Rovnováha (recyklace) feminismu

Prý se ztrácí mužský princip, psalo se v článku Sexmise 2010 (Lidové Noviny). Krásné a úspěšné ženy nemohou nalézt vhodné protějšky. Muži tápou ve své roli, nebo jsou příliš pohodlní se sebou něco dělat. Přibývá osamělých žen – sice osvobozených od svého „údělu“ vymoženostmi moderní civilizace, pozitivní diskriminací, antikoncepčními pilulkami… bezdětných i matek.

Říká se tomu krize mužství, válka pohlaví.

Krásné a úspěšné ženy Bojovnice dávají na frak mužům v akčních filmech svým šarmem i chladnokrevnou agresivitou. Všimněme si, kolik takových produktů prošpikovaných ženami v podobných rolích filmový průmysl chrlí. Po všech stránkách Úspěšná žena je dnes stejným idolem jako naprosto neanatomická Barbie pro modeling či úspěšný a tvrdý muž pro generaci našich otců.

Něco tu není v rovnováze

Jde ale skutečně o ztrátu mužského principu? Nevytratil se v honbě za emancipací spíš princip ženský? Každopádně něco tu není v rovnováze.
Z hlediska rovnováhy došlo k ošálení žen. Jejich získání pocitu štěstí, který jsme si zvykli poměřovat mate­riál­ním úspěchem, bylo založeno na naplnění mužského konceptu – snaze vyrovnat se mužům. Být takzvaně rovnoprávné, se stejnými šancemi a možnostmi. Přijetí principů a hodnot mužského světa dobývání, rozumu, logiky a neustálého zvyšování výkonu za své zákonitě vede (ve smyslu rovnováhy) k potlačení ženského principu udržování, citu, intuice, trpělivosti a skromnosti. O co víc je dnes ženství vystavováno a odhalováno navenek, o to méně jej lze tušit pod povrchem. I v tom je určitá rovnováha. Obrací se to proti oběma pohlavím – a tomu se dnes říká krize mužství. Válka pohlaví. Už samotné slovo válka patří k mužskému konceptu a s udržováním nemá nic společného.[private]

Je tedy čas – čistě kvůli rovnováze – aby se muži chtěli podobat a vyrovnat ženám? Celkem se ví, co chce a jaký má být muž, který imponuje ženám – gentleman – chytrý, úspěšný, výkonný a zábavný, když je třeba tvrdý nebo jemný a pozorný, tolerantní, ale spravedlivý… Je to těžký bejt bezvadnej chlap, aby měla tě ráda, aby celý svět měl tě rád, zpívala kdysi Vltava. Lze si jen těžko představit, že by ženy v rámci rovnováhy šílely třeba po olympijském vítězi v moderní gymnastice při cvičení se stuhou. To není mužský koncept a zdá se, že ani ženy si ho nepřejí.
Není třeba dále emancipovat ženy. Je třeba emancipovat ženské hodnoty. Otázka je také, proč jim vůbec ještě říkat hodnoty, když jim společnost žádnou hodnotu nepřikládá? Úspěšná a krásná manažerka (dosaď jakékoli povolání) je v dnešní společnosti jednoznačně víc než úspěšná a krásná máma, přestože z hlediska přežití a udržení života je tomu právě naopak. Ženských hodnot si společnost necení stejně jako mužských. Úspěšná a krásná v prvém případě znamená orientaci na krátkodobý výkon, ve druhém na trpělivost. To prvé ocení kamarádky, to druhé vlastní děti. Je to jasné? Právě tento koncept poměřování náleží na mužskou stranu vah.

Není to otázka rovnosti pohlaví, ale hodnot. Zakopaný pes není v tom, že ženy mají být přirozeně rovné mužům, ale v tom, že společnost přinutila ženy přijmout jako referenční bod hodnoty mužské, místo toho, aby dosáhly zrovnoprávnění hodnot svých. Muži tak necítí potřebu být rovni ženám a nemají ani potřebu přijmout jejich hodnoty.

V dobách pramatek

Americká parlamentní demokracie (vzor těch evropských) vznikla inspirací z kmenového zřízení a dělení moci u východních indiánských kmenů, zejména Irokézů. Jenže odložila jako nepotřebné a nelogické to, co nezapadalo do rámce evropského patriarchálního systému, tzv. matrilineární strukturu společnosti – radu babiček a matek, které volily náčelníky a měly zásadní vliv na otázky týkající se směřování celého kmene – tedy právě to, co do tohoto systému vnášely ženy a co je reprezentovalo. To, co muži nemohou pochopit, co není měřitelné mužským způsobem a nezapadá do mužské logiky.

