Nesmrtelnost umění – rozpad života (Sylvia Plath)

„Bože, když čtu tu pevnou, střídmou a průzračnou prózu Louise Untermeyera a vidím destilované vášně tolika básníků, připadá mi moje tvorba tuhá, slabá, nedokrevná, moučná a zcela absurdní. Malou bledou, bezbarvou jiskřičku citlivosti v sobě však mám. Bože, copak ji skutečně musím ztratit při smažení vajíček pro nějakého muže? …poslouchat o životě z druhé ruky, sytit své tělo a dopustit, aby moje schopnost vnímání a následného sebevyjádření zakrněla a otupěla, protože ji nepoužívám?“

Život

Sylvia Plathová byla jedním z nejzářnějších příkladů umělce, jehož tvorba se rodí z pochybností a depresí. Odmítala tradiční roli ženy, pochybovala o hloubce svých citů, o své kráse, o své tvorbě. Přesto část jejích děl ukrývá strhující a charismatické myšlenky, záblesky nevšední ryzosti. Sylvia (*1932) vyrůstala v malém přímořském městečku. Po smrti otce se s matkou a bratrem přestěhovali na předměstí Bostonu. V osmnácti letech jí vyšla první povídka, ale předtím jí pětačtyřicet dalších odmítli. V té době získala stipendium na prestižní dívčí vysoké škole v Northamptonu. Byla vynikající a ambiciózní studentkou.

V roce 1953 absolvovala měsíční stáž v módním časopise a v prestižním časopise Harper’s jí vydali tři básně. Vzápětí se ale musela podrobit psychiatrické léčbě a šokové terapii (toto období je precizně zachyceno v autobiografickém románu Pod skleněným zvonem). Po dokončení školy se Plathová odhodlala k roční stáži v Cambridge, kde se seznámila s básníkem Tedem Hughesem. Už jako manželé se v roce 1957 oba vracejí do USA. Plathová přednáší a navštěvuje semináře básníka Roberta Lowella, později, v roce 1959 se s Tedem stěhují zpět na britské ostrovy.

V roce 1960 vyšla první a v jejím životě jediná publikovaná sbírka básní Kolos, posléze Sylvia získává stipendium k napsání románu. Hughesova nevěra dopomohla (s řadou dalších důvodů) v roce 1962 k rozchodu manželů. Plathová zůstala s dvěma dětmi, přes den obstarávala domácnost, ve čtyři ráno vstávala a psala. V lednu 1963 vyšel román Pod skleněným zvonem. O měsíc později spáchala Plathová sebevraždu. O dokonalé zmapování života Sylvie Plathové se pokoušelo už několik biografií. Žádná nebyla zcela úspěšná. Sylviina rozporuplnost zůstává neobjasněná a provokující. Její deprese se obdivuhodně snoubily s nevšedními ambicemi a studijními výsledky (obdobně jako např. v knize Prozacový národ).

Na rozdíl od hrdinky současného románu však deprese u Plathové nebyla ”obyčejnou” nemocí, ale stálým stavem mysli, získaným už v dospívání. Od té doby nad ní visí stín existenciální bezmoci, který se podle jejího názoru dá zlomit jen opravdovostí, tvorbou. Její deprese jí byly tvůrčím motorem i neselhávající brzdou. ”Budoucnost? Bože, bude to stále horší a horší? Budu někdy cestovat, dokážu sjednotit svůj život, najdu někdy základní smysl a význam života? Budu mít někdy čas na dlouhé nepřerušované studium idejí, filozofie, čas na vyslovení svých nejasných, bouřících se tuh? Neudusím v sobě rozpačité touhy a usilování, neodmítnu se sama sobě podívat do tváře a nezešílím či nezačnu být neurotická? S kým si o tom mohu promluvit? Kdo mi poradí? Nikdo.”

Na rozpadu manželství a komplikovaném osobním životě (včetně vztahů s matkou, která ji chtěla vidět šťastnou – podle svých měřítek) i tvorbě mají kromě depresí nemalý podíl také Sylviin egocentrismus, žárlivost, marnivost a pýcha. Leckteré vlastnosti Plathové připisované však vyplývaly ze zoufalého hledání vlastní cesty. Vyčítá se jí, že toužila hlavně po uznání a ohlasu, ale spíše šlo jen o záchranu tvorbou. Nosila prý mnoho póz a masek. Jak by ne, vždyť život mezi lidmi, kterými pohrdáte, je vyžaduje. A sebeláska? Plathová zoufale (a poněkud naivně) toužila být lepší než většina ostatních lidí, které zrovna nectila. Toužila po intelektualitě, po jakémsi absolutním duchu. S všedním životem se nikdy nedokázala smířit, pohrdala však i obětováním se ”Věci”, tedy životem věnovaným náboženství, altruismu atp.

