last.fm





V cizím pokoji

Je obsazení nepoužívaného cizího domu parazitismem jedinců, kteří nejsou schopní se začlenit do společnosti, najít si práci, vzít si hypotéku a normálně žít? Parazitismem na celé společnosti, která takovéto nedovolené zabírání soukromého majetku k vlastnímu prospěchu odmítá a jejíž „normální“ členové dosahují svých majetků a postů posvěcenými cestami? Nebo se jedná o jakousi recyklaci chátrajících budov bez života a veřejného prostoru okolo nich, o recyklaci sociálních vazeb omotaných kolem našich ulic, domů a čtvrtí, o recyklaci kulturního prostoru okupovaného komerčním artiklem?

Je potřeba začít od začátku. Pro obsazení cizího bytu, budovy či pozemku se vžil název squatting (z anglického to squat), okupovanému domu se říká squat a okupujícímu člověku pak squatter.

Ve veřejném prostoru současnosti se tato označení užívají v souvislosti s aktivitami subkulturně orientované mládeže s napojením především na tzv. anarcho-autonomní politické hnutí. Rozuměj: na hnutí, jehož ideologický základ leží v anarchismu (byť zpravidla reinterpretovaném, přizpůsobeném, „recyklovaném“) a praxe pak  v budování autonomních, někdy pouze symbolických, sociálních a kulturních zón v opozici vůči komodifikovanému světu zisku, reklamy, vykořisťování. Squatting je zde kumulací sociálního, kulturního a politického protestu. Říkejme mu „proklamativní squatting“.

Sociologická a sociálněvědní literatura však chápe squatting jako jakékoliv obsazení cizího objektu či pozemku. Sem patří široké spektrum okupací nepoužívaných objektů zpravidla lidmi bez domova, v neevropském kontextu pak i okupace půdy bezzemky. Takový squatting plní primárně funkci sociální, zabezpečuje lidem bez střechy nad hlavou či bez půdy přístup k těmto životně důležitým statkům, proto také okupace nebývá příliš manifestovaná jako u proklamativního squattingu. Říkejme mu „squatting z potřeby“.[private]

Boom squatů v Evropě

Načrtnuté rozdělení je samozřejmě značně umělé. V mnohých případech se tyto dva typy překrývají. Především proklamativní squatting zároveň plní ony sociální funkce. Na druhé straně ale spontánní okupace v případě squattingu z potřeby u nás jen zřídkakdy přecházejí v politické či kulturní manifestace.

Jako první squatteři bývají poněkud evropocentricky uváděni tzv. Diggers (sami sebe také označující jako True Levellers), anglické politické hnutí během občanských válek sedmnáctého století. Na několika místech Anglie okupovali půdu a zakládali zde komunální farmy. Propojovali politický protest proti nadvládě velkých farmářů a majitelů půdy se sociální alternativou – budováním komunitních farem chudými (a pro chudé). Hnutí ale nemělo dlouhého trvání, protože síla landlordů byla samozřejmě mnohem větší (jak příznačné i pro dnešní situaci).

Současná evropská podoba squattingu, tak jak ji známe my, se masově objevila až v šedesátých letech dvacátého století a je spojena zejména s již zmíněnými subkulturními proudy a politickými hnutími. Největší boom nastal v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy se na Západě podařilo řadu velkých či známých squatterských projektů (po dlouhých bojích s politiky i s policií) částečně či úplně legalizovat, ale také rozšířit řady squatů ilegálních. Epicentry squattingu byly Amsterodam, Oslo, Hamburk a Berlín. V řadě zemí bylo po celospolečenské liberalizaci šedesátých let nastaveno pro squatting poměrně příznivé právní prostředí, v Anglii či Holandsku byl dokonce dočasně legalizován (v Anglii tato legalizace skončila thatcherismem, v Holandsku končí právě v těchto dnech legislativními úpravami konzervativních a křesťanských stran).