Obě pohlaví se od sebe učila a přisuzovala svým rozhodnutím stejnou hodnotu přes to, že byla často založená na vzájemně ne úplně pochopitelných základech, respektovala je. Ženy a muži si nebyli rovni absolutně, jak se o to dnes poněkud materiálně a scestně pokoušíme – byli si rovni v hodnotě svých názorů, právu jej říct, hájit a prosadit. Muži tvořili, bojovali, uplatňovali svůj rozum, sílu a odvahu, za to byli ctěni. Ženy z pokory před stvořením, které daleko přesahuje lidské možnosti a schopnosti, udržovaly, uplatňovaly svůj cit, intuici, něhu a extázi, a za to byly ctěny. Docházelo k vzájemnému obohacení. Kdežto nám naše demokracie kulhá na jednu nohu. Není v rovnováze.
Kdysi dávno, v době praotců (nikoli pramatek), bylo rozhodnuto, že rozum má větší váhu než cit, logika je víc než intuice. Děláme stále stejnou chybu. Se zapojením veškeré logiky, síly a rozumu se snažíme napravit ztrátu intuice, citu a pokory. A tak je, ve snaze vyrovnat misky vah, přihazováno na stranu intuice a citu právo na více rozumu a více železné logiky. Je to kontraproduktivní. Jiné to ani být nemůže.

Jiná moudrost

Muži jsou od přírody zaměřeni na krátkodobé cíle. Dají se spočítat, vykalkulovat, předvídat rozumem i na základě zkušeností z minulosti. Jsou exaktní a proto se dají snadno opakovat. Žena je naopak nastavena na dlouhodobé cíle, k jejichž opakování už nemusí být příležitost. Nemusí to jít tak rychle, nemusí se to dokonce ani nijak extra pohybovat směrem vpřed, ale mělo by to vydržet. Chce to prostě trpělivost, aby to hodnotné mohlo zůstat a to ostatní ať klidně odplaví čas.

Feminismus je v tomto úhlu pohledu zvláštní, protiřečící si jev, který v konečném důsledku podporuje to, proti čemu bojuje. Přestože ofi­ciálně hlásá „ženu“ a bere se za její práva, v souladu s konformitou se dožaduje práva stát se mužem, nikoliv být ženou – chce-li být dnes žena respektována, musí tak učinit podle pravidel mužů. Snaží se ženě vybojovat místo v současném systému a tak ji zajistit rovné postavení a respekt, místo aby upravil systém k obrazu ženy, mění ženu k obrazu systému.

Jestliže feminismu na současné společnosti vadí, že je patriarchální a ovládaná muži, nezdá se rozumným řešením do stejného systému implantovat ženy. Mnohem přínosnější pro všechny by bylo transformovat systém. Trochu ho poženštit. Ne umožnit ženám vládnout stejně tvrdou, chladnou a racionální logikou, kterou vyžaduje dnešní honba za úspěchem, ekonomickou a materiální blažeností. Ale takový prvek intuice, citlivosti, emocí, duchovna, nevypočítatelnosti, péče, rozmaru, čistoty, estetiky, půvabu, něhy a jemnosti – tempo závislé na větším propojení s přírodou, jejími cykly – to by byla úplně jiná moudrost!

Rovnováha odlišnosti

Muž svou přirozenou logikou této snaze ani za mák nerozumí. Připadá mu to nepochopitelné. To, co oceňují muži na ženách, není to, co mohou dostat od kamaráda. Nepochopitelnost ženy je pro muže její největší předností. Tajemství, které nejde vypočítat, vykalkulovat. Zároveň je i největším prokletím. Je-li něco nepochopitelné, iracionální, nahání to strach. I příroda je taková. Ženská. Proto lidé stvořili bohy i démony. Aby si dokázali vysvětlit ono iracionální či rozum přesahující. Muž se o to zoufale snaží – a tak máme na světě vědu, umění a filozofie. Žena bere věci, jak jsou, nepotřebuje tolik vysvětlovat. Vždyť je to jasné – je to prostě iracionální. Stejně iracionální jako příjemnost doteku, potřeba lásky a pohlazení, blízkosti druhého, stejně nepochopitelné jako touha po novém životě, Stejně nevykalkulovatelné jako cit. Nebude náhoda, že historie lidstva je plná vědců, filozofů a umělců a zároveň plná vědem, čarodějnic, léčitelek…

Příroda nás v touze po rovnováze stvořila odlišnými. Dalo by se říct opačnými. Měla pro to dobrý důvod. Vzájemně se doplňujeme. Nejsou na to potřeba pravidla a žádné ismy. Přírodní národy po celém světě to věděly od pradávna. Žili s ní v souladu, nevydělovaly se z ní, ani s ní nebojovali. Byla tak pro ně zdrojem poznání. Samci bojují o samice, předvádějí svůj výkon a poměřují ho s jinými samci. Samice si vybírá. Toužíme po něčem lepším a vyšším. Máme to před nosem, ale nevidíme. Je to skryto v ženě. Feminismus, už z podstaty své lingvistické koncovky, jen kalí vodu.

Žena dává a udržuje život. Muž se stará, aby ho bylo možno žít. Muž je vybaven silou fyzickou, aby to zvládl. Žena dostala do vínku sílu duchovní. Často si to ani neuvědomuje, protože je to pro ni zcela přirozené. Používá ji stejně přirozeně jako umíme jíst, pít a chodit. To muž hledá po celý život jeho tajemství a moudrost, kterou má žena ve své výbavě od přírody dánu. Muž vymýšlí filozofie, žena ví. Snad proto jsou ženy poddajnější, mírnější, v mnoha směrech odolnější. Ne nadarmo se říká, že moudřejší ustoupí, což nemusí být vždy v rovnováze.[/private]