Vcelku mylně je považována za jakousi předchůdkyni feminismu a odborníci v jejím díle hledají cosi ryze ženského, primitivního či nepřirozeného. Nešlo však o žádné ”válečné tažení Sylviiných svéhlavých ideálů”, ale o ”touhu dobrat se jádra jakési intenzity, spojit se s duchem nebo s realitou nebo jednoduše s intenzitou jako takovou”. To, že oběma termíny Plathovou charakterizuje samotný Hughes, nasvědčuje tomu, že ani on není ve výkladu básnířky prorokem. Vrcholem kritických rozporností jsou podivné interpretace Sylviiny sebevraždy pouze jako reakce na nedostatek úspěchu nebo jako ”snahy o nové zrození, jehož odvrácenou stranou je sebevražda a pozitivním stavem smrt starého falešného sebe sama ve zrodu nového, opravdového já”. Bože, jestli jsem kdy skutečně vážně uvažovala o sebevraždě, pak je to nyní. Ráno jsem padla zpět do postele a modlila jsem se, aby ke mně přišel spánek, který by s sebou přinesl temný, teplý a zatuchlý únik před nutností něco dělat či být za něco odpovědný. Pociťuji stále se zesilující znechucení nad nesmyslným koloběhem věcí a činů a touhu tento nepřetržitý cyklus ukončit. Zrušení světa zrušením sebe sama je klamný vrchol zoufalého egoismu.

Tvorba

První její povídky byly poznamenány ambicemi – Plathová věděla, do kterého časopisu bude práci posílat, a byla natolik inteligentní, aby se ihned snažila jeho stylu přizpůsobit. Až příliš si také všímala děl svých oblíbenců, známých spisovatelů. Do psaní se vrhala s houževnatým zápalem, ale též v horečce nejistot a sebepochyb. Kvalita díla se ukázala (mimo deníků) až v pozdějších pracech. Především sbírka Ariel, vydaná v roce 1966, mluví hlasem jejího opravdového já. V Arielu se ”odehrálo cosi oslnivého a životodárného”, básně z něj jsou suverénním uměleckým dílem.

Plathová je psala po rozpadu jejího manželství a rukopis sbírky dokončila několik dní před svou smrtí. Je to ”kniha nad pomyšlení drásavá, v níž vize reality hraničí s halucinací, kniha dnů prožívaných v šedi, ale s intenzitou horečného snu, kniha ledové analýzy i zaklínání blížící se pohromy, kniha výčitek i sebezpytování, ironie i lítosti…”, jak píše překladatel Arielu Jan Zábrana. Přestože tenze básní vzrůstala a tempo práce se zrychlovalo, přestože nakonec Plathová psala několik básní denně, není Ariel poznamenán jakýmkoli rozmělněním myšlenek nebo lacinými slovy. Naopak autorka tu při psaní (a čtenář při čtení) neustále objevuje, nepoužívá známé a schůdné cesty. Básně sbírky jsou ”instant poems”, básně okamžiku, ve kterých nad minulostí (hořkost) a budoucností (problematičnost) vítězí horečnatý průsečík přítomné chvíle. Nemohu oklamat sama sebe – uvědomuji si příliš jasně, že ať je člověk nadšený, jak chce, ať si je sebevíc jistý, že charakter je osudovou záležitostí, když je sám ve svém pokoji s hodinami hlasitě tikajícími ve falešném, radostném jasu elektrického světla, nic není opravdové, ani minulost, ani přítomnost. A když nemáš ani minulost, ani budoucnost – to jediné, z čeho se skládá přítomnost – pak se té prázdné ulity přítomnosti můžeš klidně zbavit a spáchat sebevraždu.

I další dílo vycházelo až po autorčině smrti. Vykonavatelem poslední vůle a editorem všech knih je Ted Hughes. Ten v roce 1971 a 72 ještě připravil sbírky Brázdění vody a Zimní stromy, v osmdesátých letech i sebrané a vybrané básně. Deníky si Hughes dovolil vydat až v roce 1982. Plathová v nich totiž nešetří ani své nejbližší. Velmi otevřený popis jejích období sebeničení a obnovování lze považovat za její autobiografii, zdaleka ne úplnou, ale zato komplexní a pravdivou. V denících dokázala Sylvie Plathová obejít svou neustálou kritičnost, se kterou zkoumala každé své dílko. Naplno se mohla věnovat tomu, co ji zajímalo víc než výsledek – totiž samotnému psaní, tvořivému procesu. ”Co potřebuješ pořád psát? ptá se Gibian u večeře. Potřebuji něco psát? Nebo potřebuji čas a sílu? Proč jsem jenom tak posedlá myšlenkou, že mohu ospravedlnit svou existenci tím, že mi vydají rukopis? Je to únik – výmluva za společenskou prohru.

