RECOIL – Unsound Methods

Muzika až neuvěřitelné emocionální síly, house používající jako další z nástrojů pro dokreslení výrazu a nálady lidského hlasu. Alan Wilder si ve své “mrazivé” hudbě dovoluje prolnout a smíchat opravdu cokoli, jeho “drzost” nezná mezí a “neštítí” se vůbec ničeho. A právě proto je tahle muzika stále ještě objevná a jaksi vnitřně se brání upadnout do zavedených klišé a mustrů house scény. Sám Wilder charakterizuje své snažení: “Všechno, co dělám, má takový temný nádech,” to je svatá pravda, “musí to mít opravdovou hudební podstatu a atmosféru,” což setsakra opravdu má, “musí mi z toho běhat mráz po zádech, jinak mě to nezajímá.” A že běhal a bude i vám, si buďte jisti stejně jako tím, že vás Recoil přibijí k zemi či zapasují do křesla silou několika “G”. Albem se prolínají tři různé ženské hlasy, které tuhle hudbu posouvají až do sfér mezihvězdných prostorů. Patří Syobhan Lynch, jasně rozpoznatelné v mysteriozním až zemitě uklidňujícím zpěvu (např. singlovka Drifting). Nervní recitativy obstarává newyorská básnířka Maggie Estep a hluboké, klenuté polohy pak černošská bluesová zpěvačka Hildia Campbell. (Zjednodušeně se dá říct, že kdo si co otextoval, to si taky odzpíval.) Mezi ženskými vokály se pak rozhodně neztrácí jediný muž Douglas McCarthy, nejvýraznější asi v dokonalém otvíráku Incubus, který tak jako tak patří k nejlepším momentům alba. Výběr nejlepší skladby z tohoto alba by asi byl u každého zcela jiný, což jen dokládá jeho vyváženost. Alan Wilder dokázal, že vedle Recoil bude “epizodě” s Depeche Mode jednou přisouzena jen vedlejší úloha.

Srovnej si: Golden Palominos, Jah Wobble, Hoover