last.fm





VLTAVA – Marx, Engels, Beatles

Bonton 1998
ta-ta-mi | ta-ta-mi hudba  |   |  25-03-98

3969391[2]

Vltava je kapela, která se vymykala zaběhanému pojetí undergroundu v dobách, o kterých zpívají v titulní písni svého nového alba (mimochodem dost pěknej nářez – na Vltavu skoro nečekaně) a vymyká se i dnes. Je svoje, ať se vám to líbí nebo ne. Buď totiž na HRU Vltavy přistoupíte, nebo ne. Jinými slovy říkám taky, že Robert Nebřenský nenabízí ani po více než deseti letech nic moc odlišného (sám od sebe), a tím pádem stále dost odlišného (od všeho kolem sebe).
Kdo si zamiloval Vltavu pro “dětinsky” zběsilé texty podpořené typicky “něžným” soundem, přijde si na své zejména v kouscích Malá mrtvá víla, Zajíc a koza, Blanokřídlý výtah nebo Holčičina hnízda. I dříve Vltava vyplňovala prostor mezi podobnými písněmi těmi “půjčenými” – třeba pověstný Major Zeman – a pak těmi “ostatními”, kde její členové dokazují jak svou instrumentální výši, tak i fakt, že by vlastně mohlo jít i o “seriózní” muziku. Z téchto kategorií stojí za pozornost předělávka Okudžavovy balady Smutný příběh Váni (známý i z repertoáru Hany Hegerové), Mayn Rue Plats (zpívaný v jidiš) a pak vlastní Loučí se a končí a Všechno prohrát, jít a pohoda. Jelikož však dvakrát nevstoupíš do téže řeky (ani do Vltavy), musím konstatovat, že občas to taky už není ta vášeň jako dřív a budu-li si chtít poslechnout třeba Ona má oči těžké – písničku, která mě kdysi definitivně přesvědčila, že Vltava není jen tak lecjaká infantilní taškařice – vyhrabu starou ojetou a nepopsanou kazetu Sony s živou nahrávkou z roku 1987 nebo 88. Ona má oči těžké (na CD předělaná – ke své škodě – a natažená ze tří a půl na šest minut, díky čemuž a díky neodbytné saxové figuře přišla o celou atmosféru, hloubku a napětí) je totiž jednou z nejsilnějších, nejtemnějších a nejemotivnějších písní českého bigbítu, kvůli které před Vltavou navždy hluboce smekám.

Srovnej si: snad jen Buty(?)

★★★★☆☆

rixard

Komentáře nejsou povoleny.