Může mít Česká republika dobré sdělovací prostředky?

Americký liberální časopis The Nation věnoval v poslední době značný prostor znepokojujícímu jevu: globalizaci a integraci sdělovacích prostředků. Nadchází doba informační éry, v níž, jak odhadují odborníci, už nebude hrát příliš významnou roli hmotný a peněžní kapitál, ale kapitál znalostí a informací. Z jednoho hlediska to bude velmi demokratická éra, neboť se bude moci celosvětově uplatnit každý, kdo bude mít nadání (a kdo bude umět anglicky) – bez ohledu na majetek, přesvědčení, rasový či společenský původ či místo na světě, odkud pochází a kde žije. Celosvětový trh, propojený nejmodernějšími digitálními komunikačními sítěmi se nebude zajímat o to, kdo vymyslel a vyrobil nejnovější a nejmodernější výrobek, ale jen o to, že je ten výrobek nejdokonalejší. Z jiného hlediska bude tento svět, který předpovídají odborníci, velmi nedemokratický: lidé, kteří nebudou mít talent, vzdělání a invenci, se v něm neuplatní.

Nikdo ovšem neví, jakým způsobem se přesně bude informační svět rozvíjet. Mediální společnosti po celém světě jsou ve střehu. Vědí, že musejí využívat nejnovější technologie, a nabízet například své zpravodajství či své noviny a časopisy nejen v tradiční televizní nebo papírové formě, ale také interaktivně, prostřednictvím Internetu. Dosud však skrze internetové sítě či prodejem CD ROMů vydělává z těchto firem jen málokterá. Je zjevné, že celosvětové sítě digitálních technologií budou zanedlouho hlavní, ne-li jedinou arénou, kde se bude odehrávat výměna informací. Není však dosud známo, jak to bude všechno přesně fungovat. Evidentně ale bude mít během několika let odzvoněno tradiční rozhlas a televize, tedy i například v ČR televize Nova a Vladimír Železný. Budou se muset přizpůsobit novým poměrům. Jakým? To zůstává otázkou.

V reakci na nejistou budoucnost se začaly v poslední době světové mediální společnosti spojovat, aby byly v nadcházejícím období, o němž nikdo nemůže s určitostí říci, jak bude vypadat, co nejsilnější a nejstabilnější.

Americký týdeník The Nation v tom vidí velmi varovný vývoj. Konstatuje, že celou americkou mediální scénu ovládají dnes v podstatě čtyři velké korporace. Obří americké mediální firmy jsou pospojovány s průmyslovými podniky.

Vzhledem k tomu, že je ve Spojených státech od roku 1934 na rozdíl od jiných zemí definováno rozhlasové (a posléze i televizní) vysílání jako komerční záležitost, podle mnohých pozorovatelů to znemožňuje nejpopulárnějším a nejmasovějším sdělovacím prostředkům, provázaným s průmyslovými podniky, řádně vykonávat novinářskou roli hlídacího psa demokracie. Ve sdělovacích prostředcích, jejichž hlavním motivem je zisk, nutně převládá povrchnost a potřeba bavit, nikoliv burcovat a poukazovat na chyby a nedostatky politiků.

Týdeník The Nation zdůrazňuje, že situace je prý nyní v Americe tak špatná, že se o těchto záležitostech nedá v hlavních sdělovacích prostředcích debatovat – komerční zájmy nepřipustí, aby se jejich role zpochybňovala v televizích, které vlastní.

Co v takové situaci dělat? Američtí novináři zdůrazňují, že nejdůležitější je v první řadě zmapovat mediální scénu. Lidé musejí vědět, co je majetkem kterého podniku, a měli by si všímat, co firma provozováním určitého sdělovacího prostředku sleduje. (Proč má například český Chemapol tak velký zájem o získávání sdělovacích prostředků?)

Občané musejí vyvíjet nátlak na své parlamenty, aby zajistili pluralitní, nemanipulující fungování sdělovacích prostředků. S myšlenkami se asi nemá kupčit. Výstižně to vyjádřil spisovatel Josef Škvorecký, který dvacet let s manželkou vydával v kanadském Torontu českou nezávislou literaturu: ”Na literatuře nechci vydělávat. Kdybych chtěl vydělávat, otevřu si raději uzenářství”.

Někteří lidé nechápou, že mezi sdělovacími prostředky, jejichž primárním úkolem je zprostředkovávat myšlenky a umožňovat lidskou komunikaci, a ostatním druhem podnikání je kvalitativní rozdíl. (Celý článek z časopisu The Nation, s názvem ”Svobodu pro média” je na Webu k dispozici v českém překladu v Britských listech deníku Neviditelný pes ze 16. května 1997 na adrese http://pes.eunet.cz/brit/0516brit.htm, v originále ho najdete na adrese http://www.thenation.com/issue/960603/0603mill.htm).

