Ta MRCHA je ZPÁTKY

Vetřelcovským variacím je mezi komerčními scifi filmy často přisuzována poměrně významná pozice. Jakoby zde za čtverým zpracováním jednoho příběhu (jednoduše řečeno, zápletka vždy spočívá v tom, že v trojici Ripley, Vetřelec a “Společnost” dojde ke střetu zájmů: mezi reprodukčním pudem Vetřelce, militantními a vládychtivými cíly “Společnosti” a spasitelským či mateřským pudem Ripley) bylo zachyceno kulturní podvědomí dané doby. Ať už jsou umělecké kvality těchto čtyř slok jedné písně jakékoliv, pro tuto analýzu je to bezpředmětné. Zajímá nás spíše, co se tedy prostřednictvím tématu, které se replikuje mnohem pomaleji než vesmírné bestie na plátně, v různých dobách sdělovalo. Co jsme (nebo spíše americká společnost, která je skutečnou “matkou” Vetřelce) tedy prožívali v našem “vesmírném” podvědomí za posledních (téměř) dvacet let?

1. Alien, 1979.
Ridley Scott

První Vetřelec stvořil Ripley, po dlouhou dobu modlu feministického hnutí. Ridley Scott si pohrál s úzkostmi, které v 70. letech v americké společnosti vyvolal úspěch hnutí za rovnoprávnost menšinových skupin (především feministického a homosexuálního hnutí a hnutí etnických skupin). Vetřelec je prvním filmovým “hrdinou”, který zcela narušuje rozdíl mezi pohlavími: když poprvé vyrazí z břicha Johna Hurta, je to najednou scéna porodu, erekce a vnitřního znásilnění. Zároveň je vesmírné “dětátko” vpravdě hermafroditem (tvarem představuje penis, jeho bohatě ozubený ústní otvor pak odkazuje k “vagine dentate”, ke kastrujícímu pohlcujícímu ženskému pohlavnímu orgánu). Vetřelce I. je tedy možné číst jako mužskou úzkostnou fantazii: že i muž může být sežrán, oplodněn, znásilněn, zbaven své “pronikací”, dominantní pozice. A navíc Ripley, profesionální žena, jejíž mateřské impulsy jsou zcela sublimovány do jejího poslání a vztahu ke kočce, je postavena do centra příběhu: sexuální role byly natolik nabourány, že jí bylo dovoleno být centrem filmu, přestože je žena (o Ripley se často mluví jako o první skutečné feministické postavě v rámci komerčního filmu).

2. Aliens, 1986.

James Cameron

To se ovšem mění v dalším pokračování. Pentagonem inspirovaná vlna filmu, který se vrací k tradičním hodnotám (zároveň se snahou popřít význam feministického hnutí), si nenechala ujít šanci postavit Ripley do takové pozice, v jaké ji chtěla a potřebovala mít. Je mnohem tradičnější, “ženštější” a navíc se na palubě objeví dítě, o které se musí starat. Vetřelec II. je strukturován okolo souboje mezi “matkami”; dobrou matkou Ripley a špatnou matkou, Vetřelcem – královnou. Politický význam je nejenom myzogynní, ale i rasistický: Vetřelec tu (mimo jiné) představuje černošskou matku, která byla v té době nazírána jako největší nepřítel kapitalistické ekonomiky (pro svoje spoléhání na systém státní podpory a mocnou reprodukční schopnost) a často se stávala nejjednodušším obětním beránkem Reaganovy/Bushovy politické rétoriky. Ripley zde tedy bojuje za tradiční “bílou” Ameriku, za rodinu, z pozice ženy jako matky a strážkyně tradičních hodnot.

