Jerzy Kosinski — záhadná osobnost

Jerzy Kosinski býval jednou z největších nadějí americké poválečné literatury. Svůj život ukončil v roce 1991 v New Yorku, ve vaně, s igelitovým sáčkem přes hlavu a žaludkem plným barbiturátů – spolehlivý způsob sebevraždy. Jeho literární kariéra byla v troskách. Pověst mu vážně poškodilo obvinění z plagiátorství a přílišné spoléhání na spolupracovníky a redaktory. Navíc se zdálo, že ho trápí i tvůrčí blokace. Za předchozích devět let mu vyšel pouze jeden román, a to experimentální a částečně nerozšifrovatelný ”Hermit ze 69. ulice”. Jinak se mu ovšem, zdá se, dařilo. Znovu objevil své jak polské, tak židovské kořeny a po pádu komunismu ve svém rodném Polsku se aktivně účastnil americko-polských kulturních a finančních programů. Nic nenasvědčovalo tomu, že svůj život hodlá ukončit.

I.

Osm let po této nešťastné události zůstává Kosinski fascinující, i když kontroverzní postavou. Byly o něm natočeny dva televizní dokumentární filmy – ”Kdo je Jerzy Kosinski” od Jacka Kupera, který nedávno uvedla i Česká televize, a dokument od BBC. Přesto, že Kosinského práce je v literárních kruzích značně neoblíbená a je nepravděpodobné, že jeho pověst ještě kdy bude napravena, o jeho osobnosti existuje soustavná literárně kritická práce. Většina knih, které napsal, je stále na pultech a ve střední Evropě, kde byly dříve zakázány, našly nyní překlady jeho knih svůj čtenářský okruh. Nedávno také New Line Cinema zakoupila práva k románu z roku 1982 ”Pinball”. Tento film by měl režírovat Gary Fleder (mj. ”Kiss The Girls”, u nás např. ”Co dělat v Denveru, když člověk nežije”, pozn. překl.).

Kosinski byl drzý sebepropagátor a obratný manipulátor médií. Třebaže se přiznával k tomu, že nenávidí televizi, byl častým hostem v diskusních pořadech. Byl nadaným vypravěčem příběhů a často testoval svá nová témata, příhody a nápady na vnímavém studiovém publiku. Byl to také nutkavý lhář, ale odkdy jsou romanopisci povinni říkat pravdu? Jeho sexuální zaměření inklinovalo k perverzním praktikám, především k voyerismu a sadomasochismu. Byl to nevyléčitelný sukničkář, kterého fascinovala psychologická a psychická krutost. Často ponižoval obě své ženy. V jiných oblastech života však dodržoval ty nejpřísnější zásady, zvláště co se týká svobody projevu a práv umělců a spisovatelů. Na rozhodující životní křižovatce mohl u svých zásad slevit ke kompromisu, ale přesto se jich držel. Kosinski byl dlouhou řadou protimluvů.

Jedním z Kosinského hlavních axiomů byl fakt, že všechny zapamatované události se staly fikcí. V podstatě netvrdil jen základní psychologickou pravdu – že to, jak události vnímáme, je ovlivněno naší povahou a individuálním úhlem pohledu – ale také, že objektivně vzato nic není pravda. Zároveň však – ze subjektivní perspektivy – je pravda všechno, ale tyto pravdy jsou fiktivní. S tímto paradoxem se Kosinski pokoušel ve svém díle vyrovnat. Jeho vlastní život byl vystavěn na tenkém předivu lží. Některé z nich znamenaly mnoho pro vnímání sebe sama. Jak sám v jednom rozhovoru prohlásil: ”Všichni lidé jsou záhadní”. Nazíral na lidství jako na nekonečné snímání a nasazování masek a život jednotlivce považoval za většinou nadiktovaný vrtochy náhod. Jediný způsob, jak uchopit nadvládu nad vlastním osudem, je odmítnout pojem zápletky a otevřít se příležitostem, jež do našeho života přináší náhoda.

II.

Kosinski se narodil v polské Lodži v roce 1933 v židovské středostavovské rodině Lewinkopfů. Příjmení si změnili na Kosinski na začátku druhé světové války a aby unikli pozornosti nacistů, přestěhovali se z Lodže do vzdálené vesničky na polský venkov. Třebaže mezi sebou a bezejmenným hochem z románu ”Nabarvené ptáče” vykreslil mnoho paralel, důležitý je fakt, že on sám se od své rodiny nikdy neodloučil, ani neskončil jako tulák po polském venkově, odkázaný na milost a nemilost zlých rolníků. Na Kosinského stále vzpomínají (většinou s nenávistí) ve vesnici, kde spolu s rodiči klidně trávil válečná léta. Kosinski nikdy neprohlašoval, že román je autobiografický, často však toto téma zahaloval tajemstvím, aby tak naznačil, že je založen na pravdě. To je zvláště patrné v doslovu k vydání románu ”Nabarvené ptáče” z roku 1976, který byl použit i pro český překlad.

