Konec Amnesty v Čechách?

Můj pane, každý z nás stojí tváří v tvář dějinám. Já jsem mírumilovný člověk, člověk idejí. Zděšen ponižující bídou svého lidu, který obývá bohatě obdařenou zemi, roztrpčen politickým a hospodářským útiskem, kterému je vystaven, rozhněván pleněním jeho půdy, jeho odvěkého životodárného dědictví, odhodlán chránit jeho právo na život a důstojné živobytí a rozhodnut přiblížit celou tuto zemi k čestnému a spravedlivému demokratickému systému, který chrání každého jednotlivce a každou národnostní menšinu a zajistí nám všem oprávněný nárok na lidské zacházení, obětoval jsem vše, co vím, i vše, co mám, i samotný svůj život věci, ve kterou naprosto věřím a od které mě neodradí ani vydírání, ani zastrašování.
Nejsem z těch, kteří se vyhýbají protestům proti nespravedlnosti a útisku s argumentem, že ve vojenském režimu se dají takové věci očekávat. Vojáci nejsou sami. Podporuje je hejno politiků, právníků, soudců, vzdělanců a obchodníků, všichni schovaní za tvrzením, že jen plní příkazy, muži jako ženy bojí se i vyprat si své strachy pomočené kalhoty. My všichni jsme tu před soudem, můj pane, protože svými činy jsme ponížili naši vlast a dali v sázku budoucnost našich dětí. S tím, jak se podřizujeme dvojímu metru, jak otevřeně lžeme a pomlouváme, jak kryjeme nespravedlnost a útisk, jak zavíráme školy a nedbáme o nemocnice, žaludky plníme hladem a volíme, abychom se stali otroky těch, kteří si dopřávají vyšší hmotnou úroveň, ztrácí se pravda, čest, spravedlnost, svoboda a řádná práce. Vidím tuto scénu hranou a přehrávanou generacemi, které se teprve narodí. Někteří si již vybrali role ničemů, jiní jsou tragické oběti, mnozí se mohou stále ještě napravit. Volbu má každý jeden z nás.

Závěrečná řeč Kena Saro–Wiwy
před vojenským soudem v Port Harcourt, 31. října 1995

Ken Saro Wiwa byl příslušníkem národnostní menšiny lidu Ogoni, obývajícího deltu řeky Nigeru v nigerijské provincii Rivers State. Na území kmene těží už od roku 1958 ropu společnost Shell. V důsledku toho se zde šíří onemocnění dýchacích cest, území je poseto toxickými skládkami, hynou ryby a půda je kontaminována ropou. Ken Saro Wiwa se stal prezidentem Hnutí za přežití lidu Ogoni, které se nenásilnými prostředky snažilo přimět Shell k zastavení devastující těžby. Za své protesty byl lid Ogoni zastrašován nigerijskou vládou. Vládním vojskům padlo za oběť přes tisíc lidí, čtrnáct tisíc jich přišlo o své domovy a Ken Saro Wiwa byl spolu se svými osmi spolupracovníky popraven. O tomto případu se hodně mluvilo i u nás. Nejvýrazněji se ale na stranu lidu Ogoni i nespravedlivě stíhaných a popravených postavila organizace Amnesty International.

Amnesty International je celosvětové hnutí, které se snaží předcházet některým z nejzávažnějších porušování základních lidských práv, kterých se dopouštějí vlády. Hlavním cílem Amnesty je osvobodit všechny vězně svědomí, tedy lidi, kteří jsou kdekoliv zadržováni pro své přesvědčení, etnický původ, pohlaví, barvu pleti či jazyk a kteří nepoužívali ani neobhajovali násilí. Amnesty International chce také zajistit spravedlivé a okamžité soudní procesy pro politické vězně, zrušit trest smrti, mučení a jiné kruté zacházení s vězni a skončit mimosoudní popravy a “zmizení”. Amnesty International se staví proti porušování lidských práv politickými skupinami. Je proti braní rukojmí, mučení, vraždám vězňů a jiným úmyslným a svévolným vraždám. Amnesty považuje lidská práva za nedělitelná a vzájemně závislá. Je nestranná a nezávislá na jakékoliv vládě, politickém přesvědčení nebo náboženské víře. Zajímá se pouze o obranu lidských práv v každém jednotlivém případě, bez ohledu na vládní ideologii, ideologii opozičních sil nebo přesvědčení jedince. Amnesty International nehodnotí státy podle toho, jakou mají pověst v otázkách lidských práv, místo pokusů o srovnání se soustřeďuje na snahu ukončit specifická porušování lidských práv v každém jednotlivém případě.

