Hudba a obraz

Info–katechismus

Zdá se, že rozvoj médií podstatně urychluje vývoj lidstva, a to zpětně ovlivňuje média. Ta stará se zdokonalují pomocí převratných technologií, případně vznikají zcela nová. Termíny jako datasféra, kyberprostor, virtuální realita, klonování, počítačová simulace ovládá téměř každé dítě ve věku patnácti let. Jsme zahlcováni dosud nepoznanými zkušenostmi, pocity, vjemy. Boří se staré mýty a místo nich se objevují další, ať už na poli vědy, filosofie nebo náboženství. Co třeba cesta k věčnému Slacku prostřednictvím virtuální církve SubGenius?

Po vodě, ohni, zemi a vzduchu je éter pátým živlem, rozpínavým, nekonečným, aristotelovská Quinta essentia. Vždyť kde jinde než v expanzi kyberprostoru nacházíme onu prapodstatu “všeho ve všem”. Prostřednictvím matric médií vstupují informace do našich mozků, aby v nich zanechaly svůj otisk. Denně jsou to miliony otisků, které musí zpracovat naše pravá mozková hemisféra a není náhodou, že právě ona je sídlem intuice a podvědomí. Tudy lze manipulovat, vyvolat mír nebo válku, harmonii nebo explozi. Informace jsou náboženstvím současnosti. Jejich svaté přijímání každodenním rituálem člověka. Denně bojujeme s démonem, jehož jméno je “Velký Manipulátor” a média jsou jeho bitevním polem, na němž všude straží svoje pasti – na billboardech, v TV, tisku, rozhlase… přisluhuje mu nejeden politik i umělec. Snaží se do mysli zasít sémě nepostradatelnosti, podněcovat požadavky na výdaje a hlavně manipulovat s evangeliem veřejného mínění. Každému co jeho jest – kozlům i ovcím. Infen.

Umění manipulace, MTV & šamanismus

Spojení hudby a obrazu je dnes zcela běžné ve všech informačních médiích, je na něm založeno několik uměleckých oblastí (opera, opereta, muzikál, hudební film), v zábavním pop průmyslu se podařil nejeden “kasaštyk” díky funkčnímu spojení hudby a obrazu ve videoklipu. Nebýt mohutné podpory MTV, jistě by se na výsluní hitparád daleko hůř probojovávaly některé hudebně impotentnější songy. To rádi potvrdí čtyři z pěti megastar. Světelné erupce stroboskopů, fraktálová projekce a techno hudba otřásají diskotékami a kluby na celém světě, v rytmu novodobého high – tech šamanismu.

Paleolitická liturgie

Hudba a obraz zasahují právě ty dva smysly, pomocí kterých lze nejlépe navodit poklidnou harmonii ducha stejně jako extatické vytržení, a proto jejich spojení hrálo důležitou roli v uctívacích rituálech člověka od kolébky lidstva. V roce 1988 předložili francouzští prehistorici Iégor Reznikoff a Michel Dauvois hypotézu, která je založena na zkoumání jeskynních maleb, jejichž autory byli paleolitičtí lidé, a na záznamech akustických rezonancí právě v těchto jeskyních. Zmapovali jeskyně v rozsahu téměř pěti oktáv, a zjistili, že se naprosto přesně shodují místa, kde rezonují určité tóny, s místy, na nichž jsou umístěny malby. Dokonce v jeskyni Portel v blízkosti jednoho zvláště účinného bodu nebylo na stěně dostatek místa k namalování celé figury a bod je proto označen pouze jednotlivými tečkami.

Prostor jeskyně se stal prvním éterem, prvním mediálním prostorem, ve kterém průběh jeskynního rituálu za zvuku bubnů, kostěných fléten a píšťal, v blikajícím příšeří loučí zesílený rezonancí rozechvívající celý prostor, poskytoval jistě neobyčejně impresivní zážitek.

Připomeňme myšlenku C. Levi–Strausse, že “v mytologii a v hudbě dochází k adekvátnímu zobrazení nevědomých struktur”; (J. M. Meletinskij: Poetika mýtu, Odeon, Praha 1989).

