MONITORING ZLA

“2. 4.1992 bylo na deseti kanálech washingtonské televize mezi 6.—24. hodinou ke spatření (mimo zprávy) 138 vražd, 333 přestřelek, 175 útoků bodnou zbraní nebo tupým předmětem. Mezi 6.—9. hodinou ranní bylo vysíláno 475 scén fiktivního násilí (160/hod.), dalších 574 násilných činů televize vysílala mezi 14. – 17. hodinou (190/hod), tedy v době, kdy televizi sleduje největší počet dětí.

Polovina případů násilného chování neměla za následek poranění, k nimiž by ve skutečnosti vedla, dalších 25% poranění, které by z nich vyplynulo, nebylo vidět, 83% násilných scén bylo uvedeno bez jakéhokoli odstupu nebo posouzení. Americké děti sledují televizi 2—4 hodiny denně. Do věku 11 let shlédnou 8000 televizních vražd a 100 000 dalších násilných scén. V padesátých letech kongres USA zjistil, že televizní násilí zabírá v nejsledovanějších hodinách 16% času, v roce 1961 zabíralo 50% času. V osmdesátých letech stoupla četnost násilných scén o dalších 36%.”

(časopis Zlatý máj, listopad 1994)

»Vysílání se důsledně vyhýbalo skutečnosti«

Televize má diplomatické schopnosti. Ví, kdy se usmát a kdy zvednout hlas. Jako bychom cítili přítomnost něčeho… Ano, televize má svou taktiku… jako zlo. “Neboť jak snadno se může vloudit zlo, když prostě prohlásí, že právě ono je to potenciálně lepší.” (C.G.Jung, Člověk a duše) Jak snadno se tedy vloudit může? Podívejme se na tento problém z opačné strany: je televize dobrem? Pro mnohé tomu tak je, je možno říci, že poznání televize je jako pro Augustina poznáním dobra a pravdy – smyslu života. Televize by se dala přirovnat k všemocnému Bohu, nahrazuje nám v naší zmatené době oltář, ke kterému se schází celá rodina k večerní modlitbě, oltář, na který je ale nutno pokládat také nějaké oběti. Jsou to ty oběti v podobě dnešního zvyšujícího se násilí? Možná je naopak televize jak dobrem, tak zlem lidstva, obsahuje obě síly střetávající se nezávisle na člověku, ke kterým se člověk ve své vrozené zvědavosti neustále přibližuje.

Zahrnování zlého do uměleckých děl je pravděpodobně nezbytné už z toho důvodu, že zlo je prostě součástí života a není možno jej popírat. Potřebujeme krásnou literaturu a zobrazování dobra, ale na druhou stranu nám za určitých podmínek zobrazení zla může otevřít oči v pozitivním slova smyslu. Mezi těmito podmínkami by nemělo být ukazování jen brutální a ošklivé stránky zla, ale i té pozitivní, která nás může v životě dostat dál, posunout nás ke kvalitativnímu růstu. (Všechno zlé je pro něco dobré.) Znázornění zla jako něčeho “pozitivního”, zlo jako zdroj poznání. Ne pouhé vraždy a zabíjení beze smyslu, což je většinový obsah televizních programů. Aristoteles nám přece říká, že děj má svá pravidla. Vhodně pojaté zlo by nás mohlo učit žít, učit nás, jak bojovat za svá práva. To si myslím, že dobro nedokáže, s ním se sice stáváme pozitivními, ale spokojenými se stavem, ve kterém se nacházíme.

Televizní obecenstvo věří, že to, co je mu předkládáno, je pravda. Obrázky, sekvence po sobě následující je možno sestříhat po sobě, jak je komu libo. Televize má obrovský manipulativní potenciál, z toho vyplývá její charakter. Měla jsem tu příležitost promluvit s římským zpravodajem slovinské televize v Terstu. V době, kdy denně připravovali zpravodajství z válečné Bosny, byly běžné příkazy tohoto typu: potřebujeme dvě minuty utíkajících lidí, minutu plačících maminek, několik minut střelby… Velice jednoduše si režie naordinuje přesně to, co jí bude sedět do jejího “oblíbeného” receptu a dle chuti si vše namixuje. Je to výsměch divákovi do očí, výsměch realitě – válce, lidské morálce, odpovědnosti, lidskému opravdovému utrpení, a především důkazem velké necitlivosti.

