O cestách a ukazatelích

„Rozzářená slza v dětském očku, něžný úsměv zamilovaných žen, tichý pohled objevitele penicilinu, vztyčená brada Bonapartova, klidný milující muž, radostná pýcha úspěšného umělce, to prý je štěstí. Já, Venda Kempný, říkám: bejt mrtvej, to je štěstí. Však se dočkáme.“

V evropské kulturní tradici je prvek štěstí něčím podružným. Křesťanství přišlo s hledáním absolutního a štěstí, jak se vědělo, je prchavé a přelétavé. Pokud se ovšem nejednalo o štěstí spíše označované svým synonymem blaženost. To splývá s obrazem cíle. Symboly, které obecně souvisí se štěstím, se v evangeliích (a vůbec ve velkých náboženstvích) objevují v souvislosti s konečným cílem velmi často.

„Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole. Anebo je království nebeské jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má, a koupí ji.“
Tato absolutní meta (život věčný, království nebeské) vyžaduje také absolutní nasazení člověka, kterému vychází vstříc milost Boha. Výsledek součinnosti těchto sil bývá někdy vyjádřen obrazem dítěte: „Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.“

(Jiná náboženství: Dítě symbolizovalo ve staré Číně svatost. Poklad, drahocenný přemět apod. jsou symboly štěstí i v pohádkách. Orientální bohové souložící se svými ženskými protějšky jsou také symboly cíle a zároveň štěstí, jaké se zaleskne už jen v letmém polibku milenců. Štěstí je něco lesklého a třpytivého, ukazuje tedy na svět bohů. Doklady jejich světelné povahy snad není třeba uvádět.)

Existuje štěstí ve všem a je možné, aby se štěstí vyskytlo v každé situaci, protože je všude. V křesťanství, abychom si osvěžili slovník, se v tom smyslu mluví o požehnání, za které člověk děkuje. Vůbec v tradičních kulturách bylo zvykem přízeň sil ocenit vyjádřením díků.

Dnes, zřejmě tvrdošíjněji než dříve, se věří ve štěstí skryté v jeho symbolech. Výsledkem je hon na štěstí, v jehož průběhu se většinou z honců stávají štvanci. Touha po absolutním v té víře zůstala, jen se trochu proměnila. Vzorem je naprosté héraklovské vypětí sil, jež má přinést kýžené ovoce. Nevýhodou je prvek neustálé proměny snu, který nás nese a kterým se jen obtížně učíme vnímat. Člověk za velkou cenu pořídí v zimě plod cizokrajného kaktu a jen co jej v předtuše zklamání rozpačitě okusí („hm, zajímavé, zvláštní“), začne jej lákat vůně zelňačky od sousedů. Věříme ve výkon, nasazení, jistoty, kontrolu apod. tam, kde se v náboženstvích počítá s bdělostí, důvěrou a srdcem.

Pocit štěstí může znamenat prchavé konstatování skutečnosti, že nám něco vyšlo, ale také to může být hluboký, nesmazatelný prožitek. Nezaměňujme štěstí s úspěchem, to je něco, čeho se člověk s vynaložením úsilí a trochou štěstí může dopracovat. Štěstí se nedá dopracovat.

Štěstí je pocit. Pocity přicházejí a odcházejí. Jsou něčím, co se nám přihodí. Pocity dokonce nejsou něco, co bychom mohli sami vyvolávat. Mnohem spíše si můžeme představit, že pocity jsou vody, na kterých plujeme, každá vlna je jiná, a ty vody jsou vodami snu. Bohové jsou síly, to znamená určité oblasti pocitů. Pocit je také síla, energie. Proto se lidé rozhodovali srdcem, protože cítili, jaká energie kam směřuje. Obřadem orientovaným k určitému bohu se člověk dostával do kontaktu s jeho silovým polem, to znamená s emocemi, které božstvo spravuje. Podle kvality kontaktu pak člověk mohl čekat, že se v jeho duši vynoří poselství od boha, se kterým pěstuje spojení. Indové se takto obraceli ke Ganéšovi, bohu, který byl zdrojem zdaru a štěstí. Vedle něj měli navíc Lakšmí, krásnou maželku boha Višnua, jež byla rovněž bohyní štěstí. Ovšem tím jsme zase téměř doma v Evropě, protože tito bohové nepředstavují štěstí v jednotlivostech, ale naopak Ganéša někdy vystupuje jako božstvo prvopočátku a Lakšmí, jako Višnuova manželka, je branou k němu. Představují tedy určitou kvalitu prožívání, která není omezena na jeden obor (jako je třeba lovecké štěstí, štěstí v lásce, štěstí v neštěstí, válečné štěstí, z pekla štěstí atd.).