Od devadesátých let po současnost pak squatterské hnutí na Západě zaznamenává značný útlum, ony legalizované projekty jsou místními autoritami podkopávány, legislativa i policejní opatření přitvrzovány. Svou roli hrály také ekonomický růst a takzvaná revitalizace zapomenutých čtvrtí. Investoři zavětřili zisky a neposlušné rebelanty začali vytlačovat. Na úpadku squattingu se ale také podepisuje jeho vlastní postupné obsahové vyprazdňování a jakási „dekadentizace“, k čemuž se ještě vrátíme.

Zatočte s anarchisty

Díky totalitní minulosti se u nás proklamativní squatting objevuje až v období jeho evropského úpadku, tedy v devadesátých letech. Kromě Prahy byly obsazeny domy v Brně, Teplicích, Trutnově či Dvoře Králové. Většina z těchto squatů však skončila (za často brutální „asistence“ policie) stejně rychle, jak rychlý byl jejich start. Neslavnějším českým squatem byla bezesporu pražská Ladronka, historický statek v Břevnovském parku, který si za sedm let své existence vydobyl značné mezinárodní renomé, odehrály se zde stovky koncertů, výstav, happeningů a přežil několik pokusů o vyklizení. Ladronka padla na podzim roku 2000, během policejního zásahu využívajícího bezprecedentní náladu veřejnosti a politických elit po zářijových protestech proti summitu Světové banky a Mezinárodního měnového fondu – s anarchisty bylo zkrátka potřeba zatočit. V mělčích vodách naší paměti pak proplouvá pražský squat Milada, který byl vyklizen teprve na podzim loňského roku. Kolem nás je ale plno „squatů“ – jsou to byty či domy nelegálně obsazené chudými lidmi, kteří by jinak neměli kam jít. Většinou se jedná o bezdomovce, ale často jsou to celé rodiny v zapomenutých bytech na perifériích, důchodci či naopak mladí lidé, kteří jen obsadili nějaký objekt, bydlí v něm, mají zde atelier apod.

Squat je především využitím cizí věci, která používaná není. O domech se říká, že když jsou prázdné, tak umírají. Každý to zná. Nechte chalupu pět let bez potřebné údržby, bez topení a obývání a zub času se do ní najednou zakousne s takovou vervou, že byste ji nepoznali. V našich městech stojí tisíce domů, které buď majitele nemají, nebo je majitel není schopen spravovat (zpravidla případ malých soukromníků a obcí), nebo dům slouží na papíře jako směnka, se kterou se někde obchoduje. Majetkové spekulace pak zřejmě stojí za největší částí těchto opuštěných staveb. Opuštěný dům nejenže chátrá, čímž přímo ohrožuje lidi okolo něj chodící a stavby v okolí stojící, on se také stává mrtvým bodem na mapě města. Zabedněná či vytlučená okna křičí vnitřní zbědování do okolí, sociální prostor ulice je neodmyslitelně narušen. Kdo by chtěl bydlet vedle opuštěného domu, kdo by okolo něj rád chodil a míjel ho?

Recyklace tvých domů

Ve stejnou chvíli ulicemi plují stovky mladých lidí, párů, rodin, kteří platí lichvářské nájemné a jelikož nespadají do správných příjmových kategorií, na hypotéku nedosáhnou. Ti, co hypotéku dostanou, pak třicet let žijí na pokraji rodinného bankrotu, aby jejím závazkům dostáli. Proč by tedy tito lidé nemohli spekulacemi omotané domy jednoduše obsadit a zrecyklovat tak mrtvý bod na mapě města, opravit ruinu, oživit ji a okolnímu prostředí vrátit pocit úplnosti? To je recyklace. Pokud se tito lidé navíc rozhodnou kulturu místa obohatit dalšími aktivitami, recyklace se stává produkcí a město (nebo aspoň ulice) žije. V evropských squatech tak nalezneme koncertní místa, galerie, kavárny, knihovny, nízkoprahová centra pro mládež či jiné sociální služby.

