Pedro Almodóvar a holky ze spolku „lesbická tématika“
…Ženský svět byl obvykle považovaný za nedůležitý. „Holky“ se vždycky schovávaly spolu do kouta, kde probíraly svoje záležitosti, a to se chápalo a stále chápe jako bezvýznamné. Ale právě tohle mě zajímá, to potěšení, se kterým spolu „holky“ mluví. Ta tělesná spoluvina, která mezi ženami je. Jak se líbají, aniž by to třeba něco znamenalo. Zasloužíme si, aby nám takové věci prováděly, myslím si, že si chlapi vážně zaslouží, aby je jejich ženy podváděly s přítelkyněmi. Ta myšlenka, že žena podvádí muže se svojí kamarádkou, mě vážně nadchla. Je to představa, která se mi líbí a vytváří podle mého názoru součást tajné ženské nezávislosti. V marginalizaci nacházejí ženy výhodu: mnohem méně často je někdo podezřívá. Muži spolu mohou sdílet pouze tu nejsurovější část svých životů, tu nejkrutější a nejtradičnější. Netolerantního machisty (tedy muže, který považuje mužství a chlapskou sílu za důležitější než ženství – pozn. překl.) se zeptáte, jestli přijímá ženskou homosexualitu a on odpoví, že mu pohled na dvě nahé ženy nevadí ani v nejmenším, ale nesnese pohled na dva nahé muže. Přijme myšlenku na ty dvě ženy jako příjemnou představu, ať už si o nich osobně myslí cokoliv, proto se ženské tělo může zobrazit kdykoli, ale mužské tělo je v takovém případě mnohem složitější přijímat, jeho zobrazení je mnohem těžší.
Teď mě napadá, že vlastně to, jak se mi líbí ženská intimita, může být i projev machismu. Ale doufám, že to tak není, protože mě žena a její svět zajímá ve všech aspektech, nejenom, když si holky něco šuškají na záchodcích. Myslím, že jsem jedním z nejméně machistických mužů na světě, jeden z nejopravdovějších feministů …
Pedro Almodóvar v knize Nurie Vidal El cine de Pedro Almodóvar
Možná vás napadá otázka, proč vlastně představuji lesbické téma v souvislosti s dílem režiséra (tedy muže), snad se divíte, co vlastně chlap může o lesbickém světě vědět a ptáte se, zda tu zase nemáme co do činění s mužskými erotickými představami. Možná jste znepokojeny/znepokojeni stereotypními obrázky lesbických žen ve filmech, které je ukazují jako něco exoticky vzrušujícího, ale zároveň i jako věčné zlo, které ohrožuje „normální“ heterosexuální vztahy. Není se čeho obávat: Almodóvar myslí výše citovaná slova naprosto vážně. Ve svých filmech často pojímá téma sexuální orientace jako hru, jako úžasný karneval, kde žádná maska není určena jako definitivní a neměnná nebo snad odsouzena jako perverzní. Perverze jsou tu představeny jako roztomile nevážné každodenní záležitosti a v comicsovém ladění příběhů nemají překvapovat. Snad i proto, že Almodóvar chápe bisexuální podstatu každého z nás jako velmi osobní téma, dokáže se posměvačným stereotypům v zobrazení homosexuálů vyhnout. Zato se nevyhýbá vášni – ta sice může nabýt rozměrů vražedné posedlosti, ale nezávisle na tom, jestli je homosexuální nebo heterosexuální.
Přestože Almodóvar už určitě i u nás patří ke „kultovním“ filmařům, k českému divákovi se dostaly pouze tři jeho novější filmy: Ženy na pokraji nervového zhroucení, Spoutej mě a Vysoké podpatky. Vrátím se ale ke třem filmům starším, které otevřeně ukazují lesbickou touhu.