Zmiňuji se o frustraci amerických intelektuálů, vyjádřené v liberálním časopise The Nation tak podrobně proto, že se mi zdá, že je do určité míry aktuální i pro situaci v České republice. Nenapodobili jsme příliš rychle americký mediální model, takže dáváme příliš velký důraz na komerčnost a zábavnost sdělovacích prostředků? Jsou skutečně desítky rozhlasových stanic, které vysílají ve dne v noci v podstatě tutéž hudbu, opravdu ideálem mediální scény? Bylo opravdu nutné uvolnit prostor v podstatě monopolnímu komerčnímu vlivu bermudské společnosti Central European Media Enterprises, která provozuje v České republice s bezprecedentním většinovým vlastnickým podílem (93,2 procent) populární televizi Nova? Nebylo například možno připravit zákon o rozhlasovém a televizním vysílání tak, aby byly zachovány principy plurality a zpravodajství a publicistiku na Nově vysílal jiný, objektivní, profesionální a nestranný, třeba západní broadcaster? Poslanci parlamentu mají být schopni předvídat, co se stane, a zákony připravovat podle toho. Mají mezi nimi být v příslušných odborných komisích specialisté, nikoliv diletanti.

Je zcela zjevné, že ve vznikající éře budou mít rozhodující slovo ve všech zemích světa globální mediální společnosti. Není vůbec jisté, zda se proti nim dokáží prosadit demokratické parlamenty s požadavky plurality a kvality. V nynějších podmínkách to však zatím především v západoevropských demokratických zemích většinou možné je. Je znepokojující, že už v nynější éře se rozhodl parlament České republiky otrocky se podvolit vlivu mediálních společností, podléhajících diktátu trhu. Tak zaměnila země komunistickou propagandu většinou vlastně jen za komerční šunt.

Má-li vzniknout funkční, efektivní a kvalitní systém sdělovacích prostředků, který by lidi nemanipuloval a nedělal z nich otroky, možná, že je k tomu zapotřebí nejen hrdosti, rozhodnosti a vůle k pluralitě, ale i dlouhé tradice. Zdá se, že Velká Británie si v rámci pevné kulturní tradice dokázala vytvořit velmi nosný mediální systém. Od raných dvacátých let tam existuje nejprve rozhlasová, později i televizní veřejnoprávní společnost BBC, British Broadcasting Corporation, která přísně dodržuje zásady politické nestrannosti i kvality. Většina těchto zásad posléze přešla i do velmi striktně regulovaného komerčního rozhlasového a televizního vysílání. Komerční i veřejnoprávní britské rozhlasové a televizní společnosti mají rozsáhlé předpisy, jimiž je jejich provoz regulován.

(Producer’s Guidelines společnosti BBC mají 275 stran, je tam rozebráno všechno – třeba: jak se má chovat reportér, když se octne pod tlakem politika, do jaké míry je přípustné citovat ve vysílání na ulici náhodně natočené názory veřejnosti, které neodpovídají průměru průzkumů veřejného mínění, že nelze používat takové průzkumy veřejného mínění, při nichž diváci hlasují telefonováním do studia, neboť průzkum nevychází z pevného sociologického vzorku a je zavádějící, kde se smějí ve vysílání objevovat reklamy, kdo a za jakých okolností má právo na odpověď a kde si diváci a posluchači mohou stěžovat na nedostatky ve vysílání a jakého se jim dostane odškodnění a nápravy. Pracovníci České televize mají tyto předpisy BBC přeložené do češtiny, moc je ale nepoužívají. )

BBC provozuje z televizního poplatku cca 5000 Kč ročně pět celostátních a desítky regionálních rozhlasových stanic a dva celoplošné televizní okruhy. Radio 1 vysílá rockovou hudbu, Radio 2 hudbu středního proudu, zábavné programy a publicistiku, prokládanou písničkami, Radio 3 klasickou hudbu a slovní pořady pro náročného diváka, Radio 4 především publicistiku, zpravodajství, vědecké pořady, satirické politické programy, debatní vysílání a rozhlasové hry, Radio 5 velmi podrobné zpravodajství, publicistiku a sportovní přenosy. Celoplošná televize BBC 1 je spíše populární (asi jako ČT1, ale má vyšší procento dokumentárních a publicistických pořadů), BBC 2 je kulturnější a náročnější okruh.

