Nejen chlebem živ je člověk … ale každým slovem, které vychází z Božích úst aneb Biblické citace k tématice čísla. Otevřte sanice!

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami se snášel Duch Boží. I řekl Bůh: “Buď světlo! ” a bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nocí. Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že je to dobré. I řekl Bůh: “Učiňme člověka podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi. ” Bůh také řekl: “Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. ” A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.

Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez! V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti. I řekl Hospodin Bůh: “Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou. ” Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. “Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest. ” Když se lidé počali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si je za ženy všechny, jichž se jim zachtělo.

Dříve, než ulehli, mužové toho města, mužové sodomští, lid ze všech koutů, mladí i staří, obklíčili dům. Volali na Lota a řekli mu: “Kde máš ty muže, kteří k tobě této noci přišli? Vyveď nám je, abychom je poznali! ” Lot k nim vyšel ke vchodu, dveře však za sebou zavřel. Řekl: “Bratří moji, nedělejte prosím nic zlého. Hleďte, mám dvě dcery, které muže nepoznaly. Jsem ochoten je vám vyvést a dělejte si s nimi, co se vám zlíbí. Jenom nic nedělejte těmto mužům! Vešli přece do stínu mého přístřeší! ”

Příštího dne řekla prvorozená té mladší: “Hle, na dnešek jsem ležela s otcem já. Dáme mu pít víno i této noci a vejdeš ty a budeš s ním ležet. Tak dáme život potomstvu ze svého otce. ” Daly mu tedy pít víno i této noci a mladší přišla a ležela s ním. On však nic nevěděl, ani když ulehla, ani když vstala. Tak obě Lotovy dcery otěhotněly se svým otcem.

Lában odvětil: “U nás není zvykem, aby se mladší vdávala dříve než prvorozená. Zůstaň u ní po celý svatební týden a dáme ti i tu mladší za službu, kterou si u mne odsloužíš v dalších sedmi letech. Jákob tak učinil a zůstal u ní po celý týden. Pak mu Lában dal za ženu svou dceru Ráchel. Za služebnici dal své dceři Ráchel otrokyni Bilhu. I vešel Jákob také k Ráchel a miloval ji více než Leu, a sloužil u něho ještě dalších sedm let.

Ve dnech, kdy se žala pšenice, vyšel Rúben a nalezl na poli jablíčka lásky a přinesl je své matce Leji. Ráchel však na Leu naléhala: “Dej mi prosím několik těch jablíček lásky od svého syna! ” Ale ona ji odbyla: “Copak je to málo, žes mi vzala muže? Chceš mi vzít i jablíčka lásky od mého syna? ” Ráchel řekla: “Tak ať za ta jablíčka lásky od tvého syna spí tuto noc s tebou. ” Když Jákob přicházel navečer z pole, vyšla mu Lea vstříc a řekla: “Musíš vejít ke mně, najala jsem si tě za mzdu, za jablíčka lásky od svého syna. ” I spal té noci s ní.

Dína, kterou Jákobovi porodila Lea, si vyšla, aby se podívala na dcery té země. Uviděl ji Šekem, syn Chivejce Chamóra, knížete země, vzal ji a ležel s ní, a tak ji ponížil. Přilnul však k Díně, dceři Jákobově, celou duší, zamiloval si tu dívku a vemlouval se do jejího srdce. Svému otci Chamórovi pak Šekem řekl: “Vezmi mně to děvčátko za ženu. ”

Když Izrael přebýval v oné zemi, šel Rúben a ležel s ženinou svého otce Bilhou. Izrael se o tom doslechl…

Ale Ónan věděl, že potomstvo nebude patřit jemu; proto kdykoliv vcházel k ženě svého bratra, vypouštěl semeno na zem, aby svému bratru nezplodil potomka. Jeho počínání bylo v očích Hospodinových zlé, proto usmrtil i jeho. Tehdy řekl Juda své snaše Támaře: “Usaď se v domě svého otce jako vdova, dokud nedospěje můj syn Šela. ” Říkal si však: “Jen aby nezemřel jako jeho bratři.”