3. Alien3, 1992.

David Fincher

“Ta mrcha (“bitch”) je zpátky” prohlašoval reklamní slogan v traileru k třetímu pokračování – nad obrázkem Ripley a Vetřelce. Kdo ale je ta mrcha? Vetřelec nebo Ripley? Vetřelec 3 odráží několik strachů: úzkost přetechnizovaného konce století, paranoidní stav homosexuální komunity ve věku AIDS a hysterii protipotratového hnutí. Prostředí, ve kterém se Ripley ocitá, je “mužské” vězení a má svá vlastní pravidla (mezi ně patří i sexuální abstinence, a abstinence od drog – příznačně obávané praktiky ve věku AIDS). Ripley a Clements, vězeňský doktor, tvoří zvláštní pár: “feministka” a “homosexuál”, kteří sdílí nebezpečí ghetta a “proti – AIDS”, proti – vězeňský aktivismus. “Společnost” má kontrolu nad Ripleiným “dítětem”: potřebují ho pro své cíle, tedy, žádné právo na potrat. Ripley musí zlikvidovat sama sebe, když ji není dovoleno zlikvidovat plod, který nosí (a ke kterému si již vytváří mateřský vztah). Klaustrofobická verze společnosti, která izoluje “nakažené” jako vězně do oddělených komunit, a rozhoduje o tom, co s dětmi. Feministický duch Ripley tu nemá místo. Musí být zlikvidován, respektive obětovat sama sebe, není mu poskytnuta jiná možnost.

4. Alien Resurrection, 1997.

Jean – Pierre Jeunet

Vzkříšený Vetřelec nabízí zcela jiný obrázek. Podezřelé je, že mužská nad – polovina vesmírného smetí ve Vetřelci 4 je záporná. Ripley, naklonovaná (není i feministické hnutí v 90. letech znovu vzkříšeno, naklonováno s různými teoretickými vlivy?), napůl žena – napůl vetřelec, a Annake Lee, robot s ultraženskými rysy, tvoří pozitivní protipól. Rozehrávají tak dva zcela opačné póly ženské existence: Annake, žena – mikrovlnka (žena – pračka, žena – myčka nádobí, žena – robot, žena – stroj, žena v domácnosti?) je naprogramovaná, aby byla lidštější než lidé. Její morální kodex je zcela uměle vytvořený, přesto však shrnuje to nejlidštější z lidského, což, jak se zdá alespoň z ostatního vzorku filmové populace, už z lidstva vymizelo. Úžasné je, jak “modelkovité” herectví Winony Ryder, postavené na předpokladu “je krásná, umí se smát a to stačí”, odkazuje k dalšímu společenskému stereotypu: královna krásy, která chce mermomocí spasit lidstvo, pomáhat opuštěným dětem a bojovat proti nášlapným minám, jen proto, že to od ní společnost očekává. Annake je kuchyňský robot s mozkem královny krásy a etickým kodexem ženy v domácnosti. Naproti ní stojí Ripley, (použijme znovu slogan “Ta mrcha je zpátky! ”): cynická, se zvráceným smyslem pro humor, se zvláštní laxností k mužskému světu: nová Ripley s mateřskou zkušeností, Ripley, která porodila Vetřelce a získala jeho sílu. (Feministické diskurzy se v 90. letech často vracejí ke zkušenosti mateřství a síly, která z něj vychází, přestože vlastně v sobě žena nosí “vetřelce”, který představuje její – symbolickou – smrt). Jako matka, která přijala Vetřelce (mužskou úzkost) za zdroj síly, se stává ne – lidskou: tím, že je zkřížená s tím, čeho se ostatní obávají, dostává se do zcela jiné etické (feministické?) roviny. Nachází v sobě však sílu zabít v sobě to, co je zhoubné (a zabíjí i přes to, že je to její “dítě”), a tak přesahuje sama sebe, svou vlastní ne – lidskost. Tím, že Annake Lee a Ripley spojí síly, zvítězí. Má to být nový recept pro feminismus?

Ve filmovém světě jsme často ve vesmíru potkávali pěkné svinstvo. Ale především jsme tam potkávali sami sebe, své úzkosti a strachy. Vetřelec je jako čítanka o naší společnosti a (přes Ripley) o vývoji feministického hnutí. Uvidíme, kam ji další plánované díly zanesou…