Začne-li se hovořit o vztahu zobrazovaného násilí a stoupající kriminality, objevuje se názor, že o tuto vazbu nejde, ale že to pouze současná tvorba ukazuje zkaženost současné společnosti. Ano, s tím by se dalo souhlasit, ale pouze do jisté míry. Je nutno dodat, alespoň já to tak vnímám, že se následně tato “zobrazovaná zkaženost” odráží zpětně na společnosti a dochází tak ke spirálovitému vývoji, kdy se jak zobrazované, tak opravdové násilí neustále stupňuje. Je nutno kořenit stále více, aby bylo možno otupenou chuť zaujmout.

Svět masových komunikací

Původně žil člověk mezi obrazy, ty mu měly pomoci svět pochopit, vysvětlit, měly mu mnohdy i magicky přinést štěstí. Byl v nich tedy obsažen svět. Vilém Flusser nazývá tyto obrazy “magické” a říká, že tyto obrazy se “začaly stavět mezi člověka a svět”. Místo aby svět zobrazovaly, zakrývají jej, až člověk nakonec začíná žít ve funkci obrazů, které sám vytvořil. “Přestává obrazy dešifrovat a místo toho je nedešifrované promítá do světa tam venku, čímž se mu svět stává souhrnem obrazů – kontextem výjevů, věcnou konfigurací.” (V. Flusser, Za filozofii fotografie) Ponořím-li se do jeho myšlenek, nacházím pravdivým toto obrácení funkce obrazu. Pokouším se tedy pro lepší pochopení ponořit i plně do naší doby, procítit ji, ale zjišťuji, že to jde ztěžka, zdá se mi plochá, povrchní a placatá jako televizní obrazovka. Najednou vidím, že jsem se spletla, že jsem se chtěla ponořit a vstoupit do jednoho z obřích monitorů, gigantických billboardů nabízejících se na ulici… Je tak lehké se zmýlit, vždyť tyto technické obrazy jsou tak reálné, tak barevné a lákavé. Je v nich ale líčen život přikrášleně a zkresleně, bez zdání hloubky, jako když se díváme do “někalikametrové” vody. Nejděsivější je fakt, že si lidé jednoduše neuvědomují toto předstírání a zastírání reality technickými obrazy, nechávají si plést hlavu světem, který pak považují za svůj opravdový a nefalšovaný. Protože jsou dnes informace přístupné a určené všem bez rozdílu věku, jsou označovány jako masové. V mase se ztrácí individualita, v mase je síla, a jak se zdá, i bezpečno, protože zde jsme vysvobozeni ze strachu z doteku, tudíž z útoku, zde je tělo na tělo a i duše je klidná, jelikož myslet jako všichni je v pořádku, je příjemné nevybočovat. Ale v mase se ztrácí lidská osobitost, rozplývá se, dostává se do úrovně průměru, a v tom vidím neštěstí.

