de Bono – Požitek z myšlení

Edward de Bono – myslitel, spisovatel a vědec. Anebo šarlatán a další z těch, který bohatne na důvěřivosti jiných? Katalog s nabízeným zaručeným přípravkem pana de Bona jste zatím asi nedostali. A zřejmě ještě dlouho nedostanete. De Bono nenabízí recepty na nadváhu či patogenní zóny. Přemýšlí o vylepšení myšlení.

Šest klobouků aneb Jak myslet

Knihou Šest klobouků se de Bono uvedl poprvé i u nás. Jde o jednu z jeho zásadních publikací, ve které předkládá zdánlivě naivní možnost reorganizace myšlení.

Každému ”druhu” myšlení autor přiřazuje jeden barevný klobouk, takže ”neutrální” myšlení sbírající strohé údaje se skrývá pod bílým kloboukem, kritika a pesimismus má černou, emoce dostanou prostor po nasazení červeného klobouku, žlutý klobouk označuje myšlení pozitivní, ”chválící”, zatímco tvůrčí a nové nápady jsou vyhrazeny pro zelený klobouk a organizace, tedy ”managing” celého procesu myšlení se skrývá pod modrým. Už tady je jeden z opravdu největších háčků celé knihy, ale i jejího samostatného uvedení. Šest klobouků je totiž pouze praktická metoda použití ”paralelního” myšlení (viz dále), nikoli charakteristika přemýšlení (stěží někdo rozděluje takto své přemítání o problému). De Bonovy návody se tudíž jen těžko používají pro ”osobní” přemýšlení. Mohou být ale úspěšné třeba při brainstormingu, skupinových poradách a debatních schůzkách.

Zkuste s tím ovšem přijít na nějakou schůzi, kde o šesti kloboucích v životě neslyšeli. Klepání na čelo jistě neujdete. ”Nasazování klobouků” je skutečně jako dětská hra, která ale může leccos usnadnit. Místo šesti klobouků by se mohl problém zkrátka probírat z šesti zorných úhlů, místo např. červeného klobouku by se mohlo říct: nechte vyslovit své emoce. Je třeba si uvědomit, že nasazování klobouků je formalismus, který jen usnadňuje průběh debaty. Pokud se někomu zdá, že autor řádně zjednodušuje, má i nemá pravdu. Rozhodně však zřejmě neprošel mnoha schůzemi běžného managementu (pokud tak označíme vedoucí pracovníky té které organizace). Ti, kteří už zvládli rutinu, zasazují stávající problém do minulých schémat, ostatní většinou tápají a přeskakují od tématu k tématu. Šest klobouků, šest přístupů k problému by tak mohlo být pro většinu lidí až dost.

Rozhodující je cíl – zefektivnění získání výsledku a jasné rozčlenění faktů i úloh. A metoda má v de Bonově knize i pár dalších kladů: rozrušení stereotypu, poukázání na přílišnou kritičnost při řešení problému, výraznější zaměření diskusí, jejich produktivita, zlepšení komunikace a rozhodování, kreativnější myšlení. Odmítání klobouků je zcela v intencích dosavadního posuzování problémů, standardních ověřených metod. A právě těmi de Bono pohrdá.

Něco o velkém mysliteli

Dr. Edward de Bono se narodil v roce 1933 na Maltě. Nejdřív vystudoval medicínu, posléze i psychologii a fyziologii. Prošel univerzitami v Oxfordu, Cambridge, Harvardu či Londýně. Znám je jako jeden z největších myslitelů a jeho tématem je myšlení. Jeho teorie je založena na chápání mysli jako sebeorganizujícího informačního systému.

Na svém kontě má víc než šedesát knih přeložených do asi třiceti jazyků, pozvání do padesáti zemí světa a řadu dalších ohromujících čísel a ocenění. Jedinečné je ale spíš to, že de Bono pracuje jak se školáky, tak s vládami a nadnárodními společnostmi (např. IBM, AT&T, NTT, Ericsson, DuPont, Shell, Ford, British Airways či Siemens, kde už de Bonovu programu učí všech 370 000 zaměstnanců). Rozpracoval několik metod myšlení

• laterální myšlení

• PO — Provokativní operace

• šest klobouků

• plovoucí logika

• CoRT program pro učení myšlení ve školách (programy Poznávací a výzkumné společnosti Cognitive Research Trust)

• Think, Note, Write — pro školáky ve věku 6—9 let

Žije na ostrově u Benátek, který zároveň vlastní. Přímo doma pořádá mezinárodní semináře.

