zUBY a dRÁPY žIVOTA

Počítám se ke generaci X, spojované spíše s antiseptickou a asexuální techno/kyber kulturou. Je to úsměvná iluze. Myslím, že nikdo z X nechce usnout v oceloskleněné rakvi ani žít v umělém osvětlení podzemních chodeb, jak to někteří vizionáři plánovali. Nedá se tam tancovat. O čem teda GX je? Zajímá je ta nejbizarnější psychedelie, duše, duch a život vůbec. Chtějí proniknout k podstatě onoho krvácejícího ostří budoucnosti a poznat energie, které údery svého šamanského bubnu značky Roland 909 rozpoutali!

Vynořující se kolektivní nevědomí konce milénia má podobu nezastavitelného vše spalujícího temného požáru.

a g r e s i v i t a

Kdo jsou všichni ti skini, sharpové, anarchisti, ozbrojenci, policie, k čemu je ten rasismus, vraždy, násilí a krev, nenávist? Dá se říci, že extrémisté a subkultury se ostře střetávají s oficiální společností. Spolu s tím téma násilí a zabíjení proniká více a více do mediálního a uměleckého světa.

Agrese pramení zevnitř, je neovládnutou životní energií; řekl bych raději hned na úvod a dostal se tak rychle hluboko do děje.

Převážnou část (80 %) trestných činů provádí určitý typ lidí. V dětství těžko zvládnutelní, snadno vznětliví až k afektu, aniž by si potom pamatovali, co udělali, a i kdyby, tak jejich svědomí to nic neříká. Často byli ze strany rodičů oběťmi násilí nebo dokonce pohlavního zneužívání. Kvůli jejich nepochopitelné povaze od nich dal každý brzy ruce pryč a nikdy nedostali trpělivou péči, jakou potřebovali. Jsou slabí a zákeřní a útočí zezadu.

Nemá cenu psát o statistických výzkumech neutěšených rodinných poměrů, z nichž pochází většina recidivistů. Tohle zanedbané vzteklé dítě máme více či méně v sobě každý.

Dříve to bylo chápáno”mimo vůli”, naprosto odtažitě a neosobně, v dnešní době však, kdy díky elektrické implozi dochází k uvědomění si mnoha procesů a struktur a po objevu atomové energie, která Člověku a lidstvu umožňuje vládnout nad svým životem a tedy skutečně žít, si také už uvědomujeme, že agresivita je v nás.

Není nijak složité vypozorovat, že tyhle anomálie prudkosti, odpor, rebelii a revoltu způsobuje vždy nějaká dominantní osoba nebo systém. Způsobuje tlak, autoritativní tlak shora, většinou nezpochybnitelný a uzavřený, který může přerůstat v nesnesitelný tíživý blok, který dusí vývoj.

Takový blok může působit otec, matka, oficiální osoba, idea státu, idea světové autority, idea Boha nebo plno jiných věcí.

V lidech dole, nejdříve v těch nejcitlivějších, třeba v dětech, začne narůstat psychická tenze. Nejdříve vzplanou tenké větvičky. Životní energie nemůže proudit a začne se vybíjet v hysterických a těžko zvladatelných výbojích. Když se pak oheň rozšíří, je velmi těžké jej uhasit. Navenek je vidět vyrovnaná tvář, přímo ztělesnění průměrnosti, jež je vynuceno právě oním tlakem, uvnitř se ale může dít cokoli.

Tyranskou osobu na druhé straně také nepoznáte. Vždyť o kom se bavíme? Je to třeba i všemi oblíbený člověk, skvělý tatínek. Který, aniž by si toho byl kdo vědom, ostatní vytlačuje a pro svou slávu a jedinečnost z nich vysává všechnu energii. Spoonman. Nemyslete si, že to jde vyřešit nějak po dobrém, tady pomáhá jen primitivní síla agrese.

