last.fm



SCOTT WEILAND – 12 Bar Blues

Atlantic/Warner 1998
ta-ta-mi | ta-ta-mi hudba  |   |  28-09-98

album-Scott-Weiland-12-Bar-Blues[1]
Skupina Stone Temple Pilots prožívala nedávno jedno ze svých nejlepších období a zvolna mířila do kultovních vod, k čemuž mimo jiné pomáhá i fakt, že ji mnozí milují a mnozí zatracují. Nezdá se pak nijak velkým překvapením, že si solový zpěvák kapely začíná hrát na vlastním písečku. Výsledkem je téměř 60 minutový a téměř důsledně autorský debut, na němž si Scott Weiland nejen zazpíval, ale i v různé míře (v různých skladbách) zahrál na piáno, kytaru, perkuse, vibrafon, syntezátory a někdy i na bubny. Jak neprožívám Piloty, tak se Weilandova sólovka nějak vymyká jejich běžným postupům a leckoho může přivést na myšlenku, zda neměli Piloti Weilandovým nápadům věnovat už dříve více prostoru. Samozřejmě, že se na albu najdou i slabší místa a pak i skladby, které jako by unikly ostřížímu sebekritickému zraku. Třeba typická stadiónovka Where’s The Man by sice mohla nadchnout příznivce Guns’n’Roses, ale já stejně věřím, že původně měla znít jinak (třeba jako předchozí About Nothing nebo následující Divider…) Weiland se poměrně jistě pohybuje na hranicích různých stylů a budu-li k celku hledat nejvhodnější přirovnání, vypadne mi z toho nakonec – už slyším pochopitelné výhrady – Beck. Vážně! Dokonce i nálepkou na obalu avizované skladby Barbarella a Lady Your Roof Brings Me Down, nejsou jen obvykle nejsnáze zkonzumovatelné kusy. Zvláště to platí pro druhou jmenovanou, mírně Waitsem šmrcnutou, v níž si na akordeon zahrála i Sheryl Crow. Zkrátka a dobře, na debut, na pilotího sólistu, a přes pár drobných úletů – tohle jo. Dost dobrý.

Srovnej si: Beck, Tom Waits

★★★☆☆☆

rixard
 

Komentáře nejsou povoleny.