last.fm





Nezabíjej svůj totem!

Totemismus – nejstarší náboženství nebo omyl?

Sekatakovi se zdál sen.Byl to sen o místě, kde naloví mnoho losů. Přišel na to místo a když vystřelil do stáda, zjistil, že místo losa skolil medvěda, který je zrovna jeho totemem. Šokován svým omylem a jasnou nemilostí nejvyššího Ducha padl k zemi bez – ducha. Když se probral, utíkal domů, ale cestou byl napaden dalším medvědem, který mu těžce poranil obličej a ptal se Sekataka: “Proč jsi zabil svůj totem?”

totem1[1]

Totem není jenom kůl

Severozápadní Indiáni, žijící na území dnešní Britské Kolumbie a jižní Aljašky, stavěli před svá obydlí několik metrů vysoké dřevěné kůly, na kterých byly nad sebou vyobrazeny podoby zvířat občas kombinované s podobami lidskými. Tyto výjevy symbolizují důležité příhody ze života předků vlastníka sloupu a nebo jeho rodiny. Dřevěná rodová kronika, špičatý deník, zaražený do země. A nebo totem? Náboženský symbol a uctívací předmět?
Religionistické chápání termínu “totem” je hmotné vyjádření konkrétní formy náboženství – tzv. “totemismu”. Historie termínu “totem” je stará skoro dvě stě let. Do odborné i populární literatury jej uvedl r. 1791 J. Long. V knize “ Voyages and Travels ” se zmiňuje o následující představě čipevajských a algonkinských Indiánů:
“Jednu část náboženských představ divochů tvoří vlastnictví totemu, který, jak věří, je chrání. Představují si, že tento totem má podobu nějakého zvířete a oni nikdy nezabíjejí, neloví a nejedí zvířata, jehož podobu, jak věří, nosí jejich totem…” Podobné zprávy o uctívání zvířat jako náboženského symbolu existují i z oblasti Oceánie, Indie nebo Afriky.
Ovšem největší zásluhu na formulování pojmu “totem” má J. F. McLennan, který načrtl některé z hlavních rysů totemismu v práci The Worship of Animals and Plants (1869 – 1870), zabývající se uctíváním totemů, totemových zvířat a rostlin v kultuře severoamerických Indiánů a australských domorodců. Tento materiál je doplněn o tzv. “přežitky” – vydedukované stopy uctívání totemů v náboženských představách národů střední Asie a u antických národů. Mc Lennan dokonce dospěl k závěru, že totemismus je možné v nejobecnější rovině chápat jako nejstarší formu náboženství, jakou lidé vytvořili. Podle této teorie byla zvířata uctívána již od dob, kdy kmeny nesly pojmenování zvířat, od nichž členové kmenů odvozovali svůj původ. Důsledkem tohoto specifického náboženství ve spojení s přírodními mystérii pak byl i vznik mytologie jednotlivých kmenů a národů.

Další badatelé – James Fraser, L. H. Morgan a jejich následovníci už vypracovali známý evolucionistický model totemismu jako ideologického systému rodové společnosti s těmito klíčovými znaky :
a) V rodové společnosti má každá “pokrevní” skupina totem zvířecí nebo rostlinné podoby
b) Totem je blíženec člověka, pokrevní příbuzný se vzájemným právem na pomoc a ochranu
c) Všechny lidské skupiny uctívající stejný totem se k sobě mají chovat jako pokrevní příbuzní. Existuje zákaz zabíjení totemových zvířat, zákaz jejich jedení a zákaz exogamie u stejných uctívačů.
d) Totemová zvířata jsou předmětem uctívání

Na samotný vznik totemismu však už existuje několik odlišných teorií. Například ta, že představa zvířete jako předka příbuzenské skupiny vznikla z nepochopení jména nějakého “lidského předka”, záměnou se jménem zvířete a to nakonec vedlo k posunu na uctívání samotného zvířete. Další teorie říká, že se totemismus vyvinul z představy o převtělování zemřelých duší ve zvířata (viz paralela k hinduismu a k pohádce O třech krkavcích).
Jiná varianta téhož pohledu je spojena s vírou ve “vnější duši”. U některých skupin existuje názor, že člověk má duší několik, přičemž “vnější duše” je projektována do určitého zvířete. Např. příslušníci brazilského kmene Sirióno se zcela ztotožňují s jistým druhem papouška. Osud zvířecího nositele “vnější duše” je pak úzce spojen s osudem příslušného člověka – majitele vnější duše. Poranění či zabití zvířete se promítá do nemoci či smrti člověka. Zde vede výrazná paralela k určitým formám lykantropie, především nagualismu, kdy probíhá magické spojení lidského a zvířecího individua. Nejčastěji se nagualismus vyskytoval v Mexiku. R. P. Burgoa uvádí případ, kdy velký krokodýl napadl misionáře projíždějícího na koni kolem jezera, ale ten ho zabil svou okovanou holí. Po návratu do misie zjistil, že jeden Indián, kterého několik dní předtím přísně potrestal, upadl do nevysvětlitelné agónie, měl na těle záhadné rány a zemřel ve stejnou chvíli, kdy na břehu jezera dokonal zraněný krokodýl.
Další představa se opírá o popisy rituálů v kmenových nebo rodových mýtech, kde vystupují zvířecí hrdinové, nebo pre – ekologická snaha vytvořit totemismus jako akt ochrany důležitých zvířat a rostlin před vyhubením nebo zničením. V důsledku této snahy pak vznikaly zákazy pojídání určitých zvířat a rostlin, které časem podpořily náboženské zákazy.
Převrácená agronomická úvaha zase předkládá teorii související se vznikem pastevectví a zemědělství, kdy uplatňování zákazu pojídání totemových zvířat a rostlin mělo vést k masovému chovu totemových zvířat a k pěstování totemových rostlin.
Totemismus také mohl vzniknout na základu představy o nadpřirozeném důvodu početí žen, tzn. z neznalosti role fyzického otcovství.
Vznik totemismu se také datuje do doby, kdy se formovaly náboženské představy vůbec a kdy bylo zapotřebí symbolů k označení svych náboženských představ a k provádění iniciačních rituálů. Proto zkrátka “zasvěcení” použili právě ta zvířata a rostliny, která hrála v jejich životě důležitou roli.

