VĚDA: Prenatální stav?

Z mystického prožitku vyvěrá všechna opravdová věda.
Albert Einstein

S přibližujícím se koncem století (a taky tisíciletí) začíná věda nacházet nejen odpovědi, ale i správné otázky. Vědní obory začínají opět splývat v jednu kontinuální nauku, ze které původně vzešly. Anebo lépe: nacházejí společnou základnu a východisko.

Posledních 300 let byla však věda ovládána tím, čemu Fritjov Capra (americký fyzik a myslitel) říká newtonsko–karteziánské paradigma: souborem přístupů, které vycházejí z učení Newtona a Descarta, kombinovaný s filozofickým materialismem.

Úspěch tohoto modelu ve fyzice byl tak velký, že i ostatní vědy – biologie, medicína, psychologie – přejaly newtonovskou mechaniku za vzor vědeckého myšlení. Snažily se odpovídat tomuto vzoru, protože jinak by mohly být považovány za nevědecké.

FYZIKA: vesmír odnikud nikam?

Dosud jsem se nesetkal s problémem tak složitým, aby se nestal ještě složitějším, vezmeme-li jej za správný konec.
Poul Anderson

Ve čtvrtém století před naším letopočtem vypracoval Démokritos svoji teorii “atomů”. Pevných a nedělitelných částic, ze kterých je složena hmota. Tato teorie byla prokázána až mnohem později a stala se základem moderní fyziky. Až do Einsteina a kvantové fyziky byla tato teorie považována za konečnou a z ní byly vyvozeny důsledky, které daly podobu naší dnešní společnosti. Vesmír byl považován za gigantický stroj, skládající se z pevných částic, čas spěl neúprosně od minulosti přes přítomnost k budoucnosti, zákony přírody se považovaly za stabilní a neměnné. Lidé zosobňovali hmotné předměty, živočichy na vysokém stupni vývoje, biologické myslící stroje. Filozofickým východiskem tohoto stavu se stal materialismus.
V první polovině 20. stol. byly objeveny protony, neutrony a elektrony. Později stovky subjaderných částic. Částice, které se někdy chovaly jako hmotné objekty a při jiných pokusech měly vlastnosti vlnění. I přes množství těchto částic fyzikové dospěli k tomu, že “hmota” je z 99% “prázdná”. Capra připodobňuje obal atomu k vatikánskému chrámu (pokud si ho v mysli dostatečně zvětšíme), atomové jádro přirovnává k zrnku soli na jedné z modlitebních lavic a “rotující” elektrony k několika zrnkům prachu v prostoru chrámu, které se však pohybují takovou rychlostí (blízkou rychlosti světla), že je nemůžeme spatřit. Hmota se nám jen pevná jeví.

Náš materiální svět se jeví jako Virtual Reality, vytvořený technologií vědomí, určitou, neuvěřitelně komplexní orchestrací zážitků. Hmota, včetně našeho těla, je v podstatě prázdná, jak ostatně ukazuje dnes i moderní fyzika.
Stanislav Grof

Jak a kdy vesmír vznikl? Takové nejzazší otázky vyšly na staletí z módy. Vědci k nim pojali nedůvěru, teologové a filozofové se od nich odvrátili. Náhle si však vědci kladou tyto otázky se vší vážností a teologové zjišťují, že jejich myšlenky jsou předurčeny a usměrněny matematickými spekulacemi nové generace vědců.
John D. Barrow