Říká se, že žijeme ve věku nepřetržité globální komunikace. Jenže – co je to vlastně komunikace? Neměla by to být pravděpodobně jen pouhá informace, o kterou dnes všude jde. Komunikace se musí účastnit dvě nebo i více stran. Jde o výměnu sdělení, jehož součástí je stejně jako nutnost odpovědi i nutnost naslouchání, a dokonce i jiné reakce, jako například úsměv. Ve světě masových sdělovacích prostředků o tohle nejde. Zde vládne síla a ideologie proudí všemi kanály. V komunikaci musí být volný prostor pro řeč a odpověď, a opět – pro odpovědnost. Odpovědnost osobní – za výměnu názorů. Jen tak může jít o plnohodnotný dialog, ne pouhý monolog. Bohužel, média a zvláště televize předstírají komunikaci. Daří se jim to, mnozí si nevšímají, že jde o pouhou simulaci komunikace. Není možné, aby tato krize neměla vliv na lidskou psychiku, důsledkem je, že se člověk uzavírá do sebe, izoluje se. Jako v supermarketu, jak o něm hovoří Umberto Eco, kde lidé na sebe nechají působit výzvy znaku, aniž by spolu přišli do kontaktu. Dnes veřejný prostor nefunguje tak, jak původně měl. Lidé se na náměstích nezastavují a nepovídají si. Dnes je veřejným prostorem ten svět, ve kterém naše oči svádí neustále velkoplošné reklamy a mnoho slibující nápisy, ten, ve kterém nemáme čas se dívat pod vlastní nohy nebo partnerovi do očí, protože náš pohled nejsme schopni odtrhnout od obchodních výkladů. Vše je iluze, snažíme se o neustálý únik, necháme se konejšit sliby médií a zapomínáme na komunikaci s nejbližšími, v rodinách se izolujeme, místo toho, abychom spolu žili, pouze “spoluexistujeme”.

Myslím, že dnes nastává určitý zlom právě ve smyslu střetu těchto protikladů – zvyšujícího se konzumu a materialismu podporovaného médii a možností zakoušet realitu prostřednictvím nemateriálních obrazů, která je ale právě díky nim nehmatatelná, a tudíž není možno ji vnímat plně. Díky nemateriálnosti digitálních obrazů se dostáváme do světa, který se tváří jako náš, ale není jím, je jím pouze inspirován a naše smysly jsou klamány. Máme snad šanci dostat se do stádia, kdy budeme plně vnímat tento falešný svět jako náš, přeneseme se do virtuální dimenze televize a tak, jak dnes můžeme sledovat zprávy z různých částí světa, budeme moci být opravdu “při tom”, protože celý svět i televize se prolnou. Materialita bude jednou provždy popřena, již nebude nutné nosit s sebou naše těla. Dostávám se ale opět k otázce, co je dobré a co je zlé. Již v tom možná spočívá pluralita naší doby, je to možnost obou odpovědí, a dokonce nutnost pohledu z pozitivního i negativního stanoviska. Řeknu-li, že válka je zlo, mohu polemizovat i s dobrem jako s možností. Válka poboří vše materiální, co lidstvo vystavělo, válka udělá prostor pro novou konzumaci, vše, co zde již jednou bylo, se může opakovat, dějiny mohou pokračovat dál.

»Televizní obrazovka. Dostávám z ní strach. Démonická královna navádějící mě ke špatnostem. Nechci se nechat zhypnotizovat jejím pohledem, tmavým, sametovým, vábivým. Láká mě, vyzývá, čeká trpělivě jako pavouk, aby mě omotala svými kanály, aby ze mne vycucala i tu poslední energii.«

Umělecký protest

Když začal být v šedesátých letech dostupný videorekordér, umělci se jej chopili a začlenili jej ve formě videa do své tvorby. Tuto novou technologii využívali nejdříve pouze jako média, jako pouhého přídavku ke svým performancím a happeningům, či pro jejich dokumentaci. Postupně se ale vyvinulo ve specifický druh umění, videoart. Video obraz začal být velmi důležitým sám o sobě, stal se radikálním uměleckým nástrojem. Jako by to bylo určeno samotným médiem, snad danou možností umělcům používat stejné technické prostředky jako má televize, začalo být mířeno proti ní samotné. Videoart – umění videa – začal na televizi útočit a nabízet jí nové alternativy. V té době umělci věřili, že jsou schopni opravdové sociální změny; netušili ještě, že peníze jsou silnější a televize mocnější.

