Konspirační čítanka

Jako Panna Maria: Spatření Panny Marie, proroctví a UFO, Joan d’Arc
Popisy spatření Panny Marie poukazují na podivuhodnou spojitost tohoto náboženského jevu s pozorováním UFO, včetně únosů mimozemšťany. Joan d’Arc srovnává různé „fáze“ únosů mimozemšťany s „fázemi“ zjevení Panny Marie a dochází k závěru, že motivy vyskytující se u obou druhů „navštívení“ jsou si překvapivě podobné.

Náhlý záblesk světla a záchvěv vzrušení mě přinutily, abych se otočila a podívala se směrem k slunci. Téměř ke své hrůze jsem byla svědkem toho, co tak mnoho lidí nazývalo „tancem slunce“ – slunce se pohybovalo tam a zpět jako jojo a jeho žhnoucí bílý kotouč byl obklopen točícími se kruhy ze žlutého, zeleného a rudého světla jako na kateřinském kole. Všude kolem klečeli lidé a modlili se. Ke své lítosti jsem žádnou takovou potřebu necítila. Neměla jsem žádný pocit nadpřirozena, pouze pomíjivého neznáma… Cítila jsem, že pro to musí existovat nějaké racionální vysvětlení.

Výše uvedený popis zjevení Panny Marie v Medžugorje v Jugoslávii z knihy Spark from Heaven (Jiskra z nebe) Mary Craigové, která toto zjevení mimochodem sama zpochybňuje, odhaluje podivuhodnou spojitost tohoto náboženského jevu s pozorováními UFO, stejně jako zprávy o jevech ve Fatimě v Portugalsku v roce 1917.

Těm, kdo věří

Dr. Jean Mundyová, která se zabývala studiem úkazů ve Fatimě a která už od dětství věřila, že šlo o boží zjevení, byla dříve plně přesvědčena, že tři děti, Lucia, Jacinta a Francisco, a spolu s nimi přibližně sedmdesát tisíc dospělých lidí bylo svědky zjevení Blahoslavené matky. Jak uvádí, již na střední škole „cítila, že by to bývala byla nestydatost žádat po dobrotivých řádových sestrách nějaké novinové zprávy o těchto podivných událostech nebo rozhovory s očitými svědky“. Věřila v citát: „Těm, kdo věří, netřeba žádného vysvětlení. Pro ty, kdo nevěří, žádné vysvětlení není.“ Nicméně, později shlédla videokazetu The Miracle of Fatima: Documentation (Fatimský zázrak, dokumentace), na níž byly po letech natočeny rozhovory se třemi očitými svědky těchto zázračných zjevení ve Fatimě – s Carolinou a Marií Dos Santosovými, sestrami Lucie, a s bratrem Jacinty.

Jejich vzpomínky na tu událost byly stále čerstvé. Carolina uvedla: „Zdálo se, že se slunce loučí s oblohou a se zpěvem klesá dolů jako talíř a zastavilo se pouze, když se téměř dotklo země… Spatřili jsme stín, a byl jako blesk.“ Bratr Jacinty uvedl: „Slunce, jako kotouč na nebi, se zachvělo a udělalo pohyby tak prudké, že to bylo v rozporu se všemi zákony vesmíru.“ Místní noviny v té době napsaly:

Slunce dvanáct minut kličkovalo, potom se vrhlo dolů, skoro k zemi, a potom se náhle obrátilo. Viděli to očití svědkové na čtyřicet kilometrů daleko. Náhlé třesoucí pohyby a tanec slunce, jenž se odehrál před užaslými zraky davů lidí, kteří křičeli „zázrak, zázrak“, byly v naprostém rozporu se všemi zákony vesmíru. Jiní svědkové viděli i druhé slunce, jak se točí a vydává ohnivé pruhy světla, které sahaly přes celou oblohu.
Nebyla to Panna Maria

Odhady počtu lidí, kteří byli svědky této podívané, se ve zprávách pohybují od padesáti do sedmdesáti tisíc, ovšem podle všech zpráv to byla pouze Lucia, nyní sestra Maria das Doloresová, kdo uvedl, že viděla jasné světlo ve tvaru bíle oděné ženy. „Paní“ nakázala dětem, aby o ní mlčely a aby se scházely třináctého dne každého měsíce až do října, kdy jim odhalí svou totožnost. Lucia usoudila, že to byla Blahoslavená matka.
Toto zjevení neviděl nikdo jiný, ani ony další dvě děti. Boží matka se v roce 1917 v Portugalsku nezjevila tisícům oddaných katolíků. Podle všech zpráv viděla Pannu Marii pouze malá Lucia Dos Santosová, zatímco tisíce ostatních lidí viděly pouze ohnivý kotouč na obloze, pohybující se v rozporu se všemi známými fyzikálními zákony.