Takto se deklaruje sama Amnesty International (AI) – rozhodně největší mezinárodní organizace, která se zabývá lidskými právy. Členství v ní je zcela dobrovolné. Ovšem každý, kdo by se v ní pokoušel najít romantiku, snažil se o hrdinství a doufal, že se zúčastní úderné akce typu Greenpeace, bude zklamaný. Amnesty International je organizací pro úředníky, pro lidi nadané mimořádnou pílí a trpělivostí, pro lidi, kteří jsou hluboce přesvědčeni o jejím i svém poslání, pro lidi, kteří jsou zvyklí čekat, jsou zvyklí na zklamání, ale kteří mohou být také jednou odměněni radostí z toho, že se konečně podařilo něco, na čem se mohli sami spolupodílet.

S Amnesty jsme se mohli u nás veřejně seznámit až po Listopadu a to ze zcela pochopitelných důvodů. Hlavním z nich je fakt, že totalitní vláda by existenci takové organizace jako je AI ve své zemi jen těžce snesla – už jedním z prvních případů, o které se AI po svém vzniku v roce 1961 začala zajímat, byl případ vězněného arcibiskupa Berana z tehdejšího socialistického Československa a mezi vězně svědomí, na které Amnesty upozorňovala, patřil mimo jiné samozřejmě i nynější prezident Havel. Za totáče udržoval kontakty s Amnesty jedině VONS, který se snažil o dění u nás informovat přímo Mezinárodní sekretariát AI v Londýně. I tehdy už ale několik lidí našlo odvahu stát se mezinárodním členem Amnesty. První oficiální návštěva zástupce Mezinárodního sekretariátu AI proběhla až v květnu 1990.

Ve věku informací a počítačů jen málokdo odolá nepátrat po zajímavostech na Internetu. Pokud se ale do jeho sítí vydáte s očekáváním, že budete zavaleni přehršlí informací, vzkazů, novinek, nejrůznějších kontaktů a odkazů týkajících se AI, budete zklamáni. Amnesty má sice na internetu svůj šuplík. Nutno přiznat, že krásně upravený, s výborně připravenými materiály o organizaci samotné, o tom, čím se zabývá, o argumentech, které její počínání podporují, nechybí samozřejmě ani formulář nutný pro vstup do této organizace. Toť ale vše. Žádné bouřlivé diskuse, žádné vzkazy a navíc žádné informace o Amnesty u nás. Nechce se věřit, že česká sekce AI nevyužila jednoduché možnosti, jak co nejrychleji a levně informovat o své existenci, svých cílech a požadavcích a postarat se tak o vlastní propagaci.

Bohužel o Amnesty se u nás ani tak příliš nemluví a nepíše. Nemyslím, že by to mělo co dělat s neschopností a nečinností jejích členů. Spíš se obávám, že to má co do činění s námi se všemi. Dalo by se očekávat, že poté, co jsme dostali šanci se konečně nahlas a svobodně vyjadřovat k věcem, které nás trápí, nesedí nám a které za to navíc stojí, nebudeme tak lhostejní k lidem, kteří tuto možnost ještě stále nemají. Buď tedy máme příliš krátkou paměť a rychle zapomínáme a nebo jsme jen sobecké bytosti, které mají příliš velkou starost o svůj žaludek, své auto, daně a příští dovolenou. Abychom se ale nikoho příliš nedotkli a nebyli obviněni ze zaujatosti – jistá překážka může být i na straně Amnesty. Ta se totiž v rámci zachování vlastní nestrannosti striktně řídí pravidlem, podle kterého žádná sekce ani skupina Amnesty International nesmí pracovat na případech a kampaních ve vlastní zemi. Vyšetřování porušování lidských práv a jednotlivých případů je prováděno Mezinárodním sekretariátem AI v Londýně. Od žádné sekce, skupiny ani člena se neočekává, že budou poskytovat informace o vlastní zemi a ponese zodpovědnost za akce a prohlášení, které vydalo mezinárodní hnutí, a které se týkají jejich vlastní země. Česká sekce Amnesty se tedy může vyjadřovat a upozorňovat pouze na případy porušování lidských práv v zahraničí.

Svoji nezávislost si Amnesty International zajišťuje i tvrdými pravidly, která určují způsob jejího financování. Obavy z možného podplácení anebo vydírání jsou vyřešeny tím, že AI nežádá a ani nepřijímá peníze od vlád jednotlivých států. Nemůže ani na rozdíl od jiných nevládních organizací se stejným nebo podobným zaměřením přijímat finanční podporu od nadací a grantů, které ve valné většině mívají povahu vládních nebo mezivládních dotací. Amnesty proto získává peníze pouze z příspěvků a darů svých členů z celého světa. Jednotlivé skupiny AI by také měly být, co se týče financí, do určité míry samostatné. Náklady spojené s prací ve prospěch konkrétních vězňů svědomí by měly být pokryty z vlastních zdrojů – a to jako přirozený důsledek péče veřejnosti o dodržování základních lidských práv. V tomto bodě, jak se zdá, česká veřejnost zklamala. Většina aktivit pražského centra Amnesty by totiž bez finanční podpory Mezinárodního sekretariátu AI nebyla možná. Mezinárodní společenství Amnesty nijak nezakrývá, že není s prací svých sekcí u nás spokojeno. To, jestli bude v České republice Amnesty International i nadále existovat, není jen věcí jejích členů, ale celé naší společnosti. Amnesty má v mnohém nezastupitelnou úlohu a bez podpory občanů se prostě neobejde.

