Řeč jako mnohoznačný fenomén kultury

Desítky různých knih o rétorice v našich obchodech prozrazují zájem lidí o správnou mluvu a obnovují tradiční otázku o významu lidské řeči. I když se různým způsobem domlouvají také ostatní biologické druhy, článkovanou řečí se člověk výrazně odlišil od přírody, od světa zvířat. S řečí (etnickým jazykem) obvykle spojujeme vznik mýtů, umění, náboženství, filosofie i vědy, veškerý kulturní vzestup člověka. Ale jaký je vztah řeči a kultury? Jak řeč na člověka, kulturu a přírodu působí? Jak souvisí řeč mluvená a řeč psaná?

Náš druh je rovněž nahodile vzniklým biologickým druhem, který náleží do třídy savců, k řádu primátů, k čeledi hominidů. Všichni dnes žijící lidé jsou však jediným druhem Homo, jsou kromaňonci, neboť naši nejbližší příbuzní, neandertálci, kteří spolu s námi žili v Evropě několik desítek tisíciletí a kteří patrně ještě nemluvili, vymřeli nebo byli v soutěži s námi, druhem poněkud inteligentnějším, poraženi. A protože dnešnímu anatomicky modernímu člověku se jako jedinému biologickému druhu podařilo zapálit kulturní evoluci, je zřejmé, že jeho zvláštnost nespočívá pouze tom, že mluví etnickým jazykem, myslí, morálně jedná, učí se a věří. Domnívám se, že jeho zvláštnost lépe vyjadřuje formulace, že se za pomoci řeči na Zemi prosadil jako druhá fyzicky tvořivá evoluční síla, jako původce a tvůrce odlišně uspořádaného světa kultury.[private]

Řeč mluvená a psaná

I když řeč mluvená ani psaná nemůže obsáhnout všechny vztahy, jimiž je člověk propojen se světem, i když řeč nikdy nenahradí jeho komplexní pocit sounáležitosti s přírodou ani látkovou a smyslovou výživu, kterou jeho tělo z přírody čerpá, lidská řeč je obdivuhodná. Díky řeči dokážeme jako jediný biologický druh ještě dvěma dalšími způsoby zakódovat smyslově neuronální informaci: vedle struktury neuronů svého mozku, tj. biologického způsobu, který máme společný se zvířaty, také do hlasivkami modulovaného zvukového projevu a písma. Mluva spolu s pozdější schopností písemného záznamu řeči proto umožnila vytvoření nebiologické kulturní paměti rovněž ve dvou relativně samostatných formách: v živé rozptýlené paměti generační (v aktivním kulturním genomu) a v rozptýlené člověku vnější paměti zapsané (v pasivním kulturním genomu). Teprve tento jedinečný výkon povýšil lidskou aktivitu z roviny biologicky sebezáchovné do božské roviny onticky kreativní. Zapálili jsme kulturní evoluci a po dobu své druhové existence jsme s to vytvářet a rozvíjet – bohužel na úkor přírody – také umělou nepřírodní skutečnost.

Psaná forma řeči, která člověku umožnila ukládat kulturní informaci do umělé společenské paměti (tj. mimo jeho organismus), vedla tedy k vytvoření pasivního kulturního genomu. Tato forma neživé kulturní paměti doplnila, upevnila a částečně i nově zpřítomnila ústně a fyzicky předávanou duchovní kulturu minulosti, tj. živou generační paměť, aktivní kulturní genom. Zápis řeči jistě zpřesnil a prohloubil verbální interpretaci světa, ale tím, že před rozšířením knihtisku nebyly knihy ani všeobecně dostupné, ani všezahrnující, ručně opisované texty, kroniky a účetní knihy zůstaly pouze podpůrnou složkou aktivního kulturního genomu. Nikdy nebyly s to obsáhnout duchovní kulturu jako celek. Mimo jiné i proto, že část lidských smyslových vjemů, emocí a hodnot se slovnímu postižení vymyká a že některé prožitky, ideály a tužby lidí, podobně jako jejich souhrnná životní zkušenost, zůstávají v analogovém animálním kódu: umírají spolu s historickými situacemi a lidmi.

