Chaos a intuice

inspirace chaosem

Jedna stará šamanská technika nalezení odpovědi na otázku spočívá v hledání obrazů na povrchu kamene. Adept najde vhodný kámen u cesty, sedne si s ním na klidném místě a když se zadívá na jeho povrch, začne v jeho struktuře a nerovnostech objevovat obraz. Zjevuje se mu odpověď. Velkou roli hraje náhoda, uvolnění. Jsou mnohé metody hledání odpovědí introspekcí vlastní mysli. Tázat se posvátné knihy proměn, tázat se tarotových karet…
Chaotické vjemy a šum jsou ideálním informačním spektrem pro zachycení projekcí. Projekce jsou psychické obsahy, které se okolo sebe nevědomě snažíme vidět, které promítáme na vnější svět a které mimo jiné zkreslují naše objektivní vnímání. Pocházejí zevnitř psýché – očekávání, strachy, všechna psychická napětí a energie se vynoří z šumu jako obraz v zrcadle.

náhodný prvek v tvorbě

Surrealismus je umělecký směr, kterému jde o odkrývání záhad a podivností lidské mysli. Na počátku 20. století vychází z Freuda a dále psychoanalýzu rozvíjí, všímá si všeho, co je pod povrchem, od skrytých významů po děsivá překvapení. Vlastně celé dvacáté století se odehrávalo ve znamení odhalování jakéhosi vnitřního prostoru.
Max Ernst, jeden z nejvýznamnějších surrealistů, zavedl hned několik technik, které do tvorby vnášejí náhodný prvek. Frotáž vznikla tak, že na kus přírodního materiálu – dřevo s výraznou kresbou, kůru, list – položil papír, který rovnoměrně zabarvil tužkou či pastelem a textura materiálu vystoupila v kresbě. Tvořil tak svoje podivné džungle a temné lesy s příšerami, které v nich žijí. Postup známý jako dripping po něm převzalo mnoho amerických malířů akční malby. Nad obraz se pověsila plechovka s otvorem ve dně, naplněná barvou a podle toho, jak se s ní komíhalo, barva na obraze vytvářela různé kruhy, smyčky, čáry a kapky. Spolu s dalšími náhodnými metodami – cákáním barvy, výbuchy apod. tak celá generace tvůrců vytvářela obrazy, které nic nezobrazují, působí však svou atmosférou a vypovídají o náladě, vnitřním rozpoložení a emocích tvůrce. Pro koho je Jackson Pollock příliš oficiální umělec, vzpomene si možná na brokovnicové obrazy Williama Burroughse. Před plátno se postaví plechovka s barvou a rozstřelí se brokovnicí…
Inspirace šumem v umění, zejména v hudbě a na videu se bude patrně dál rozvíjet. Snad to nedojde až k apokalyptickému projektu miliónů opuštěných šumících obrazovek, který zanecháme jako odkaz jiným civilizacím, ale kdyby ano, nebude od věci tomuhle bezva programu porozumět.

fraktální dimenze

Věda se dotkla chaosu a znamenalo to konec velké laplaceovské iluze, že až jednou budeme znát stav všech částic ve vesmíru, budeme znát i celou jeho budoucnost. Jednak existují situace, které jsou tak citlivé na počáteční podmínky, že jejich vývoj ovlivňují naprosto nepatrné změny – a my jejich stav nemůžeme zjistit s požadovanou přesností, protože měřením částici ovlivňujeme. A za druhé – i kdyby se nám to zjistit podařilo, je chování některých systémů natolik podivné, že předpovědět nelze.
Vědce zajímaly například atmosférické turbulence, víření vody, rušení na elektrických spojích při přenosu signálu nebo i kolísání populace zvířat. Sestavili tedy pro tyto jevy matematické rovnice a protože je neuměli vyřešit, začali je zkoumat. Klíčem k nim byla iterace, opakovaný výpočet s postupným upřesňováním výsledku, tedy s novým časovým rozměrem. A stalo se, že z dřívějších ladných přímek a parabol se začaly klubat zamotané spletence bez jakéhokoliv řádu.
Ovšem jako obrázek na počítači vypadaly zajímavě nebo dokonce krásně. Mohou připomínat i obrazy květenství Františka Kupky, jednoho ze zakladatelů abstraktní malby. Abstrakce už není žádné pronikání, ta již je uvnitř snových krajů bez konkrétních věcí. Matematika se sblížila s přírodou a uměním. Nejvíce se matematickými obrázky proslavil Benoit Mandelbrot, kterého zajímala hlavně jejich geometrie, a protože se mu zdálo, že dimenze některých čar v nich obsažených nemůže být celé číslo, dal jim jméno fraktály. Znamená to zlomkovitost, že jsou “něco mezi” obvyklými stupni dimenzí, jak je známe.
Grafické fraktální útvary se totiž vyznačují soběpodobností. Jeden “motiv” se v nich vyskytuje mnohokrát, v mnoha velikostech a podobách, nikdy ne úplně stejný, opakuje se jako hlavní kostra i jako detail, žádná část obrazu tak není konečná, ale obsahuje nový vesmír.
Například každá větévka fraktálního stromu je novým stromem. Strom zabírá konečný prostor, což je vidět na první pohled, ale jeho povrch spočítat nelze, má jinou dimenzi. Je to problém jako býval se sedmihlavou saní, které za každou useknutou hlavu vyrostly tři nové. Jak se vyrovnat s hlasem nevědomí?