O harmonické jednotě duchovního i fyzického těla navozené šamanským rituálem píše Dhyani Ywahoo v knize Hlas našich předků: Učení Čerokíjů z plamene moudrosti: “Zpěv a bubnování tvořily významnou část našeho učení a zároveň poskytovaly příležitost k vyrovnání aktivit pravé a levé mozkové hemisféry… Každý z nás je duha. Když mluvíme o opravě Duhového mostu, jde nám o obnovení harmonie mezi levou a pravou hemisférou, o obnovení proudu naší intuitivní mysli…” Srovnejme myšlenku Duhového mostu s tím, co čteme v Liber Legis Aleistera Crowleyho v AL, I: 3 “Každý muž a každá žena je hvězda”. V předmluvě k českému vydání (Horus 1991) je podána tato interpretace tohoto textu: “…hvězdy (neboli agregáty zkušeností) lze chápat jako Bohy… Zkušenosti se mění s každou novou událostí, která muže či ženu, ať už vědomě či nevědomě ovlivňuje. Každý z nás tedy má své vlastní universum, ovšem jakmile obsáhne všechny možné zkušenosti, stane se pro všechny jediným universem. To vyžaduje rozšířené vědomí v takové míře, že pojme všechna ostatní vědomí.”

Bio Illusion

Iluze je podstatnou vlastností filmové tvorby a jejím měřítkem je zpravidla síla myšlenky a intenzita emocí. Může být tak přesvědčivá, že iluze se pro diváka stává skutečností, jsa vtažen do děje očima kamery (jen si vzpomeňte na okousané nehty na zpocených rukách a modřiny na rameni partnera, když přichází Vetřelec!!). Zatímco v divadle je divák odkázán na jeden zrakový úhel a nastavený čas, filmový divák cestuje zázračnou rychlostí s kamerou – bez ohledu na vzdálenost a čas. Je pozorovatelem zblízka i zdaleka, shora i zezdola, proniká pod povrch vnějšku stejně rychle, jako se od něj může vzdalovat. Tato skutečnost zvláštním způsobem určuje jeho představové, obrazové schopnosti. Soustředěný pohled se upírá na celkové panorama kraje, aby se vzápětí změnil na pohled do hrnku, ve kterém se topí mravenec.

Širokoúhlá objektivní realita s dolby stereo působí zesílení vjemů někdy až v neskutečné intenzitě. Okamžik záblesku, náhlé satori.

Ó zvuk

Důvod, proč němý film nemohl působit stejně intenzivně jako zvukový, bude pravděpodobně v tom, že člověk má celoživotní (zlo)zvyk spojovat zvukové a zrakové vjemy v celek, který pak vytváří představu o věcech a dění kolem nás. Ovšem zraková fantazie je u většiny lidí vyvinuta lépe než fantazie sluchová (tedy u obyčejných smrtelníků, o výjimkách ještě bude řeč). Na základě poslechu nebo vyprávění zapracuje naše fantazie natolik, že si před svým duševním zrakem vytváříme méně či více zřetelné obrazy. Obrácená schopnost naší fantazie už taková zdaleka není. Jen skladatelé s darem mimořádné představivosti dokáží vidět hudbu tak jako Smetana v symfonické básni Vltava nebo jako Beethoven. Oba díky hluchotě ani svou hudbu slyšet nemohli. Hendrix chtěl zase skládat hudbu planetárních úkazů. Tím, že hudba a slovo nebo hudba a obraz jsou spolu v souladu, dochází k umocnění prožitku. Hudební podkres obrazu působí podvědomě a jeho účinek je sugestivní (Powaqqatsi, Baraka). V opačném případě bude hudba chápána jako rušivý prvek. To věděl i režisér S. M. Ejzenštejn, když v r. 1935 napsal, že všechny prostředky filmového umění podléhají jednomu řádu, jednomu dramaturgickému principu: “… ne jakýkoli řád hudby, ne jakékoli seřízení záběru… budou navzájem korespondovat. Tudíž žádný z oněch sjednocujících prvků není již svobodný. Žádnému již není dovoleno, aby vybočil z proudu, sice by nevyhnutelně nastal ch.a.o.s. ”.