Novověká občanská individualizace, sociální sebeuvědomění a národní identita by ovšem bez písemné formy etnického národního jazyka nebyly možné. Podobně také věda, filosofie, krásná literatura, právo, mezinárodní politika a v nedaleké budoucnosti patrně i vztah kultury k Zemi musí být zaznamenány a interpretovány strukturně bohatší a formálně složitější řečí psanou. Psaná forma řeči ale preferuje vizuální lineární formu lidské komunikace se světem, vyvolává odstup od skutečnosti, nadhled a objektivitu. Vtahuje nás do kultury, potlačuje naší rodovou příbuznost s přírodou, odděluje mysl od těla.

Zatímco kulturně konstitutivní hodnota pasivního kulturního genomu – vědeckých publikací, knih, učebnic, studií a projektů – byla již dávno uznána, o významu a roli živé generační paměti, tj. slovně formulovaného aktivního kulturního genomu, se v nynější informační společnosti nepíše a nediskutuje. Tato nejstarší a patrně stále určující forma vyjádření lidských postojů ke skutečnosti, která plynule vstřebává a reprodukuje lidskou zkušenost, poznatky, hodnoty, nálady i city, není zatím dostatečně tematizována. Ale téměř podbízivý vztah hromadných sdělovacích prostředků k dnešnímu masovému čtenáři a divákovi, podobný uctivému vztahu obchodníka k zákazníkovi, dává tušit, že stále existuje „průměrný člověk“, který se vyjadřuje obyčejnou mateřskou řečí a kterého má smysl ovlivňovat a s nímž je nutné počítat. Tento člověk totiž i bez studia teoretických publikací díky své životní zkušenosti světu i sobě samému zvláštním způsobem rozumí. Jeho názor na svět, který je v důsledku nynější kulturní expanze stále složitější a méně průhledný, může být sice povrchní či dokonce nesprávný, jeho osobnost může postrádat hloubku a kompetenci, ale právě on (občanská veřejnost) by měl být jediným nositelem politické vůle.

Aktivní kulturní genom, do něhož mohou přispívat všichni právě žijící lidé a který je předpokladem veřejného politického života, tj. základem demokracie, se však na další generace nepředává pouze řečí. Předává se také způsobem života lidí, původní i člověkem změněnou přírodou a zpředmětněnou formou kultury, zejména technikou. A právě aktivnímu působení všudypřítomné informační techniky dnes obtížné světonázorové poznávání světa jakoby dobrovolně ustupuje.

Řeč a informační společnost

Počáteční období existence občanské společnosti bylo spojeno s pochopitelnou, avšak značně naivní osvícenskou představou o možné synchronizaci společenského, vědeckého a obecně lidského intelektuálního vzestupu. I když společenské vědy i bez poznatků současné sociobiologie nikdy nepřijaly možnost somatického zdokonalování člověka, část veřejnosti stále ještě věří v jeho neomezenou kultivaci duchovní. Zejména po zavedení povinné školní docházky se zdálo, že všeobecný růst vzdělanosti průměrného člověka nebude narážet na žádné vážnější překážky. Základní školy, které kromě jiného učily žáky číst, psát a počítat, vytvářely příznivé výchozí podmínky pro pozdější proces celoživotního osvojování zapsaného bohatství duchovní kultury, pasivního kulturního genomu. A skutečně. Téměř až do konce druhé civilizační vlny (tj. v období kouřících komínů a převahy mechanické technologie) průměrný člověk pracující v zemědělství nebo v průmyslu mohl být svým základním a středoškolským vzděláním vybaven tak, že na své občanské úrovni (v závislosti na svém sociálním postavení) světu přiměřeně intelektuálně rozuměl.

Hromadný odchod lidí ze sféry zemědělství i průmyslu, rozšíření televize a technologií informační techniky jsou však příčinou zatím málo rozpoznané změny v postoji průměrného člověka ke světu. Protože většina populace ztratila každodenní smyslový kontakt s přírodou i fyzickou prací, v lidském vědomí se jakoby „uvolnila nika“ pro vstup obrazů a dílčích informací šířených hromadnými sdělovacími prostředky a internetem.