Rodina se snažila žít nenápadně, ani tak však nebyla zcela v bezpečí. Ve vesnici bylo všeobecně známo, že i když vystupují jako katoličtí Poláci, kteří pravidelně navštěvují mše svaté a další náboženské obřady, nebyla rodina tím, čím se zdála být. Žili pod neustálou hrozbou, že mohou být kdykoli vydáni napospas nacistům, a to jistě celé rodině i mladému Jerzymu způsobovalo silný psychický stres. Už od útlého věku ho učili, že musí popírat svou skutečnou identitu. Pravda je nebezpečí, které může postupem času vést až ke smrti. Toto popření nebylo jen pouhou lží. Kosinski musel svou identitu popírat i fyzicky, a to tím, že ostatním dětem nedovolil, aby ho spatřili nahého.

Po válce se Kosinského otec stal vysokým úředníkem komunistické strany a mladému Jerzymu se tak dostalo značně privilegované výchovy s cestami do Ruska a univerzitního vzdělání. Vystudoval sociální psychologii a byl schopným a úspěšným studentem. Na rozdíl od svého otce však Kosinski komunistickou stranu nepodporoval. Už od mládí odmítal marxismus, protože poznal, že to není způsob, jak celou společnost zlepšit, ale jak ovládnout a zadusit jednotlivce. Často mu to působilo potíže ve vztazích s univerzitními autoritami, přesto však dosáhl postavení mimořádného profesora.

Toto představuje další z Kosinského paradoxů. V mnoha věcech byl morálně pochybným, po celý život však dodržoval zásadu silného antagonismu vůči jakékoli formě totality – a to na obou stranách politického spektra. Někteří z jeho kritiků, zvláště ti z americké politické levice, se ho pokoušeli vykreslit jako pravičáckého ideologa s podezřelými vazbami na CIA. To je zjevně falešný a až příliš zjednodušený portrét. Kosinski opravdu věřil v osobní svobodu a právo jedince na vyjádření svých názorů bez obav z cenzury a perzekuce. Aktivně se angažoval v případech uvězněných spisovatelů, nejen z východního bloku, ale také v zemích považovaných za americké spojence v boji proti komunismu.

Jedním z jeho vrstevníků na univerzitě v Lodži byl Roman Polanski. Zvláštní je, že se jejich životní příběhy v mnohém podobají. Oba muži byli vynikající studenti. Oba odešli ze své rodné země, protože na Západě hledali větší uměleckou a osobní svobodu. A jak by někteří řekli, ”své dědictví zaprodali pro slávu a jmění.” Od vrcholu v šedesátých letech pověst obou umělců u kritiků značně upadla.

III.

Kosinski odjel z Polska do Ameriky v prosinci 1957. Všechny ty historky o falešných profesorech, doporučeních, kyanidových tabletách atd., které jste možná slyšeli, jsou skvěle vymyšlené, ale s pravdou nemají nic společného. Kosinski jednoduše do Ameriky odjel jako student na stipendium a nikdy se nevrátil, to je vše. Na začátku svého pobytu koketoval s rádiem Svobodná Evropa. Kontakty, které tímto způsobem získal, mu později dopomohly k vydání jeho prvních nebeletristických knih ”Budoucnost je naše, soudruhu” (1960) a ”Není třetí cesty” (1962). Objevily se pod pseudonymem Joseph Novak.

Měly sice význam jako sociálně psychologické práce ilustrující pochody sovětské duše a společnosti, výzkum sám (tedy sběr dat) je však podezřelý. Některé z událostí, jež se později objevují v ”Nabarveném ptáčeti”, nalezneme v embryonální podobě v těchto pracích, a tím se jejich pravděpodobnost zpochybňuje. ”Budoucnost je naše, soudruhu”, zachycující náladu v USA během období studené války, měla obzvláštní úspěch – jako důležitého anti-sovětského traktátu se jí zmocnila americká média. Na pokračování vyšla v několika novinách. Knize ”Není třetí cesty” se nepodařilo následovat úspěch knihy první. Z tohoto období pocházejí fámy o tom, že Kosinski byl agentem CIA a že ta má na vydání knih podíl. Tato obvinění postupem času při podrobném zkoumání neobstála, avšak opakovaně se znovu objevovala, nejvýrazněji pak v roce 1982, kdy newyorský týdeník ”Village Voice” otiskl o Kosinském skandální odhalení. I kdyby bylo pravdivé, neexistuje o Kosinského účasti žádný důkaz.

