PAULO COELHO – U řeky Piedra jsem usedla a plakala
Coelho se na vlnách svého příběhu, zdánlivě pojednávajícím o konverzi k duchovnímu životu a znovunabyté víře v lásku, pouští na mnohem tenčí a nebezpečnější led našich tajných myšlenek, neuskutečněných snů a plánů. Už starým mudrcům bylo zřejmé, že člověk toho ke skutečnému štěstí potřebuje hodně málo, zde Coelho neobjevuje žádnou novou pravdu. Jeho inovace přichází až ve chvíli, kdy si hlavní představitelka knihy uvědomí, že nejobtížnějším úsekem na cestě k lidskému štěstí je najít vůbec odvahu být šťastným. Podobné knihy tiše nazývám termínem „duševní ekologie“. Aspoň na chvíli člověka nutí zbavit se nánosu stresu, stereotypů, vylhaných citů, úzkostně sevřeného žaludku a nesmyslných slibů sobě samým. Coelhova útlá knížka je svým způsobem až naivní. Krásně naivní. A Coelho musel nalézt nejprve odvahu ji napsat a nechat vydat. Živě si dokáži představit kyselé a pohrdavé úsměvy intelektuálů na straně jedné či manažerů (rozuměj pragmatických, stále efektivních, zaměstnaných a výkonných) na straně druhé hned po přečtení několika prvních stran. Onu perlu, ukrytou v této knize jak v lastuře, je však možné odhalit až mnohem později, pár stran před koncem. Nelze ji ukázat dopředu, nelze ji popsat, ba co víc – ani po jejím nalezení ji nelze prodat či jinak zpeněžit. Posuďte sami, je-li pro vás efektivní této knize věnovat svůj drahý čas. Pokud dospějete k názoru, že nikoli, věřte, že nastal ten pravý a možná poslední možný okamžik pro duševní ekologii. Tuto knihu potřebujete jako sůl.