Do aktivního kulturního genomu, který tradičně sytila přímá životní zkušenost většiny produktivně aktivní populace, a který byl proto nutně spojen s vysokou mírou empatie vůči přírodě i jednoduché kultuře, pronikají tzv. objektivní informace. Živé neverbalizované poznání a prožitky kdysi čerpané „z první ruky,“ tj. jakoby „čtené“ z předmětného světa přírody a kultury (které dnes viditelně chybějí zejména dětem a mládeži), počaly doplňovat a nahrazovat prožitky a informace slovní a obrazové. Šíří se poznání sekundární, týkající se zkušenosti nepřímé a neprožité, které nabízejí dnešní hromadné sdělovacími prostředky. Zdá se, že ani vysoké školy, jimiž dnes prochází téměř polovina mladé populace, nemohou zvrátit tento prokazatelně negativní trend.

Zejména tři výše připomenuté faktory, tj. ztráta přímého kontaktu s přírodou, vznik složité informační techniky a vstup televize a internetu do lidského vědomí, spolu s neadekvátní strukturou školního vzdělání způsobují, že se vzdělanost a životní moudrost průměrného člověka snižuje. Toto odvážné a nelibozvučné tvrzení, jehož platnost na příkladu poměrů na vysokých školách nedávno konkretizovala kniha Konrada P. Liessmanna (Teorie nevzdělanosti), bychom jistě ochotně uznali, kdyby předmětem úvahy byla např. fyzická kondice průměrného člověka porovnávaná s minulostí či s nynějším vrcholovým sportem. Ale intelektuální a fyzická kondice mají mnoho společných rysů. I když se stále rozvíjí teoretické poznání a analogicky také rostou měřitelné výkony vrcholových sportovců, zjišťujeme, že průměrná populace, vyřazovaná z fyzické práce a aktivní účasti na společenském dění, nezískává kromě dílčího technologického osvobození, nových forem odpočinku, nudy a zábavy duchovně nic pozitivního. Její fyzická i intelektuální potence stagnuje.

Je ovšem velmi obtížné a nevděčné odhalovat důvody stagnující či dokonce klesající intelektuální úrovně dnešní průměrné populace, která nestrádá nedostatkem tištěných knih ani dalších řečí formulovaných informací. Jistě to není jen internet, poslech televize či nedostatek pozorné četby odborné a krásné literatury. Pozorovatelný odklon mladé generace od četby může sice souviset se snadnou dostupností jakékoli dílčí informace na internetu, a patrně i s povrchní obsahovou orientací hromadných sdělovacích prostředků, ale jeho hlavní příčinou budou spíše změny ve způsobu života lidí: blahobyt, vysoká úroveň pohodlí a přítomnost sofistikované spotřební techniky, v níž je zpředmětněno vědění, které si uživatel aktivně neosvojil; netrpělivost na cestě za úzce pojatou osobní profesní kariérou; rezignace na filosofické pochopení přírody, kultury i podstaty jejich ontické opozice; dlouhodobě zanedbávaná kritická popularizace vědy včetně nedostatku vzdělávacích periodik, přednášek, kurzů, programů a institucí; dalším důvodem může být téměř úplný zánik popularizace světonázorově orientované filosofie. Kdesi v pozadí však stojí i biologická omezenost (konzervativnost) fyzických a psychických schopností člověka, které jakoby odpovídají pozdně třetihorním ekosystémům, ale nikoli potřebě intelektuálního pochopení komplexní a rychle rostoucí protipřírodní kultury.

Domnívám se, že hodnota obrazového zpravodajství, které snadno vstupuje do lidské mysli, je z dlouhodobého hlediska sporná. Mozaikovitý obrazový záznam událostí, který dnes dominuje v masových sdělovacích prostředcích, a to zcela pomíjím ponižující reklamu, analogově předává hlavně špatné zprávy, plytkou zábavu a svádivou diváckou soutěživost. Přestože obrazový záznam neprožité zkušenosti téměř každodenně ovlivňuje živou společenskou paměť, ve srovnání s přímým fyzickým a smyslovým kontaktem s realitou, s obyčejným živým vyprávěním příběhů nebo četbou a studiem přináší člověku jen nepatrný kultivační účinek.