Tvůj strýc je medvěd

Jistě by se daly najít ještě další méně či více bizarní konstrukce o původu totemismu, ale novodobí badatelé, zvláště pak Claude Lévi – Strausse zpochybnili většinu těchto teoretických konstrukcí s tím, že jsou založeny na falešných premisách a poukázali i na chybný výklad samotného slova “totem”. Totem znamená v odžibvejštině příbuzného nebo člena stejného klanu (ototeman = on je můj příbuzný, makwa mnidotem = můj klan je medvěd). Je pravda, že příbuzenské skupiny severoamerických Indiánů nesly zvířecí názvy, ale toto pojmenování nemělo nic společného s kultovním uctíváním těchto zvířat. Indiáni sami vysvětlují, že zvíře, podle kterého se jmenuje určitý klan, je v domovském lovišti klanu obvykle nejrozšířenějším nebo nejčastěji loveným zvířetem. Nemělo však postavení ochranného ducha.

Ochranné duchy samozřejmě Indiáni měli a mají, ti však nemusí mít vůbec zvířecí podobu. Vzpomínaní Odžibvejové používají pro označení těchto duchů termín “nigouimes”.

Svěř se svému totemu

Poznatky z jiných oblastí, především z Austrálie a Afriky ukázaly, že vedle skupinových totemů existují i totemy osobní, které nejčastěji vyjadřují nějaký významný zážitek ze života jeho nositele. V rámci jednoho kmene se tedy může objevit i několik stovek totemů, zahrneme–li i osobní totemy každého příslušníka kmene. Základem “totemismu” je animismus – víra v duše. V každé lidské bytosti, v rostlinách, zvířatech i neživých předmětech je uzavřena duše, která má možnost za určitých okolností opustit svou schránku. Definitivně ji pak opouští v okamžiku zániku – smrti. Duše, které existují mimo hostitele, si uchovávají paměť a zkušenosti předchozích generací, duše, která se znovu vtělí do nějaké schránky, tuto paměť ztrácí. Díky poutu s “nevtělenými” dušemi může čerpat z jejich znalostí a zkušeností, což se může objevit např. ve snu. Totem je viditelným znakem společného původu hostitelů i duší, protože i “nevtělené” duše se v případě potřeby objevují v podobě skupinového i individuálního totemu.

Světotemismus

Totemismus lze tedy chápat jako určitý druh klasifikace, související s náboženskou představou animismu. Jako způsob začlenění přírodních jevů, obklopujících určité etnikum kmene do společenských souvislostí. Místo člověka v Universu.

Stejně jako skupiny příbuzných jsou i totemy a totemové skupiny spojeny s kosmologickými mýty. Totemismus by pak mohl být souborem těchto představ se schopností rozdělit všechny přírodní jevy (včetně lidí) do stejných nebo rozdílných totemových skupin a začlenit je do jednoho společného systému. Ten odpovídá animistickému pojetí světa u přírodních národů, je znakem jejich magického myšlení. Člověk je partnerem bohů a mocných duchů a není podřízen jejich představě o řízení světa. Neexistuje peklo, očistec, šéol ani tartar a “muka pekelná” lze zažít i na zemi. Přestože animismus nezná antropocentrickou představu posmrtného života, víra ve zlé duchy zemřelých – démonismus – má svůj původ právě v animismu. Duchové do světa lidí obvykle nezasahují a když, tak jen za určitých okolností.

Tento náboženský systém se objevuje nejen v kulturách národů Afriky, Ameriky a Oceánie, ale i ve věroukách obyvatel většiny asijského kontinentu.
Nuže, totemismus zřejmě není oním nejstarším náboženstvím tzv. primitivních národů, nicméně je to první systém, který umožnil člověka organicky včlenit do přírodního koloběhu a “kategorizovat” jeho místo v rámci celého Universa.


Komentáře nejsou povoleny.