Pro umělce dnes již neplatí, že televize je pouhé rádio s obrázky. “Taktická televize” napomáhá vzniku typu umělců, kteří sebe sami začali nazývat “média – aktivisté”. Jedná se buď o individualisty nebo i více lidí pracujících společně, kteří svou tvorbou zahájili boj proti médiím a jejich negativním účinkům. Ve velké většině spolupracují s televizními kanály, které jsou přístupné veřejnosti – “public accsess chanel cable TV”. Zahájili boj – který je tvrdým a náročným na trpělivost, ale především velmi dlouhým – proti televizi toho typu, jež je ve velké většině institucionalizovanou realitou plnou byrokracie.

Kamera – a zvláště videokamera – by se dala označit za mocnou zbraň. Může být již dnes dokonce tak malá a neviditelná, že je možno ji ukrýt nejen do kapsy, ale i do předmětů denní potřeby. Snímatelným tedy začalo být cokoliv. Nikdo si nemůže být jist svým úkrytem, jsme neustále vystavováni zrakům jiných, aniž bychom proti tomu mohli něco dělat. Tato skutečnost se ale stala tak samozřejmou součástí našeho všedního života, že si ji vlastně mnohdy ani neuvědomujeme či nepřikládáme zvláštní důležitosti. Stáváme se věčným terčem objektivů, které pokládáme za neškodné. Dnes se nás na ulici například nikdo nezeptá, smí-li si nás vyfotografovat nebo “nafilmovat”. Stáváme se součástí mnoha veřejných i soukromých video filmů, a tak se stáváme manipulovatelnými. Tato videokamera nás má opravdu plně ve své moci jako přesně namířená zbraň.

Vnímání se proměňuje a umění reaguje na tuto skutečnost. To bych ráda demonstrovala na příkladu uměleckého díla – instalace Bruce Naumana – s názvem “Taperecorder”, jak se o něm zmiňuje W.Welsh. Na smyčce pásku přehrávaném na magnetofonu jsou nahrané výkřiky mučeného člověka. My je neslyšíme, protože vše je zabudováno do betonového kvádru, pohlcující sebemenší zvuk. Víme jen z popisu, o co se jedná. Byla jsem šokována tím, jak tato metafora vystihuje charakter dnešní doby. Jsme takhle necitliví vůči dění kolem nás, a tak neslyšíme výkřiky mučeného člověka, neslyšíme volání o pomoc, nevnímáme utrpení, kromě toho svého. Ne vždy pouze to, co vidíme, pravdivě vystihuje skutečný stav. Svět se radikálně a rychle mění, proto ani určité skutečnosti vnímat nedokážeme, nejsme na to přizpůsobeni, dost citliví. Nemůžeme vidět například ozónovou díru, poznat chemicky znečištěnou vodu nebo radioaktivní záření, těžké kovy v potravinách… Nemůžeme se spolehnout pouze na své smysly, bez informací, pravdivých informací jsme téměř ztraceni. Měli bychom se do budoucna učit prohlubovat svoji intuici, zjemňovat své smysly a vnímání celkově, existuje i mimosmyslové vnímání. Dorozumíváme se až příliš komplikovaně, navíc ve spojení s technickými obrazy, tudíž musí nutně docházet ke zkreslování. Ale kdysi dávno, kdy žil člověk v harmonii se svým světem, měl toto mimosmyslové vnímání vysoce vyvinuté. Věřím, že v budoucnu má lidstvo šanci rozvinout nové nonverbální projevy, které mu pomohou z překonání této krize.