Dočasně snížená potřeba filosofických a obecně teoretických témat v televizi, v novinářské publicistice i v běžné mezilidské řečové komunikaci nebude ovšem dána jen malou nabídkou ze strany samotné filosofie a příbuzných disciplín. Zdá se, že nesouvisí jen s jejich odborným jazykem a malou snahou prosadit se při formování intelektuálního obrazu světa obyčejných lidí, tj. s neschopností srozumitelně odpovídat na velké problémy současnosti. Domnívám se, že nezájem o obecné otázky, pominu-li omezenost a konzervativnost průměrné lidské psychiky, vnucuje veřejnosti deformovaná sociální objednávka.

Klesající zájem o obecné problémy

Nynější dominantní postavení liberálně tržní ekonomiky v kultuře, které nepřímo oslabuje kritickou funkci společenských věd, vytváří a šíří potřebu pouhé nekonfliktní adaptace spojené s lidskou duchovní a politickou apatií. Rostoucí svébytnost kulturního systému totiž komplikuje iniciativu a vede lidi k tomu, aby se realizovali v úzké profesi, aby sledovali zábavu volenou pro okamžitou spotřebu, aby vyhledávali dílčí informace, nakupovali nabízené zboží a nezabývali se jinými, zejména obecnými filosofickými tématy.

Protože však kultura, na rozdíl od přírody, je dílem lidí, tj. lidstvo za její adekvátnost člověku a přírodě nese dosud nepřijatou kolektivní odpovědnost, měla by být snížená potřeba studia filosofie a další odborné literatury o kultuře vážným varováním pro nejistou lidskou budoucnost. Jde totiž o přehlížení intelektuálního bohatství, inspirací a motivů, které zahrnuje pasivní kulturní genom. A zdá se, že právě kritická teoretická reflexe kultury je dnes důležitá nejen pro obsahovou kultivaci myšlení, nýbrž i řeči a jazykového projevu obyčejného člověka.
Abych však předešel možnému nedorozumění, musím současně uvést, že nové vědecké poznání, které se zapisuje a ukládá do pasivního kulturního genomu, se nedostatkem četby a studia neztrácí, že se toto vědění v kulturním systému zachovává i průběžně využívá. Protože přináší zisk, úspěch a moc, pohotově a lačně je vstřebává výroba i spotřeba, je aplikováno ve vysokoškolské výuce, zpředmětňuje se v technice i v odborné kvalifikaci lidí. Takže za rychlým technologickým vývojem, který přibližně odpovídá růstu dílčího teoretického poznání, se opožďuje pouze proces obecného kritického chápání světa – jeho občanské světonázorové pochopení.

Domnívám se, že dnes už nejde pouze o to, že lidé ztrácejí schopnost správně chápat a respektovat přírodu, a že proto nemohou rozumět ani kultuře. Jde také o to, že lidé odborně vzdělaní a ve své profesi úspěšní nevědí, co se děje se světem v jeho celku. Proto nemohou uplatnit ani svou politickou vůli, ani své širší občanské schopnosti ve správném směru: při hledání podmínek pro vytváření kultury lidštější, dlouhodobě možné, s přírodou slučitelné. V nynější ekologické situaci se totiž stále více rozevírají nůžky mezi rychlým technologickým vývojem, který se opírá o produktivně zaměřené poznání a který také proto přírodu pustoší, a pomalým souhrnným chápáním světa průměrným člověkem občanem.

Jakoby nezájem o obecné světonázorové poznání odpovídal úspěchu útočné adaptivní strategie kultury. I když této adaptivní strategii byla kdysi přizpůsobena i obyčejná lidská řeč, i když se tato strategie bez celkové teoretické reflexe světa mohla úspěšně rozvíjet, její žádoucí biofilní proměna už s obecným filosofickým poznáním bezprostředně souvisí. Patrně jen evoluční ontologie a nové vědy o kultuře mohou dnes obhajovat a prosazovat nezbytnou paradigmatickou změnu kultury. A protože lidský konzervativní genom vedle útočné predispozice patrně zahrnuje i predispozici k pokoře, bázni a spolupráci s přírodními silami, které člověka a kulturu přesahují, také obyčejná lidská řeč, i když se dlouho rozvíjela v predátorském duchovním paradigmatu, bude jistě s to pomáhat nástupu perspektivního paradigmatu biofilního.

