TANEC V TEMNOTÁCH

Na tenhle film nechoďte, pokud se příliš sžíváte s hlavním hrdinou (hrdinkou) filmů. Kromě filmu Matrix (což byla jiná odrůda napětí, vyrůstající z akčnosti) jsem dostával křeče do nohou právě na Dance in The Dark a na filmu Prolomit vlny, oba snímky režiséra Larse von Triera. Myslím, že na téhle „živé“ emocionalitě, na tomhle přímém „strádání“, vycházejícím z identifikací s postavou, která spěje k totální destrukci, staví Trier filozofii svých projektů.

Nejsem filmolog, takže budu spíš mluvit o tom, co mě osobně na tom celém projektu zajímá (kromě toho, že mi dělá dobře, když vím, že Björk tam hraje Češku – emigrantku – a nestydím se za to vlastenectví). Tím, co mě zajímá a k čemu taky můžu něco trochu fundovaného říct, je hudba a způsob jejího zpracování v rámci filmu.

V recenzi na samotné CD jsem psal, co si myslím o hudbě, kterou Björk vytváří. Myslím si, že to není něco, co má jen lokální či časově omezený význam. Tady nejde o „hity“, ale o nasměrování nové polohy celého stylu hudby, a to nejen v populární hudbě, protože hudba Björk se prolíná i s hudbou tzv. vážnou a nastavuje jí zrcadlo. Aniž by asi chtěla, navázala na vážnou soudobou hudbu a podnikla cestu úplně jiným směrem. Samozřejmě, že hodně jí pomohla samplovací a počítačová technika (ale tu má přeci k dispozici i třeba Madonna). Prostě použila nové prostředky pro „staré, osvědčené“ formy. Jak prosté a geniální.

To, co se tančí, není nikterak oslňující (vůbec celý film – kamera apod.) nic moc – zdánlivě! Příběh z toho nápadně leze a emocionalita filmu je postavená na něm. Tanec i hudba jsou „jen“ podpůrnými složkami. Jakoby i kamera byla jaksi „mimoděk“ (ruční „amatérské“ snímání se střídá s digitálními kamerami). Přesto, že Björk nevytváří na scéně oslnivé pohybové kreace, člověk všechny detaily doslova hltá a zároveň vnímá tyto předěly jako součást celku, který se tímto nerozděluje, ale naopak sjednocuje. Postavy, herecky ztvárněné profesionály (Catherine Deneuve), Björk ani trochu nezastiňují. Naopak, působí mezi nimi přirozeně a roli ztvární tak, že jí věřím každé miniaturní gesto.

Je Dance in the Dark muzikál? Toť otázka. (Je Björk popík?)

Nejslavnější muzikály z per Leonarda Bernsteina nebo Andrew Lloyd Webbera v nás zanechávají poněkud jiné pocity. Jsou spojeny spíše s divadelním prostředím a zfilmování (např. West Side Story) proběhlo až v druhém plánu. Vzpomeňme si ale na tzv. hudebně – taneční filmy jako Flashdance, Chorus Line, Formanovy Vlasy nebo skvělý All That Jazz! Myslím, že z tradic těchto filmů vychází i Tanec v temnotách, i když v dobách Matrix už možná nikdo takový snímek neočekával (aspoň ne jeho úspěšnost).

Celý film má zajímavý dramatický průběh. Zatímco v prvních dvou třetinách filmu se „neděje“ skoro nic a tahle část by se dala označit jako introdukce na 70 taktů (v nichž emigrantka Selma pracuje v továrně, postupně přestává vidět a šetří svému synovi na operaci, která má tuto dědičnou oční vadu eliminovat), v dalších 25taktech se nejen „všechno stane“ (co, to nebudu prozrazovat), ale konečně divák přijde na to, že jde o jakýsi muzikál (začne se tančit a zpívat). Posledních pět taktů – to je: „horečka stoupá a nikdy stoupat nepřestane“. Neboli: totální emocionální tlak a vrchol. Hudebně je tím vrcholem nakonec ticho (v té chvíli si ale myslíte, že je po vás). Co dodat? Skvělý film, ale podruhé bych na něj nešel.