„Zázrak“ z Medžugorje

Ve své knize Extra–terrestrial Friends and Foes (Mimozemští přátelé a nepřátelé) se George Andrews zabývá mnoha nedávnými zjeveními Panny Marie, které podle něj nesly četné znaky spojitosti s UFO. Svědkem nejtrvalejšího a nejznámějšího z těchto zjevení se stala malá jugoslávská vesnička Medžugorje, kde v roce 1981 vešlo šest mladistvých ve věku od deseti do sedmnácti let v nepřetržité spojení s Pannou Marií. Jedna dívka, náležející k těmto šesti, má nyní cystu na mozku a odmítá lékařské ošetření z důvodu, že Blahoslavená matka chce, aby svou trýzeň přinesla jako oběť Bohu.

Tento jev v Medžugorje připomíná událost ve Fatimě v roce 1917. V jednom ze svědeckých popisů slunečního zázraku se uvádí: „Slunce sestoupilo dolů z oblohy. Jeho střed byl jako bílý nebeský zástup lemovaný zlatým kruhem a dolů k nám od něj směřovala stezka.“ Ačkoli lidé na slunce zírali půl hodiny, jejich zrak nebyl poškozen.

Melbournský milionář se do Medžugorje vydal s videokamerou a zachytil na film „obrovský zelený kotouč, který zastiňuje slunce a potom pulsuje a zaplavuje oblohu pruhy barevného světla.“ Mnozí ze svědků z Medžugorje popisují, že slunce „tančilo po obloze“. Také byl údajně spatřen i „šedavý talíř“ o něco málo menší než obvod slunce, jenž jakoby se přibližoval zemi, pulsoval, točil se a měnil barvy. George Andrews má pro tento jev zajímavé vysvětlení:

Zdá se mi, že obyvatelé onoho šedavého talíře museli být až příliš přesvědčeni o naivitě obecenstva, kterému se předváděli, protože nedbali na to, aby byl talíř z pohledu pozorovatelů přesně v zákrytu se sluncem. Celou řadu dokonalých představení lze zkazit jediným nedbalým zamanévrováním, které v tomto případě svědkům umožnilo všimnout si a popsat to, co jim bylo tak dlouho a pečlivě maskováno.
Pásmo neobyčejnosti

Dr. Mundyová, nyní psycholožka, srovnává popisy z knihy Secret Prophecy of Fatima Revealed (Odhalení tajného proroctví z Fatimy) s předpokládanými fázemi současného scénáře únosu mimozemšťany. Rozborem těchto jevů jako takových dostáváme některé zajímavé podobné rysy. Například ve fázi Chycení hnaly děti ve Fatimě stádo ovcí, když náhle přišly dva záblesky. Děti vzhlédly a uviděly světelnou kouli a Lucia nakonec spatřila postavu ženy. Během tohoto duševního útoku byly „jako přimraženy hrůzou“, stejně jako je uváděno v případech únosu mimozemšťany. V tomto případě lze chycení nazývat též „extází“.

Podobně i ve fázi zvané Pásmo neobyčejnosti je dotyčný izolován jakýmsi „pásmem oblouzení“ plným podivných událostí. Během tohoto prožitku se dotyčnému zdá, že přírodní zákony pozbyly své platnosti a skutečnost vnímá jako ve snu. Tyto únosy jsou prostoupeny motivem tajemství, jakoby byli dotyční nabádáni k tomu, aby se o nich nikomu nezmiňovali. Dokonce ani páry, které byly uneseny společně, se o této události mezi sebou nebaví. Jak si povíme později, jedno ze tří fatimských dětí dodnes o svém prožitku odmítá hovořit.