Výběr nejvýznamnějších publicistických, zpravodajských a dokumentárních pořadů prokládaný skoro každou celou hodinu třicetiminutovým zpravodajstvím od 250 stálých reportérů z celého světa vysílá BBC i globálně jako BBC World Service, čtyřiadvacet hodin denně, volně a zadarmo, bez zakódování (na satelitu Eutelsat, 13 stupňů východně, frekvence 11 619 Ghz, vertikální polarizace – v omezené míře bývá zařazován do paketu některých kabelových televizí, v Brně např. KabelNet). Nemá smyslu tady kvalitu zpravodajského a publicistického vysílání BBC dlouze rozbírat, ani tu na to není místo. Vylaďte si toto vysílání a sami uvidíte, proč je dosud celosvětově nedostižným vzorem.

Británie má nyní tři terestrické komerční televizní okruhy. Nepopulárnější z nich, tradiční zábavný komerční celoplošný okruh ITV (Independent Television) sleduje přibližně 35 procent diváků. Tento celostátní komerční okruh se však skládá v zájmu plurality z šestnácti regionálních stanic, které přispívají do celoplošného programového proudu a v určitou denní dobu vysílají ve své oblasti místní alternativní pořady. Podle britského mediálního zákona nesmí žádná komerční televizní stanice ovládnout více než 15 procent divácké obce. (Dosti přísně je regulováno v zájmu plurality i křížové vlastnictví televize a denního tisku.) Dále v Británii existuje komerční kulturní celoplošný okruh Channel Four, specializující se na pořady pro menšiny a na podrobný rozbor témat, na něž není na ostatních televizních okruzích místo (v 19 hodin například vysílá padesátiminutové televizní noviny), a nejnověji zábavný okruh pro mladší diváky Channel 5, který vysílá teprve od letošních velikonoc. V Británii také existuje množství regionálních komerčních stanic a některé celoplošné, jako nesmírně úspěšná stanice Classic FM, která letos už podruhé získala cenu nejlepší rozhlasové stanice roku. Prvořadým cílem Classic FM není vydělávat peníze pro peníze, ale seznamovat lidi přístupným způsobem s klasickou hudbou a poskytovat jim k tomu zajímavé informace z nejrůznějších oborů lidské činnosti, včetně například pravidelných cestovatelských reportáží z exotických míst světa, o minulém víkendu například ze Singapuru. Proto je úspěšná, protože lidé vědí, že z nich jen reklamami netahá peníze.

Proč se nemohl český parlament a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání při vytváření struktury českých elektronických sdělovacích prostředků více inspirovat zavedeným britským modelem? Že by byl do českých podmínek z kulturních důvodů nepřenosný?

Na britské televizi a na seriózním britském tisku se mi líbí schopnost rozebrat dokonale aktuální problém, zjistit v zahraničí, jak se problémy řeší tam, a poučit se ve věci z chyb i úspěchů lidí v jiných zemích světa. Kromě toho, seriózní britské sdělovací prostředky nečekají, až jim určí agendu vláda. Naopak ji určují vládě samy. Zároveň spolu intenzívně spolupracují: jestliže objeví nějaký denní list skandál nebo jinou závažnou zprávu a otiskne ho ve svém ranním vydání, okamžitě se na téma vrhnou novináři ze všech ostatních sdělovacích prostředků. Vyskytuje se posléze celý den ve zpravodajství a nabalují se na ně nové a další informace, jak je novináři z mnoha médií průběžně zjišťují. Sdělovací prostředky jsou tak vůči politikům neobyčejně mocným korektivem.

Denní tisk je v Británii dosti silně stratifikovaný. Velký náklad mají značně primitivní bulvární listy, psané jednoduchým jazykem (asi jako Blesk), každá krátká věta je přitom často samostatným odstavcem, aby se pomalému čtenáři podařilo text plně zažít a porozumět mu. (V Británii existuje třídně rozdělené školství. Veřejně přístupné státní školy nejsou vždy nejlepší kvality. Právě mnozí jejich absolventi se asi posléze stávají čtenáři bulvárních listů.)

Náklad jen několika stovek tisíc výtisků denně má (s výjimkou Daily Telegraphu, který si denně kupuje přes milión lidí) pět seriózních denních listů. Kromě Daily Telegraphu k nim patří Times, Financial Times, Guardian a Independent. Poslední dva jsou orientovány mírně doleva, Financial Times a Times stojí spíše ve středu politického spektra (i když FT je více nalevo než deník Times) a Daily Telegraph je spíše napravo. Noviny nejsou tak nestranné jako veřejnoprávní a komerční rozhlasové a televizní stanice, které mají z titulu udělení vysílací licence povinnost vysílat vyvážené zpravodajství i publicistiku.

Avšak zajímavým rysem britského tisku posledních let je, že do značné míry ztratil svou pevnou stranicko-politickou orientaci. Tradičně konzervativní Daily Telegraph neváhá poskytnout celou stránku velkého formátu k argumentaci levicové mluvčí Labouristické strany Claire Shortové, aby vysvětlila svůj postoj k tomu, jak má stát zacházet s narkomany. Stejně tak dá bez váhání Independent půl strany ultrakonzervativnímu euroskeptikovi Johnu Redwoodovi, aby jeho čtenáře varoval, že je Evropská unie zosobněním nedemokratického, integracionistického zla.