Když ji Juda uviděl, považoval ji za nevěstku, protože si zastřela tvář. Obrátil se k ní, sedící při cestě a řekl: “Dovol prosím, abych k tobě vešel. ” Nevěděl totiž, že je to jeho snacha. Otázala se: “Co mi dáš za to, že ke mně vejdeš? ” Odvětil: “Pošlu ti kůzle ze stáda. ” Řekla: “Ale dáš mi zástavu, než je pošleš. ” Otázal se: “Co ti mám dát jako zástavu? ” Odvětila: “Své pečetidlo se šňůrkou a hůl, kterou máš v ruce. ” Dal jí to a vešel k ní. A ona s ním otěhotněla. Hned nato odešla, odložila roušku a oděla se do vdovských šatů.

Po těchto událostech se stalo, že se žena jeho pána do Josefa zahleděla a naléhala: “Spi se mnou! ” Ale on odmítl. A třebaže se Josefovi nabízela den co den, nevyhověl jí, aby s ní ulehl a byl s ní.

I ukázal se té ženě Hospodinův posel a řekl jí: “Hle, ty jsi neplodná, nerodila jsi, avšak otěhotníš a porodíš syna. Proto se teď měj na pozoru: nepij víno ani opojný nápoj a nejez nic nečistého. Hle, otěhotníš a porodíš syna, ale jeho hlavy se nesmí dotknout břitva; ten chlapec bude od mateřského života boží zasvěcenec. ” Samson však svému otci odpověděl: “Vezmi pro mne tuto, protože je to v mých očích ta pravá! ” Když opět za čas šel, aby si ji vzal, odbočil podívat se na zabitého lva. A hle, ve lví zdechlině bylo včelstvo a med. Nabral si jej do hrsti a cestou jedl. “Ze žrouta vyšel pokrm, ze siláka vyšla sladkost. ” “Co je sladší než med, co je silnější než lev? ” “Kdybyste neorali mou jalovicí, moji hádanku byste neuhodli. ” Tu se ho zmocnil duch Hospodinův, sestoupil do Aškalonu a pobil tam třicet mužů. Pobral jim jejich výstroj a dal sváteční šaty těm, kdo rozluštili hádanku. S planoucím hněvem se pak vrátil do otcovského domu. Samsonovu ženu dostal jeden z družbů, který mu byl druhem.

Saul poručil: “Řekněte Davidovi toto: Král nemá zájem o věno, leč o sto pelištejských předkožek. ” Ještě neuplynuly stanovené dny, když se David se svými muži vypravil a pobil mezi Pelištejci dvě stě mužů. Jejich předkožky David přinesl; předali je v plném počtu králi. Tak se stal královým zetěm; Saul mu dal svou dceru Míkal za ženu. Když ti, co nesli Hospodinovu schránu, ušli šest kroků, obětoval býka a vykrmené dobytče. A David poskakoval před Hospodinem ze vší síly; byl přitom přepásán lněným efódem. David a všechen izraelský dům vystupovali s Hospodinovou schránou za ryčného troubení polnic. Když Hospodinova schrána vstupovala do Města Davidova, Míkal, dcera Saulova, se právě dívala z okna. Viděla krále Davida, jak se točí a vyskakuje před Hospodinem, a v srdci jím pohrdla.

Potom se přihodilo toto: Davidův syn Abšalóm měl krásnou sestru jménem Támar. Do ní se zamiloval Davidův syn Amnón. Amnóm se tak soužil, že pro svou sestru Támar onemocněl; byla to panna a Amnómovi připadalo nemožné si s ní něco začít. Jónadab mu poradil: “Ulehni na lůžko a předstírej nemoc. Tvůj otec se na tebe přijde podívat a ty řekneš: Nechť prosím přijde má sestra Támar a posilní mě jídlem. Ale ať udělá ten posilující pokrm před mýma očima, abych se mohl dívat a jíst z jejích rukou. ” Támar tedy šla do domu svého bratra Amnóna. On ležel. Vzala těsto, uhnětla je a před jeho očima udělala srdíčka a připravila je. Pak vzala pánev a vyklopila je před něho, ale on odmítal jíst. Poručil: “Ať jdou všichni pryč. ” Pak řekl Amnón Támaře: “Přines ten posilující pokrm do pokojíka a já se posilním z tvé ruky. ” Když k němu však přistoupila, aby mu dala jíst, uchopil ji a řekl: “Pojď, spi se mnou, má sestro! ” Odvětila mu: “Ne, můj bratře, neponižuj mne! To se v Izraeli přece nedělá! Nedopouštěj se té hanebnosti! Kam bych se poděla se svou potupou? A ty budeš v Izraelu jako nějaký hanebný bloud. Promluv nyní s králem, on mě tobě neodepře. ” On však na to nedal a neposlechl; zmocnil se jí, ponížil ji a spal s ní. Pak ji však Amnón začal převelice nenávidět. Nenávist, kterou k ní pociťoval, byla větší než láska, kterou ji miloval. Amnón jí poručil: “Ihned odejdi! ”

