SWEET 75

Sweet 75 je nadmíru zajímavý hybrid –– název je spojením básně Theodora Roethkea a honoráře za ni, post–nirvanovského Krise Novoselica a pouliční venezuelské zpěvačky Yvy Las Vegas. Jestli je to skutečně takové, jaké by to podle popisu předešlých řádků mohlo být? Nikoli, v mnoha směrech je to ještě horší/lepší. Rozhodně to předčí vaše očekávání, pokud od Sweet 75 nečekáte úplnou nirvánu.

Debutové album nabízí poměrně vyváženou a zvláštní hudební směsici, rovnoměrně rozporcovanou mezi trochu recesní rock, latincký folk a bluesově znějící kousky, které ještě víc umocňuje silný hlas Las Vegas, výtrénovaný ze seattleských nároží. Oba protagonisté se shodují, že v mnoha zemích mají Sweet 75 rádi jen proto, že je to jakési pokračování Nirvany. Mnoho jich však také přechází na novou víru, pochvaluje si Novoselic: “Lidi kteří poprvé přišli k naše vystoupení byli většinou fanoušci Nirvany. Už dlouho jsem nehrál pro publikum, které nezná každé slovo písně. Hraní pro lidi, kteří opravdu neví co očekávat – a vidět je odcházet příjemně překvapený – je nádherný.”

Sweet 75 porušují zaběhané konvence rockové kapely. Navíc na americké poměry zcela odlišným způsobem, snad proto, že ani jeden z nich není Američan. Kapela má osobitý zvuk a vlastní styl. Zjevně se netrápí vlastním image. Podstatné je to, že jakmile je jednou uslyšíte, rozhodně je už s nikým jiným nezaměníte. – Nejpodobnější zvuk a styl snad produkovalo kdysi naše Sluníčko (týká se čistěji rockových věcí), ještě za éry Lenky “Luciové–Pusové”. – Bezpečně rozpoznatelý vyřvaný hlas Yvy prostupuje všemi odlišnými stylu s drzou (pouliční) jistotou a nenechá nikoho na pochybách, že se i tahle dáma v mládí učila u Janis Joplin. Hudba málokdy přechází do nirvánovsky vypjatých a dramatických nálad, spíš máte pocit,že jde o pěknou taškařici. Někdy víc, někdy míň. Pravdou však je, že dnes už nikdo neposoudí, jak by se Sweet 75 vedlo, kdyby Kris nestával na jedněch prknech s Cobainem.

Srovnej si: Sluníčko, Ween