attraktory, teorie systémů

Čas nabývá na významu. Zachytit svět v jednom okamžiku, jako na fotografii, stačí jenom k omezenému poznávání. Jen k vytvoření obrazu, na němž je výsek skutečnosti, přesně ohraničený rámem, který si s okolím nevyměňuje ani hmotu, ani energii. To nestačí. Hlavně biologické a přírodní supersystémy se vyznačují velmi mlhavým vymezením svých hranic a těžko sledovatelnými interakcemi s okolím. Je třeba se na svět dívat jako na soustavy dílčích prvků, systémů, existujících ve strukturách, které se postupem času vytvořily. Jsou odděléné i prolínající se, uzavřené i komunikující.
Jako systém se dá chápat jakékoli seskupení prvků, například grafické tvary na plátně, dohromady vytvářející určitý obraz. Nebo všechna seskupení grafických tvarů na všech obrazech, které jsme kdy viděli, vytvářející naše vizuální poznání. Systém by tedy mohly být “nějaké prvky” v “nějakém vztahu”. Ale je tu ještě něco navíc. Systém totiž nelze vyjádřit jenom výčtem prvků a popisem jejich vzájemných vazeb. Jako celek získává nové vlastnosti, které vyplývají až z jeho struktury, přičemž vyšší úroveň složitosti znamená komplexnější a složitější struktury spolu s vlastnostmi, které na nižších úrovních nejsou známy.
Svět je hierarchie systémů na různých úrovních. Pokud pátráme po příčináchnějakého jevu, je třeba zkoumat systémy alespoň o třídu níže, odpovědi na otázky po významu a smyslu lze najít jedině na vyšší úrovni.
Chování otevřených systémů, i když jsou nelineární a tudíž chaotické, má svoje zákonitosti. Ty se však objevují až při pohledu v delším “časovém” horizontu (namísto času je tady již lepší mluvit o počtu událostí, které se stanou). Prostoročas systému má určitý vzor, který je charakteristický pro každý systém. Říká se mu attraktor.
Attraktor je jakási základní podstata, ke které vše spěje a která všechno prostupuje a magicky přitahuje. Pro systém rozhoupaného kyvadla zpomalovaného třením vzduchu je attraktorem bod rovnovážné polohy, pro systém molekul plynu v nekonečném prázdném prostoru je attraktorem nulová hustota atd. Důležitou skutečností je, že i chaotické pohyby částic podléhají zákonitostem attraktoru, i když je to třeba podivná nekonečná křivka nepochopitelně zaskládaná sama do sebe. Existují typy attraktorů, jež jsou jednoduché, ale i typy, které mají fraktální dimenze (a mohou tvořit fraktální obrázky). U chaotických systémů ale takovou věc lze očekávat.