Král David zestárl a dosáhl vysokého věku. Přikrývali ho přikrývkami, ale nemohl se zahřát. Proto mu jeho služebníci navrhli: “Ať vyhledají králi, našemu pánu, dívku pannu, aby byla králi k službám a opatrovala ho; bude též uléhat po tvém boku a zahřívat krále, našeho pána. ” Hledali tedy po celém izraelském královském území krásnou dívku, až našli Šúnemanku Abíšagu a přivedli ji ke králi. Byla to překrásná dívka; opatrovala krále a obsluhovala ho. Král ji však nepoznal.

Král Šalomoun si zamiloval mnoho žen cizinek, faraónovu dceru, Moábky, Amónky, Edómky, Sidóňanky, Chetejky, z těch pronárodů, o nichž Hospodin Izraelcům řekl: “Nebudete vcházet k nim a oni nebudou vcházet k vám. Jistě by naklonili vaše srdce ke svým bohům. ” Šalomoun k nim přilnul velkou láskou. Měl mnoho žen: sedm set kněžen a tři sta ženin. Jeho ženy odklonily jeho srdce.

Tu řekli královští panoši, kteří ho obsluhovali: “Nechť jsou vyhledány pro krále dívky, panny půvabného vzhledu! Král nechť ustanoví ve všech krajinách svého království dohlížitele, aby shromáždili všechny dívky na hrad v Šúšanu do ženského domu pod dohled královského kleštěnce Hegaje, strážce žen, kde se jim poskytne náležitá péče. Ta dívka, která se králi zalíbí, stane se královnou místo Vašti. ” Králi se návrh zalíbil a učinil tak.

Intermezzo No. I

Netvor behemót

Pohleď jen na behemóta,
i jeho jsem učinil jako tebe;
on jako dobytče žere trávu.
Pohleď, jakou má sílu v bedrech,
jak mocné jsou svaly jeho břicha.
Napřímí ocas jako cedr,
šlachy jeho stehen jsou propletené,
jeho kosti jsou bronzové válce,
jeho hnáty jako železný sochor.
On byl na počátku Božích cest;
jen jeho Učinitel může na něj s mečem.
Pastvu mu poskytují hory,
kde dovádí všeliká zvěř polní,
uléhá pod lotosem,
skryt ve třtině a bahnu.
Lotos jej zastírá svým stínem,
potoční topoly ho obklopují.
A hleď, vzedme-li se řeka, neustoupí,
důvěřuje si, i když se mu Jordán do tlamy valí.
Kdo se mu postaví do očí
a provleče mu chřípím smyčku?

(Job 40, 15 – 24)

Ten, jenž trůní na nebesích, se směje,
Panovníkovi jsou k smíchu.
Jednou k nim promluví v hněvu,
ve svém rozlícení je naplní děsem:
“Já jsem ustanovil svého krále
na Siónu, na své svaté hoře! ”
Přednesu Hospodinovo rozhodnutí.
On mi řekl: “Ty jsi můj syn,
já jsem tě dnes zplodil.
Požádej, a národy ti předám do dědictví,
v trvalé vlastnictví i dálavy země.
Rozdrtíš je železnou holí,
rozbiješ je jak nádobu z hlíny. ”

Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.
Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách,
vodí mě na klidná místa u vod,
naživu mě udržuje,
stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno.
I když půjdu roklí šeré smrti,
nebudu se bát ničeho zlého,
vždyť se mnou jsi ty.
Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.
Prostíráš mi stůl před zraky protivníků,
hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš.
Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou
všemi dny mého žití.
Do Hospodinova domu se budu vracet
do nejdelších časů.
Srdce mi kypí radostnými slovy,
svou píseň nyní králi zazpívám,
můj jazyk – rydlo rychlopísaře.
Jsi ze všech lidských synů nejkrásnější,
spanilost se ti po rtech rozlévá,
Pán proto požehnal ti na věky.
Opásej mečem, hrdino, svá bedra,
ve vznešenosti své a nádheře
do boje vyjeď za věrnost a právo,
ať koná divy tvoje pravice!
Máš ostré šípy, národy se skloní,
odpůrci krále klesnou na mysli.
Tvůj božský stolec trvá do věčnosti,
žezlo tvé vlády – žezlo nestranné.
Miluješ právo, nenávidíš křivdu,
proto pomazal tě Pán, tvůj Bůh,
olejem radosti jak žádného.
Tvá roucha voní aloí a myrhou,
ze síní slonových ti harfy zní.
Královská dcera v ústrety ti kráčí,
královna stojí po tvé pravici,
ofirským zlatem skvěle zdobená.
Slyš dcero, pohleď sem a nakloň ucho,
zapomeň na svůj lid a otcův dům.
Král s dychtivostí touží po tvé kráse,
neboť je pán tvůj, ty se před ním skloň!
I tyrský lid ti přináší své dary,
o přízeň tvou se derou velmoži.
Královská dcera vchází v plné kráse,
perlami, zlatem šat má protkaný.
Ve třpytném rouchu před krále ji vedou,
panny její za ní kráčejí.
S radostným jásotem ji přivádějí
a dovnitř v králův palác vcházejí.

Blaze člověku, jenž našel moudrost, člověku, jenž došel rozumnosti. Nabýt jí je lepší než nabýt stříbra, její výnos je nad ryzí zlato. Je drahocennější než perly, nevyrovnají se jí žádné skvosty. V její pravici je dlouhověkost, v její levici bohatství a čest. Její cesty vedou k blaženosti, všechny její stezky ku pokoji. Stromem života je těm, kdo se jí chopí, blaze těm, kdo se jí drží.

Hle, co jsem shledal: Je dobré a pěkné, aby člověk jedl a pil a měl se dobře při veškerém klopotném pachtění pod sluncem v časných dnech života, které mu dal Bůh, neboť to je jeho podíl. Tak je tomu s každým člověkem; to, že mu Bůh dal bohatství a poklady i možnost užívat si jich, brát svůj podíl a radovat se při svém pachtění, je to dar Boží.

Intermezzo No. II

Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi krásná,
oči tvé jsou holubice pod závojem,
vlasy tvé jsou jako stáda koz, které se hrnou z hory Gileádu.
Zuby tvé jsou jako stádo ovcí před střiháním, jež z brodiště vystupují,
a každá z nich vrhne po dvou, žádná z nich neplodná nezůstane.
Jako karmínová šňůrka jsou tvé rty, ústa tvá půvabu plná.
Jak rozpuklé granátové jablko jsou tvé skráně pod závojem.
Tvé hrdlo jak Davidova věž, z vrstev kamene zbudovaná,
tisíc na ní zavěšeno štítů, samých pavéz bohatýrů.
Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci, dvojčátka gazelí,
která se v liliích pasou.
Oč krásnější je tvé laskání, sestro má, nevěsto,
oč lepší je tvé laskání než víno.
Ze rtů ti kane strdí, má nevěsto,
pod tvým jazykem je med a mléko,
a vůně tvých šatů je jak vůně Libanónu.
Celá jsi krásná, přítelkyně moje, poskvrny na tobě není.

Jaký je tvůj milý, že je nad miláčka, ty nejkrásnější z žen?
Můj milý je běloskvoucí i červený, významnější nad tisíce jiných.
Jeho hlava je třpytivé zlato ryzí, jeho kadeře jsou trsy palmových plodů,
černé jako havran.
Jeho oči jsou jako holubi, nad potůčky vod,
v mléce se koupou, podobné vsazeným drahokamům.
Jeho líce jsou jak balzámový záhon, schránky kořenných vůní,
jeho rty jsou lilie, z nichž kane tekutá myrha.
Jeho ruce jsou válce zlaté taršíšem posázené,
jeho břicho je mistrné dílo ze slonoviny safíry vykládané.
Jeho stehna jsou sloupy z bílého mramoru,
spočívající na patkách z ryzího zlata.
Vzhled má jako Libanón, je ztepilý jak cedr.
Patro jeho úst je přesladké, on sám je přežádoucí skvost.
Takový je můj milý, takový je můj přítel, jeruzalémské dcery.

Pojď, můj milý, vyjděme na pole, přenocujeme v keřích henny.
Časně zrána půjdeme do vinic, pohledíme, zda pučí vinná réva,
zda její květ se rozvil, zda rozkvetly granátové stromy.
Tam tě zahrnu laskáním. Voní jablíčka lásky
a všechny výtečné plody nad našimi dveřmi, nové i staré.
Schovala jsem je pro tebe, můj milý.

Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: “Už nemají víno. ” Ježíš jí řekl: “Co ode mne žádáš? Ještě nepřišla má hodina. ” Matka řekla služebníkům: “Udělejte, cokoliv vám nařídí. ” Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: “Naplňte ty nádoby vodou! ” I naplnili je až po okraj. Pak jim přikázal: “Teď z nich naberte a doneste správci hostiny! ” Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: “Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když se jeho hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno i pro tuto chvíli. ”

Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: “Pojď za mnou! ” On vstal a šel za ním. Když potom seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky. Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům: “Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky? ” On to uslyšel a řekl: “Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte, co to je: Milosrdenství chci, a ne oběť. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. ” Tehdy k němu přišli Janovi učedníci a ptali se: “Jak to, že se my postíme, ale tvoji učedníci se nepostí? ” Ježíš jim řekl: “Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit. Nikdo nezalátá starý šat záplatou z neseprané látky; nebo se ten přišitý kus vytrhne a díra bude ještě větší. A mladé víno se nedává do starých měchů, jinak se měchy roztrhnou, víno vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se dává do nových a tak se uchová obojí. ”

Ježíš si zavolal své učedníky a řekl: “Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Poslat je domů hladové nechci, aby nezemdleli na cestě. ” Učedníci mu namítli: “Kde vezmeme v poušti tolik chleba, abychom nasytili takový zástup? ” Ježíš jim řekl: “Kolik máte chlebů? ” Odpověděli: “Sedm a několik rybiček. ” I nařídil zástupu usednout na zem; potom vzal těch sedm chlebů i ryby, vzdal díky, lámal a dával učedníkům a učedníci zástupům. I jedli všichni a nasytili se; a zbylých nalámaných chlebů nasbírali ještě sedm plných košů. Těch, kteří jedli, bylo čtyři tisíce mužů kromě žen a dětí. Potom propustil zástupy, vstoupil na loď a připlul na území Magadan.

Druhého dne, právě když se blížili k městu, vyšel Petr za poledne na rovnou střechu domu, aby se modlil. Pak dostal hlad a chtěl se najíst. Zatímco mu připravovali jídlo, upadl do vytržení mysli: Vidí, jak se z otevřeného nebe cosi snáší; podobalo se to veliké plachtě, kterou spouštějí za čtyři cípy k zemi. Byli v ní všechny druhy živočichů: čtvernožci, plazi i ptáci. Tu k němu zazněl hlas: “Vstaň Petře, zabíjej a jez! ” Petr odpověděl: “To ne, pane! Ještě nikdy jsem nejedl nic, co poskvrňuje a znečišťuje. ” Ale hlas se ozval znovu: “Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté. ” To se opakovalo třikrát a zase všechno bylo vyneseno vzhůru do nebe.

Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha.

Pokud jde o to, co jste psali: Je pro muže lépe, když žije bez ženy. Abyste se však varovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže. Muž ať prokazuje ženě, čím je jí povinen, a podobně žena muži. Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu. Neodpírejte se jeden druhému, leda se vzájemným souhlasem a jen na čas, abyste byli volni pro modlitbu.

Odvažujeme se to říci, protože důvěřujeme v Boha skrze Krista. Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha, který nás tak učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život.

Hle, přijdu brzo.
Blaze tomu,
kdo se drží proroctví
této knihy.

PGP kód: Gn (1;1 – 5,12,26: 2;3,17 – 18,21,23: 6;1 – 2: 19;4 – 8,34 – 36: 29;26 – 30: 30;14: 34;1 – 4: 35;22: 38;9 – 11,15 – 19: 39;7,10), Sd (13;3 – 5: 14;3,8 – 9,14,18 – 20), 1S 18;25 – 27, 2S (6;13 – 17: 13,1 – 2,8 – 15), 1K (1;1 – 4: 11;1 – 3), Est 2;2 – 4, Ž (2;4 – 9: 23: 45), Přísl 3;13 – 18, Kaz 5;17 – 18, Pís (4;1 – 7: 5;9 – 16: 7;12 – 14), Jan 2;1 – 10, Mt (9;9 – 17: 15;32 – 39), Sk 10;9 – 16, 1Kor 6;19 – 7;5, 2Kor 3;4 – 6, Zj 22;17.