Skleněný zvon

”Odpovědnost, ta hrozná odpovědnost za to, že dokážete prožít (prospěšně) 12 hodin denně celých deset týdnů, je dost tíživá, když neexistuje nikdo, vůbec nikdo, kdo by dodal přísný řád tomu ohromnému neohraničenému lánu času. Jak lehce je možné ho nechat uplynout v uspávajícím, nečinném, přepychovém odpočinku. Je to jako když se zvedne skleněný zvon nad bezpečnou, jako hodinky fungující společností, a všichni ti malí činorodí človíčkové se zastaví, vyjeknou a nafouknou se, aby se v návalu (nebo spíše ve vyvalení) toho nepřirozeného, vymezeného ovzduší vznesli – ubozí, vystrašení lidé, mlátící bezmocnými pažemi v bezcílném vzduchu.”

Román Pod skleněným zvonem je příběhem několika měsíců, ve kterých se hlavní hrdinka Esther Greenwoodová zblázní a vyléčí. Už tak by téma bylo zajímavé, ale naštěstí román nabízí víc – mistrné skicování řady epizodních postav, bezprostřední a ironický pohled na témata ženská i psychiatrická a vykreslení trýzně, jakou může zakusit člověk obklopený blahobytem, děs, jaký může vzbudit pohled z výšky úspěchu do propasti selhání a zoufalství z nemožnosti podělit se s kýmkoli o tyto pocity.

Celý román je plný paradoxů a protikladů. Strohý intelekt se střídá s ryze ženskou emocionalitou. Každé tvrzení má svůj devalvující háček nebo je často zironizováno. Hřejivost volá po chladu, vyhoštěnost po útulnosti, to, co je žádoucí, je zároveň i (sebe)vražedné a přesto neodolatelně lákavé. Každá další spirála ponoru přináší nová, pořád ještě nevyčerpaná odhalení a indiskrece její upřímnosti nezaváhá před ničím. I když se Sylvia skrývala v románu pod jménem Esther a na obálce pod pseudonymem Victoria Lucasová, příliš mnoho lidí se v jízlivých karikaturách poznalo a protestovalo proti zkreslení skutečnosti. Jenže tady už nešlo o deníky, ale o román, původní dílo, v jehož tématu by jiní v týchž letech nacházeli jen příležitost odvrátit se či impuls k inteligentním hříčkám. I když v autorčině tvorbě šlo spíš vždycky o život, koncepci života.

Deníky

Sylvia Plathová si založila první deník už v dětství a pokračovala v jeho psaní až do své smrti. Vedle básní představuje její nejvýznamnější dílo. Sloužil jí jednak jako každý jiný deník – mapoval život, dráždil paměť, potvrzoval vnitřní život a možná i rozháněl pochyby, jestli člověk vůbec existuje – ale znamenal také daleko více. Plathová o něm jednou mluvila jako o ”litanii snů, příkazů a rozkazů” a ještě přesněji jako o svém ”Sargassu”, pokladnici imaginace, v níž se obrazy uvolněné z jejího podvědomí ocitly vůbec poprvé na denním světle.

A protože stále chybí dobrá biografie Sylvie Plathové, tyto deníky nabízí něco, co nám doposud žádná biografie nemohla nabídnout – hlas, který k nám těmito stránkami promlouvá, je v těch nejlepších pasážích tak opravdový a výjimečný jako hlas Plathové-básnířky. Deníky jsou skutečně velmi nevšední a naprosto svébytné čtení. Spousta materiálu z původních zápisků zůstala nevyužita: nesčetné črty, budoucí básně a povídky, seznamy jmen postav, podrobný popis pokojů, míst, lidí a jiných okolností práce. Chybí též celá řada stránek běžného deníkového komentáře. Ve vydávaných denících jsou pak věci úzce související s jejím dílem a především pasáže věnované jejímu vnitřnímu životu – ten boj o nalezení sebe sama a svého opravdového vnitřního hlasu. Plathová dokázala i v deníku popsat situace a postavy básnickým jazykem. Její životní osud je stejně barvitý jako v rozsáhlé próze, navíc obohacený kritickými úvahami o ostatních i sobě. Nekompromisnost k ostatním a břitké soudy (Plathová velmi sarkasticky psala i o matce či nejbližších přátelích) vyvažují stálé pochybnosti mířící na vlastní osobu.

”Tady jsem, hromádka vzpomínek na minulost a snů o budoucnosti svázaná do docela úhledného uzlíčku z masa a krve. A myslím na to, že nejsem nic víc, než další kapka v obrovském moři hmoty, předem určená, schopná uvědomit si vlastní existenci. Stejně jako milióny jiných, i já jsem byla při svém zrodu potencionálně čímkoliv. I já jsem zakrněla, i já jsem byla vymezena svým okolím, svými výhonky dědičnosti. I já nakonec najdu soubor věcí, kterým budu věřit, soubor pravidel, podle kterých budu žít, ale uspokojení z jejich nalezení bude zmařeno skutečností, že jsem se dotkla krajnosti v povrchním dvourozměrném životě.”

