R.I.P. — Recyklace, Invaze, Parazitismus

Jedním z důvodů, proč zase vydávat TAMTO, bylo dělat něco nespotřebního, co se nenechá zkonzumovat a bude nerecyklované. A protože invaze předchází parazitismu stejně jako konzumace spotřebě, je v jistém smyslu také invaze konzumací a spotřeba parazitismem. Recyklace je pak pohybem v kruhu, kdy z něčeho zkonzumovaného a spotřebovaného vyrobíme něco jiného, co půjde zkonzumovat a spotřebovat.

Recyklace je takové nakládání s odpadem, které vede k jeho dalšímu využití.
Invaze, z latinského invasio, znamená vniknutí.
Parazitismus je vztah dvou organismů, z něhož jeden organismus má zisk a druhý na něj doplácí.
Spotřeba je užívání zdrojů k okamžitému prospěchu.
(Wikipedia)

O invazi a parazitismu

Úspěch a moc dokáží být opojné. Není lehké se jich dobrovolně vzdát, dokud se člověk nepřesvědčí, že jsou jen polaritou bezmoci a neúspěchu. Není vůbec jisté, že čím má člověk více moci, tím je také více je svobodný, šťastnější. Není tím jen bezmocnější k plnění vlastních přání a snů? Čím je úspěšnější, tím blíž má k ne­úspěchu, k selhání. Jakákoli moc i zisk se tomu musí bránit. Nehledě na to, že každý zisk musí být zaplacen ztrátou někoho jiného.[private]

Invazní druh (nebo též invazivní) je druh na daném území nepůvodní, který se zde nekontrolovaně šíří, přičemž agresivně vytlačuje původní druhy, které mají podobnou funkci v přírodě, jako on. U obzvlášť nebezpečných invazí může dojít k tomu, že se daný druh začne šířit natolik nekontrolovaně, že rozvrací celé ekosystémy, což vede k rozsáhlým ekologickým škodám a potlačení či likvidaci mnoha původních druhů, ne jen těch s podobnou nikou. Některé invaze mohou skončit až naprostým vyhynutím většího množství původních druhů. Mezi invazní druhy je možno počítat i mikroorganismy způsobující choroby, nicméně tato oblast se často vyděluje jako speciální samostatný problém (Wikipedia).

Nekontrolované bujení, stírání hranic, boření hranic, čím dál větší konformita, potlačování vlastní vůle – to je přece naše civilizace, naše kultura, prostupující všemi směry a přetvářející vše k obrazu svému nehledě na vůli jednotlivce. Globalizace? Už sama rychlost našeho žití, cestování, výměny informací, přemísťování sebe i věcí z místa na místo… Hranice lidských schopností i technického pokroku byly dávno zbořeny. Denně jsou překračovány v tom, co nám příroda dala v podobě tělesných omezení – nelétáme od přírody, nepřesouváme se rychleji, než nám umožňuje síla svalů. Zpomalení je možná lékem na naše neduhy, na naše nekontrolované bujení, protože zdravý růst už tohle dávno není. Tohle je karcinogenní způsob.

O konzumaci a recyklaci

Všude nás provázejí fotoaparáty a kamery. Nikdo neví, kdy a kde může být zaznamenán. Zaznamenávání i sdílení záznamů je posedlostí. Bez záznamu neexistuje realita. Je příliš subjektivní. Je třeba ji zaznamenat a prezentovat. Opakovat. Vzorem nám budiž věda, která tvrdí, že existuje jen to, co je opakovatelné. Je nutné žít tak, aby bylo co opakovat – natočit. Z pořízených záznamů pak recyklovat realitu, z níž je patrné, jak jsme si to „tam a tehdy“ užili. Zoufalá snaha bavit se a zvěčnit to. Jako by nemělo už nic jiného zůstat. Problém doby, v níž není proti čemu revoltovat, bojovat a vládne bezbřehá spokojenost a samolibost.

Úspěch a výkon nade vše. Tedy třeba i na dovolené je nutné předvést výkon a také úspěch. V zábavě. Recyklace zážitků nutně souvisí s konzumací i exhibicionismem. Prožitek je finálně prožíván nikoli při akci samé, ale až při prohlížení jeho záznamu. Teprve v tu chvíli se stává skutečně reálným a hmatatelným. Je to černé na bílém. Opakovatelné. Při společném sledování dochází také k vzájemnému potvrzení „pravdivosti“ – objektivnosti zážitku. Teprve tím je stvrzeno, že jsme se opravdu dobře bavili. Ve správný čas a na správném místě.
Je to konzumní způsob. Konzumace zážitků a jejich recyklace v záznamech, aby po nich vůbec něco zbylo. Už samotné soustředění se na pořízení nahrávky či fotografie zabraňuje vlastnímu prožitku.

Zapadá to do sebe. Život jako zboží, jako výkladní skříň. Život, bez umění ho prodat, bez schopnosti dát o sobě světu vědět, ztrácí dnes jakoukoli společenskou hodnotu.

