V říši kybergirl – Madonna… vládkyně kyberprostoru?

Madonna (Luisa Veronica Ciccione) je ztělesněním aktivity: stala se nejúspěšnější a nejprodávanější zpěvačkou uplynulého desetiletí, hrála v několika filmech (vyniká její výkon v “rozverně intelektuální” komedii Desperately Seeking Susan režisérky Susan Seidelman), vydala knihu erotických fotografií a příběhů, angažovala se politicky a nedávno se dokonce nechala slyšet, že by ráda založila komunitu umělců, jakési spojení ideálů Warholovy Factory a německého Bauhausu. Drastické změny její image a mnohoznačné klipy (které často patří k vrcholům videoartu) přitáhly pozornost mnohých teoretiků populární kultury. Madonna vlastně není příliš krásná, ani není výbornou zpěvačkou, a už vůbec není dobrou herečkou… Co všechno se tedy na pozadí tohoto úkazu skrývá?

Madonna, to je kyborg zrozený narcistickými 80-tými lety, Edenem konzumismu. Není důležité, že je (především) zpěvačkou, v historii fenoménu “Madonna” jakoby paradoxně hudba nehrála již žádnou roli, jedinou “hudbou”, která zde má význam, je sled obrazů jí samé a koláž scén z jejích klipů. Madonna je ztělesněnou kulturní revolucí, zvěčnělou reklamou na sebe samu; reklamou, která záměrně upozorňuje na prázdnotu inzerovaného zboží. Madonna je revolucí, šokem, popřením všech hranic. Odhaluje umělost každé identity, neustále narušuje hranice mezi mužstvím a ženstvím, uměním a kýčem, sadismem a masochismem, sexem a náboženstvím, mocí a utlačováním. Přivlastnila si nejednoznačnost.

Jedině bašta reaganismu mohla stvořit tuto “nejprohnanější byznysmenku Ameriky”. Není na ní nic pravého. Tělo vysportované k dokonalosti stroje (a jako stroj využívané k dosažení rozkoše vlastní i “rozkoše” médií, která o ní píší), je to prostý mechanický automat na sex, tvář půjčená jakoby na splátky z jiných dob, sama se ptá v jedné své písni “Who’s that girl? (Kdo je ta dívka?)”. Madonna vlastně není zpěvačkou, není herečkou, není umělkyní. Madonna ve své podstatě vůbec není, není ničím, a v tom spočívá její moc. Ztělesňuje “pouze” přebujelý komercialismus, mediální manipulaci a banální konzumerismus. Nebýt ničím, ale umět se převtělit do všeho, ale nikdy ne úplně, to je podstatou její osobnosti.

Nic s ní není pravé: pozve vás v dokumentu S Madonnou v posteli (tedy spíše v kyberdokumentu, ve své virtuální vizi) do postele, ale nabízí umělé, nepravé vášně: sex s Madonnou není sexem, ale virtuální realitou jako ona sama. Madonna je opravdovou obyvatelkou kyberprostoru. Neexistuje sama o sobě, ale pouze jako komunikace mezi světy, v neustálých přeměnách a morfinzích. Všechno je zde dokonalou přetvářkou: její jevištní pseudo-masturbace u písně Like a Virgin je vlastně tancem choreograficky propracovaným do posledního detailu a kostým, co připomíná spodní prádlo, je nedobytnější než skafandr. Madonna je královnou simulace. Její vyzývavost zůstává u masky, nejde pod povrch, protože pod povrchem není nic. Morfing, tedy přeměna jednoho obrazu do druhého, často zcela odlišného, ji provází po celé její dráze: přechází bez zaváhání z podoby onanující děvky do pokleku modlící se poslušné dcery, je Američankou a zároveň Italkou, vulgární holkou z chudinské čtvrti a studentkou michiganské univerzity; se stejnou lehkostí si obleče mužský oblek jako nasadí lesbickou image, od orgií přechází k romantice, od S/M k nostalgii.

