Co nám chtějí napovídat o internetu

Jistě jste zaregistrovali novinové titulky uveřejněné od Mladé Fronty Dnes po Právo, které hlásaly v bulvárním duchu: Dětská pornografie na Internetu, Bomby na Internetu či Vyloupení banky pomocí Internetu. Výrok prezidenta Clintona ve smyslu, že každý americký žáček musí umět psát a také pracovat s Internetem předcházejícím novinářským trhákům konkurovat pochopitelně nemohl. Stejně tak se ani příliš často neobjevuje informace, že v zemích, kde vládnou totalitní režimy, je Internet dosud na indexu. Dubnová debata v přímém přenosu na Radiožurnálu pochopitelně v krátkém časovém úseku nemohla dospět k žádnému závěru, ale kriminalista Vladimír Smejkal, pro kterého je Internet (cituji): “vysoce kriminogenní prostředí“, dostal široký prostor k mlžení a ke strašení, ne nepodobnému socialistickému strašení o volném trhu, svobodě slova, rocku, drogách či … viz Bondyho text pro Plastic People Bojejí se. Co se to vlastně děje, že se z Internetu, který je ve své podstatě jen a jen komunikačním prostředkem nové generace, dělá v Čechách takřka veřejný nepřítel?

Jde o peníze

Jako vždy jde o peníze. V prvé řadě o peníze telekomunikačních společností, které paradoxně Internet z velké části zajišťují, ale znamená pro ně nutnost radikálních změn. Uvedu jeden případ: firma podnikající ve všech regionech ČR ušetřila přechodem na komunikaci svých poboček pomocí e-mailu náhradou za telefon a fax měsíčně čtvrt milionu korun. Při několika desítkách zaměstnanců je to úspora slušná, pochopitelně na úkor příjmu SPT Telecom. Při komunikaci se zahraničím je forma e-mailu ve srovnání s čímkoli jiným ještě výhodnější. Ale to jsem odbočil. Experti totiž tvrdí, že do deseti let všechny telekomunikační služby s Internetem splynou, takže telekomunikační monopolní giganti nejsou asi ti největší odpůrci Internetu.

V druhé řadě jde o peníze tisku, rozhlasu a televize, tedy prodejců a šiřitelů informací. Tady je v případě tisku nepřijatelné, že informace na Internetu může být uveřejněna ihned, navíc s možností interaktivní reakce příjemce informace, a především s vysokou mírou nezávislosti. Přenos rozhlasového či televizního vysílání prostřednictvím Internetu je ověřen, problémem je pochopitelně přenosová kapacita linek. Riziko hrozí především ze strany reklamního průmyslu, který může pomocí Internetu, na rozdíl od plošné reklamy v ostatních médiích, selektivně a cíleně reklamu distribuovat po celém světě s minimálními náklady. A z reklamy tisk, rozhlas i televize bohužel žije.

Na dalším místě jsou třeba peníze výrobců a distributorů software, kde mají velkovýrobci (jako je např. Microsoft) vybudován logistický řetězec šíření krabicového software, kde zákazník v podstatě kupuje zajíce v pytli a stejně jako spotřebitel čehokoli jiného je pod tlakem reklamního ataku (zlé jazyky tvrdí, že 80% nákladů na hit Windows 95 spolkla reklama). Internet snižuje distribuční náklady software a zvyšuje konkurenceschopnost malých producentů. Technologie takzvaného Net Computer (síťového počítače) navíc alespoň zčásti racionalizuje oblast osobních počítačů a zdá se být i základem integrace médií v domácnosti. To znamená propojení počítače, TV, rádia, hifi a video přehrávače, telefonu a faxu do jednoho zařízení s konektivitou na Internet. Na otázku, komu všemu to konkuruje, si jistě odpovíte sami.

S nástupem Internetu vznikají nové profese a řada stávajících profesí se může díky němu přesunout do domácnosti: administrativní práce se obejdou bez drahých kanceláří v centrech měst, bez stresující jízdy do zaměstnání, práce je snadno kontrolovatelná a můžeme ji časově přizpůsobit svým potřebám. Pracovat doma mohou i matky pečující o děti, tělesně postižení, lidé z regionů s vyšší nezaměstnaností bez nutnosti stěhování… Pozitiva mluví jasně, ale nejsou většinou prezentovány.

O penězích, o ohrožení zisků i změnách v profesní oblasti by se pochopitelně dalo pokračovat, ale nechci unavovat.

Aktivita a nezávislost

Od peněz jsem se dostal až k integraci mediálních zdrojů. Uživatel budoucího integrovaného zařízení a nyní každý k Internetu připojený štastlivec může interaktivně vybírat ze všech zdrojů na Internetu, není tedy jen pasívní konzument. Námitka, že vybírat můžeme i dnes z jiných médií neobstojí, neboť kapitálová provázanost například některých vlastníků rozhlasu a televize se objevila i u nás. Veřejně-právní státní média mají k objektivitě často daleko a s možností svobodné prezentace informací mají jen mizivou zkušenost. K tomu je nutné ještě předeslat, že Internet propojuje skutečně celý svět. Vzpomínáte jistě na expanzi satelitních televizních přijímačů, které jsou například v Íránu dodnes zakázané. Možnost přijímat na vládnoucím režimu nezávislé informace je tam prostě nepřijatelná. Samozřejmě při dnešních cenách za telefonní služby SPT Telecom je připojení na vytáčené lince pro jednotlivce finančně neúnosné (vzhledem k tomu, že Telecom vlastní stát, není divu), ale stejně jako jsou realitou rozvody kabelové televize, není problém vytvořit lokální rozvody pro soukromé zapojení počítačů, nehledě na to, že některé rozvody kabelové televize jsou již nyní možná použitelné. Ale zpět od techniky k aktivitě a nezávislosti.