V evropské tradici, která se rozloučila s vnímáním symbolů, dochází k tomu, že je zaměňován symbol štěstí za štěstí. Takové svůdné obrazy, se kterými pak lidé chtějí splynout jsou třeba: mladá rodina dovádějící na horské louce, mají dovolenou (a jsou bezstarostní, protože mají pojistku u toho a toho bankovního domu). Nebo lidé kouří určitou značku cigaret a zdá se, že k sobě mají velmi blízko a jsou svobodní. Pití určité značky kávy lidi zřejmě přenáší do rajských stavů a proměňuje je v pouze laskavé a pozorné bytosti (open your eyes, open your mind … a spatříš šálek štěstí). Dalo by se pokračovat, ale jde o to, že každá představa o štěstí, každý obraz štěstí je jen právě obrazem štěstí.

Tím ovšem nechci zbavovat hodnoty dvířka a brány štěstí, jakými všechny ty obrazy mohou být. Ale štěstí cítíme v srdci, ne v jarní procházce, ani v přátelském rozhovoru, nakonec ani ne v objetí milované osoby, ale v srdci.

Původně jsem svůj esej nazval O cestě a pachtění se. Je snad zřejmé, že jsem pachtěním myslel honbu za jakoukoli představou štěstí a cestou otevřené prožívání přítomnosti, neboť v celosti je nezbytně i štěstí. Už slyším nějakého ztřeštěnce, jak říká, „pak je tam ovšem i neštěstí“, ale ať je po jeho. Připoměl bych jen břitký Eckhartův výrok, „Kdo hledá nicotu, dostane nicotu“.

Jen víno nechutnané,
nikdy mrzet nepřestane?

Uvedené téma nejlépe přiblíží příběh, protože „příběh se svým plynutím a směrováním podobá vodnímu proudu v řece života“. (Bišra ibn az-Zubair) Ačkoli se ty věci opravdu udály a změnil jsem toho jen málo, bude snad každému jasný symbolický význam vylíčených obrazů.

Na úvod zarecituji verše ’Abdalláha ibn al-Mu’tazz:

Čas přináší podivuhodné změny štěstěny!
Každé neštěstí však v sobě nese svůj lék,
den, kdy jsem hořce plakal bolestí,
se nazítří stane dnem, pro nějž s lítostí pláči.

Tím jsme se přenesli do raného arabského středověku. Za jednoho z abbásovských chalífů, byl to al-Mahdí, ale to pro nás není důležité, žil v Bagdádu básník Abu l-’Atáhíja. Ten se zamiloval do krásné otrokyně chalífovy matky. ’Utba, jak se ta dívka jmenovala, však byla dotčena verši, v nichž básník opěvoval kouzlo, kterým jej očarovala. A když ji chalífa jednou u své matky nalezl, jak pláče nad tím, že básník roznáší její jméno svými veršovánkami po městě, přikázal, aby mu zamilovaného umělce přivedli.

Zeptal se jej, zda složil verš:
ta pod šatem svým krásu samu tají.
A udeřil na něj: „Jak víš, ničemo, co je pod jejím šatem?“

Básník, kterého je nám kvůli tomu líto, o tom nevěděl nic, a přesto mu básně o půvabu jeho vyvolené vynesly pár ran bičem. Když odcházel z paláce, zbitý a jeho šat mokval krví, potkal ’Utbu. Pozdravil ji s jiskrou v oku a zaveršoval:

Pro tebe chalífa krev prolil toho
jenž z lásky k tobě zmírá.

Kráska zasažena tím pohledem i slovy spěchala v slzách k vládci. Ten se zamyslel a kázal básníkovi vyplatit značné množství dirhamů.
L-’Atáhíja usoudil, že se ke své lásce, jež byla otrokyní ve vysokém postavení, zatímco on pouhý obchodník s keramikou, dostane nejlépe pomocí vládcovy přízně. Získal ji, ale ani to nepomohlo, neboť krasavice nechtěla keramika, který si přivydělává básněmi. Složil jich o ní hodně a mnoha si jeho současníci cenili. Pro jeho další osud jsou příznačné tyto verše:

Ach, jak smutné je pro mne,
když na milost jsem vydán miláčkovi,
jenž v dlani drží mé štěstí i budoucí dny.

Složil ještě mnoho veršů o ’Utbině kráse a své veliké lásce, o jejím odmítání a svém soužení, o její nevšímavosti a své oddanosti. Jistě by se vám líbila všechna ta přirovnání ke gazelám, zapřísahání se smrtí a pozorování plné luny za osamělých nocí. Ale držme se hlavní osnovy příběhu.

Básník se ke své vyvolené dokonce jednou dostal maskován jako starý otrok a vzbudil v ní takovou lítost, že jí pak směl na znamení vděčnosti políbit ruku. Leč pro jeho lásku to bylo jen malé vítězství. Zatím trůn změnil majitele a pak ještě jednou a tehdy na něm usedl Hárún ar-Rašíd – ano, slyšíte dobře, ta historie se vlekla po mnoho let. I v něm se l-’Atáhíja pokoušel získat dobrodince své touhy. Ale ani nejskvělejší z Abbásovců, jehož náklonnost si nešťastný milovník získal svými verši, u sličné otrokyně neuspěl. Básník se mu odměnil verši, Gazela, jež chalífovi patří, mě ulovila.

