TINDERSTICKS – Curtains

I na třetím albu zůstávají Tindersticks sami sebou. Bez velkých fanfár a masmediálních akcí vydávají nikoli třetí díl osvědčeného trháku (stejné osoby a obsazení, nové zápletky), ale prostě třetí, pěkně od píky se odvíjející nový příběh. V říši za Záclonou se prostírá širý a nádherný kraj hudebního světa s pádícími obrazy ve vaší hlavě. Zatímco záclona se zvolna pohupuje ve vánku, zjitřená mysl se hrne po svých vlastních stezkách.

Tindresticks se naprosto vymykají zaběhaným zvyklostem mých oblíbených kapel. Každý z nich kromě té nejoblíbenější (v mých očích nejlepší) desky vyprodukoval i další, které mám sice taky rád, ale které si pouštím hlavně proto, abych se na tu jednu víc natěšil. Tindersticks dokázali zcela zmást mé přirozené instikty –– ani po třetí řadovce stále nejsem schopen rozhodnutí a připadám si jako Werichův osel mezi dvěma (zde už třema) otýpkami sena.

Síla hudby spíš tiché a neagresívní, kterou Stuart Staples umocňuje ledabyle “huhňaným” zpěvem, je chvílemi schopna zatlouct vás do země –– alespoň tělo –– a nestřeženou duši, v nestřežené chvíli, právě o jeden oka mžik dříve než si to uvědomíte, odnést s sebou do vlastního světa tuze hluboko ve vaší hlavě tak rychle až dostáváte závrať. Už v článku o Tindersticks v 96dvojce jsem si závěrem kladl otázku: zda-li si, až jednou vyjde, koupit i třetí řadové album? Budou-li vůbec Tindersticks po třetí schopni překonat sama sebe? Ano! Už tehdy bylo řečeno, že Tindersticks mají dokonalý cit pro hranici, kam až zajít (a nepřekročit) ve svých velebných aranžích. Ani třetí album v žádném ohledu a momentu nekoketuje s jakoukoli devalvací jejich předsevzetí, s nasládlou a lacinou líbivostí. Opět to chce svůj čas na pro poslech. Teprve pak vám Tindersticks dovolí nahlédnout za všechny Záclony své Hudby.

Srovnej si: John Cale, Nick Cave, Velvet Underground