Klasická fyzika učinila hluboko zasahující zkušenost, že vždy, když se už vědci přibližovali podstatě věci a pokoušeli se ji analyzovat svým intelektem, objekt se vymknul jednoznačnému určení a jaksi neoddělitelně souvisel s pozorujícím subjektem.
Dovídáme se tak, že nejsme pouhými pozorovateli světa, ale že svým pozorováním svět spoluvytváříme: “Je měsíc na obloze, když se nikdo nedívá?” čte užaslý člověk v seriózním fyzikálním časopise. Zdá se, že svět pozoruje sám sebe, včetně lidí, a podle toho se chová teď a tím i v minulosti.
Dosavadní objektivita se tak stává pouhou abstrakcí, byť v mnohých směrech užitečnou, která však skutečnost nejen nevyčerpá, ale přehlíží a popírá její vlastní povahu.
Podle neurochirurga Karla Pribrama jsme schopni myslet o světě proto, že mysl a skutečnost jsou téže povahy, představují jednotu. “Smysl a jeho vnější projev jsou dvěma stránkami téhož na všech rovinách skutečnosti.”
Fenomén prvotní příčiny, která odstartovala sled kauzalit, aneb noční můra všech generací filozofů: hmota nebo duch? Tato otázka je vykládána jako chybná, vedoucí k nesprávným závěrům. Jednu z cest snad ukazuje princip holografie. Holografie je fotografický proces, který používá laserové světlo pro tvorbu trojrozměrných obrazů v prostoru. Informace o obrazu jsou ve výsledku – hologramu – zaznamenány takovým způsobem, že jsou rozloženy po celé ploše. V důsledku toho lze úplný trojrozměrný obraz vyvolat ozářením každého zlomku hologramu. Hologram se může též rozřezat na kusy a přesto každá jeho část bude schopna reprodukovat celý obraz. Na principu holografie vytvořil fyzik a někdejší spolupracovník Einsteina David Bohm model vesmíru, který je schopen vysvětlit mnohé paradoxy kvantové fyziky. Bohm se domnívá, že svět, který pozorujeme pomocí svých smyslů, představuje pouze nepatrný zlomek reality. To, co vnímáme, nazývá “explikátním” řádem. Matrici, kde mají tyto vjemy svůj zdroj, nazývá “implikátním” řádem. Jinými slovy – to, co vnímáme jako realitu, se podobá promítnutému holografickému obrazu. Pro Bohma osvětluje holografická teorie jeho myšlenku, že energie, světlo a hmota se skládají z interferenčních obrazců, které nesou informace o všech ostatních vlnách světla, energie a hmoty, s nimiž se dostaly do přímého kontaktu. Každá část energie a hmoty tedy představuje mikrokosmos, který obsahuje celek.

Život už nelze chápat jako produkt neživé hmoty. Hmota i život jsou abstrakce, které byly odvozeny z holografického pohybu, tedy nedílného celku. Není v podstatě možné je od něj oddělit a samy o sobě postrádají smysl.
Stanislav Grof

Lidská bytost je částí celku, který označujeme jako univerzum, a to částí omezenou časově a prostorově. Zakouší sebe, své myšlenky a pocity jako něco odděleného od ostatního světa, což je zvláštní druh optického klamu vznikajícího ve vědomí.
Albert Einstein

TRANSPERSONÁLNÍ VĚDOMÍ: mystická laboratoř?

Transpersonální vědomí nám umožňuje přístup k prožitkům, které překračují hranice prostoru a času. Avšak i v rámci této oblasti prožitků lidé, které vidíme, a události, s nimiž se setkáváme, představují “skutečné” osoby či události. Vnímáme je zcela novým způsobem.

Stanislav Grof

V protikladu k mechanistickému obrazu světa prožívali mystici svět ne jako nahromadění izolovaných objektů, které jsou měřeny, uspořádávány a hodnoceny člověkem, nýbrž spíše jako aspekty jedné a téže poslední skutečnosti. I podle zkušeností moderní fyziky hmotu nelze rozložit do izolovaných základních kamenů, nýbrž daleko více je možno jí porozumět jako komplexnímu pletivu vztahů – zde je podobnost s mystikou zřetelná.
Capra se snaží ve své knize Tao fyziky prokázat, že složité jevy mikro– a makrosvěta, k nimž pronikáme, které se vymykají pojmové mřížce tradiční fyziky a které naše běžné logické uvažování prostě nedokáže vysvětlit, překvapivě snadno vstřebá východní myšlení, zvyklé “myslet” v jiných kategoriích nebo zcela jiným způsobem. Capra píše: “Pro východního mystika jsou všechny věci a události vnímané smysly ve vzájemném vztahu, jsou spjaty a jsou jen rozličnými aspekty anebo projevy téže nejvyšší podstaty. Náš sklon rozdělovat smysly vnímaný svět na jednotlivé oddělené věci a sebe na tomto světě považovat za izolované ego se chápe jako iluze. Vyvolává ji náš způsob myšlení, protože všechno měříme a snažíme se zařadit do kategorií. V buddhistické tradici se to nazývá avidža neboli nevědomost a považuje se to za stav rozrušené mysli, který je třeba překonat. – Vesmír se chápe jako jednotná a nedělitelná skutečnost, která je v neustálém a věčném pohybu, živá, organická, hmotná a zároveň i duchová. – Čím hlouběji budeme pronikat do submikroskopického světa, tím více si budeme uvědomovat, jak moderní fyzik, podobně jako východní mystik, dochází postupně k tomu, že svět vidí jako systém neoddělitelných interagujících a ustavičně se pohybujících složek, přičemž pozorovatel je integrální součástí tohoto systému.”