Možnost aktivně přijímat i šířit informace na Internetu je pochopitelně dvojsečná: názory extrémistů se šíří stejně rychle jako strohá objektivní informace. Pokud ale přijmeme argument, že takové extrémní názory by se v jiném médiu nemohly objevit, přijímáme existenci cenzury a přijímáme princip vlastní nesvéprávnosti rozlišit reálné od extrémního. Publikace na Internetu je snadná, existuje řada serverů poskytujících místo pro vaše WWW stránky i zdarma. Nejsou zde žádní odpovědní redaktoři či šéfredaktoři, žádná oficiální či skrytá cenzura. Nutná je ale vždy odpovědnost.

Pokud byl Internet akademickou záležitostí, jeho nezávislost byla brána v podstatě jako součást akademických svobod. Ať si ti studentíci a inteligenti na Internetu říkají, co chtějí! V okamžiku masového rozšíření se začal Internet kriminalizovat a bulvár propírá, co se dá.

Některé mýty a pověry o Internetu

Strašák pornografie, nejlépe pro pedofily, je v Čechách plných trafik přetékajících titulními stranami s pumlíčema všech velikostí, v Čechách s E55 a výnosným exportem prostitutek, v Čechách se zprivatizovanými státními podniky tisknoucími či filmujícími jakýkoli brak, docela směšný a pokrytecký. Místo aby se vedla diskuse o tom, proč vlastně je pornografie a sex vůbec tak výnosný artikl, označíme jedno médium za nebezpečnější než druhé. Vynikající dedukce kriminalisty!

Strašák terorismu a kriminality je další oblíbený trumf: na Internetu můžete snadno a rychle najít návody na výrobu bomb všeho druhu. Staré české přísloví říká: kdo hledá, najde (nebo je to z Bible?). I já umím namíchat Molotovův koktajl a jsem tedy potencionální terorista. I já jsem věděl, jak dostat nesprávná data do jednoho bankovního systému a jsem tedy potencionální bankovní počítačový lupič. Znám letitý vtip o chyceném majiteli destilačního přístroje, kterému dali za držení přístroje tisícikorunovou pokutu, i když říkal, že nepálí: místo tisíce zaplatil dva se slovy, že druhý tisíc je za znásilnění. Na dotaz, zda někoho znásilnil, odpověděl, že ne, ale přístroj má! Nedávný hackerský úspěch zneužívající Microsoft Internet Explorer a technologii ActiveX k ilegálnímu převodu peněz v jednom bankovním systému byl prezentován jako důkaz kriminálních vlastností Internetu. Nikde nebylo ani zmínky o tom, že Microsoft lhal a nabízel šmejd, který neměl slibovanou bezpečnost. Pokud si přečtete licenční podmínky užívání software Microsoftu a dalších softwareových firem, kde souhlasíte s tím, že producent software neručí za důsledky jeho používání, je v podstatě vše jasné: kupujete již zmíněného zajíce v pytli, který je zároveň i šídlem.

Strašák bezpečnosti dat je jedním z mála, který stojí za zamyšlení, ale pokud chceme zasílat pomocí Internetu bezpečně citlivá data, musíme použít co nejvíce nástrojů na jejich ochranu. Jen hlupák posílá zneužitelná data obyčejným e-mailem, který je skutečně bez ochrany. Vše podle kritiků ale souvisí s tím, že Internet jako takový není právnickou osobou a tedy de jure neexistuje. Podle mého názoru: připojíte-li se k Internetu, činíte tak na vlastní zodpovědnost, a musíte přijmout v podstatě nepsaná pravidla hry. Samozřejmě porušování těchto pravidel hackery (a někdy i správci jednotlivých připojených počítačových systémů) je věc nepříjemná, ale jsme především sami svéprávní a měli bychom vědět, proč se k Internetu připojujeme. V našem státě, kde protiprávní úniky databází s údaji občanů byly nedávno dílem samotného Ministerstva vnitra, které se má na dodržování práv občanů podílet, mně ale “Internetová“ paranoia jeho zaměstnanců připadá přinejmenším úsměvná.

