Jak je tomu s pohádkami za velkou louží

S Vítem Hořejšem o Dvořákovi, loutkách, vodnících a Indiánech kmene Hopi…

Vít Hořejš je principálem Česko-americké loutkové společnosti (CAMT), která v roce 1990 vznikla v New Yorku. Do Spojených států amerických emigroval 1979; o šest let později se mu podařilo objevit v kostele Jana Husa na 74. Východní ulici, bývalém „srdci“ české čtvrti na Manhattanu, víc jak století staré marionety. Díky inspiraci, které mu překvapivý nález přinesl, tak po padesáti letech navázal na tradici českých loutkářů v Americe, jejichž produkce z období před 2. světovou válkou mají dodnes v New Yorku své pamětníky. První inscenací souboru byl Johannes Dokchtor Faust (1990), jehož revivalu se letos v březnu dočkali diváci v La MaMa E. T. C. Theatre (premiéra 23. 3. 2000). Obdiv diváků si získalo i netradiční zpracování Hamleta (1992) a Golema (1997), stejně jako inscenace Bílá laň aneb žalostné trápení neščastné hraběnky Jenovéfy (1992) a Sněhurka (1993). Začátkem loňského roku byla znovu uvedena Rusalka, malá říční víla, kterou mohlo v roce 1996 na festivalu Skupova Plzeň a v pražském Divadle U Hasičů vidět i české publikum. Během již šestého ročníku CAMTem pořádaného festivalu Kouzlo českého loutkářství (Magic of Czech Puppetry) představil Hořejš loni v říjnu divákům zbrusu novou, místně – specifickou inscenaci Dvanáct železných sandálů a sólové představení Chytrá rybářova dcera. V průběhu prvních tří let existence souboru sehrál po celých Státech více jak tři sta sólových představení s klasickými českými pohádkami Čert a Káča, Sůl nad zlato a Jak vodník napálil lakomého krejčíka.

Na loutky v kostele Jana Husa vás někdo upozornil, nebo to byla náhoda?

V roce 1984 jsem udělal dvě představení – pořád to vlastně ještě bylo vyprávění pohádek – právě v kostele Jana Husa. Někdo si vzpomněl na staré loutky, které v tom kostele bývaly, a tak jsme začali hledat. Našli jsme 24 velkých marionet od asi čtyř až pěti řezbářů a 45 takzvaných „Alšovek“ – Alšovy loutky se jim říkalo proto, že několik z nich opravdu navrhl Mikoláš Aleš. Staré loutky mě vždycky inspirovaly k novým představením. Jelikož je ale musím do kostela vracet, nechal jsem kopie některých z nich udělat v Praze u pana Václava Krcála. Občas s nimi něco hraju, ale není to ono, ty staré marionety mají charakter, který kopiím chybí.

Podařilo se vám objevit nějaké historické materiály, které se o loutkách z kostela Jana Husa zmiňují?

Stejně jako v Čechách, i tady mívala každá sokolská obec ve starších dobách loutková představení. O minulosti těchto loutek toho ale existuje v tisku velice málo. Našel jsem několik pamětníků, kteří jako děti některá představení viděli. Pár loutek jsem vzal do Prahy, ukázal jsem je paní Patkové v Národním muzeu, a ta mi řekla jména jejich možných řezbářů. Několik krásných, naivních loutek se nám zařadit nepodařilo, ale podle jednoho článku z dvacátých let je v New Yorku vytvořil český lidový řezbář. A už v té době se o nich psalo jako o sto let starých marionetách, což by znamenalo, že dnes by jim bylo přes 170 let. Našel jsem jednu paní v Kalifornii, jejíž dědeček byl břichomluvcem, loutkářem a penězokazem. Vydal Paměti českoamerického loutkáře. Bohužel jsme je nenašli. Pořád ještě hledáme, takže kdyby někdo o knize věděl…

Kdo váš soubor financuje? Pomáhá vám nějak České centrum v New Yorku?

Pomáhá nám radou. Občas rozešlou naše pozvánky, tisknou oznámení o našich představeních ve svém věstníku Ahoy. Dvakrát jsme dostali menší dotaci od českého ministerstva zahraničí. Hlavním finančním zdrojem tady jsou dotace od státu, města, bank, elektrárny. Od federální vlády už jsme nedostali nic dva roky, je to čím dál tím horší. Jsme na tom stejně jako principálové divadel v minulosti – hledáme malá představení s malým obsazením.

