Věda a víra

Znamená věda a víra nějaký kontrast? Je možné spojit vědecké poznání a oddanost křesťanské víře? Není to šokující?
na otázku Pavlíny Míčové odpovídá páter dr. Josef Kuře

Aniž bych obcházel dokola jako pes kolem horké kaše, řeknu to rovnou a ušetřím čtenáři čas: věda a víra jako kontrast je umělým problémem, mezi vědou a vírou rozporu není.

Věda a víra?

Kdybychom otázku na kontrast vědy a víry položili průměrně vzdělanému člověku v minulém století, octil by se pravděpodobně v určitých obtížích. Byl totiž vychován osvícenskou vírou v rozum a jeho všemohoucnost a fascinován rozvojem přírodních věd. Kdybychom tutéž otázku položili gotickému člověku, nechápavě by na nás zíral, na co že se ho to ptáme, neboť víru a vědu nevnímal jako kontrast, obojí přirozeně patřilo k celistvosti jeho světa. Dnešního člověka, zdá se mi, tato otázka nepálí, nechává ho spíš lhostejným, než aby si ji kladl a nad ní přemýšlel: Věda a víra? To není můj problém. To se mě netýká. Protože však tato otázka člověka v novověku intenzívně zajímala a protože rozdílnost vědeckého poznání a tušení něčeho většího a tajemného člověka – ve své podstatě tázajícího a hledajícího – nepřestává zaměstnávat, podívejme se na otázku vědy a víry blíže a ujasněme si nejprve, co rozumíme »vědou« a »vírou«, dříve než si všimneme jejich vzájemného vztahu.

Věda a vědy

Vědou běžně rozumíme určitý druh lidského vědění, přesněji souhrn poznatků, které se vztahují na určitou omezenou oblast a jsou ve vzájemné souvislosti, kterou zdůvodňují. Vědy nám pomáhají rozumět skutečnosti tím, že nám např. vysvětlují dění v přírodě pomocí přírodních zákonů; přičemž vědec-fyzik si přírodní zákony nevymyslí, jen si všimne, že (již) existují, objeví jejich existenci. Vědou nejsou jen empirické vědy zabývající se světem zkušenosti a zachycující jen určitý výřez ze světa zkušenosti, ale i vědy formální, jež se zabývají formou, strukturou a souvislostmi a pohybují se na abstraktní rovině (např. logika, matematika). Vedle exaktních, kulturních a popisných věd je syntetizující věda, která se zabývá skutečností jako celkem, říkáme jí filozofie. Scientisté sice připisují vědeckost a samostatnost pouze přírodním vědám, je to ovšem postoj historicky překonaný. »Filozofie klade totiž otázky, které díky tomu, že nebyly položeny, byly podmínkou úspěchu vědeckého procesu« (C. F. v. Weizsäcker). Věda vděčí za svůj úspěch tomu, že se zřekla kladení určitých otázek. Už pro Aristotela byla filozofie »první vědou« a racionální reflexe je jedním z bohatství naší kultury. Vědou je také teologie jako vědecká reflexe o víře. Je-li Bůh a je-li tím, co o něm učí náboženství, že je nepochopitelným Tajemstvím, pak ho zcela jistě nelze »vzít« jako předmět vědeckého zkoumání v exaktním smyslu slova, protože nám jako předmět stále uniká a zůstává absolutně neuchopitelný. Něco podobného nastává, chceme-li vzít člověka jako předmět vědeckého zkoumání. Co víme o konkrétním člověku a jeho životním příběhu, když ho podrobíme různým vyšetřením a výzkumu a v pitevně ho rozložíme na anatomická prvočísla? Leccos ano, ale jako takový nám uniká. Podobně jako psychologie vědecky zkoumá různé duševní procesy a popisuje je a nikdo vážně nepochybuje o její serióznosti, přestože nám ještě žádný psycholog duši neukázal, tak je možné zkoumat procesy, které se dějí v souvislosti s vírou a dokonce je vědecky reflektovat. Je-li i psychologie, filozofie a teologie vědou, potom se klade otázka: Která věda má být kontrastem víry? V minulosti tento zdánlivý kontrast k víře tvořila věda přírodní.

Víra je osobním vztahem a setkáním

Pro lepší porozumění upřesněme, co rozumíme vírou. Chápeme jí způsob existence člověka, úplné odevzdání se celého člověka Tomu, který je větší než lidské srdce. Víra je osobním vztahem a setká(vá)ním. Latinské credere (věřit) má svůj základ v cor dare (darovat srdce). Víra je tedy důvěrou. Lze převést lidské setkání v důvěře na kategorie přírodní vědy? O to obtížnější to bude u setkání člověka a Boha.