Proč by měla být teorie všeho zapsána v ‚jazyce‘, který naše mysli dokáží rozluštit?
John D. Barrow

MORFICKÁ REZONANCE: past na zdravý rozum

Současná věda se ocitla v krizi, protože dva základní modely reality dnes vytvářejí konflikt: představa věčnosti – idea, že zákony přírody jsou věčné a neměnné. Na druhé straně – evoluční teorie. V 60. letech byla tato teorie aplikována i na vesmír – představa velkého třesku a rozvíjejícího se vesmíru. Pokud se vesmír vyvíjí, proč by se potom neměly vyvíjet přírodní zákony?
Rupert Sheldrake

(Rychlost světla se mění – od r. 1928 do roku 1945 se rychlost světla snížila až o 20km/s, pak se opět začala zvyšovat. V roce 1972 pak byla rychlost světla určena definicí a metr byl redefinován pomocí vibrace a nikoli rychlosti světla. Mění se i gravitační konstanta – před deseti lety byla její hodnota 6,61, dnes je to 6,72.)
Britský biolog Rupert Sheldrake předkládá hypotézu, že příroda má paměť, a že to, o čem obvykle uvažujeme jako o zákonech přírody, mohou být spíše zvyky. Vyrobíme-li tedy novou chemickou látku, předpokládá se, že doba její krystalizace je dána předem v souladu se zákony přírody a měla by být pokaždé stejná, ať proces krystalizace probíhá poprvé, podruhé či pomiliónté. Zákony přírody se nemění a procesy jimi řízené nejsou ničím ovlivnitelné. To je obvyklý názor. Sheldrake proti tomu předkládá teorii, že jakmile je jednou látka poprvé vyrobena, vytváří současně i zárodek zvyku. Průběh druhé krystalizace bude ovlivněn procesem, kterému říká “morfická rezonance”, průběh třetí krystalizace bude ovlivněn předchozími dvěma procesy atd. Akumulativní paměť způsobuje, že nová látka by měla krystalizovat rychleji s postupem času kdekoliv na světě. Je budována paměť, zvyk. Morfickou rezonanci vysvětluje jako vliv podobného na podobné mimo čas a prostor.
Příklady: děti se učí tím snadněji nové videohry, čím více jich hrají. Lidé lépe zvládají nové sporty, např. windsurfing, nové jazyky se učí tím rychleji, čím více jich znají, podle zdokumentovaných pokusů je snazší vyluštit křížovku v dnešních novinách zítra než dnes nebo včera. Evoluce probíhá rychleji, rychleji se šíří nové ideje a postoje, látky skutečně krystalizují kdekoliv na světě rychleji. Existují-li zvyky, musí existovat paměť. Naše vlastní zvyky závisí na nevědomé paměti, což vede Sheldraka k hypotéze, že paměť přírody je nevědomá též.
“Potkávám lidi, kteří se ptají: Co nového s morfickou teorií? Není to jen telepatie? Z vědeckého hlediska jen “telepatie” není zrovna silný argument. Možná, že to má s telepatií hodně společného. Morfická rezonance však pracuje s daleko obecnějšími principy. Nehovoříme o krystalu ovlivňujícím jiný krystal telepatií.”