Video svědectví – Paul Garrin

Paulu Garrinovi se v roce 1988 na Tomkins Square v New Yorku podařilo zachytit svojí amatérskou videokamerou 8 scénu – policisty, bijící opět (po aféře s Rodney Kingem) jednoho z obyvatel. Jakmile začal scénu snímat, zaregistrovali ho, a zbili posléze i jej. Poskytl tedy svoji nahrávku jako důkaz brutality místní policie new-yorskému televiznímu zpravodajství. Jeho snímek byl sice zprvu označován za amatérský, to ale nezabránilo tomu, aby se Garrin nestal za krátkou dobu mediální hvězdou, jelikož tento umělec je pravděpodobně jedním z těch, kteří dokáží velmi dobře prodat svoji práci (a snad i sami sebe, což je také pravděpodobně jedním ze symptomů naší doby). Tyto ještě původní záběry prošly nejdříve stovkou televizních show, z nichž Garrin posléze sestříhal tříminutové video “Free Society” (Svobodná společnost). Jelikož byl od roku 1981 asistentem a střihačem u Nam Juna Paika, až do nynějška používá stejného stylu střihu a vizuální způsob vyjádření jako u Paikových videí. Jde o koláže digitálně procesovaných obrazů vrstvených přes sebe, a v případě videa “Free Society” ukazuje vojenskou slávu, ale také vojenskou brutalitu. Záběry z přehlídek policie a armády kontrastují se záběry nepokojů a demonstrací z celého světa – objeví se zde Jižní Afrika, Jižní Korea, Severní Irsko, Panama, občanské nepokoje šedesátých let z Alabamy, Chicaga roku 1968 a z New Yorku roku 1988. Obrazy se zmítají ve velmi rychlém sledu, působí chaotickým dojmem. Hraje si tak s mocí a bezmocí, humanitou a nelidskostí, aby nám připomněl naše práva, lhostejnost a nevnímavost mnoha lidí.

Garrinova tvorba je jedním ze způsobů, jak naučit diváky nové percepci, jak probrat otupené vnímání. Zdá se mi, že právě o tohle by se měli snažit dnešní media umělci. Mají v rukou ty samé prostředky, jako má médium televizní. A mají šanci ukázat věci v jiných perspektivách, nových dimenzích, osvěžit toto médium novými vztahy a souvislostmi, poukázat na skryté významy, jež by se měly projevit jako pozitivní. O tom jsou Garrinovy instalace. Působí psychicky a emocionálně na diváka, mají velkou sílu.

Co se zlem v televizi

Myslím, že poukázání na přítomnost zla vhodnou formou může být i užitečné. Museli bychom ale zobrazovat nejen zlo, ale i následky zla, jeho příčiny a v neposlední řadě jeho působení na člověka. To, jak by měl člověk na zlo reagovat, jak na něj reaguje, jak by se měl při setkání s ním chovat. Zlo je natolik a dokonale “zlé”, že většina z nás s ním neumí žít. Musíme se tomu učit. A to by mohlo znamenat i otevření se mu, jeho přijetí.

Člověk se cítí lépe, vidí-li jiné konat zlo. Může tak svou špatnost projektovat do někoho jiného. (Hony na čarodějnice ve středověku i dodnes se udržující rituály “vyhánění zla” v různých částech světa, u nás např. pálení čarodějnic…) Domnívám se, že stejnou funkci může mít zobrazení násilí ve filmu či televizi. V okamžiku, kdy hrdina páchá zlo, je divák tím dobrým, má šanci se alespoň na chvíli cítit očištěn od svých hříchů. Klasická tragédie má velkou hodnotu přesto, že nám ukazuje zlo. Myslím, že to je doklad toho, že i špatné – je-li zobrazováno “s citem”, dle určitých pravidel – může mít svou léčebnou hodnotu.