Pryč s Gangem tří osobností

Zřejmě jediným dalším česky přeloženým zdrojem de Bonových myšlenek je takto nazvaný článek, který původně vyšel v listu Guardian a ”otiskly” jej i internetové Britské listy Jana Čulíka (plné znění na adrese http://pes.eunet.cz /brit/0127brit.htm)

”Při poslední renesanci zjistily univerzity, že se dá daleko více naučit pohlížením zpět než pohlížením kupředu. Z toho se už nikdy nevzpamatovaly. Důsledkem je, že většina intelektuálních zdrojů celé země je v podstatě sterilizována. Skoro veškeré intelektuální úsilí je věnováno studiu včerejška. Říká se nám, že ”jestliže se nepoučíme z historie, budeme opakovat její chyby”. Dalo by se odpovědět: ”Právě jestliže se z historie poučíme, zcela jistě budeme opakovat její chyby.” V měnícím se světě je totiž možné, že poučení z minulosti je jen matoucí. Generálové vždycky bojují v poslední minulé bitvě, nikoliv v dnešních bitvách.”

Už z úvodu je zřejmé, že nejde o žádnou selanku. De Bono dává zabrat všem ctitelům antické filozofie a středověké vědy. Bohužel až příliš často se nechává unášet vlastním neochvějným názorem a popisuje problém poněkud povrchně. To ale není pro jeho dílo zase až taková výjimka. Důležité je, že kromě tohoto menšinového balastu je tu i řada překvapivých průniků do hlubin problému. K nim patří především odmítnutí koncepce jednoznačné pravdivosti a snaha o konstruktivnější myšlení.

”Existují tři základní aspekty myšlení: ”to, co je”, ”to, co možná je” a ”to, co se může stát”. Jsme téměř výlučně posedlí ”tím, co je”. Podceňujeme velmi cenný příspěvek, jaký ”to, co možná je” učinilo pokroku lidstva. Na ”to, co se může stát” máme jen velmi malý vliv – i když na tom zcela závisí naše budoucnost.” A onen gang tří? Sokrata charakterizuje autor jako nemístného kritika (od té doby se prý snažíme odstranit všechno to, co považujeme za špatné, aby zůstalo jen to údajně ”dobré”). Platón je pro něj ale už pouhý fašista a z Aristotela si dělá de Bono prakticky prču. Přiznává jim sice i nějaké ty zásluhy, ale hlavně připisuje několikasetleté zdržení dějinného vývoje, které způsobila jejich kritičnost, argumentace a nutnost hledání pravd. ”Hledání pravdy je jako hledání zlata. Odstraníme špínu. Umyjeme valoun zlata v umyvadle a máme ryzí zlato. Ale když stavíte dům, musíte ho nejprve navrhnout a zkonstruovat. Dům nelze ”objevit”. V praxi jsou pojmy jako ”pravda” a ”svoboda” falešné koncepty. Existují lži, a tak jejich opaku říkáme ”pravda”. Existuje tyranie, a tak jejímu opaku říkáme ”svoboda”.”

Onen gang preferoval znalosti a od antické doby je nutné umět hlavně číst, psát, počítat, uvádí de Bono. Nic proti tomu, ale schází tu ještě jedna zručnost – ”operativnost”, umění jednat. Se stejnou razancí pak následuje kritika rutinního řešení problémů, odmítání hledání tradičních příčin (debata, analýza, syntéza), v neposlední řadě také zastavení nad strnulými školními osnovami (např. z veškeré matematiky, nad kterou ve školách zemí OECD stráví asi čtvrtinu času, se v praxi dá využít asi pět procent). Řešením je tvůrčí, produktivní a generativní myšlení, konstruktivní – design, byť je to pojem, který si spojujeme jen s budovami, nábytkem a vánočními pohlednicemi. Za jeho typickou ukázku navrhuje autor paralelní myšlení, konkrétně třeba právě metodu šesti klobouků.

Ona totiž ”každá úvaha o mozku jako o informačním systému, který sám sebe organizuje, ukazuje, že takový systém logicky potřebuje tvůrčí schopnosti a také techniky, jimiž vytváříme nové myšlenky (provokace, náhodné vstupy, atd.) To je základ takzvaného laterálního (do šířky se rozprostírajícího) myšlení. Starý způsob myšlení vyžaduje, že je nutno dokázat, že je něco ”špatně”, dříve, než to začneme měnit. Nové myšlení přijme názor, že něco je možná nádherné, ale že to nestačí.”

