.)