SYNCHRONICITA: pohádka na dobrou noc?

Karteziánsko–newtonovská věda popisuje vesmír jako systém mechanických událostí, které jsou přísně deterministické a ovládané principy příčiny a následku. Navzdory nepříjemnému paradoxu – problému definování základní prapříčiny – zůstává toto chápání reality základním krédem tradičních vědců. C.G.Jung ve své knize Synchronicita – nekauzální spojovací princip popsal řadu situací, které jakoby se vymkly přísnému kauzálnímu schématu.
Astronom Flammarion popsal příběh trojí náhody, v němž sehrál svou roli jistý pan Deschamps a jeden druh švestkového pudinku. Jako chlapec dostal Deschamps pudink od jistého pana de Fortgibu. O deset let později spatřil tentýž pudink na jídelníčku jedné pařížské restaurace a požádal číšníka, aby mu ho přinesl. Ukázalo se však, že poslední kousek tohoto pudinku si již objednal jiný host, a to pan de Fortgibu, který byl v tom okamžiku náhodou v téže restauraci. O mnoho let později byl pan Deschamps pozván na večírek, na němž se jako zvláštní rarita podával tento pudink. Když ho pan Deschamps jedl, poznamenal, že jediné, co mu chybí, je pan de Fortgibu. V tom okamžiku se otevřely dveře a do místnosti vstoupil starý muž. Byl to pan de Fortgibu, který se dostavil na večírek omylem, neboť dostal nesprávnou adresu místa, kam měl přijít.
Další “případ” popisuje S. Grof. Jeho žena Christina po určitou dobu měla sny a vize, ve kterých se neustále objevoval určitý symbol – bílá labuť. Jednoho dne se zúčastnila setkání s antropologem a šamanem Michaelem Harnerem. Ten předváděl léčitelský obřad Indiánů kmene Sališ. Po skončení zašeptal Christině do ucha: “Tvým duchovním zvířetem je bílá labuť.”
Následující den dostala Christina dopis s fotografií od svého duchovního učitele Svámího Muktánandy. Na fotografii seděl v zahradě poblíž velkého květináče ve tvaru bílé labutě. Na tváři měl šibalský výraz a palcem a ukazováčkem pravé ruky dával všeobecně srozumitelné znamení “OK”.

Co si z toho všeho vzít?

Vesmír a tím i náš život před nás klade nové možnosti a odkrývá další kousek svého tajemství. Tradiční věda je v krizi, protože vychází z principů sedmnáctého století. Přesto nad tím, co přinesla, nelze mávnout rukou. Je potřeba najít střední cestu mezi racionalitou a intuicí, mezi vědou a spiritualitou. Obě přeci popisují stejný svět, ač jedna ho zkoumá analyticky a druhá synkreticky.
Více než sto let trvalo, než do povědomí lidí vstoupil heliocentrický Koperníkův model naší sluneční soustavy. Poznatky dnešní fyziky (potažmo celé vědy) můžeme přirovnat ke stejně závažnému obratu ve vidění světa kolem nás. Včasným pochopením tohoto nového modelu a prozkoumáním jeho limitů snad i objevíme, kdo jsme my sami.

Literatura:
prof. Mitvalský: Hra na skutečno
Karl. H. Pribram: časopisecký článek O co tady vlastně jde (What the Fuss Is All About – pův. ReVision Journal, 1978, poté v knize The Holographic Paradigm And Other Paradoxes, ed. Ken Wilber, Shambala Publ. Boulder and London, 1982, str. 27–34
W. H. Verlag: Neues Bewusstsein – neues Leben, Mnichov, 1988
Z historie transpersonálního myšlení (přeložila Jarmila Cachová)
Stanislav Grof: Holotropní vědomí, Gemma 89, 1993
Ivan Blecha: Filosofie (základní problémy), FIN Olomouc, 1996
Fritjov Capra: Tao fyziky, Gerdenia, 1991
John D. Barrow: Teorie všeho, Praha, 1996
čas. Gemma 1/1992, 5/1992