VETŘELEC MÁ LIDI RÁD aneb O původu a zálibách jednoho druhu

0: 00 am

Historický přehled rodu Homo sapiens by vydal nemálo svědectví o skutečnosti, jak lze svůj Velký strach velmi subtilně a s patřičnou brilancí Stvořit, aby jeho materializovaná podoba zarážela svou realitou. Příkladem mohou být pozdně antické grylly – pitoreskní setkání nejroztodivnějších tvarů z různých koutů Matky přírody – jež se nacházely na stěnách temných jeskyní i v knihách s “podivnou” tematikou. Jejich původ ovšem směřuje do ještě vzdálenější minulosti, neboť podobnými způsoby kreovali božské i démonické bytosti v některých starobylejších kulturách (jeden příklad: starobabylonský démon Pazuzu, povědomý všem, kdož zhlédli “proslulý” snímek Exorcist). Dějinné pokračování pak postupuje k morbidním výjevům obrazů Boschových, renesančním kusům Francesca Colonny (Hypnerotomachia Polyphili) nebo Francoise Rabelaise, kde však přijímají poněkud odlišné zabarvení jako elementy v tvorbě groteskní. S velkým zaujetím se motivu komparace nesourodých částí rostlinných, zvířecích i lidských chopilo dekadentní fin de siécle. V mnohých projevech však ono “ne – lidské” zlo nabylo temnějšího výrazu – byl-li podobný projev v renesanční tvorbě plodem “uměle” stvořené přírody, kaprisem nevázaného ducha, ocitá se nyní v rozlehlejší krajině podivné skličující atmosféry, která, ač by v ní nakonec takováto kreatura chyběla, sama navozuje pocit otevírání se nevědomých “útrob” lidské bytosti – toho šerého v nás, animality vyprovokované přespříliš sebeutvrzujícím se optimismem století technologického ovládnutí světa a “pozitivním” viděním jeho chodu. Jakoby přirozená úcta a snad raději bázeň historických údobí ke všemu neznámému, cizímu zasazovala možnost “odlišné” (i infernální) existence do spektra svého vidění objektivního a nebylo tudíž pro ni tím nečekaně se hrozivě prolamujícím. Pro “pozitivní stadium” je naproti tomu příznačné obsesivní lpění na zákonitosti i vlastních možnostech percepce okolního světa, proto jakákoliv zteč na jejich pozice znamená citelnou ránu. Bizarní je na tom celém skutečnost, že totalita moderního vnímaní světa může být atakována “zevnitř”, a to s účinkem nezadajícím si s žádným vnějším ohrožením.

Onen útok “zevnitř” nese jméno Imaginace – prosté umění být sám Stvořitelem na roveň postaveným Bohu! Postačí pouze přivřít víčka… leč až na maličkost – jsme totiž pouhými Demiurgy, nikoliv Stvořiteli par excellence, neboť někdo za námi stále dřímá: naše nevědomí – hlubina nepoznaného a potlačovaného, která často tvoří naším prostřednictvím. Jsou mžiky – oka, kdy proniknou s takovou vervou, až dílo zděsí samotného tvůrce.

Takový je projev nové kreace mimo – lidského zla konce tohoto milénia, vystupující z média zasahujícího značnou šíři populace, ač přijmulo odér kultovní záležitosti. Není něčím pocházejícím mimo naši žitou skutečnost, poněvadž “obsahuje složky z tohoto světa” a proto je to něco, co by se potenciálně stát mohlo, nikoliv entita zcela indiferentní realitě přírodního, o níž se např. pokusila mega – sága Star Trek v podobě binárních bytostí. Jde více o obecný záměr tvůrců se co nejvíce přiblížit vnímání diváka, poskytujíce mu tak “hmatatelnějších” a “plnějších” prožitků.

Boj o přežití

Společnost je časoprostorové zahuštění sobeckých zájmů různých bytostí. Je-li jejich jednání určeno nějakými pravidly, jedná se o “optimální většinovou strategii”. Pozoruhodný zájem Vetřelce o lidský druh je výrazem jeho vlastní strategie přežití. Jakýkoliv (téměř) kontakt člověk – Vetřelec znamenal anihilaci lidského jedince; jeho strategie je parazitní vůči “našemu” druhu. Matka příroda zná velmi mnoho forem podobného egoistického chování (patrně i našeho vůči jí samotné), nicméně všechny projevy si jaksi uvědomují svou budoucnost, proto se jejich strategie nějakým způsobem vždy modifikují a přibližují strategii přežití hostitele (se zaměřením na “nositelky rodu”). V našem případě jde o boj dvou rojů, poněvadž dominantní postavou celého konfliktu jsou dvě Matky, ačkoliv se jejich animozita vyvíjí poněkud zvláštní cestou, avšak oddělená existence i koexistence je paradoxně zatím vyloučená. Vetřelci by si tedy měli začít uvědomovat, kdo jim zajistí další přežití.