Dalším strašákem je nekontrolovatelná zábava. Slouží především k tomu, aby odradil firmy a podnikatele od připojení k Internetu: zaměstnanci si budou prohlížet hambaté obrázky, přehrávat hudbu, číst e-ziny, konferovat o Aktech-X, prostě brouzdat po Síti, jak to prezentují většinou bulvární deníky, rodinné týdeníky i některé specializované časopisy. To, že účetní má v tašce štrikování, a jakmile zapadnou za šéfem dveře, plete svetr, případně nedisciplinovaný pracovník má v šuplíku Playboye nebo na PC hraje většinu dne Doom II, je vedle brouzdání po Internetu podle kritizujících publicistů zanedbatelné. O produktivitě práce v souvislosti s počítači se už příliš nemluví, laici a příliš často i novináři mají dojem, že samotné vlastnictví PC s ukradeným textovým editorem a několika hrami vyvolá technologický skok jakékoli činnosti.

Ještě jeden mýtus se objevuje: možnost porušování autorských práv. Oficiální statistiky uvádějí, že v českých zemích je 85% software užíváno ilegálně. V této oblasti Internet situaci určitě nezhorší. Pokud je Internet používán k bezúplatnému zveřejnění a předávání informací, vlastník autorských práv nebude nejspíše finančně poškozen. Pokud připustíme, že některý text bude použit a zveřejněn dále i úplatně bez jeho svolení, musíme samozřejmě přiznat, že elektronická forma textu je zneužitelná snáze než vytištěná, ale jádrem problému není opět Internet jako médium, ale ten, který informaci “krade“! Paradoxní je v tomto kontextu poplatek, který platí čeští prodejci kopírovacích strojů Ochranné organizaci autorské na základě úvahy, že kopírky mohou sloužit a skutečně slouží k porušování autorských práv. Citovaný vtip tak přestává být vtipem, ale malou českou skutečností. Samozřejmě po Síti se mohou šířit i obrázky, audio i videoklipy, ale znovu opakuji: porušovatelem autorských práv je vždy člověk, ne médium. To bychom museli vybírat poplatky a označit za “kriminogenní“ i zapisovací mechaniky CD-R, kde se dá kopie cédéčka “vypálit“ za půlhodiny při ceně média menší než dvě stovky. Jen pro zajímavost: nejlevnější jsou k mání za zhruba 12000 Kč. A většinou slouží k ilegálnímu kopírování u soukromníků i firem. Obecně se říká o cenách, že mají být přiměřené. Otázka zní, co je přiměřená cena autorských práv? Přiměřenost ceny je úměrná k procentu krádeží. Pokud bude software, audio či videoklip dostupný, raději si ho koupíme. Pokud bude nad naše možnosti, pak se vesele kopíruje a tedy krade. Bohužel náklady na legální distribuci spolknou nemalou část ceny, a tak zde může Internet působit vlastně pozitivně snížením nákladů a tedy i cen i z něho vyplývajícího snížení nelegálního kopírování!

Při porušování autorských práv je nutné se zmínit o právním vědomí v této oblasti. Nabízím malou osobní zkušenost: můj patnáctiletý syn končí základní školu, která disponuje zhruba desítkou PC, které nejsou při výuce příliš využívány. Jejich nákup je, jak je u nás v kraji zvykem, zcela bezkoncepční a závisí na uvolněných penězích od školského úřadu, který dá všem, ale nikomu dostatek. Takže PC jsou od XT po Pentium, bez LAN, až na jednu výjimku bez CD-ROM či multimediálních doplňků. Hardwareovou bídu trumfuje bída softwareová: protože externí pedagog vede například počítačový kroužek stylem “Přinesl jsem vám k vyzkoušení prima hru“ jsou disky všech PC beznadějně zaplácány kradenými hrami a s nimi se “veze“ i ostatní software. Přestože existují dary či prodej za symbolické ceny produktů velkých počítačových firem školství, míjejí se na řadě škol zcela cílem. Efekt takovéto naší školy je jediný: žádný ze žáků nemá žádné povědomí o autorských právech, natož o trestnosti nelegálního šíření a užívání software. Přísloví praví: Co se v mládí naučíš…, ale tato jízlivost na tomto místě nic neřeší. Názor dalších pedagogů je pak rovněž alarmující: pokud to nepoužíváme k ziskovým aktivitám, vlastně o nic nejde. Pokud děti škola nevybaví základními zásadami práce s počítači, ke kterým podle mne patří například systémový přístup, racionalizace, ale i respektování autorských práv, jak chceme dosáhnout obecné vzdělanosti, ke které počítačová gramotnost již řadu let ve vyspělých státech patří? Ale to už jsem se opět odchýlil od tématu.

Několik vět závěrem

Přístup k Internetu na vysokých školách je poměrně snadný a pro studenty je prakticky zdarma, konektivita vysokých škol je pak převážně na vysoké úrovni. Ostatní musí poměrně dost platit i za mizerné spojení s nízkou přenosovou rychlostí. Nenechte se však odradit. Internet z vás neudělá pedofily, kriminálníky ani teroristy, jen vám umožní přijímat a vydávat informace všeho druhu v rozsahu, jaký jiné médium neumožňuje. Moderní společnost je postavena na zpracování informací. Kdo se tedy od přístupu k informacím nechá zastrašit, ztrácí svoji identitu. “Žádný člověk není ostrov sám o sobě, každý je součást nějaké pevniny…“. S Internetem k tomu máte jedinečnou příležitost.