Máte nějakou „domovskou“ scénu?

Česká republika má, zdá se, zájem o Národní budovu tady v New Yorku (situovanou jen o jednu ulici dál od kostela Jana Husa – pozn.), kterou vidím jako naši budoucí domácí scénu. Hrávali jsme tam od roku 1992 do roku 1995, v době, kdy budova byla už sedm let oficiálně uzavřena. Najednou se prostě ukázalo, že se tam dá hrát. Je velká škoda, že ji její vlastníci nechali zchátrat a zavřít, takže už nemají povolení k tomu dělat tam větší podniky. Aby se mohl obnovit provoz, je potřeba od základů to zrenovovat.

Proč jste se rozhodl inscenovat Rusalku?

Zaujalo mě, že tady Dvořák koncem minulého století (1892–1895) učil, ovlivnila mě i knížka pana Škvoreckého o Dvořákově pobytu v USA (anglický název „Dvořák in love“ – pozn.). Zajel jsem se podívat do Spillville ve státě Iowa, kde Dvořák strávil v roce 1893 prázdniny, a kde mají jeho minimuzeum – jenom jednu místnost, která ho starousedlíkům připomíná. Zajímal mě jak Dvořákův vztah k Americe, tak i jeho inspirace lidovými písněmi. Už v představení Jenovéfa jsme používali české folklórní písně, které jsme trochu zjazzovali. Věděl jsem, že měl zájem o černošskou hudbu, byl přesvědčen o tom, že černoši jsou budoucími skladateli Ameriky. Nějak se to spojilo a začal jsem přemýšlet o Rusalce. Představoval jsem si to jako příběh krásné invalidní ženy. To se stává, že někoho zaujme krásná tvář, ale vztah pak ztroskotá právě kvůli handicapu.

Jak Američani reagují na jim zcela neznámou postavu vodníka?

Je pravda, že přímo vodníka nemají, ale něco podobného se dá najít u Indiánů. Díky svým sólovým představením jsem se dostal do mnoha indiánských rezervací – v jedné z nich, v Arizoně, za mnou přišla dívenka, ukázala na vodníka a ptala se, jestli je to „kačina. “ Tím mě na tu podobnost vlastně upozornila. „Kačiny“ jsou barevní bůžkové, které Indiáni kmene Hopi vyrábějí. Znají vodního ducha, určitě mají nějakého vodního bůžka, takže k vodníkovi mají v téhle oblasti nejblíž. Vodník se do angličtiny překládá jako Water Spirit, je to vlastně vodní duch.
V Rusalce kromě písňových textů a árií využíváte mluveného slova jen minimálně. Jak je tomu ve vašich dalších představeních?
Například v Golemovi se nemluvilo vůbec. Do poslední verze jsme loni na podzim přidali vypravěče, který tu a tam sdělí některé explicitní informace. Původně to byl jen sled impresí. Hamlet měl hodně dialogů. Je to vlastně velmi zkrácená Shakespearova verze s použitím přepracování pro loutky z dvacátých let, které zahrnuje i postavu Kašpárka.

V době, kdy jste staré loutky objevil, jste byl součástí souboru Ta Fantastika, který teď sídlí v Karlově ulici v Praze. Byl jste kolegou Petra Kratochvíla. Neplánujete spolupráci?

Vídáme se tak jednou za rok. Mluvilo se o tom, že bychom u nich mohli hostovat, ale zatím se nic neuskutečnilo.

Takže kdy vás opět uvidí české publikum?

Možná budu režírovat něco v Divadla Na Fidlovačce, jednám o tom s Tomášem Töpferem. Ale to nikomu neříkejte. Odjet s celým souborem na zájezd do Čech bude asi z finančních důvodů těžké. Za stejných podmínek máme pozvání i na jiná místa ve světě, takže pokud hostování v Čechách nevyjde ve spojení s nějakým jiným evropským zájezdem, nevím. Ale hrozně rádi bychom se tam určitě opět podívali. Na podzim jsme byli v Turecku – původně jsme měli jet do Pákistánu, ale vzhledem k politické situaci k tomu nedošlo. Pozvání tam na rok 2000 stále platí, takže uvidíme. Zájem mají i v Japonsku.

Děkuji za rozhovor.

foto: Michal Huvar a archív Víta Hořejše