Ve fázi, kterou lze nejlépe pojmenovat jako Časový výpadek, se vzpomínka na únos zamlžuje a dotyčný je po této události ochromen či se chová zcela atypicky. Z introvertně založeného chlapce Francisca se tak po prožitém zázraku stal extrovert, Lucia po deset let odmítala prozradit mnohé podrobnosti z toho, oč ji „paní“ žádala, a Jacinta přes zákazy svých rodičů velmi často odbíhala od stáda ovcí zpět k oné jeskyni. Toto nutkání k návratu na místo prožitku převládá i u současných případů únosu.

Ve fázi zvané Zprostředkování je dotyčný zasažen paprskem světla, který bezezbytku zaujme jeho pozornost. Tato přitažlivá síla vtahuje člověka do bezprostředního setkání a uchopuje ho či zcela pohlcuje, aby uneseného instruovala, uklidnila, utišila a ovládla. Jak je vidět na filmových záběrech z Fatimy, děti byly natolik strnulé a bez známek života, že ani pícháním špendlíkem, ani jiným způsobem je přítomní nedokázali vymanit z vlivu podivné neodolatelné síly. Stále hleděly přímo vzhůru, s hlavou zakloněnou a krkem ohnutým jako pštros, s očima zeskelnatěnýma náboženskou „extází“.

Zatímco někteří unesení jsou podrobení i fázi Vyšetření, jiní žádnou lékařskou prohlídkou mimozemšťanů neprocházejí a místo toho mají pocit, že jim byla svěřena zpráva, kterou mají v předem určené době předat ostatním. Děti z Fatimy neuvádějí, že by byly kamkoli vzaty k nějakému vyšetření, ovšem zdá se, že tato fáze byla u nich přeskočena, aby se z nich stali Poslové.

Děti z Fatimy dostaly mnoho podrobných pokynů, mimo jiné měly denně odříkávat růženec za to, aby skončila válka. Příznačně pro fázi Rozhovoru únosu jim bylo řečeno: „V říjnu přijde náš Pán i Panna Maria Sedmibolestná a Marie Magdaléna, a ukáže se svatý Josef s malým Ježíškem, aby požehnal světu.“

Odletem vesmírné lodi únos zřídkakdy končí a může dotyčného zanechat „vystrašeného po zbytek života“. Život všech, kdo se stali svědky zjevení Blahoslavené matky ve Fatimě i v Medžugorje, se trvale změnil. Lucia se později v přímém důsledku těchto „navštívení“ stala sestrou Maria das Dolores (Marií Sedmibolestnou). Pro moderní styky s mimozemšťany je typická fáze Návratu, spojená s pokračujícím prožitkem návštěvy. Sestra Maria, která nyní žije v klášteře karmelitánek, ve skutečnosti nadále mívá vidění, v nichž předvídá úmrtí i světové události, a nadále se jí zjevuje Ježíš Kristus. Bylo jí též odhaleno skryté tajemství nejsvětější Trojice, které jí však nebylo dovoleno sdílet s ostatními.

Zpochybnění samotné podstaty: Třetí proroctví z Fatimy

Ze tří proroctví, jež byly Marii Sedmibolestné svěřeny k odhalení, byla první dvě prosbou lidem, aby se odvrátili od hříchu a spasili svět před zničením. Třetí proroctví z Fatimy mělo být odhaleno roku 1960 a předáno biskupem fatimským stávajícímu papeži. K této události došlo za zavřenými dveřmi a kardinálové se poté z místnosti rozcházeli údajně s „výrazem hrůzy ve tváři“.