V Amsterodamu se nepravidelně koná konference nazvaná “N5M” (Next Five Minutes), kde se schází všichni ti, kteří se snaží nějakým způsobem proměnit a zapůsobit na televizní médium. Jsou mezi nimi média umělci – aktivisté, malé produkční společnosti, ti, kteří využívají televizní techniky k vyvinutí nové poetiky obrazu, nebo dokonce i ti, kteří přicházejí z velkých gigantů – televizních stanic, ale snaží se v nich nějakým způsobem prosadit nové radikální koncepty. Jinými slovy všichni ti, kteří se snaží o tzv. “taktickou televizi”. Nejde zde tedy pouze a vyloženě o umělecké setkání, ale o opravdovou konfrontaci nejrůznějších lidí s různými zkušenostmi a nezáleží na tom, zda jde o nezávislé osobnosti nebo o někoho z již zaběhnutých televizních institucí. Snaží se společně proniknout objevujícími se spárami do toho monolitického bloku a ovlivnit tak další vývoj. Takže “N5M” je určitou platformou pro toto všechno úsilí. Zajisté mají takováto setkání, byť nepravidelná, velký vliv jak na budoucnost a další vývoj televize, tak následně na proměňující se umělecké přístupy. Zde se jednotlivé myšlenky podporují a ovlivňují vzájemně svou energií. Prezentují se však i nezávislé televizní stanice, mající na svém kontě jisté úspěchy v nerovném boji s veřejnoprávními kanály. Domnívám se, že tyto by mohly být inspirací a povzbuzením i pro nás. Jsou to například “Amsterodam´s Open Kanaal”, který je otevřen všem, kteří by rádi prezentovali svoje programy a jsou ochotni něco zaplatit. Jako další, o kterých jsem se dozvěděla, mohu uvést “Despite TV” z Londýna, nebo newyorskou “Paper Tiger Television”. Zdá se mi, že tato stanice má zajímavý přístup, protože její zpravodajství dělají neobvyklým způsobem. Lidé zasílají do jejich redakce své, již natočené materiály. Právě tato skutečnost mě zaujala, jelikož nedělají reportéry, jak je obvyklé, nedělají pouhé reportéry toho, co se právě děje, ale jde jim o reflexi toho, co bylo již zdokumentováno jinými – jejich vlastním publikem. Takhle jde o jistou formu spolupráce, jde o komunikaci a zpětnou vazbu. Dalším příkladem by mohla být maďarská TV“Black Box”, která archívuje všechny důležité kulturní události celého Maďarska. Je to jen pár příkladů, chtěla jsem pouze poukázat, že stanice tohoto typu zde jsou, že neexistují jen neprodyšné uzavřené stanice všem novým nápadům tak, aby se neměly šanci uchytit žádné pozitivní “viry”. Tyto nezávislé stanice mají energii a vitalitu, a tím pádem i šanci nejen na pouhé přežití, ale snad na dlouhý život. Mají navíc mnohem širší a rozmanitější politický, sociální a kulturní záběr, a to je zajisté jeden z určujících elementů, který napomáhá vzniku nových uměleckých forem – působí tedy zpětně jak na kreativitu, tak na sociální a politické vědomí umělce, který následně předává své poselství dále.

Závěrem

Mám dojem, že vše od společnosti vycházející se k ní opět navrací. Docházím k závěru, že jen my sami si můžeme pomoci od svého zla, které je někde hluboce skryto v nás, které je všude kolem nás, jež ale máme ve své moci zmírňovat. Nebude asi dál možné se mu uzavírat, ale bude nutné si uvědomit, že za případnou katastrofu si můžeme sami. Není to něco, co přichází zvenku – například v podobě masmédií, které sice pravděpodobně zlu napomáhají k jeho probuzení a jeho stupňování, ale jsou to opět jen lidé, kteří je řídí, kteří mají ve své moci rozhodovat o jejich obsahu. Tady nám nepomůže žádná nadpřirozená či božská síla nebo nenadálý zázrak. Máme svůj osud ve vlastních rukou, jen na nás záleží, bude-li šťastný či nás povede ke krutému konci. Nemyslím, že lidská morálka upadá, že již neexistuje. Nejsem tedy pesimista, jelikož vidím kolem sebe spoustu pozitivního, a ne pouze toho negativního, o kterém jsem až dosud musela psát. Opravdu si myslím, že lidé jsou jen otupělí dnešním životním stylem, jsou stresovaní, stěží mají čas vnímat podstatu života. Média jej zastírají a vnáší do světa ještě více zmatku jeho reprodukcí. Vše se pohybuje v jednom místě, a je to bolavé místo dvacátého století, blížící se k možnému odumření, konci. Nikdo nechce, aby znamenal konec i všemu krásnému, co nám ještě zbylo. Naše moc se zvýšila natolik, že jsme schopni zahubit sami sebe. Proč by se tato moc nedala proměnit v pozitivní sílu? Říká se, že naděje umírá poslední.