Čuchni, smrdí krchovem!

Kundun
V současné době jde v našich kinech film Martina Scorsesseho Kundun, který sleduje životní osudy XIV. dalajlámy. Jde o moderní, dobově aktuální výklad Buddhova odkazu. Uvážíme-li, že původní buddhismus byl naukou útěku ze světa, zde je nositel buddhistických idejí člověkem maximálně se podílejícím na běhu světa s vědomím všech rizik, obtíží a zodpovědnosti, které takovou, řekněme, dospělou účast provázejí. Střet s čínskou mocí, která jakoby zároveň nechtěně symbolizovala veškerou zaslepenost dnešní doby – vyspělé technologie v rukou nevyspělých lidí, ideologie místo osobní zodpovědnosti, ztráta duchovního rozměru života, fascinace hmotou – je i setkáním násilí a trpělivosti.

Na útěku do indického exilu, na indické hranici odpovídá filmový dalajláma na dotaz indického vojáka, je-li opravdu Buddha, slovy: “Jsem jenom prostý mnich, jsem odleskem Buddhy jako obraz měsíce na vodní hladině a když se na mě díváte, vidíte sebe.” Dalajláma je pro Tibeťany obrazem Boha a v citovaných slovech zahrnuje do tohoto svého poslání všechny lidi. (Evropa je na tom již po mnoho staletí poněkud jinak než Orient díky narovnání mezi Bohem a světem, které zprostředkoval Kristus – a pověřil tak všechny, kdo jej následují, tímto prostřednictvím.) Náboženské prožívání, konfrontované ve filmu s nejpustším ateismem, se ukazuje jako zralé, hlubší zakoušení života, ve kterém člověk přijal lidský úděl – nezbytnost vynášet ze svého nitra do tohoto světa to nejlepší, protože to je to, co od nás život chce, a my v tom docházíme naplnění.

Dalajláma odmítá násilí jako pochybený princip. “Věci se mění” a “nenásilí potřebuje čas” jsou dvě další věty z filmu. (Ovšem i vnější fakta odsuzovala násilný postup předem k nezdaru, jakkoliv byla ve své hrůznosti Tibeťanům v jejich státním skanzenu zpočátku neznámá. Partyzánský boj Kampů proti Číňanům, ke kterému jim dalajláma nepožehnal, trval až do 60. let, kdy Čína pohrozila invazí např. do knížectví Mustang, kde bojující Kampové měli své tábory.)

Dalajláma vychází z toho, že všechny bytosti jsou jedna bytost, že všechny bytosti touží po štěstí a nechtějí neštěstí. Protože všechno, s čím zacházíme, je výsledkem práce či přímo plodem jiných životů, jsme všichni propojeni nesčetnými vazbami. Když se podíváme na jakoukoliv věc, odkud pochází, kdo ji utvářel, z čeho je, kde se ten materiál vzal, kde se vzaly ideje, které se podílely na jejích proměnách, jak se střádal um atd., promění se každá drobnost v záhir, ve kterém je skryto všechno o tomto vesmíru. Z tohoto vědomí sounáležitosti odvozuje dalajláma zcela přirozenou nezbytnost vědomé vzájemné služby. Protože si je vědom existence utrpení na světě a také cesty, která vede k odstranění utrpení, usiluje se ukazovat tuto cestu ostatním bytostem. Ví, že nikdo nemůže nikomu tu cestu sdělit, proto ji ukazuje tím, jak jedná, svým životem. Ve svých knihách o sobě vždy mluví jako o hledajícím, nikoliv jako o mistru nějaké nauky. Myslím, že v tom opravdu promlouvá moderním jazykem, protože hledání opravdového lidství je dobovým tématem. Neměříme se podle zvířecích či rostlinných božstev, ani podle někoho na nebi, ale podle sebe.

Při tomto hledání člověk dříve či později zjistí, že lákavé řešení čehokoliv násilím jej jenom uvléká do nesmyslné hry založené na mylném vnímání světa a sebe.