Katolická církev se rozhodla toto poslední fatimské tajemství nezveřejnit. Říká se, že papež Jan Pavel I. se rozhodl poslední tajemství z Fatimy odhalit, ovšem, přestože se těšil dokonalému zdraví, zemřel náhle noc před jeho plánovaným odhalením. Žádosti o pitvu nebyly vyslyšeny. Co mohlo způsobit výraz hrůzy na tvářích kardinálů, když se dozvěděli poslední fatimské tajemství? Dr. Jean Mundyová je přesvědčena, že to nebyla hrozba války, ani jaderná katastrofa, neboť lidé jsou podle ní „podivuhodně zvyklí na umírání ve velkém“. Dodává k tomu: „Hromadná smrt je banální věc. Kromě toho, první dvě proroctví se týkala válek a nikdo se nepokoušel tuto zprávu utajit, ani posla těchto proroctví umlčet.“ Tu čirou hrůzu podle ní způsobil naprostý krach jejich vyznání. Lze si představit, že pro ty, kdo věří, že římskokatolická církev byla založena Ježíšem Kristem, Synem božím, a kdo se po celoživotní oddanosti dozvídají, že Ježíš byl „cizí“ bytostí, znamená toto zjištění nezměrnou duchovní ránu. To je zpochybnění samotné podstaty náboženství.

Pokud z toho logicky vyplývá, že spletité představení, v němž sehrálo svou roli katolické božstvo, bylo zinscenováno bytostmi z jiného světa, potom se naskýtá otázka, proč tyto tajné zprávy kardinálům katolické církve doručovali tak složitým a zdlouhavým způsobem. Pokud byl zázrak ve Fatimě v roce 1917 skutečně takto zinscenován, potom vyzrazení celé věci v roce 1960 bylo podle všech předpokladů plánováno jako uznání autorů této habaďúry, tedy národa cizích bytostí. Jiná možnost má co do činění s okultní stránkou jevu UFO. Co když oprávnění k řízení těchto vzdušných plavidel vlastní sám „padlý anděl“ Satan? Někteří lidé se skutečně domnívají, že ve zmíněných intrikách má prsty Pán podsvětí, a to zvláště od doby, kdy začalo být evidentní, že zjevení Panny Marie jsou spojena s válkou jako krvavým obětním obřadem.

Obětní beránci

Mary Craigová ve své knize Spark from Heaven odhaluje některá náboženská historická fakta, která obsahují důležitý klíč ke „zjevením“ v Medžugorje. George Andrews k tomu podotýká:

Dlouho před vznikem Jugoslávie probíhal boj o vládu mezi chorvatskými katolíky a ortodoxními křesťanskými Srby na Balkáně. Na počátku druhé světové války byl vliv katolické církve na straně fašistů. 21. června 1941 odvedli chorvatští fašisté z ortodoxního kláštera v Zitomyslici sedm mnichů spolu s více než sedmi stovkami ortodoxních žen a dětí a u nedalekého města Surmanci je donutili vlézt do obrovské jámy, kde je všechny pohřbili zaživa. Čtyřicet let po této ukrutnosti byla v klášteře umístěna deska jako připomínka onoho dne. O pouhé tři dny později, 24. června 1981, došlo v Medžugorje k prvnímu zjevení Panny Marie.

V roce 1992, jedenáct let po prvním zjevení plačící Panny Marie v Medžugorje, došlo k děsivému zvratu na straně Srbů, z nichž se stali stejní fašisti jako Chorvaté, a obě strany se na sobě začaly vzájemně dopouštět těch nejodpornějších ohavností. Počet obětí dosahoval statisíců a konec zabíjení byl v nedohlednu. A uprostřed všeho toho náboženského vraždění se nadále zjevuje Panna Maria.

Není tedy divu, že Madonina kočovnická představení lze snadno vystopovat podle výskytu lidského masakrování a že jsou spojena spíše s utrpením a hromadným zabíjením než s obecnou milostí. Slzy zármutku, které Blahoslavená matka roní pro lidstvo, přičemž mu zároveň hrozí válkami a přírodními katastrofami, tak nejsou očividně ničím jiným než „krokodýlími slzami“.