Koperníkovská změna

Stručným exkurzem nyní projděme nejdůležitější momenty vztahu vědy a víry v dějinách. Koperníkovský obrat byl revolucí v chápání postavení člověka ve vesmíru. Protože se oficiální církev postavila proti jeho objevu, může snadno vzniknout dojem, že mezi přírodní vědou a vírou je rozpor. V Koperníkově případě (podobně jako později v případě G. Galileia) jde o skutečný rozpor, ovšem ne mezi přírodní vědou a vírou (Koperník i Galilei neproblematicky spojovali svoji náboženskou víru s vědou, nestavěli je proti sobě), ale o rozpor mezi přírodní vědou a autoritou církve. Církev v té době byla přesvědčena o tom, že ve své ruce hřímá meč moci církevní i světské, tj. že může o všem rozhodovat. To si už dávno nemyslí. (Její úkol je totiž hlásat Ježíšovu radostnou zvěst a ne fyziku.) Mikuláš Koperník zemřel jako církevní hodnostář a Galileo Galilei byl nedávno rehabilitován. Je jen třeba litovat, že vůbec byl inkvizicí odsouzen k mlčení. Už tyto dva dávné případy dokládají umělost problému věda kontra víra. Jako další doklad poslouží fakt, že naprostá většina novověkých vědců byla lidmi náboženské víry.

Věda kontra víra v 19. stol.

V minulém století se někteří snažili překonat víru jako přechodný moment vývoje ve jménu vědy: překonat ji jako projekci (Feuerbach), jako ideologickou nadstavbu společnosti a opium lidu (Marx), jako fikci (Nietzsche) a iluzi (Freud). Svoji roli hrála nová (vědecká) víra: bezmezná důvěra v rozum a díky němu ve vývoj, který umožní neslýchané. Tak např. chápal víru jako nevědecké (předvědecké) stadium vývoje A. Comte. K velkému neporozumění přispěl vulgární darwinismus — v podobě, v níž se ještě nedávno učil. Darwin sám nevnímal vědu a víru jako rozpor, to udělal až materialisticky zideologizovaný darwinismus, který účelově interpretoval vývojovou teorii jako »vědecký světový názor« a stavěl tak člověka před zahrocenou alternativu: buď ve jménu vědy a pokroku eliminovat víru nebo být nevědeckým tmářem a antipokrokovým pobožnůstkářem (tj. věřícím).

Kritický racionalismus a rozčarování z vědy

Entusianismus pokroku a nadšení moderní vědou vystřídal kritický racionalismus, který znamená vystřízlivění z osvícenského opojení nekonečným pokrokem a všemocným rozumem. Na tomto procesu na začátku 2. poloviny našeho století mají mj. svůj nemalý podíl někteří marxisticky orientovaní myslitelé. Dnes je spíše rozšířená skepse až zklamání z moderní vědy a techniky — tváří v tvář ekologickým problémům — neboť věda ani technika nepřinesly vytoužené vyřešení všeho, spíše přinesly nové a závažné celosvětové problémy. Po bojovém období »věda nebo víra« to byl přírodovědecký pozitivismus, který se otázce víry a náboženství důsledně vyhýbal, protože si uvědomoval, že se o skutečnostech, které nejsou pozitivní (tj. dané a měři-telné) nemůže žádným způsobem vyjadřovat, protože nespadají do jeho kompetence. Pozitivismus resp. neopozivitismus zůstává důsledně »nábožensky indiferentní«, protože otázku Boha a víry v něho není schopen řešit — existenci Boha nedokazuje ani nepopírá. Skromnost dnešní vědy je v tom, že neverifikuje — tedy neverifikuje ani postulát Boha. Pouze falzifikuje — a postulát Boha nemůže falzifikovat, protože by překročila svůj empirický rámec. Proto o víře a o Bohu taktně mlčí. Zdá se, že se současným vědcům vrátila schopnost údivu, která je už pro Aristotela počátkem moudrosti.

Od rozčarování k tajemství a ke smyslu

Poeinsteinovská věda ještě více než newtonovská fyzika přivádí člověka k Tajemství. Dnes jsme svědky toho, že velcí fyzikové mluví o Bohu málem víc než teologové. Dospěli jsme do stadia, kdy se stalo zřejmým, že ani nejmodernější věda neřeší problémy našeho všedního života. Už na počátku našeho století napsal L. Wittgenstein: »Cítíme, že i kdyby byly zodpovězeny všechny možné vědecké otázky, naše životní problémy by nebyly vůbec dotčeny.« Věda nám zprostředkovává velmi cenné dílčí poznatky, ale nezprostředkovává nám poznání smyslu života jako celku, neodpovídá nám na otázky, které nám život klade, nezprostředkovává poznání, které pramení ze setkání v důvěře, nepřináší nám poznání, kterého docházíme vírou. Nejen že věda a víra nestojí proti sobě, jsou obě svéprávné a svébytné a vzájemně se dopl-ňují. Víra podobně jako věda pomáhá rozumění skutečnosti světa a svého života, podobně jako věda znamená víra určité poznání, pravdu jiného druhu než poznání vědecké. Víra začíná tam, kde věda končí a začíná mlčet. Náš život je podstatně založen na víře. Naše každodenní poznání nepřezkoumáváme v každém jednotlivém případě vědeckými metodami — to bychom se ráno nedostali od snídaně, než bychom si ověřili, zda čaj je skutečně čaj a chleba skutečně chleba… Věda a víra jsou naši přátelé, průvodci životem a pomocníky poznání, nepřekračují-li svoje kompetence. Drží-li osobní víra v šachu náboženství coby institucionalizovaný rituál, pak víra významně příspívá ke zrání osobnosti a k růstu lidství. Pak má pravdu Anselm z Cantenbury (+ 1104), když říká: »Věřím, abych rozuměl.«