Na začátku šedesátých let pronikl Kosinski do americké elity. Oženil se s Mary Weirovou, vdovou po pittsburském ocelářském magnátovi Ernestu Weirovi, která byla o osmnáct let starší. Stala se inspirací pro postavu Elizabeth Eve Randové v románu ”Byl jsem při tom” a její manžel Ernest předlohou pro postavu pana Randa. Další fámou provázející Kosinského je, že jeho žena zemřela na zhoubný nádor na mozku. Není to pravda. Byla to alkoholička ještě předtím, než Kosinského potkala a její stav se díky Kosinského chování zhoršil. Často chodila v jeho společnosti na večírky. Na některých z nich se mezi hosty objevil také vrchní vydavatel amerického vydavatelství Houghton Mifflin, jehož fascinovaly Kosinského ”zážitky” z válečných let, které mu vyprávěl. Dozvěděl se také, že Kosinski má i rukopis románu – mělo to být ”Nabarvené ptáče”. Román vyšel v roce 1966.

IV.

”Nabarvené ptáče” působilo silné kontroverze již od začátku. Nejdříve nebyl Kosinski spokojen s přípravou svého rukopisu k vydání. Některé hrůzné zážitky měly být podrobeny cenzuře. Dále redaktoři nevěděli, zda mají knihu vydat jako román nebo jako literaturu faktu. Ze strachu před žalobou za porušení zákona o obscenitě dávali někteří redaktoři přednost druhé možnosti. Když se kniha objevila, nesouhlasil Kosinski s přidaným životopisným dodatkem. Kniha prošla mnoha úpravami s různými konci, než byl stanoven definitivní, Kosinským schválený text. Tento text, který vyšel v roce 1976, je také základem pro český překlad. Další rozpory se vyskytly, když George Reavey, rádoby básník se zanedbatelným literárním úspěchem, který po nějaký čas pro Kosinského pracoval jako jeden z výzkumných pracovníků, tvrdil, že knihu vlastně napsal on. Nebyl jediný.

Není pochyb, že Kosinski, alespoň po určitý čas, využíval lidí k tomu, aby mu vylepšili rukopisy. Vypráví se o jednom redaktorovi z jednoho vydavatelského domu, který, když našel jeden z Kosinského obchodních dopisů, nemohl uvěřit, že pochází od autora ”Nabarveného ptáčete” a ”Kroků”. Dopis byl plný špatného pravopisu, nepřesné gramatiky a neobratného stylu. Angličtinu měl Kosinski až jako druhý jazyk a přesto, že jím výtečně hovořil, existují pochybnosti o jeho schopnostech anglicky také tak výmluvně psát. V každém případě všechny jeho romány procházely mnoha úpravami a v pozdějších vydáních doznávaly značných změn v textu. Například vydání ”Ďábelského stromu” z roku 1981 se od prvního vydání z roku 1974 značně liší – rozdíl je tak velký, že jde téměř o jinou knihu.

Přes tyto problémy bylo ”Nabarvené ptáče” okamžitě uznáno za klasické post-holocaustové beletristické dílo. Bližší prozkoumání textu to však odhalí jako mýtus. V příběhu nehrají významnou roli ani nacisté ani systematická perzekuce židovského národa. Román se v podstatě nejvíce zaobírá ”brutalitou, pověrami a perverzí” rolnictva, vesničanů a všedních měšťáků a schopností člověka páchat nejneuvěřitelnější krutosti. Válečné události poskytly kontext pro sloupnutí povrchního pozlátka civilizace. Román nepojednává o zkušenostech z první ruky. Zůstává jedním z Kosinského dvou klasických děl a navzdory mému přesvědčení, že jeho podstata zůstala nepochopena, jde o zásadní text, co se týká reakce představivosti na události druhé světové války a židovského holocaustu.