Není tedy jedna Madonna, má mnoho podob a zároveň jako by jí žádná nepatřila. Začátkem 80. let se zjevuje z popela punku, sršící taneční a erotickou energií, oblečená-neoblečená, v černém, s mnoha lacinými cetkami, okolo boků slavný “pás necudnosti”, vlasy ještě nedokonale odbarvené, neupravené, makeupu trochu příliš a její tělo je dosud rozkošnicky plné, baculaté a měkoučké. Již tehdy jednoduchými gesty spojí módu s exhibicionismem a s agresivní sexualitou. Brzy ale začíná doba jejích přeměn. V pop kultuře vládne éra anorektického ideálu, a Madonna drastickým cvičením přemění své tělo na futuristické technotělo, ze kterého nechá na koncertech “vyrůstat” mikrofon i reproduktory. Tu si přivlastní tvář Marilyn Monroe i s jejím sloganem “Diamonds are a girl’s best friend (Diamanty jsou nejlepším přítelem každé dívky)”, jindy vypadá jako Marlene Dietrich nebo Lana Turner. Zdá se, že účes a barva jejích vlasů se může radikálně změnit ze dne na den. V 90. letech se “politizuje”, angažuje se v kampaních za ženská práva, vyjadřuje se proti kácení deštných pralesů a dokonce “zalobbuje” pro Billa Clintona. V této době si také stále častěji pohrává s představou androgynity: zjeví se na pódiu v obleku byznysmena, přijme “mužná” gesta, aby v jednom okamžiku představení odhalila poprsí a dokázala, že je ženou. Její tanečníci někdy vystupují s falešnými prsy, tanečnice s penisy. Madonna se snaží popírat rozdílnost pohlaví, a snad již ohlašuje nástup nového, obojpohlavního lidského druhu. Neopomíná ale neustále prodávat sama sebe: pro mnohé je živoucím fetišem.

Mnohem konzervativnější je jedna z posledních podob, kterých se zmocnila – tedy postava Evity Perónové. Madonna naplnila obraz argentinské ikony svou esencí do té míry, že proměnila její historickou realitu. Vždyť pro kolik diváků bude nadále postava skutečné Evity spjata s Madonninou tváří? Filmovou fúzí se Madonna stala skutečnější Evitou než byla Evita sama, prošla další reinkarnací, jako předtím v podobě Marilyn a dalších hvězd. Zároveň je okamžik vtělení do Evity politickým momentem v Madonnině dráze: přijala podobu postavy vážené, zbožňované, ale nikterak šokující. Již není znovuvtělením Marilyn, tedy milenky dalšího prezidenta, ale manželkou, “matkou” národa.

Význam momentu, kdy se skutečně stala matkou, je zatím mírně zahalen tajemstvím. Zdá se, že k mateřskému poslání přistoupila jako včelí královna, která použije jednoho z trubců jen proto, že je nezbytný k oplodnění, a poté ho vypudí z úlu. Je zároveň královnou, která si svého trubce pečlivě vybrala, aby své drahocenné geny neponičila, ale aby je naopak zušlechtila. Madonna je ženou, která kříží a geneticky šlechtí sama sebe, a to jen proto, že ji doba ještě nedovoluje se legitimně naklonovat. I tak má šanci stát se virtuální madonou nové techno-éry, Madonnou, která počala “Like a Virgin”, a když si to umane, nabídne světu nového vykupitele, tentokrát rodu ženského. (Nebylo by to nepravděpodobné: již od začátku své dráhy přece Madonna vyjadřuje své netradiční pojetí víry – využívá latentní erotičnosti katolicismu, spojuje extázi mystickou a erotickou a boří rasové hranice ve vztahu k náboženství).

Madonna nemá jinou realitu než své hraní, nemůže tedy působit nepřesvědčivě (i přes svou hereckou nemotornost), postavila svůj výraz na nepravdě, neexistenci. Může si dokonce dovolit parodovat sama sebe, zpívat své staré hity schválně falešně nebo směšně vysokým hlasem, je jí dovoleno vše, přesto (nebo právě proto), že o žádné dovolení nežádá.

Ale je asi možné najít něco za Madonninou tváří kyborga neustále přetvářejícího sama sebe, možná není jen hmotou, ale nejvlastnějším vtělením nietzscheovské vůle k moci. Když v pánském obleku a s bičem v ruce vykřikuje na pódiu “I’m the boss!”, je to skutečný moment pravdy, moment odhalení… Zároveň je jasné, čeho je vládkyní. Vládne virtuálnímu prostoru svého obrazu a prostřednictvím něj všem, kteří se jeho svůdností nechají unést. Tedy i těm, kteří o síle jejího převtělování mluví a píší, aniž by je oslovovala její hudba.