I tak by to ještě bylo docela jednoduché. Reálně však žádný blok ani nemusí existovat. Člověk se výborně umí užírat sám kvůli sobě vlastními názory, závistí a nicotnostmi, přes které se nedokáže přenést a pěstovat si svou nedotknutelnou deformovanou psychiku. Blok dávno zmizel nebo nikdy ani nebyl, ale při každém pokusu o kontakt dojde k explozi.

Už jednou ignorování osobnosti člověka a lidské různorodosti způsobilo hrozný konflikt, druhou světovou válku. Zvítězila nacionalistická idea jediné rasy, idea nejlepších lidí, polobohů, nejmohutněji podporována tlupami ukřivděných šosáků, kteří se jinak báli vylézt zpod máminy sukně.

Měli bychom připustit, že pro lidi, na které se každý dívá skrz prsty, je touha dosáhnout postavení a důstojnosti přirozená, a že když člověku chybí jistá životní svoboda a prostor, stává se agresivním, což může vést až k nepříjemným koncům. Z hořícího domu mysli vyšlehnou plameny zapomenutých bohů a srdce ztuhnou strachem v kámen.

Postmoderní důraz na osobnost jedince, který měl znamenat též uznání mnohosti a různorodosti, však může degenerovat k tomu, že se lidé uzavřou do pohodlných domů, klimatizovaných na konstantní teplotu a neochotni komunikovat se zakuklí ve své kovové izolaci. Nebo kolem sebe nepřipustí nikoho kromě sobě podobných, svého čistého kmene, mimo nějž vidí jen nepřítele.

Snahou o odpověď na tento problém je univerzalita a všeobecný nárůst kontaktů, charakteristický pro postkybernetický věk. Jsou to opět protikladné principy. Uzavřením se do kukly vyrůstá dospělý motýl, pokud to ale ještě neumíme, může to skončit umrtvením a letargií. Kontakt a připojení se do mediálního a komunikačního světa zase většinou potlačuje jedinečnost, protože to je masové.

Nedostatek komunikace a propojení mezi dvěma principy, snahou o multikulturní soužití a nepřístupným egoismem etnik, vedl v nedávné době k válce na Balkáně. Tam, kde se energii postaví do cesty překážka, zaplane oheň. Každý to ví, nikdo není nevinná oběť.

Agresivitou lze vyzískat energii. A zastínit ostatní. Každý strom se dere ke slunci a dusí rostliny pod sebou. Je to ďábelské. V některých chvílích je podstata života vidět. Stromy a keře vztahují své drápy a pařáty k nebi, jakoby si jej chtěly přivlastnit, uzurpovat si ho pro sebe a zamořit přitom celou zemi podivnou nepochopitelnou a hrozivou změtí. Život má dračí chaotickou podstatu, je složitější než nejzáludnější topologie gordického uzlu.

Agresivita je oheň, jsou to plameny pekla, jenž nás hrozí pohltit a s nimiž musíme bojovat a přemoci je. Stále uvnitř hrudi sžírají a spalují hrozbou smrti.

Konflikty na mezinárodní úrovni často vznikají absolutistickými rozhodnutími a tlaky velkých států. Vždy v nějaké pozapomenuté oblasti nebo v oblasti, kde jde o energii a kde už delší dobu byla přirozenost a diverzita pod tlakem ve jménu jiného zájmu. Tak dochází ke střetu kultur. Stačí si vzpomenout na pár myšlenek Marshalla McLuhana.

Existují-li dvě kultury vedle sebe, kultura slabší a na nižší úrovni má vždy psychický problém, jak se vyrovnat s komplexnější společností. To vede k uvolnění explozivní energie. Stejně trpí subkultury teenagerů v městských systémech. Na podmanění a zotročení reagují celé komunity specializací, stejně jako se kdysi postižení příslušníci primitivních kultur stávali kováři, když byli neschopni boje. Specializací mohou dosáhnout bezpečí, protože se pro silnějšího stávají nepostradatelnými, ale je to velmi labilní rovnováha. Onoho přizpůsobení se dosahuje vypětím a soustředěním životní síly až na jakousi hraniční mez, takže potom mohou být zničeni i sebemenšími změnami prostředí, v němž žijí.