Další Kosinského vynikající román ”Kroky” vyšel poprvé v roce 1968. V tomto románu se Kosinski vzdal pojmu tradiční lineární zápletky. Místo toho dosáhl struktury knihy pečlivým uspořádáním série příběhů jako mozaiky. Tyto epizody navzájem odrážejí a osvětlují jedna druhou. Například v jedné epizodě je v bezejmenné vesnici hlavní hrdina přítomen sexuálnímu ponížení ženy oslem a v jiné epizodě se stává obětí, po níž se požaduje, aby ukojila choutky dvou žen – turistek za získání potravin a vody. Tyto epizody jsou přerušovány probíhajícím rozhovorem mezi hlavním hrdinou a jeho milenkou během vzájemného zkoumání dynamiky jejich sadomasochistického sexuálního vztahu. Román má, co se týče obrazotvorných úvah, jen velmi málo soupeřů.

V.

”Nabarvené ptáče” a ”Kroky” získaly ceny a kritický ohlas v Evropě i v USA. Kosinski takových výšin už nikdy nedosáhl. Jeho třetí román ”Byl jsem při tom” (1971) je stále dobrý a pravděpodobně nejpopulárnější, z velké části díky filmové verzi Hala Ashbyho z roku 1980 (s výborným Petrem Sellersem v hlavní roli, pozn. red.). V době vydání však sklízel převážně negativní ohlasy. Čas mu byl příznivě nakloněn, ale i zde začaly knihu provázet kontroverze. Je možné, že Kosinski ukradl téměř celou zápletku i námět knihy ze zapadlého předválečného polského románu nazvaného ”Kariéra Nikodema Dyzmy”. Příběh Chanceho (Příhody), slabomyslného zahradníka, který se díky štěstí a důvěřivosti ostatních stane poradcem amerického prezidenta, se kdysi zdál legrační, ovšem po událostech z Reaganovy éry a rostoucí prázdnotě televize jako seriózního média, má tento druh humoru nyní mimořádně hořkou pachuť.

Romány, které přišly po ”Byl jsem při tom”, byly, mírně řečeno, katastrofou. ”Ďábelský strom” měl obzvláště nepříznivé kritiky. Kosinski soustavně kritizoval to, co považoval za falešné hodnoty snů šedesátých let a hippies. Ironicky však on sám přispěl k těmto hodnotám i ke změnám, které otřásly americkou společností. ”Ďábelský strom” (1973) měl tyto hodnoty kritizovat. Původní text byl zmatený a nedobře vymyšlený. Kosinski si tento fakt dobře uvědomoval, a jak již bylo řečeno dříve, na konci sedmdesátých let román do značné míry přepracoval do uspokojivější podoby. V roce 1975 vyšel román ”Kokpit”, v němž Kosinski obrátil svou pozornost ke špionážnímu žánru. Oproti ”Ďábelskému stromu” to však bylo pouze částečné zlepšení. Ukázalo se, že Kosinski do svých děl vkládá čím dál větší množství násilné sexuality.

Kosinského sexuální sklony inklinovaly k perverzitě. V období před objevením AIDS často navštěvoval newyorské sexuální kluby. Obvykle do nich chodil ve společnosti mladých žen. Zajímal ho zvláště skupinový sex jedné ženy a dvou mužů, ale dával přednost tomu, když se sám neúčastnil. Další výstředností byl voyerismus. Zajímaly ho i sadomasochistické a ritualizované aspekty lidské sexuality. Tyto zájmy se čím dál jasněji odrážely i v jeho tvorbě. Vztahy vykreslené v jeho románech jsou z velké části zredukovány na výměnu tělesných tekutin nebo na takové vztahy, kde je jedinec krutě závislý na svém partnerovi.

Na ”Schůzku naslepo”, vydanou v roce 1977, lze nahlížet jako na souputníka románu ”Kroky”. Je to poslední Kosinského zcela uspokojivé dílo. Hlavní hrdina George Levanter (špatně zamaskovaná postava samotného Kosinského) je částečně špionem, finančním investorem, nájemným vrahem a andělem pomsty. Sexuální proměny jsou v tomto Kosinského díle nejexplicitnější a zabývají se zejména Levanterovými vztahy s prostitutkami a transsexuály.

Stejně jako v ”Krocích” se zde Kosinski vyhnul tradiční vyprávěcí stavbě a předkládá sérii stručných charakteristik, které se poskládají do obrazu komplexního jedince žijícího na okraji duševního obzoru lidské zkušenosti, což ho nakonec nevyhnutelně zničí. Část románu tvoří skutečné události, mezi nimiž najdeme i části Kosinského nejvzrušivějšího i nejdokonalejšího spisovatelského umění. Jde o převyprávění scén z chaotické vraždy provedené Charlesem Mansonem ve vile herečky Sharon Tate, jehož nejmrazivějším aspektem je fakt, že je nazírán z pohledu obětí. Přesto, že se Kosinski přátelil s některými z lidí, kteří byli zavražděni, jeho verze, že i on měl být v onen osudný večer ve vile přítomen a nedostavil se pouze díky tomu, že se aeroliniím ztratil jeho kufr, je zřejmě nepravdivá. Roman Polanski prohlásil, že Kosinského neočekávali.