Morihei Uešiba
Zakladatel moderního bojového umění aikido (cesta harmonie síly) byl vzdělaný, velmi zbožný muž, šintoista. Byl ovlivněn naukou šintoistického kněze Ónisaburó Degučiho, se kterým se ve dvacátých letech pokoušel založit v Mongolsku obklopeném ze všech stran válkou Říši míru. Studoval řadu bojových umění, aby po satori, které mu zjevilo harmonii skrytou ve všem dění, vytvořil zvláště na základě systémů boje s mečem a školy daitó rjú (v podání Sókaku Takedy) nové umění, aikido. Jeho základem je paradoxně nenásilí; přitom se jedná o velmi účinné bojové techniky. Cílem jejich praktického užití však je pouze seznámení případného útočníka s cestou harmonie síly. Aikidoka se zmocní útočníkovy síly a využije jí k tomu, aby jej dostal pod kontrolu. To znamená, že mu vlastně ani nedovolí, aby si ublížil. Pro ilustraci: kdyby obranná technika spočívala v úhybu a nastavení nohy, aby útočník vlastní neuvážeností a nedbalostí upadl, aikido by tuto techniku doplnilo o zachycení útočníka a jeho bezpečné uložení na zem. Jednalo by se tedy o demonstraci síly, která nechce narušovat harmonii, ale chce k ní přivádět. Setba určuje plody. Tady se nabízí připomenout Castanedův pojem druhé pozornosti. Dalo by se říct, že druhá pozornost při cvičení Aikido směřuje k harmonii. Ostatně takový je i vnitřní záměr, který do celé věci vložil zakladatel. Harmonie je snem všech technik. Správný vztah zde proměňuje násilí v sílu.

Cvičení aikida je také magickým budováním pevného centra osobnosti. Kolem hara každého cvičence se neustále střetávají obránce s útočníkem, aby se v tomto centru jako alchymické peci konflikt přetavil ve “vztah vytvářející Cestu horské ozvěny”.

“Techniky Aiki jsou zákonem svatého meče,” napsal Uešiba. V nauce spojené s aikido se připomíná soulad s cestou bohů nebes a země, přítomnost esence, to znamená neustálé navazování kontaktu s tím, co nás nese, a jednání na základ toho. “Jen ten, kdo se cvičí vně i vevnitř, má naději na úspěch[1]” Člověk je vystaven násilí zvenčí i zevnitř, jednat má ale po svém.

Jaldabaóth
U mnoha gnostických škol se objevuje postava stvořitele tohoto světa, který se prohlásil za jediného boha a vězní ve svém světě lidi, kteří však stejně jako všechno ostatní ve vesmíru pocházejí z čistého světla. Jaldabaóth, náš démiurg se lví tváří, bývá ztotožňován se starozákonním Jahvem a planetou omezení, Saturnem. Starozákonní Jahve je čistým násilím. V traktátu “O podstatě archontů” Zóé, dcera Pistis Sofie (Moudrosti), “dýchla proti jeho tváři, ten dech se stal ohnivým andělem, jenž spoutal Jaldabaótha a hodil ho až do propasti v Tartaru. Když jeho syn Sabaóth uzřel sílu toho anděla, začal činit pokání… I nazvali jej Bůh sil, Sabaóth, neboť je nad silami chaosu. Sofia jej tak ustanovila[2].” Myslím, že to je výstižné symbolické znázornění toho, že svět (člověk) je ovládán násilím, dokud jej moudrost neosvobodí a nedá vzniknout síle. Také Nový zákon vůči Starému zákonu by mohl být takovým obrazem. Násilí a milosrdenství dávají zrod síle. Učený jezuita Nicolaus Caussinus k tomu v 17. století řekl:

“Bůh, předtím Bůh pomsty, který hromem a bleskem uváděl svět ve zmatek, došel na srdci panny či mnohem spíše v jejím klíně ke klidu a byl jat láskou. ”

Suteh
Všechno to se děje bez ustání a pořád. Stejně tak Atum věčně rozhoduje spor Hora se Sutehem a ti dva vedou věčný boj. Někteří egyptští panovníci v sobě spojovali světlou i temnou kvalitu nejvyššího boha a byli korunováni jak Horem, tak i Sutehem. Jako Suteh pak vystupovali vůči nepřátelům říše.

Setkávání protikladů vyznačila zvláštními znameními sama Příroda. Nesčetné dvojice ve vystlaných laboratořích spojují své nádoby a učí se zacházet s ohněm, aby dosáhly mnohdy jen tušeného elixíru.

Pro Evropu jsou zřejmě největší výzvou a hádankou ve vztahu k násilí Kristova slova v evangeliích. Co si s nimi ale dnes počít? Snad se shodneme na tom, že doslovné chápání té nauky je příliš hrubozrnné a hodilo se snad pro nadšení prvních století, která ještě žila v očekávání druhého příchodu Páně. Vezmeme-li v evangeliích obsažené obrazy a výroky jako vnitřní obraz, začnou dávat praktický smysl. “Milujte své nepřátele” (L 6, 27), je věta, kterou by zase dokázala velmi jasně vysvětlit buddhistická psychologie, ale ani pro evropské školy by to nebyl tvrdý oříšek. “Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou” (J 6, 29) je v psychologických souvislostech postup účinný stejně jako v pohádkách kousky všech nebojsů.