Všudypřítomná evoluční teorie si však i v tomto případě patrně nalezla skulinu a učinila skutečný pokrok – ač za vydatného přispění moderní bio – technologie klonování: neuvěřitelná odolnost organismu a la Alien se spojila s lidským habitem, myšlenkami a city. Můžeme být na pochybách, jak tato proměna prospěla Vetřelcovu druhu (člověku zřejmě ano, neboť po zdokonalení vždy toužil), začala-li Matka2 “prožívat” lidský porod a lze jen spekulovat, jakou metamorfózou prošlo jeho vědomí… a v neposlední řadě pak co udělá, až navštíví tak příznivé hostitelské prostředí, přibližuje-li se v závěru čtvrtého aktu modul k Zemi.

Matka žárlivě milující

Společenství Vetřelců je zjevně societou s matriarchální strukturou, jejíž ústřední postavou je Velká ploditelka a její činnost, a je typologicky příbuzné některým hmyzím formám. Matriarchální období bylo i částí historie lidského rodu, přinášející jisté kladné momenty – úcta k životu (vlastního rodu), neexistující vnitřní rivalita nesená jediným zájmem – blaho oné samostředné (zbožštělé) bytosti uvnitř společnosti. Je naproti tomu také výrazem nerozvinutého vědomí já (a ještě není stiženo prvotním hříchem?!). Proto jsou mu cizí prvky celé (známé) lidské kultury – především morální struktury ve vědomí, které kóduje prožívání každého rozvinutého jedince. (Nemohu si ušetřit vzpomínku na proslulou Ashovu sentenci, že Vetřelcova tělesná dokonalost se vyrovná pouze jeho smyslu zabíjet…)

Jakákoliv symbolika Matky2 je spojena s obrazem podzemní sluje, jeskyně či suterénní prostory, který je svým významem analogický právě matriarchálnímu zobrazení světa (vetřelecká loď, rozmnožovna v druhém filmu atp.; třetí díl, v němž variace na toto téma chybí, není nosný, ale v posledním aktu byl tento motiv velmi vydařený – místo porodu bylo přímo úchvatné a zcela odpovídající zmíněnému typu). V něm vždy dominuje postava Velké matky a je potlačeno zobrazení individuality a jedinečnosti vědomí ostatních členů společnosti. Velká matka je archetypická bytost, kterou lidské vědomí “na své cestě” zakouší a především pro mužské vědomí znamená něco hrozného a děsivého. Mužský prvek je ve všech aktech tetralogie něčím, co je jaksi apriorně odsouzeno k marginální úloze (hrdě zemřít) a nemá možnost nikterak děj ovlivnit. Je to pouze žena, jež vlastní v rukou otěže osudu. I samotný Vetřelec – pěšák má poněkud podivnou charakteristiku, upomínající na proměnlivost (vajíčko – larva – embryo – dospělý jedinec). Není-li nikde zdůrazněna jeho pohlavnost, nebude snad příliš od věci navodit úvahu o jistém feminním aspektu tohoto tvora. Jeho proměna je v symbolickém zobrazení právě typickým znakem ženského organismu (proměna dívky v ženu – porod – starost o dítě – období přechodu). Dívčí válku jsme již zažili a víme, jaké bere konce…

Bylo by proto zajímavé, co by v tomto ohledu mohla vytvořit ženská ruka podílející se na scénáři. Snad by navíc vymizela ta spousta kouzelné (ne vždy) latentní erotické symboliky, kterou je film prošpikován (typicky především první kus zásluhou excentrika Gigera, který nejspíše tahá “z nevědomí” každičký tah svého štětce), ale přibyl by patrně exkurz do Vetřelcova soukromí…

PS: Alien jako gurmán

Snad nejpůsobivějším prvkem tělesných možností Vetřelce je jeho podvojný chrup, který je nejspíše dobře uzpůsoben k chroupání lidských bytostí – přední část trhací, druhá pak zřejmě dobře poslouží k dokonalému rozmělnění potravy – proto bych si jako obdivovatel jeho skryté krásy nepřál, aby se na Matičce Zemi3 infikoval nějakou formou racionální výživy či vegetariánstvím pod značkou Fit pro život. Snad se ještě nenaučí číst…