Za takovou odvahu nemohl de Bono od českých brouzdačů po Netu sklidit nic jiného než pohrdavý výsměch. Reakce došlé v prvních dnech k článku byly stejně bouřlivé jako nesmiřitelné: ”Blé? Jak tedy vznikla teorie relativity, kvantová mechnika, tranzistor, penicilin? Byly snad zjeveny?” Studenti, manažeři a podnikatelé uštěpačně okomentovali mlhavost de Bonových formulací, kritiku vývoje vědy i jeho přínos jakožto nabídku zaručeně účinných zázračných návodů, jak se stát úspěšným, bohatým a krásným. Nechyběly ani odezvy zuřivých ”přírodovědců”: ”Na tomto článku je vidět, jak zásadně se liší vědy ”spekulativní”, jako je např. filozofie v tom dnešním pojetí (to jest zbavena přírodních věd) a vědy exaktní. Exaktní vědec jenom trochu šlápne vedle a už je považován málem ne za šarlatána. ”Filozofové” typu Edwarda de Bono si však mohou zřejmě plácat, co jim slina na jazyk přinese.” A své schytal i Jan Čulík, který článek do Britských listů přeložil. I přes všechny zjednodušující amerikanismy a byznys kolem de Bonova díla stojí za to podívat se…

Co se skrývá v dalších knihách

První publikací je Užití laterálního myšlení (též pod názvem Nové myšlení, 1967). I přes naprosto neexaktní popis dokázal de Bono touto knihou laterální myšlení prosadit, přesvědčit o tom, že může vědomě podporovat inspiraci a generování kreativních a inovativních nápadů. V knize varuje před ”dominantními” myšlenkami, které polarizují problém a mají tendenci ”ovládnout” řešení, hledá jiné možnosti pohledu na problém, nabádá k používání grafiky, rekombinaci základních prvků problémové situace, k brainstormingu a hlavně k jednoduchosti a efektivitě. K tématu se autor několikrát vrátil.

V knize Mechanismus mysli z roku 1969 se snaží mysl popsat jako jednoduchý systém, který závisí na chování svých jednotlivých částí. Vzory vytvořené kapkami vody na různých površích pomáhají autorovi vytvořit představu speciálního paměťového povrchu, který se snad podobá mozku svým výběrem, procesem zpracování a odkládáním informací. Jednouchou analogií tak naznačuje tendenci mysli vytvářet a konsolidovat pevné vzory, polarizovat a rozdělovat a pak vztahovat tyto mechanismy k různým módům myšlení – přirozenému, logickému, matematickému a (pochopitelně) laterálnímu.

Praktické myšlení (1971) = pět hlavních chyb našeho uvažování, pět úrovní porozumění a čtyři praktické cesty ke správnosti. V knize Po: Za horizontem ano i ne (72) leží de Bonovi v žaludku především omezení, koncepty, které nás nutí mít pořád pravdu. Neříkejte ani ano ani ne, používejte ”po” – provokativní operaci. Oddechovkou je publikace Největší myslitelé, kniha esejů o 30 největších myslitelích naší civilizace. Od Mojžíše přes Ježíše, Platóna, Kolumba, Koperníka, Descarta, Newtona, Marxe, Einsteina až k Sartrovi. Naopak Atlas manažerského myšlení (1981) je první kniha napsaná speciálně pro pravou stranu čtenářova mozku, příručka pro všechny, kteří jsou v managementu nebo rozhodují. Odpovídá tomu, co de Bono přinesl myšlení: navrhuje výstavbu a zdokonalení vjemových map, ve kterých může myslitel najít efektivně cestu. Vnímání, postřeh je pro něj nejdůležitější částí myšlení, protože samotné zpracování dat můžeme dnes už nechat počítačům.

Běžné myšlení (dominuje mu jazyk a logika) je v levé straně mozku. Abychom dokázali do myšlení zapojit i pravou stranu, ”pracující” v obrazech, vzorech a nedefinovaných pocitech, je třeba repertoár neverbálních představ a de Bono jej v atlase nabízí. Vlastně je to opravdu referenční příručka vizuálních obrazů, která může pomoci posuzovat situace v okamžiku místo sestavování záznamu po kusech.

Mezi další zajímavé (a diskutabilní) publikace patří Já mám pravdu, ty se mýlíš (1990), dost přímá výzva tomu, co de Bono nazývá skálopevná logika západního myšlení. Ta je založena na strnulých kategoriích, absolutnosti, argumentaci a boji o body. Místo ní nabízí plovoucí logiku vnímavosti jako klíče ke konstruktivnějšímu myšlení a opravdové kreativitě tvorby. Na knihu navazuje i Seriózní kreativita (1992), další návrat k laterálnímu myšlení. Od té doby, co díky němu vydělal Peter Ueberroth poprvé na pořádání OH v Los Angeles, se nejenom pravidelně odehrává boj o pořadatelství olympiád, ale de Bono může hrdě prohlašovat, že laterální myšlení funguje. Jako v této knize.