Z dosud uvedeného také vyplývá, že násilí není osamoceným jevem, který by bůhvíproč rušivě pronikal do jinak spořádaných vztahů. Je součástí dualistického rozporu mezi člověkem a světem, člověkem a Bohem, mužem a ženou, tmou a světlem atd. Tradiční řešení tohoto rozporu – jedno z nich jsme viděli v črtě z gnostického mýtu – bývá v části naší kulturní tradice násilné. Perský Ahura Mazda porazí Angro Mainjua, židovský Jahve rozdrtí své nepřátele, takže “pronárody propadnou úplné zkáze” (Iz 60,12), pak se ale objevuje Kristus a umírá na kříži mezi lotry, z nichž jeden zastupuje nebe a druhý peklo. (Kristovy bojovné výroky v evangeliích se obracejí k vnitřní realitě, což on sám dosvědčil svou smrtí.) Utrpení na kříži je obrazem člověka přibitého ke dvěma neslučitelným protikladům; takových situací člověk prožívá spoustu, nebo se spíše jedná o jedno stále znovu se objevující téma. Zde se nabízí jednak šance pro násilí, to jest rozhodnutí pro jednu variantu, a jednak pro správný vztah (harmonii, lásku), který ale vědomí překračuje a proto je děsí. Člověk k takovému řešení svolí jen tehdy, když jiné nevidí.

Není jistě náhodou, že nejdále svůj vývoj dovedla kultura postavená na očekávání nového života v každé situaci. Připomeňme si, že víra, o jaké mluví Kristus, je něčím jiným, než jak lze to slovo pociťovat v souvislostech určených nároky církve. “Budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‘Přejdi odtud tam’ a přejde; nic vám nebude nemožno. ” (Mt 17, 20) Možná je v tom i šance pro dnešek, vždyť podle mnoha ekologických a jiných teorií už tato civilizace neměla existovat.

Na původní novozákonní tradici navazuje i nová etika v duchu hlubinné psychologie, jak o ní pojednává Jungův žák Erich Neumann (Tiefenpsychologie und neue Ethik, Zürich 1949). Základem této etiky není “dobrota” individua, ale jeho duševní zdraví. Jedná se tedy o přijetí lidství se všemi i stínovými stránkami. Člověk je přirozeně tvor sociální, také přirozeně potřebuje osobní rozvoj, má nároky na rozvinutí duchovních ideálů, citového života i života v elementárním tělesném smyslu, který děsí připomínkou smrti. Předpokládá to vybojování bitev v nitru, visení na kříži nebo jako Odin na Yggdrasilu v době, kdy jsou obě strany stejně neústupné, silné a neproměněné. Jedná se o uvědomování si stínových složek osobnosti a budování vztahu k nim. Co člověk očistí ve svém nitru, s tím dokáže zacházet i ve vnějším světě. Z druhé strany to vyžaduje ústup z pozic krajního idealismu. Dokonalí lidé jsou jen v mýtech, reklamách a módních časopisech. “Teprve láska ke stínu a jeho přijetí je psychologicky základnou pro realizovatelný etický postoj také vůči Ty, které je vně nás[3].” Samozřejmě, že to předpokládá prozkoumání vnitřního světa lidské duše. V lidském nitru se vynořují autonomní postavy neúspěšných, poražených, slabých, žebráků, zločinců, vrahů, bláznů a nemocných. “Velká a strašlivá nauka o ‘to jsi ty’, která vede jako hlavní motiv celou hlubinnou psychologií, začíná u stínu bolestným a zprvu nanejvýš disonantním akordem[4].” Zacházet s těmito postavami násilně znamená rozpoutat ve svém nitru nesmiřitelný a neuhasitelný boj. Jak říkal Hérakleitos, svár je otcem všech věcí.

Je nezbytné pěstovat umění sváru.

1 Za laskavé svolení k použití citací z knihy Richarda Krejčího, O – Sensei Morihei Uešiba, která vyjde na podzim roku 1998 v nakl. Templ, děkuji jejímu autorovi.
2 Petr Pokorný, Píseň o perle, Vyšehrad 1986, str. 217.
3 Neumann, cit. d. str. 86
4 Neumann, cit. d. str. 68