Svou logiku měla již zmíněná (a také dnes již pohřbená) holandská legislativa. Minimálně rok prázdnou a nepoužívanou nemovitost bylo možné obsadit za účelem bydlení pouze s podmínkou nastěhování postele, stolu a židle. Od této chvíle byl squatter vnímán jako nájemník (zpravidla také došlo na dohodu o placení energií a miniaturního nájemného). Efekt byl i na druhé straně. Vznikl tzv. anti-squatting byznys. Majitelé nemovitostí si nemohli dovolit nechat je více jak rok nepoužívané, takže zde ubytovávali studenty nebo pronajímali ateliery. Dům tak byl stále používán a mrtvý bod na mapě se (alespoň prozatím) neobjevil.

Bohužel se ale mnoho squatů stává spíše útulkem parazitismu. Pořád mám v paměti zážitky z některých polských a německých domů, které okupovaly hordy neustále zfetovaných špinavých individuí, kterých jste se báli dotknout, po chodbách se válely výkaly, mezi kterými pobíhaly sem tam hladoví psi, občas i krysy, celé to smrdělo na dvě stě metrů a po nějaké alternativě, kultuře či komunitě ani památky (samozřejmě kromě neustálých opileckých tlachů o revoluci). Takové stádium si ostatně prožila i pražská Milada. Lidé uvnitř o sobě směle tvrdí, že jsou alternativou, revolučním hnutím či alespoň oponenty konzumního světa. Všude vlají anarchistické vlajky, zdi zdobí ledabyle načmárané revoluční slogany vyčpělé stejně jako energie jejich tvůrců, všichni mají potřebné nášivky a ostatní atributy své subkultury. A kdyby je náhodou někdo vyhnal, budou ukřivděně prohlašovat, že právě jejich dům byl kulturním a sociálním centrem, tak strašně nepostradatelným pro své okolí, město, zemi… Oni ale zatím zvládali tak akorát krást v nejbližších supermarketech, pít a fetovat. Dům byl sice obydlený, ale vybydlený a na okolí působil stejně, jako kdyby byl prázdný.

Alternativa v nedohlednu

Samotná squatterská subkultura ale také jaksi vyčpěla, vyprázdnila se. V našem východním bloku pak mnohem více než na Západě. Z recyklace okolí se stala recyklace sebe sama. Pořád ty stejné (zpravidla celkem otřesné) punkové, Oi, ska či hardcoreové koncerty, pořád to stejné techno (pardon tekkno:), pořád ta stejná hesla, stále stejné atributy subkultury, a stále méně nových nápadů. Subkultura se uzamkla sama sebou. Hranice, kterou si vytyčila vůči okolí, se jí stává klecí.

Loňské vyklizení Milady je krásným příkladem. Paradoxně se majitel za pomocí bezpečnostní agentury a asistence policie nepokusil squat vyklidit ve zmíněném temném stádiu, ale až v momentě, kdy se poslední generace obyvatel snažila vile vrátit dech, potřebovala by ale mnohem více času a prostředků. Přesto zněly úsměvně plačtivé ódy lamentující nad ztrátou vzácného kulturního prostoru, nad ztrátou alternativy. Nejenže na desítkách jiných pražských míst probíhalo několikanásobně více a mnohem zajímavějších kulturních aktivit (dokonce i subkultur Miladě vlastních), ale hlavně jste nemohli čekat nic víc, než co jste zde viděli v roce 1999 nebo v kterémkoliv evropském squatu o deset let dříve. Alternativa nikde.

Jako jsem měl možnost navštívit řady páchnoucích beznadějných děr, které byly spíše parazitujícími na svém okolí, tak jsem byl také v mnoha velmi příjemných squatech opravdu nabízejících zajímavé alternativní vyžití, vyplňujících své okolí nadějí, že něco ještě může fungovat nekomerčně, jinak, a přitom originálně a zajímavě.

Bohužel ale utahování legislativy a velká moc současných „landlordů“ přispívá spíše k tiché existenci temných děr než k budování opravdových center alternativy. Pod hrozbou policejního obušku totiž jen málokdy jde něco takového vybudovat. Nezoufejme ale, postupující hospodářská krize věští lepší časy. Domů bude dost a policie je všechny neohlídá.[/private]


Komentáře nejsou povoleny.