Plovoucí logika (1993) je znovu rozpracování dřívějších konceptů. De Bono argumentuje, že tradiční logika je statická, založená na přiřazování ”je” a identitě. Jako kontrast k této skálopevné logice nabízí autor plovoucí logiku, založenou na ”ku, kam” a otázkách typu: K čemu to vede, místo: Co je to? Výtah z publikace Paralelní myšlení (Od Sokratova k de Bonovu myšlení) se ukrývá v již zmiňovaném článku Gang tří. A novinka Příručka moudrosti (1996)? Chytrost znamená mít plnou knihovnu, moudrost znamená vědět, kterou z knih číst, říká de Bono. Vy si zatím příliš vybírat nemůžete. Po Šesti kloboucích plánovalo nakladatelství Argo vydat knihu Já mám pravdu, ty se mýlíš, ale první publikace se dostatečně neuchytila. Byla snad málo šarlatánská?

A ještě několik doplňujících drobností

Dvakrát de Bono připravil své seriály pro televize. Pro BBC to byl kurs jeho myšlení a pro WDR seriál o největších myslitelích. Sám natočil autorský dokument, nazvaný 2040. Kamera v něm sleduje list papíru, na který de Bono kreslí 35 obrazů z budoucnosti, představ, jak by mohl vypadat rok 2040, kdyby se nepoužívalo (či používalo) jeho myšlení.

Založil Nadnárodní organizaci nezávislého myšlení SITO (Supranational Independent Thinking Organisation), která se dokonce stala součástí Červeného kříže a řeší problémy myšlení. Navíc založil i mezinárodní kancelář kreativity v New Yorku, která má zakázky od členských států OSN. Od podzimu 1996 pracuje v Melbourne de Bonův Institut, světové Centrum nového myšlení. Nadace (či přesněji jeden australský podnikatel), která jej spravuje, mu do vínku vložila 8,5 miliónu dolarů, takže zdá se, že je s čím pracovat.

Jakýmsi elitářským kultem zavání de Bonovy ”tvůrčí týmy”, které připravil pro stoupence svých metod. K vstupu vyzývá heslem: proč nezměníš svou mysl, když nějakou máš? Pro tyto kolektivy chce získat aspoň pět miliónů členů po světě. Svým týmům zadává de Bono ”idey měsíce” a ”úlohy měsíce”. Do podobných týmů musí vstoupit i ti, kteří chtějí absolvovat kurz některé metody de Bonova myšlení. Pokud nepřesvědčí zaměstnavatele, musí kontaktovat ”trenéry” (stejně jako ve sportu mají několik úrovní znalostí a za výuku mistrů ručí sám de Bono).

Studovat ovšem můžete i sami – ale za stejně dlouhé peníze jako u trenérů. De Bono nabízí ke koupi video sérii, software, kazety, na internetu pravidelně předkládá svá měsíční poselství. Nikdy nechybí prezentace technik a jejich užití, nástroje k tvoření nových myšlenek a příklady, grafika apod. Gratis je k dispozici aspoň hra, L-hra, ve které se na ploše 4*4 pole snaží dva protihráči zabránit sobě navzájem v umístění kamene ve tvaru L. Počtem kamenů či velikostí hracího pole je to hra opravdu jednoduchá, ale přitom netriviální.

De Bono je autorem stolní hry – i zakladatelem politické strany (i když ta není myšlena příliš vážně). Jeho TOPP je možná první politická strana sestavená pro Internet a představená na Síti.

TOPP = tired of politics party nebo the ordinary people’s party (únava z politických stran, strana obyčejných lidí). TOPP je zkrátka další motivační prvek z dlouhé řady de Bonových výzev:

T = snaž se (Try) vymyslet způsoby, jak zlepšit svět. Změníš aspoň sebe.
O = Operuj a organizuj. Nestačí sedět doma a kritizovat.
P = Pozitivně, progresivně a prakticky. Raději kupředu malými krůčky, které ale lze realizovat.
P = důvěřuj (Pride) lidem, setrvej na svém. Zkrátka – pokud budeš něco moc chtít… však to znáte.

Důkazem může být sám de Bono. Nad jeho komerčním úspěchem se klidně ušklíbejte. Ale sledujte ty příčné řezy do souměrně uspořádaných, sterilně zabalených a nedotknutelných pláství lidského poznání.

”Už nestačí, abychom se zabývali jen ”tím, co je”. Musíme se naučit konstruovat ”to, co by mohlo být”.”