Je zřejmé, že pro tuto nezbytnou obecně civilizační změnu potřebujeme lidi, kteří umějí myslet, mluvit a veřejně vyjadřovat svou vlastní i obecnou politickou vůli. Žijeme v kultuře ekologicky ohrožené a predátorské duchovní paradigma boje s přírodou bude nutné vystřídat biofilní paradigmatem úcty kultury k Zemi. Patrně jen evolučně ontologického pochopení světa, které odhaluje konflikt kultury s přírodou a rehabilituje nenahraditelnou hodnotu přírody, může generovat obsahovou proměnu živé generační paměti (aktivního kulturního genomu). Čeká nás totiž úkol demokratickým způsobem znovu podřídit ekonomiku kultuře a kulturu přírodě, novou kulturu šetrně vřazovat do širšího hostitelského systému biosféry.

Ale ke škodě nás všech se o přiměřené světonázorového pochopení světa veřejností, které je nezbytným předpokladem demokracie a jakékoli humanistické korekce protipřírodního spontánního vývoje kultury, nezajímá ani politika. Obecně světonázorově vzdělané občany však potřebujeme i proto, aby národní politika a státy nepodléhaly úzkým zájmům velkých nadnárodních korporací, nýbrž kontrole demokratickou veřejností.

Proto už žákům a studentům je spolu s rozvíjením schopnosti smyslově vnímat, prožívat, správně myslet, mluvit a psát nezbytné zprostředkovat přiměřený obraz světa v jeho celku. Už ve škole musíme vytvářet takovou myšlenkovou kostru budoucího konkrétního poznání, která umožní hodnotově rehabilitovat přírodu, život a všechny jeho formy. Zdá se, že přijetí filosofického hlediska opozice přirozené a kulturní evoluce by mohlo už zde vytvářet obecný rámec pozdější občanské vzdělanosti.

Ale ještě jednu myšlenku si troufám zvýraznit. Přírodu, která nás vytvořila a ke které stále patříme, můžeme poznávat a uvážlivě využívat, ale nemusíme ji plně chápat. Byla zde před námi a bude tu i po nás. Za její osud neneseme přímou odpovědnost. Přímou odpovědnost neseme za kulturu, za své dílo, jímž dnes Zemi zbytečně poškozujeme. Nechceme-li jejímu dalšímu pustošení pouze přihlížet, nemáme patrně jinou možnost, než v souladu s evolučně ontologickým minimem prosazovat biofilní přestavbu vzdělání, usilovat o promyšlený systém popularizace vědy a filosofie. Součástí tohoto systému však musí být i motivace dospělých k chápání přírody jako jediného možného kosmického domova člověka. A cestou k tomu je právě studium obsahově obtížných a časově náročných psaných textů. Ukazuje se totiž, že právě psané texty jsou jakoby paradoxně nejvhodnějším nástrojem rozvoje teoretického obsahu lidských rétorických schopností. Samozřejmě že lidské rétorické dovednosti je třeba kultivovat také nezávisle na jejich skryté myšlenkové bázi.

Sedm důvodů zájmu o správnou mluvu

1. Řeč patrně vzniká spolu se vznikem kultury, tj. brzy potom, co u našich předků postupně mizela geneticky fixovaná potřeba vzájemného haptického kontaktu (každodenní péče o srst), která u dnešních primátů vyžaduje až pětinu času jejich bdělé aktivity. Potřeba řečové komunikace je tedy predeterminována už na této biologické úrovni. A snad i vzhledem k tomu stojí za to, aby každý člověk o kultivaci své řeči, jedinečného komunikačního pouta s lidmi, přírodou i kulturou, vědomě usiloval.