Militarismus bující v takových případech vychází z industrialismu, v němž se různorodost homogenizuje do několika málo druhů výroby. Militarismus je schopen prosadit technologické změny a urychlit vývoj v zaostávajících oblastech. Válka totiž vždy začíná ve chvíli, kdy nestejná rychlost růstu způsobila výrazné porušení rovnováhy obou struktur.

Podle jakého apokalyptického scénáře to bylo tehdy v Černobylu? Bylo to kvůli experimentům, kolik je turbína schopna dodat energie vlastní setrvačnou rotací po odstavení reaktoru. Bylo to kvůli centrálnímu řízení, které museli všichni uposlechnout.

Zemřelo potom mnoho lidí, převážně likvidátorů požáru. Stále umírá mnoho lidí, i zdánlivě bez příčiny. Mladý člověk, ještě včera živ a zdráv, je najednou mrtvý. A naopak spousta lidí přežívá, i ti, co stále pracují v elektrárně, i ti, kteří žijí v zakázané zóně a radioaktivitu ignorují.

Co to znamená? Zdá se, že máme co do činění se silou, která má vlastní inteligenci a vlastní život. Nemilosrdně zabíjí své odpůrce a nechá žít ty, kdo jí slouží. Neprotivte se energii! Atomová energie, plod války, nás teď směřuje určitou cestou, i když mnozí tudy nechceme jít. Jedná se o další vývoj naší civilizace, který se patrně blíží ke svému slunečnímu vrcholu. Musíme se orientovat v silách a energiích a zvládnout je, abychom se mohli svobodně rozhodnout.

Lidské chování je dynamické a vířivé, jako počasí. Snad se nikdy nenaplní idea některých snílků, věčný klid a mír. Konec pohybu by znamenal úplnou ztrátu energie, jakoby se zastavilo počasí a nad bílou, ledovou zemí, která většinu slunečního záření odráží zpět do vesmíru, vál jen studený vichr.

Ale zpět z výšin do špinavých ulic. Pro subkultury jsou boje realitou. Boje s policií, mezi sebou, fyzické boje o vlastní identitu. Agresivita je tu živá a právě tady mnoho zelených anarchistů a dalších o těch velkých věcech uvažuje. O prožití vlastního těla až ke kořínkům neuronových synapsí, hledání a uvědomění si síly v neustávajícím víru opilého tance životem. Každá zář světla a jistota se jeví božská. Třeba i styl hudby, značka oblečení, pro oficiální společnost stát nebo jakákoli tradice. Když se sem také dostanu a začnu skutečně žít, zjistím, že dělám něco zcela přirozeného a přesto něco, co bych neměl. Ucítím mohutnou vlnu smrti z minulosti, zla druhé světové války, strachu, že válka přichází zase a že jsem jen maličkost patřící k té vzdouvající se síle. Jít proti tomu a snažit se to zastavit je nezdravé a sebevražedné, asi jako v rozběhu vrazit hlavou do skály. Ucítím osudový a dějinný hřích samotné existence, ten, že přináležím k lidem, co se provinili, který pochází snad z gotiky a na mne padl jako na dědice. Cokoli dělám a cokoli dělali naši předkové, je podivně obnažené, odporuje zákonům a přitom to nejde dělat jinak. Jsme stejní jako oni, protože většina z nás je jejich, protože žijeme v tomhle prostředí.

Subkultury staví proti tradicím svou rebelii a odpor. GX je nová genetická mutace, která vyrostla v ulicích a pro niž je krev poezií. Jsme virus, jsme zákeřný život a lepší než hříchy předků je žít hříchy vlastními!