Neustálý spěch a nedostatek času míří k virtuálnímu životu. Všechno vypadá velmi propočítané a efektivní. Nicméně, je to beze smyslu – výroba pro spotřebu, spotřeba bez potřeby, honba a šetření časem, kterého přes všechny civilizační vymoženosti je stále méně. Novými výmysly k jeho úspoře pouze  vylepšujeme už něco od základu stejně vadného.

Takže my máme tuto jedinečnou kulturu, která ovládá svět. A kdo ji řídí? Je to faraón, který se rozhodl zanechat po sobě obrovské monumenty příštím generacím na svou počest? Nebo Thomas Jefferson, který přelstil filozofii, aby dovedl své vnuky do demokracie? Nebo dokonce vojenští kněží, jako třeba Atahualpa, soustředění plně na úkol dlouhodobě udržet své impérium? Ne, tato kultura, naše – vaše a moje – je vedena malou skupinkou chamtivých, vysoce postavených obchodníků, kteří vidí jen o kousek dál než na špičku svého nosu, jejichž každé rozhodnutí je vedeno posedlostí navýšit svůj majetek. Jejich hlavními kněžími jsou účetní; jejich ministři, právníci. Jejich bohy jsou investiční bankéři. A jejich mýty berou na sebe podobu čtvrtletních zpráv. Odkaz, jež za sebou zanechávají, netvoří ani pyramidy, skvělé myšlenky nebo blahobyt, růst, prosperitu budoucích generací. Je to spíše zpustošená planeta…

Trváme na jediné realitě, jediném „správném“ řádu. Do něj se snažíme vše napasovat pod heslem rovných šancí a spravedlivé soutěže. Nemáme rovné šance. Každý máme úplně jiné dispozice. Přesto jsme, od jedince až po stát, zavlečeni do soutěže v jediné, na všech úrovních uznávané disciplíně – jakýmkoli způsobem vydělat co nejvíce peněz za co nejkratší čas a za co nejmenšího úsilí. Spolupráce je pouze prostředkem sloužícím výše popsanému účelu, ale měla by být cílem. Máme se doplňovat. Vytvářet rovnováhu. Být subjektivní.

Sen je vše – je to snění v bdělém stavu, stejně jako sen během spánku, naše představa kým jsme, kam směřujeme. Má dopad na všechny stránky našeho života, ať to připouštíme, či nikoli.
(Oba úryvky – John Perkins: Svět Proměn)

O spotřebě a nespotřebitelnosti

Teorie zahálčivé třídy. Podle amerického sociologa a ekonoma Thorsteina Veblena, který ji formuloval v roce 1898, se vyšší (vládnoucí) třídy společností věnují tzv. ostentativní zahálce, čímž odlišují své postavení od jiných tříd. Pojmem zahálka (leisure) Veblen označuje neproduktivní využití času. V novodobé anonymní společnosti pak nabírá ostentativní zahálka podoby ostentativní spotřeby. Oba typy tohoto vnějšího odlišení jsou ovšem založeny na plýtvání materiálními hodnotami. (Wikipedia)

Rychlému a spotřebnímu světu se dá vzdorovat pomalostí, používáním věcí, které ještě slouží svému účelu, nekupováním nových pro spotřebu, nekonzumováním myšlenek, zážitků, okamžiků, jídla, sexu, přátel… Nekonzumováním sebe sama. I prací za mzdu jsme postupně konzumováni. Za peníze prodáváme to nejcennější, co nám bylo dáno. Proklatě konečný čas. Pokaždé, kdy si uvědomíme, že děláme něco jen proto, abychom za to dostali zaplaceno, ačkoli bychom v tu chvíli chtěli dělat něco jiného, jsme chtě nechtě konzumováni.

Každý návyk připravuje o život. Každý návyk znamená chtít kousek jistého života. Nemít jistý život je první krok k nesmrtelnosti.

Pohled do mraveniště. Přeplněná nákupní centra. Zaplněná parkoviště. Těkání a hemžení od jednoho zbytečného obchodu ke druhému, od jedné zbytečné věci ke druhé. Nakupují, touží, přejí si, hromadí. A pak vyhazují, aby mohli koupit nové. Značkám jsou přisouzeny naprosto virtuální hodnoty. Je vzbuzena touha po těchto hodnotách. Potřeba se s nimi identifikovat. Touha hraničící s „životním smyslem“. Spotřebou ku štěstí.
Proto také dnes krachují firmy, která vyrábějí na dnešní poměry příliš spolehlivé a několikanásobně trvanlivější výrobky bez „kurvítek“. Kdo by je potřeboval, když spotřeba velí mít stále něco nového?

Živíme se úplně zbytečnými věcmi – nabízíme, prodáváme, vyrábíme a dokonce i vymýšlíme. Když se nezabýváme jejich výrobou, zabýváme se jejich spotřebováváním nebo vymýšlením, jak přesvědčit druhé, aby spotřebovali ještě více. Věci, které vyrábíme, už nemají žádný jiný smysl, než být spotřebovány a odhozeny. Tato spotřebitelnost není totéž co užitnost, která je postavena na racionálním základě.