2. Nikdy v minulosti neexistoval tak velký nesoulad (časové zpoždění) obecných světonázorových poznatků živé generační paměti (aktivního kulturního genomu) s obsahem dílčí společenské paměti zapsané (pasivního kulturního genomu). Jde nejen o to, že živá generační paměť dnes vlivem televize, televizí deformovaného tisku i husté internetové komunikace stále více postrádá rozměr tradiční lidské moudrosti. Jde hlavně o to, že bez obsahového při­blížení této paměti k širší a strukturovanější paměti zapsané (která se průběžně zpředmětňuje v kulturním systému), tj. bez ontologického pochopení existenciálního konfliktu kultury s přírodou, ztrácí lidstvo možnost ovlivňovat dnešní situaci.

3. Poměr mezi významem a rolí jazyka mluveného (řeči) a psaného ve společnosti i u každého jedince je třeba udržovat v jisté rovnováze. Obě tyto formy řeči (podobně jako aktivní i pasivní genom) přenášejí jiné teoretické obsahy a hodnoty, mají odlišné funkce i psychologické a kulturní účinky. Jsou však také vzájemně komplementární. I když si zachovávají svou vlastní jedinečnost, mohou se doplňovat a obohacovat. Rétorickými dovednostmi nelze sice nahradit individuální nedostatky ve sféře myšlení, ale ani správné a rozvinuté myšlení by nemohlo upoutat pozornost a mít přiměřený vliv na posluchače bez dobré rétoriky mluvčího.

4. Snižování významu přirozených etnických jazyků ve prospěch angličtiny, které je dnes průvodním jevem globalizace, je sice předností pro rychlou komunikaci a odbornou spolupráci, ale je také nenahraditelnou ztrátou jiných forem obrazu světa, jiných kulturních hodnot a životních stylů. V tendenci k celosvětové standardizaci zboží, způsobů práce, bydlení, zábavy i trávení volného času jsou totiž teritoriálně odlišné etnické jazyky jednou z posledních překážek pro zbrzdění tempa silné a nebezpečné celosvětové integrace.

5. Zdá se, že také vlivem nynější televize, internetu a mobilních telefonů se společenská duchovní situace – v rozporu s potřebou lidí dále se vzdělávat a chápat podstatu prvního existenciálního ohrožení kultury – znovu obrací ve prospěch promluvy: k původní, formálně jednodušší a etnicky diferencující řeči mluvené. Pro obyčejného člověka, který každý den několik hodin sleduje televizní pořady a který v běžném životě komunikuje v jednoduchých oznamovacích či tázacích větách, se tím komplikuje nejen pochopení světa v jeho celku, ale i možnost osobnostního intelektuálního rozvoje a kultivovaného mluveného projevu.

6. Zvýšený zájem o řeč a správnou mluvu může být sice stimulován dnešním všeobecným nedostatkem času na přiměřené teoretické studium přírodních a kulturních jevů, ale dobře přednesený mluvený projev, opírající se o studium a správnou písemnou formulaci řešených problémů, získává patřičnou váhu, sémantickou určitost a přesvědčivost. Lze očekávat, že rostoucí složitost umělého světa kultury, vzdáleně připomínající složitost a komplexitu původní přírody, bude na průměrného člověka působit dvěma hlavními způsoby: jednak jako tradiční stimul pro její přiměřené světonázorové pochopení, a jednak jako příležitost pro její pouhé povrchové postižení relativně jednoduchou řečí. Tento druhý negativní trend, jehož symptomy již v technicky rozvinutých zemích zjišťujeme, jakoby velkým historickým obloukem vrací průměrného člověka znovu na počátek lidských kulturních dějin: ke komunikaci jednoduchou živou řečí, jejíž účastníci zbytečně brzy rezignovali na intelektuální pochopení složitého světa a v nových podmínkách se proto stávají pouhými lovci a sběrači kulturních požitků a informací.

7. Rétorické schopnosti konkrétního člověka sice jeho myšlenkové pochody přímo nekultivují, spíše způsob jeho myšlení veřejně ukazují. Mohou tak ujistit posluchače o schopnosti mluvčího řešit příslušné teoretické i praktické otázky. Proto jsou rétorické dovednosti důležité nejen pro herce, právníky a politiky, ale i pro podnikatele, manažery a politicky aktivní občany.[/private]