Jen málokdy dokázala Plathová vyjít s ostatními lidmi, brát je ”takové, jací jsou”. Z toho vyrůstal pocit vydělení a zároveň stálá snaha o odhalování pózy druhých. Deníky jsou plné Sylviiných erotických snů. Vlny tělesné žádostivosti narážely na nároky, které měla na své partnery, a ty byly značné především v intelektuální oblasti (Plathová stále snila o vlastním poli působnosti, které bude její druh respektovat). Zároveň se cítila povinna dodržovat ony ”absurdní zvyklosti” tehdejší společnosti.

”Dokážu něco cítit jenom k těm, kteří odrážejí můj vlastní svět. Upřímně si přeji, aby existovala nějaká absolutní vědomost, nějaký člověk, kterému bych mohla důvěřovat a který by mě dokázal objektivně ohodnotit a nelhat.” Deníky se Plathová osvobozovala od vlastní neschopnosti komunikovat a dokázala s nimi překonat i tvůrčí ”strádání” – dobu, kdy ji nic nenapadlo. A především se dočasně zbavovala největší slabosti jejím pojmenováním.

”Nejistá. A je to zatraceně nepříjemné – s muži (Richard je pryč a není tady nikdo, koho bych mohla milovat), s psaním (příliš nervózní kvůli možnému odmítnutí, příliš zoufalá a vystrašená ze špatných básní – aspoň že mne napadlo několik povídkových námětů, musím to brzy zkusit), s dívkami (dům plný podezírání a frigidity, kolik z toho je paranoia? A odporné je, že ony cítí nejistotu a neupřímnost jako zvířata cítí krev), se studijním životem (nechala jsem francouzštiny, ostře vnímám svou lenost a sklon k ulejvání, musím to nějak napravit; a také se cítím hloupě v diskusích – k čertu, v čem to všechno vězí? Ve mně.)”

Slova

Sekery,
po jejichž úderu zvoní les,
a ty ozvěny!
Ozvěny prchající
z jednoho středu jak koně.

Míza
tryská jak slzy, jak
voda toužící
znova zcelit své zrcadlo
nad skálou,

která se drobí a mění,
bílá lebka,
pozřená zeleným plevelem.
Po letech
je potkávám na silnici —

slova vyprahlá a bez jezdců,
neúnavný klapot kopyt.
Zatímco
ze dna tůně životu vládnou
utkvělé hvězdy.

Smrt & spol.

Dvě, samozřejmě že jsou dvě.
Teď mi to připadá naprosto přirozené —
Jedna, co nikdy nevzhlédne,
co má víčka přes oči
a vyvalené bulvy, jaké míval Blake,
co vystavuje

jak zaregistrovanou obchodní značku
svá mateřská znamínka —
jizvu po vařící vodě,
holou
měděnku kondora.
Jsem rudý flák masa. Klap, klap,

klape zobákem, jenže vedle: ještě mě nemá.
Říká mi, jak špatně umím fotografovat.
Říká mi, jak sladce
vypadají nemluvňata v nemocniční
ledničce, nejdřív jednoduchý

volán kolem krku,
pak splývavé záhyby jejich iónských
pohřebních rubášků
a nakonec dvě malé nohy.
Ne, ta se neusmívá, ba ani nekouří.

To dělá až ta druhá — ta, co je muž
s dlouhými, aplaudovanými vlasy.
Parchant,
masturbuje s tím, co se třpytí,
přeje si, aby ho milovali.

Ani se nehnu.
Mráz, ten stvoří květ,
rosa zas hvězdu,
mrtvý zvon,
mrtvý zvon.

Je po někom.

Laskavost

Kolem mého domu si to šine laskavost.
A jak je milá, ta madam Laskavost!
Modré a rudé drahokamy
z jejích prstenů
se zardívají v oknech, zrcadla
bobtnají úsměvy.

Co je tak reálné jako křik dítěte?
Králičí skřek je možná divočejší,
ten ale nemá duši.
Cukr vyléčí všecko, říká Laskavost.
Cukr je šťáva, bez které to nejde,

její krystaly jsou malý obkladek.
Ó laskavosti, laskavosti,
líbezně zvedáš na nohy ty, co jsou daun!
Má japonská hedvábí, zoufalé motýly,
může kdykoli nabodnout,
anestezovat špendlík.

Vtom ale přicházíš ty, se šálkem čaje
ověnčeného párou.
Vytrysklá krev je poezie
a není k zastavení.
Podáváš mi dvě děti, dvě růže.