čas, chaos, řád

Na tomto místě by se dalo shrnout, že věda pod tlakem okolností byla nucena opustit svůj fenomenologický přístup ke zkoumání reality. Vjemy smyslů, zostřené až na hranici možností a zahlcené šumem, začaly přinášet jenom pochybnosti.
Bylo potřeba probudit nějaký vnitřní zrak a pozornost upřená na jevy samotné se tudíž zaměřila na informace o jevech.
Za systém lze považovat i lidskou společnost nebo lidskou psýché. Jsou to hierarchické soustavy komplexních struktur, zasazené ve svém okolí, se kterým si vyměňují hmotu, energii a informace. Jaký asi musí být podle toho vědec dneška? Oproti dřívějšímu izolovanému deterministickému knihomolovi v temné komoře to je naprostý bohém a má mnohem blíž k psychologii a umění.
Dnes s vědou také mnohem víc souvisí peníze. Vědci jsou chytří a využívají toho, když chtějí svoje nápady prodat. Technický výzkum je zajištěn laboratořemi velkých firem, ale jinak už jde mnohdy o reklamu a popularitu. Kdo je známější a oblíbenější, dostane víc peněz na výzkum, dokáže ovlivňovat lidi atd.
Na druhé straně umělci často přejímají téměř vědecké metody zkoumání prostoru, světla a fyzikálních jevů. Už od opt-artu si všímají iluzivnosti lidského vnímání, barev, tvarů, jejich podstaty a působení.
Podívejme se ještě, do jakých hlubin se tedy vědci noří, aby poznali chování systémů. Těch nejsložitějších, ve kterých dochází k nejzajímavějším procesům.
Když systém vydává víc energie, než přijímá, tj. ztrácí ji, pohyb jeho částic se zpomalí, vazby se začnou rozpadat. Stejně tak když přijímá energie příliš, neudrží se pohromadě, je rozfoukán do “špatného” chaosu, který už není kreativní, prostě “disorder”.

Chemik Ilja Prigogin zjistil, že pokud je vzájemná výměna vyvážená a dostatečně intenzivní, nastává překvapivý jev: Systém přejde na vyšší úroveň složitosti. Charakteristická pro tento přechod je určitá krize oné energetické výměny a náhodné vlivy chaosu z okrajových částí. Systém získává nové vlastnosti, strukturalizuje se a vyvíjí, takže by se dalo říci, že je živý!
Tím, jak systém roste, zvyšuje se jeho entropie, míra neurčitosti. Jednoduše to znamená, že o něm přestáváme vědět, nebo to, co jsme o něm věděli, přestává platit. Podle druhého termodynamického zákona, který neuvažuje výměnu energie s okolím, může entropie pouze klesat nebo zůstávat konstantní. To funguje pouze tehdy, když vše zůstává při starém nebo se zjednodušuje. Byl tak tradičně chápán směr toku času, směr ke smrti a rozpadu. Jenže živé systémy evidentně svou entropii zvyšují. Už vzhledem k Einsteinově pojmu “prostoročasu” nutně docházíme k pojetí času jako obousměrného a to rozbíjí a mění celou páteř našeho pojetí neměnné historie, nedosažitelné budoucnosti a vůbec. Nevědomé hradby minulosti boří proud živoucí energie!

rituál a identita

Psychickou funkcí, která nejvíce souvisí s časem a tedy i s naším kolektivním nevědomím, je intuice. Intuice dokáže vidět za roh, předvídat, co se stane, dělat správná rozhodnutí bez potřebných informací. Pomáhá také vidět do světa archetypů a sledovat nevědomé procesy. Je opakem vnímání a jejímu prosazení nejvíce napomáhá potlačení nebo změněný způsob vnímání.
Symbolický je pro intuici oheň a dalo by se říci i energie, vzhledem k tomu, že je to dnes tak nevědomá funkce. Je velmi důležitá, protože umožňuje prosazení osobnosti a aktivní vyjádření vlastního já.

Dnes intuici nevěříme, protože jsme byli naučeni jenom poslouchat a podrobovat se. Možná právě proto je zapomenuto šamanství. Šamané vždy byli velkými osobnostmi, vydávali se na cesty do světů ve své duši, aby tam nalezli odpovědi, léčili a bojovali. Byli průvodci třemi světy, hlubinami i výšinami a po smrti se stávali bohy.
Teď do nepoznatelných a proměnlivých nevědomých krajin hledíme sami. Vynořují se z nich pevnější rysy, poznáváme je a snažíme se je popsat. Jako první je objevují umělci, věda je definuje a ostatní lidé obydlují.
Člověk ční svou existencí proti věčnosti a mlčící temnotě. K poznání bytí nestačí těch několik věcí, jako fraktály, attraktory a výměna energie. Život je snad další dimenze entropie, ale člověk je ještě dál. Pod pochmurným nebem chaosu a času ční svou existencí jako výkřikem novorozeněte a hledá svou identitu.
Nalézání identity znamená čin, čin je rituál, rituál je zapálení ohně. Rituál je vnitřní poznání svébytí v okolí, jenž nás obklopuje v přírodě se všemi vztahy a vazbami, a vidění času, jak v přítomnosti zapouští kořeny minulosti a jak v něm klíčí to, co přinese budoucnost.