Což mohu uniknout gazele chalífy?

a byl za ně vsazen do vězení. Pobyl v něm dlouho a až teprve když se k ar-Rašídově sluchu donesla jedna jeho báseň, uvědomil si panovník svůj přehmat a přikázal básníka propustit. Ten mezitím našel ve vězení jiného vládce, miláčka svého srdce, pro kterého jej zmíněná gazela doopravdy ulovila. Na svobodě pokračoval v rozjímání a otevíral své srdce Nejvyššímu s ještě větším zápalem, protože nezkaleným bolestnou předtuchou, než s jakým se obracel kdysi k nelítostné (snad?) ’Utbě. Chalífu krušila nemoc a jeho konec se blížil. Nalezli jej jednou, jak prolévá slzy nad l-’Atáhíjovými verši:

Poučíš se z příkladu toho,
jenž nádherné zámky
za jitra svého odchodu
prázdné zanechal,
toho, jejž smrt smetla do prachu, pokořila
…
člověče, i kdybys získal vše,
co tento svět nabízí,
přece jen na něm zůstane smrt
tím posledním!

Zanedlouho po té příhodě vládce po třiadvaceti letech vlády zemřel.

Když se to dozvěděl l-’Atáhíja, zahalil si tvář a celý den s nikým nepromluvil. Pak odešel do pouště a vrátil se až za deset dní. Řekl, že vládcův duch jej vyzval k rokování o štěstí. „Seděl jsem v poušti, v moři načervenalého písku, ze kterého se vynořují skály obroušené větrem, za dne skryt ve stínu, za noci pod hvězdami, jež září jako nejčistší drahokamy. Tehdy se můj duch s duchem chalífy procházel v zahradách plných zeleně a čarokrásných květů, na kterých se lesknou drobné kapky vody. Květy jsem nosil usměvavým půvabným otrokyním, štíhlým a rusovlasým i černovláskám, zralým s tmavou kůží a pil s nimi víno plné záře, jaké básníci přirovnávají ke drahokamům. Ale po nějaké době ty radosti v mém srdci ztrpkly a rostla ve mně bolest a já jsem nevěděl, jak ji utišit. Kvůli té bolesti mě totiž vládcův duch zavolal. Uvědomil jsem si, že žádná představitelná věc není ten pravý lék a to jsem mu řekl. Teprve když jsem se zase ocitl ve svém těle, v poušti a s Ním, upokojil jsem se.“ Odmlčel se a po chvíli povzdechl: „Mé nitro ještě nebylo připraveno pro štěstí. Byla v něm vzpomínka na návštěvy u chalífy, na všechno, co obklopuje vládce věřících. A on mi teď přišel říct, že to všechno je nakonec jedno. Spatřil jsem to a sešel se v poušti zase s Jediným.“ Potom dodal: „Věděl jsem to už dřív, ale nebyl jsem dost pevný. Nemohl jsem být pevný, neboť věci, jež člověk nepoznal, zůstávají velikými nepřáteli.“

Jindy prý vyprávěl: „Zagdové tvrdí, že do domu vchází štěstí s upřímně přivítaným hostem. Jejich sousedé Tangařané mají z téže příčiny ve zvyku hosta před uvítáním zpolíčkovat.“ Rozhlédl se po posluchačích a když viděl, jak mu napjatě naslouchají, zasmál se. Potřásl hlavou a pokračoval:

„Dlouho jsem si myslel, že vím, jak vypadá mé štěstí a prožil jsem kus života v neštěstí a nyní za to chválím Alláha, který jediný ví, k čemu věci směřují a jak jsou vzájemně propleteny. Dnes jako by na to lidé zapomněli, chtějí všechno vysvětlit a dokonce si myslí, že leccos vysvětlit dokáží a svým potomkům kladou na bedra úkol, aby objasnili zbytek, to, co jejich pošetilí otcové neprobádali. Vím, že to všechno k ničemu není a dívám se do neznáma, tam kde ničemu nerozumím a kde nic nevím. Pociťte to. Kdyby v mém srdci nebyl pokoj, nedokázal bych to, naříkal bych nad tím, co mi osud dal nebo nedal.“

Abu l-’Atáhíja měl dva syny, a jeden z nich… Ne, to už je o něčem jiném…

Kdesi hluboko
pramen všeho neštěstí
člověka štve, aby pracoval
jak tažné zvíře, nakupoval
a hledal pln neklidu
lék milosti, který nikdy neztratil.
Abu l-’Atáhíja