Kosinski napsal tři další romány, nabubřelou ”Hru vášně” (1979), ke které napsal i nepoužitý filmový scénář a mnohem úspěšnější a příjemnější ”Pinball” (1982). V románu ”Pinball” se Kosinski začal zabývat hudební oblastí. Námětem románu je opět otázka ”Co tvoří identitu?” Kosinski používá román ke komentování svého vlastního díla. Jsou zde náznaky toho, že se cítí vyčerpán. Román se také zabývá konfliktem mezi ”vysokou” a ”nízkou” kulturou, mezi vážnou a rockovou hudbou. Pokud se však Kosinski spoléhal na spolupracovníky, kteří mu dodávali data, ti neodvedli příliš dobrou práci – zpodobnění rockového hudebního průmyslu je smyšlené.

VI.

V červnu roku 1982 zveřejnil newyorský týdeník ”Village Voice” svůj dnes již slavný útok na Kosinského, ve kterém jej obvinil z toho, že byl poskokem CIA, plagiátorem a literárním podvodníkem. Na jeho obranu vystoupili přátelé. Původní článek ve ”Village Voice” následovala další odhalení. Kosinski tím víceméně skončil. Okamžikem pravdy se zdál být moment, kdy se rozhodl týdeník nezažalovat. I když k tomu byl okolím povzbuzován, odmítl. Jako důvod uvedl svou víru ve svobodu projevu a první dodatek americké ústavy. Uvedl také, že strávil spoustu času podporou disidentů a uvězněných spisovatelů a nyní nehodlá opustit své zásady a napadnout své kolegy spisovatele. Cynici a nepřátelé prohlašovali, že se je žalovat neodvážil, i kdyby se mu podařilo některá obvinění vyvrátit, neuspěl by u toho hlavního – že není jediným autorem svých děl.

Poslední román ”Hermit z 69. ulice” vyšel v roce 1988. Kosinski na něm pracoval téměř pět let. Zatímco předchozí romány byly relativně krátké a úsporně napsané, ”Hermit z 69. ulice” je vypasené monstrum. Kosinski se v románu pokusil o něco odlišného a chtěl také dát odpověď svým kritikům. V románu najdeme dlouhé odstavce opsané z jiných literárních děl, rozsáhlý poznámkový a odkazový aparát i složité typografické hry. Staré téma Co tvoří identitu? zůstává, ale román obsahuje i přemýšlivé pasáže o tvůrčím procesu a úvahy o tom, že ve společnosti napadené AIDS by jeho zpodobnění sexuality muselo odrážet nová fakta o bezpečnějším sexu. Román získal špatné kritiky a čtenářská veřejnost k němu zůstala lhostejná. Z velké části je totiž téměř nečitelný. Kosinského spisovatelská kariéra skončila.

Přesto zůstal Kosinski častým přispěvatelem novinářských článků do časopisů. Posmrtná sbírka nazvaná ”Passing By” obsahuje výbor těch nejlepších článků. Jedna z věcí, zřejmá v románu ”Hermit ze 69. ulice”, byl fakt, že se Kosinski začíná vyrovnávat se svou jak polskou, tak židovskou identitou. Před tímto obdobím svou židovskou identitu zcela pohřbil. Po pádu komunismu v Polsku také spolu s ostatními prominentními polsko-americkými spisovateli zaměřil svou energii na aktivní roli ve vytvoření post-komunistické společnosti v Polsku. Do Polska se poprvé vrátil v roce 1989 a dostalo se mu vřelého přijetí. Jeho sebevražda byla šokující.

Kosinski si začínal stěžovat, že se cítí nemocný, ale pitva prokázala, že netrpěl žádnou závažnou chorobou. Snad došel k názoru, že život už nestojí za to žít. Ve svém díle naznačil, že považoval sebevraždu za poslední akt rozhodnutí – vybrat si přesný moment vlastní smrti není zbabělým skutkem, ale závěrečným odvážným činem a odmítnutím ničivých účinků, jež by přinesly choroby a onemocnění, konečným skutkem individuálního vzdoru.