Co je na britských novinách nejatraktivnější? Seriózní britské deníky přinášejí nové myšlenky. Jejich četba je zajímavá. Články jsou koncipovány tak (často v prvních odstavcích na základě něčí osobní zkušenosti), že to čtenáře do textu přímo vtahuje.

Abych to neidealizoval: i pro seriózní noviny je jejich vydávání především obchod. Avšak prosazují se na trhu kupodivu kvalitou, nikoli pokleslou zábavou s nejnižším společným jmenovatelem. Čím to je? Společnost vyžaduje bez diskuse určitý standard. Uvědomil jsem si to dnes při poslechu rozhlasového rozhovoru s jednou britskou vládní činitelkou. Vyplynulo z něho, že v Británii je zakázáno uveřejňovat v běžných časopisech inzeráty na sexuální telefonní linky. Proč? Většina čtenářů těchto časopisů si to nepřeje, řekla vládní činitelka. Tématem rozhovoru bylo, jak soudně přimět zahraniční společnosti, aby v Británii tyto sexuální telefonní linky neprovozovaly. V určitých kvalitativních standardech existuje přijatý konsensus.

Jak tohoto všeho docílit v české společnosti? A chtějí to lidé v ČR vůbec? Nechtějí se raději únikově bavit, podobně jako ony milióny britských občanů, kteří se spokojují s bulvárním tiskem a víceméně se tak do určité míry vyřazují z veřejné debaty? (I když – britští komentátoři si po posledních všeobecných volbách povšimli, že lidé hlasovali proti konzervativcům neobyčejně inteligentně – jako koordinovaný orchestr. V jednotlivých okrscích hlasovali pro ty kandidáty, kteří měli největší pravděpodobnost, že konzervativního poslance porazí. Takže byli i obyčejní lidé pro volby velmi dobře politicky připraveni. Prý je to zásluhou zejména televize.)

Prvním krokem by asi mělo i v ČR být, co doporučuje americký týdeník The Nation. Jasně zmapovat vlastnické vztahy ve sdělovacích prostředcích a informace zveřejnit. Vlastnictví sdělovacích prostředků je klíčem ke všemu. Jestliže je pravda, že si redakční tým Mladé fronty Dnes či (Rudého) Práva ”zesoukromnil” tyto deníky pro sebe, aniž by byly nabídnuty českým občanům k privatizaci, jak mohou takové listy provozovat skutečně seriózně kritickou žurnalistiku? Vystavují se přece nebezpečí, že na ně někdo poukáže, že nemají co kritizovat – samotný původ těchto novin po revoluci 1989 byl totiž pochybný.

V posledních měsících se už většina českých deníků víceméně osvobodila od nekritického sledování vládní linie. Kritická analýza však není dostatečně profesionální a systematická – žádné noviny se dosud podrobněji nezamyslí nad tím, kam Česká republika dlouhodoběji směřuje a co v té věci dělá česká vláda. Nikdo vládě ani opozici zatím v novinách nepředložil promyšlený alternativní program, anebo i řádnou, seriózní analýzu, kam se za téměř osm let od pádu komunismu Česká republika dostala.

V českém tisku na takové úvahy není místo. Lidi by to nečetli, kdyby byly články delší? V televizi by se nenašlo místo na pořad, analyzující na prostoru řekněme pětačtyřiceti minut každý týden hloubkověji jedno aktuální téma? Víc prostoru by se taky mělo dávat nezávislým odborníkům – ozývají se hlasy, že do novin píší v Čechách většinou jen sami novináři, kteří diskutovaným tématům příliš nerozumějí. Roztáčí se tedy mediální kolotoč povrchnosti, do něhož jsou zřídka připuštěni na jedné straně odborníci a na druhé straně normální lidé.

Český denní tisk stojí na hranici mezi bulvárem a seriózními novinami. Manipuluje lidi, aby si ty noviny kupovali. Některé deníky, zejména Mladá fronta dnes, si vypracovaly velmi profesionální způsob manipulace. Snaží se zaujmout čtenáře povrchními bulvárními ”špeky” a přitom mu lichotit, že vlastně čte seriózní list. Podle některých pozorovatelů lze za nynější dosti složitou situaci České republiky přímo vinit neprofesionální přístup deníků jako Mladá fronta dnes a Lidové noviny, které dlouhá léta nebyly schopny kriticky a nezávisle analyzovat politiku české vlády a předvídat, že povede do slepé uličky.

Dr. Jan Čulík vyučuje bohemistice na Glasgow University.
Na internetu vydává deník Britské listy.