Teď rozhodně neočekávám, že všichni začneme hromadně vstupovat do AI. Amnesty je opravdu především úředničina a velká dřina nad papíry bez minimální možnosti tvůrčího přístupu. AI nabízí jen několik možných způsobů práce. Její členové pravidelně píší osobní dopisy a apely představitelům zemí, ve kterých k násilí dochází. Tento tlak se stupňuje v době, kdy je třeba řešit velice naléhavý a aktuální problém, kdy například hrozí, že bude popraven nevinný člověk. Amnesty také pravidelně vyhlašuje kampaně s určitým cílem – například kampaň proti trestu smrti ve Spojených státech nebo kampaň proti porušování práv žen. Místní skupiny AI mají možnost “adoptovat” konkrétního vězně svědomí. O jeho případu pak informují své okolí a usilují o jeho propuštění. Tady se činnosti dané skupiny meze nekladou – její členové mohou korespondovat s příslušnými úřady, mohou podporovat v době věznění jeho rodinu, spolupracovat s místním disentem a také poskytnout svému vězni pomoc v případě jeho propuštění.

Svého vězně měla ještě před několika lety i brněnská skupina Amnesty, která už ovšem zanikla. Skupina AI v Brně byla složena především ze studentů. A právě se studenty mají v londýnském centru špatné zkušenosti – většina z nich se totiž po ukončení studia rozprchne a v rámci plnění jiných, ať už pracovních nebo rodinných povinností, na svou práci v AI zapomene. Amnesty také určitě zklamala spoustu lidí, kteří se v jejím rámci chtěli nějak výrazněji realizovat, ale kterým AI tuto šanci neposkytla. Navíc podobně jako každá jiná organizace má i Amnesty problém s velkou fluktuací lidí – v praxi to vypadá tak, že někoho, o kom si myslíte, že by mohl pro věc něco udělat a má zájem, pozvete na schůzku, dotyčný přijde jednou, podruhé, potřetí a naposledy. Zjistí, že to, co nabízíte, mu příliš nesedí a že nemá chuť se někde organizovat, účastnit se pravidelných porad a pravidelně psát dopisy.

To všechno ovšem není příliš důležité. Není důležité, kolik má Amnesty členů, který z nich je aktivnější, který je ochoten napsat více dopisů a nebo poslat na účet více peněz. Důležitý je zájem a ochota podpořit cíle, za které tato organizace bojuje. Někteří si již vybrali role ničemů, jiní jsou tragické oběti, mnozí se mohou stále ještě napravit. Volbu má každý jeden z nás.

Tolik věty z počátku roku 1997, ale teď, na konci května, se moje závěrečné tvrzení a přesvědčení o tom, že peníze nejsou tím nejdůležitějším pro činnost Amnesty International, ukázalo jako zcela liché. Všechno totiž nasvědčuje tomu, že Amnesty v Čechách dojede právě na nedostatek peněz. Jak jsme se mohli dočíst v Respektu v článku Jindřicha Šídla: “Pokud se nestane zázrak, AI svou českou misi v půli letošního roku ukončí. Důvodem je nedostatek financí způsobený totálním nezájmem místních sponzorů.” Amnesty má právě proto, že musí zůstat nezávislou organizací, velmi striktní a přísná pravidla pro přijímání finančních příspěvků. Nepřípustné jsou pro ni peníze z vládních zdrojů, mezivládních organizací a firem, které udržují kontakt s režimy omezujícími lidská práva. Zakázáno je samozřejmě přijímat příspěvky od výrobců zbraní a problematické mohou být i větší sumy od jednoho dárce. Roční rozpočet české pobočky AI přitom činí zhruba pět milionů korun – musí se platit takové normální věci jako nájem, inkaso a telefon. Určitou částkou letos na konto české AI přispělo londýnské ústředí, jenž tak pokrylo šest měsíců holé existence pražské kanceláře Amnesty. Víc peněz z Londýna ale poslat nemohou. Jedinou šancí na přežití české Amnesty je zájem veřejnosti – ovšem v tomto případě by AI potřebovala něco více než zúčastněné a soucitné pozorování. Pro všechny zastánce lidských práv však mám přece jen pozitivní závěr – není pravda, že bez peněz Amnesty u nás zcela zanikne a zmizí. Bude muset omezit svou činnost, přestane vydávat své noviny, zruší svou kancelář v Praze a bude existovat tak, jako před listopadem 1989 – v bytech několika nadšenců.