Tato spotřebitelnost, zdánlivě zcela racionální, ale na naprosto iracionálním základě faktické nepotřebnosti, je dnes obsažena ve filozofii, náboženství, světovém názoru i myšlení. Neviditelně prostupuje i do emocí, vztahů mezi lidmi a jinými tvory, vztahu mezi lidmi navzájem a nakonec i vztahu k sobě samému. Být nespotřebitelný je dnes jedinou skutečnou alternativou. Samotná existence nespotřebitelnosti uprostřed spotřebního světa je iritující, burcující, revoluční…

Nepotřebnost a nespotřebitelnost jsou dva opačné póly ležící téměř v jednom bodě. Nespotřebitelnost je nepotřebnost na základě vědomého rozhodnutí o vlastních potřebách a snech. Nespotřebitelnost je potřebná. Nenechává žádný odpad. Není co recyklovat.

O strachu a chytrosti

Jak může tak „nanicovatá“ věc jako je sníh zkomplikovat „modernímu“ člověku život. Jak je náhle vržen do prazákladních podmínek tváří tvář proti přírodě. Jak najednou zjišťuje, že celá civilizace vznikla jen ze strachu, který omlouváme chytrostí a jíž si proto tolik ceníme. Jenže je možné, že ustrašenou hru na chytrost s námi po celém vesmíru nehraje nikdo jiný – nikdo jiný s námi nesdílí nadšení pro chytrost, nikdo ji nemá na vrcholech svých hodnotových žebříčků. Ze strachu jsme vybudovali civilizaci (jíž si ceníme jako pokroku), ze strachu z přírody. Vydělili jsme se. Postavili jsme se proti přírodě. Vyzvali ji na souboj: Ona vs. naše Chytrost. Ona nám víc než laskavě uštědřuje výchovné políčky právě v takových situacích. Ať si uvědomíme a probudíme se z toho snu, než bude třeba nám doopravdy naplácat.

Jsme jediný živočišný druh, který není schopen přežít v přírodě. Je to chytré. Jsme přece nejvyvinutější. Podle nás. Vrchol evolučního vývoje. Podle nás. Podívejme, kam jsme to dotáhli! Jako jediní nemusíme žít v přírodě. Jako jediní tvorové na zemi musíme celý život pracovat, abychom přežili. Dohnali jsme to k dokonalosti ad absurdum. Výstižně říká alter ego hlavní postavy Fight Clubu: Celý život děláme něco, co dělat nechceme, abychom vydělali peníze, za které si koupíme sračky, které nepotřebujeme. Na přesné citaci nezáleží.

Bořím se do sněhu – a vím, že to brzo skončí a protože to vím, vydržím. Ale vím stejně dobře, že kdybych to nevěděl a vypadalo by to zdánlivě nekonečné, nevydržel bych. Chápu polární výpravy.

Co když jsme slepá větev vývoje? Nikoli vrchol. Co když má příroda nekonečně mnoho lepších alternativ, než nás a naše zbytečné výtvory? Už teď jsme pro Ni v nekonečném proudu času zapomenutou epizodou, dávnou lapálií. Asi jako plané neštovice.

Zvířata vidí dál. Vždycky vidí konec. I svůj konec. Právě ten, před kterým se my tak chytře schováváme. Jako v dětské hře si zakryjeme dlaněmi oči s vírou, že nejsme vidět. Zvíře nemá čas na blbosti. Musí žít, tady a teď. Ví. A proto také vidí svůj konec. Může žít bezstarostně. Smrt mu jen občas připomíná přítomnou chvíli.

Lidská strategie je jiná. Konzervovat nebo recyklovat přítomnost. Udržet, co už je a hromadit ještě víc. Nakonec recyklujeme už jednou recyklované. Naší činnosti přikládáme největší důležitost. Lapeni ve vlastní recyklaci, ani nic jiného nevidíme. Cyklus je pohyb v kruhu. Vše se bude donekonečna opakovat. To je naše volba. Naše řešení vesmíru. Slepá větev. Nepřináší žádnou změnu. Kolem nás je nekonečná fantazie. Máme ji u nosu. Je vymyšlená tak, že nikdy nevíme, jak to dopadne, přes všechny naše objevy, „vědu“ i chytrost, nevíme, jaký bude konec. Nevíme ani, jaký byl začátek. Nevíme ani, byl-li nějaký začátek a bude-li nějaký konec.

Jedno z lidových rčení praví, že pojmenovaného strachu už se není třeba bát. Snad proto ta posedlost pojmenováváním. Evidováním, tříděním a katalogizováním. Proto to nemalé úsilí všechno pojmenované, roztříděné a zařazené se naučit. Není i tohle způsob recyklace?
Říkáme jí Pokrok. Sviští neustále nad námi. Jako hrozba. Jako nekonečný strach, že bez něj bychom museli čelit samotné přírodě. Nekup to?! Otázkou celé této recyklace zůstává, jestli z celé přírody, stejně jako jiní tvorové, nebojíme se nakonec nejvíc člověka?[/private]