Náboženské masakry

George Andrews ve své knize poukazuje na to, že zjevení Panny Marie mají stejně blízko k náboženským masakrům jako k jevům UFO:
Ačkoli na některých z těch míst se skutečně udály nefalšované zázraky, mezi těmito zjeveními a hromadným lidským umíráním existuje jednoznačná souvztažnost. K jednomu ze zjevení došlo roku 1531 v mexickém Guadalupe, v době, kdy byly zrovna vyvražděny zhruba tři čtvrtiny domorodého obyvatelstva. Zjevení ve Fatimě roku 1917 přišlo téměř na vrcholu první světové války. Zjevení v Kamerunu se odehrálo pouhých několik měsíců před hromadnou smrtí u jezera Nios. A Medžugorské události jsou spojeny s krvavou válkou na Balkáně.
Podle George Andrewse mnoho stop poukazuje na to, že zjevení Panny Marie mají co do činění s technologií návštěvníků z cizích planet. V rozpravě o knize Keys of This Blood George píše, že autor Malachi Martin, člověk znalý poměrů ve Vatikánu, věnuje značný prostor zjevení ve Fatimě. Poznamenává k tomu:

Martin ani jednou nepoužívá termínu „UFO“, ale způsob, jakým popisuje „zázrak“ posledního dne, lze snadno vysvětlit z hlediska jevů UFO tak snadno, že si toho Martin musel být vědom. Úmyslně se snaží nebýt příliš specifický, popisuje vesmírnou loď, aniž by ji nazýval vesmírnou lodí, avšak nazývá ji talířem! Též poukazuje na obrovskou důležitost přisuzovanou zjevení ve Fatimě papežem. Martin říká, že důvod, proč si současný papež příliš neláme hlavu s tím, že jeho postoje k několika klíčovým otázkám jsou nepopulární a že tak nadále oslabuje církev ve chvíli, kdy se počet jejích členů tenčí, je ten, že očekává, že v nejbližší budoucnosti dojde k nějaké zázračné události, která přiměje celý svět obrátit se na katolicismus.

Co jestli má být touto „zázračnou“ událostí pouze jakási vhodná metoda, s jejíž pomocí by Šedí (tj. mimozemšťané) převzali bezmeznou despotickou vládu nad celou planetou tím, že by absolutní moc svěřili do rukou jediného člověka – papeže?

Norma katolických bitev jako náboženských obřadů

Guadalupe v Mexiku roku 1531 nebylo prvním válečným dramatem, na které dohlížela Panna Maria. Podle knihy Mariny Warnerové Alone of All Her Sex (Jediná z celého jejího pohlaví) již v devátém století obránci města Chartres nechali na žerdi vlát „tuniku Panny Marie“, což, jak praví legenda, byla lest, která jim pomohla k vítězství nad Severskými dobyvateli. V Byzanci na počátku sedmého století vlála „hrůzu nahánějící zpodobení neposkvrněné Panny Marie“ na lodích císaře Hérakleia, na nichž se plavil do bitev. Během obléhání Konstantinopole Avary roku 626 nechal patriarcha namalovat na západní bránu Pannu Marii s dítětem, aby tak „svěřil město do jejích rukou“. V roce 717, během arabského útoku na Konstantinopol, byla kolem hradeb města nošena relikvie tohoto obrazu Panny Marie a dítěte s křížem jako „kouzlo proti obléhatelům“.
Norma používání bitev jako náboženských obřadů má co do činění se zbožným zanícením církve pro růženec, náhrdelník z korálků, s nímž lze donekonečna odříkávat Zdrávas, Maria. Není známo, kdy přesně růženec do západního křesťanství vstupuje, ale jeho objev je všeobecně připisován křižákům. Koncem dvanáctého století, píše Marina Warnerová, „rozšířili františkáni a dominikáni užití růžence mezi světským stavem a vyzývali k němu negramotné za účelem získání milosti a ochrany Panny Marie.“ V patnáctém století bylo již jeho používání horlivě rozšířeno po celé Evropě.

Notorický lovec čarodějnic Jakob Sprenger v roce 1475 v Německu vytvořil první světské bratrstvo zasvěcené růženci. Poté, co roku 1495 růženec svým schválením oficiálně posvěcuje papež Alexandr VI., první papež, jenž se o něm vůbec zmiňuje, se užití růžence šíří jako požár. V roce 1573 papež Pius V. ustavil svátek Panny Marie Vítězné na paměť vítězství nad Turky v bitvě u Lepanta, vítězství, které „zničilo moc pohanských Turků ve Středozemí“. Papež byl přesvědčen, že bitva byla přikloněna na „stranu Boží“ řízením Panny Marie, které římská bratrstva obětovala růžence.