V roce 1977 Almodóvar natočil 17 minut dlouhý snímek Pohlaví přichází, pohlaví odchází (Sexo va, sexo viene). Tuto hříčku můžeme chápat jako ironické prohlášení o tom, jak flexibilní záležitostí může být podle Almodóvara sexuální orientace. Děj je anekdoticky jednoduchý: jednoho dne se na ulici srazí dva lidé. Zatímco Ona nadává a bije ho, On si uvědomuje, že právě potkal svou osudovou ženu a loudí na ní telefonní číslo. Scházejí se, ale vždycky to dopadne tak, že Ona se neovládne a zbije ho. Jednoho dne už toho má dost a chce se schůzkami přestat. On ji přesvědčuje, že je z ní celý pryč, že už dlouho hledal tak agresivní ženu. Ona, protože už ho má opravdu po krk, se přizná, že ji přitahují ženy a že se s ním setkávala jenom proto, protože ji vzrušovalo ho ponižovat, ale teď, když ví, jak mu nejvíc ublíží, musí ho opustit. Mladík se ptá na radu automatu na předpovídání budoucnosti. „Když se jí líbí ženy, udělej ze sebe ženu,“ zní odpověď. Poslechne tedy, začne si kupovat ženské šaty a líčit se, a když se znovu setká se svou zbožňovanou, nadchne ji a začíná vášnivý vztah. Za nějakou dobu však náš hrdina začne evidentně ochládat. Když se ho jeho zdrcená partnerka ptá, co se děje, přizná se. Od té doby, co ze sebe udělal ženu, se mu začali líbit muži. Almodóvar jakoby již zde prohlašoval: ve světě mých filmů nebude nic strnulého a stálého – jak lehce pohlaví přichází, tak i odchází.
Ani „holky ze spolku“ ve filmu Pepi, Luci, Bom a ostatní holky ze spolku (Pepi, Luci, Bom y otras chicas del montón, 1979-80) si se svými lesbickými vztahy nedělají žádné starosti. Pepi, hlavní hrdinka tohoto „popového filmu z období punku“, má mnohem více problémů s policistou, který zahlédl v okně její květináče s marihuanou. Je totiž neodbytný, vydírá ji a znásilní. Pepi se mu samozřejmě chce pomstít a požádá o pomoc svou přítelkyni Bom, punkovou muzikant-ku, která slíbí, že násilníka zmlátí. Splete si ho ale s jeho dvojčetem, a tak Pepi musí vymýšlet nové léčky. Seznámí se s Luci, manželkou onoho policisty, kterou naláká k sobě domů na hodiny háčkování. Na první lekci se však objeví i Bom, a mezi ní a Luci propukne láska na první pohled. Je z nich skvělý pár: Luci je masochistka a Bom sadistka. Zatímco jsou se skupinou na turné, dostane se Pepi do finančních nesnází a chce začít podnikat: navrhuje panenky, které se potí a menstruují. Luci ale jednoho dne potká svého násilnického manžela a ten ji zmlátí tak neodolatelně, že se k němu okamžitě vrátí. Pepi a Bom ji ještě navštíví, a když ji vidí uspokojenou tím, jak ji manžel bije, ruku v ruce odcházejí.
Posledním Almodóvarovým filmem, který zobrazuje lesbickou touhu jako jeden z hlavních motivů, je snímek V temnotách (Entre tiniemblas, 1983). Na rozdíl od předchozích dvou filmů se tu již neklade takový důraz na masochismus, nenajdeme zde potěšení v ponižování. Seznamujeme se se zpěvačkou Yolandou, která se schovává do kláštera před policií. Jeptišky jsou velmi specifické: chovají tygra jako domácí zvíře, píchají si heroin, jedna sestřička je posedlá uklízením, další má mystické vize a jiná navrhuje oblečení pro panny. Matka představená se do Yolandy bezhlavě zamiluje. Lesbický vztah ale zůstává nenaplněný – je představen hlavně jako touha, která nedojde uspokojení. Najdeme tu klasické melodramatické schéma: milovaný člověk nakonec odchází…
A stejně tak se v Almodóvarově další tvorbě v temnotách ztrácejí lesbické hrdinky. Nemůžeme opomenout ten fakt, že jak je Almodóvar slavnější (a starší, tedy konzervativnější), homosexuální motivy celkově ustupují do pozadí, přestože jeho filmy stále hýří karnevalovými a pop-artovými barvami. A (nejen) konzervativní španělští kritici si spokojeně pomlaskávají, jak se mu pěkně povedl jeho poslední snímek Květ mého tajemství (La flor de mi secreto, 1995). Ten už je totiž nemá čím pobuřovat, protože je to nevýrazné, poměrně tradiční dílko na motivy nevěry a rozpadu manželství. Škoda.