Toto prohlášení upevnilo posvátnou moc růžence navěky. Důkaz, který papež pro potvrzení této teorie uvedl, bylo zjevení Madony svatému Dominikovi. Podle tohoto příběhu během křižáckých výprav proti albigenským kacířům na počátku třináctého století obdržel Dominik růženec od samotné Panny Marie.

Její nárok na božství skrze „neposkvrněné početí“ syna Božího obdařuje Blahoslavenou matku mocí zasahovat, či schopností hrát na obě strany. Syn by přece těžko mohl odmítnout úpěnlivé prosby matky, aby zasáhl ve prospěch jejích miláčků, kteří využívají moci kouzelných korálků. Díky přímému zasahování Panny Marie do lidských záležitostí si tak růženec mohl začít činit nároky na božské řízení osudu. Zjevení Panny Marie z 19. a 20. století potom její zvláštní zálibu v růženci jenom potvrzují. Při obou svých zjeveních v Lurdách i Fatimě nabádala k odříkávání růžence a poutě na svatá místa jsou nyní ve znamení Zdrávas, Maria.

Komunismus a antikrist

Panna Maria a růženec se v průběhu času staly symbolem boje katolíků proti jejich arcinepřátelům. V roce 1717 po vítězství nad Turky u Petrovaradína (nyní v Jugoslávii) byla růžencová slavnost rozšířena na celou církev. Přesně o dvě stě let později, během zjevení ve Fatimě, Panna Maria růžencová hovořila o antikristu. Lucia dos Santosová v roce 1927 prozradila, že Panna Maria ji varovala:

Přijdu, abych požádala o zasvěcení Ruska mému neposkvrněnému srdci. Pokud bude má žádost vyslyšena, Rusko se obrátí na víru a zavládne mír. Pokud ne, podrobím celý svět hrůzám, roznítím války a církevní persekuce. Nakonec však bude mé neposkvrněné srdce přece slavit vítězství.

Propaganda, která po zjeveních následovala, ztotožňovala antikrista s komunismem a šířila fanatickou protikomunistickou paranoiu. Mnozí katolíci byli přesvědčeni, že fatimská zjevení předpověděla druhou světovou válku a dále, že ovlivnila papežův postoj k Rusku. V roce 1942 papež Pius XII. zasvětil neposkvrněnému srdci Panny Marie celý svět a brzy nato ustavil nový svátek toho jména, jenž se slaví 22. srpna. Hrůza, s jakou Vatikán pohlížel na Rusko, přispěla podle Mariny Warnerové ke spojenectví Vatikánu s nepřítelem Ruska, nacistickým Německem. Jak uvedl jeden katolický autor: „Proti Satanu a jeho rudé hrozbě máme Pannu Marii.“

Když sochy pláčou

A nyní se dostáváme k závěrečné otázce: Jsou války „způsobovány“ zjeveními, jak naznačuje George Andrews a jiní, nebo jsou zjevení „způsobována“ válkami? Studiem psychoanalytického aspektu těchto jevů se zabývá Michael Carroll ve své knize The Cult of the Virgin Mary (Kult Panny Marie). Když populace čelí nebezpečí a zkáze, je podle něj pochopitelné, že může docházet k pokusům, jak zmírnit úzkost. Náboženství je tím nejstarším lékem na neschopnost vzít osud do vlastních rukou, kterou lidé v určitých dobách pociťují. Například vpád francouzských vojsk do Itálie pod Napoleonovým velením v roce 1796 podnítil celou řadu „zázračných událostí“, většinou spojovaných s Pannou Marií. S Mariinými sochami a obrazy se začaly dít divné věci – plakaly, světélkovaly, otevíraly a zavíraly oči a z jejich očních důlků létaly ohnivé jiskry. „Ožívající“ blahoslavená Panna Maria znamenala pro lid na pokraji zkázy ujištění, že „síly nadpřirozeného světa stojí na jejich straně“.

Jak naznačuje George Andrews, neměli bychom se „vyhýbat žádné otázce, která nám při setkání s paranormálními jevy náboženské povahy vytane na mysli, ovšem zároveň bychom se neměli uchylovat ani k opačnému extrému systematického zpochybňování náboženských zjevení.“

překlad z časopisu Paranoia, číslo 5., léto 1994, Petr Pálenský