JASNÁ PÁKA, Brno, Semilasso 2.12.2009

Čas od času dostanu chuť vyčistit hlavu a zajdu na nějakou „starobu“ ať už z naší hroudy nebo na nějakou přespolní. Většinou se bavím sledováním toho jak jim to stářím zraje jak nejlepší whisky (Joe Cocker) a nebo naopak sračkovatí do podoby komické sebeparodie (Rolling Stones).
Úplnou náhodou jsem zaregistroval v programu Semilassa anoncovaný koncert Jasné Páky a tak jsem šel. Cestou jsem si v hlavě přehrával věci z mojí někde dávno ztracený kazety kde z jedné strany drásala Jasná Páka a z druhé hladila Hudba Praha. Kvalita nahrávky to byla hrozná, ale i tak jsem její stav často a rád zhoršoval neustálým hoblováním v nějakým maďarským karuselu. Živě jsem Jasnou Páku neviděl, to až její mladší inkarnaci Hudbu Praha, takže na konfrontaci toho prastarého pásku se současností, ať už bude jakákoliv, jsem se vyloženě těšil.
Pro mladší čtenáře by se možná slušelo malé éntre, už je to přece jen skoro třicet let nazpátek. Vpravdě, celá ta sranda trvala jen 3 roky (1981 – 1983) i když někteří členové kapely se oťukávali už dříve. Na tom úplným začátku stál mladší z kytarových bratrů Zatloukalových Bohuš s bubenickým kumpánem Davidem Kollerem, oběma tak 18 – postupně nabalili kotlíkářského barda Michala Ambrože, výtvarníka, excentrického písničkáře a šoumena Dádu Albrechta a ve finále skoro o generaci staršího pivaře Jana Ivana Wunsche. Ten ač se profiloval jako baskytarista tak celou éru Jasný Páky odehrál na vypůjčený aparát i basu, neb vlastní ani neměl
To byl guláš, ale pořádně vostrej! Pub – punkový vypalovačky nezvykle střídaly písničky postavený na rythm & bluesových figurách mezi kterýma se proplejtaly flákoty těžkotonážního reaggae. Když k tomu přičtete maniakální hlasový i pohybový projev Dády Albrechta (Koller: „je to nejlepší rozjížděč jakýho jsem kdy poznal“…) v kontrastu se zasmušilým projevem Michala Ambrože a prvními Kollerovými pěveckými pokusy, ale už s tou později obvyklou hlasovou manýrou (Majolenka) – dostanete zhruba odpověď na otázku, proč to bylo sakra tak dobrý.A aby toho nebylo náhodou pořád málo, angažovali po vzoru amerických B 52´s dvě uječený doprovodný vokalistky, který tuhle šílenost posouvaly ještě dál do neznáma.
Za zmínku taky stojí na rock´n´roll nezvykle kvalitní texty. Ty Ambrožovy by se pořád dály hrát s úspěchem někde u táboráku a Albrechtovy excentrické dada úlety ( Ryba Badys, Paralet…) zas pořádně motaly šiškou komoušským vykladačům estetiky, protože si nějak neuměli vyložit co znamenají. Pak, ale přišlo „Pal vodsuď“…hajzle, – tomu naopak porozuměli až moc a tak brzy skončili na nechvalně známém Trojanovu seznamu zakázaných kapel. A konec, zvonec.
Zatloukal s Kollerem šli do komerce k Pospíšilovi, depresí křižovaný akademický malíř Albrecht na hudbu rezignoval úplně a podobně jako Captain Beefheart se nadále věnuje jen výtvarnému umění, a Ambrož s Wunchem rozjíždějí Hudbu Praha, ale to už je jiná kapitola…
Sál Semilassa docela nacpaný, věkové rozpětí nesmírný 10 – 60 (fakt!) Tohle se stává když se očekává něco obzvlášť tučnýho a les mikrofonů říkal něco hustě obsazený první linii. S malým zpožděním se kapela přišourala ke svým nástrojům, přiřítil se zpěvák a pak to začalo. Ovšem tím zpěvákem byl PhDr. Petr Váša! Věděl jsem, že se už před několika lety vyskytoval jako host na koncertech Hudby Praha a figuroval i u obnovené sestavy Jasný Páky, leč dokud jsem to neviděl na vlastní oči nevěděl jsem co si o tom mám myslet. Od dob Z kopce a Ošklidu už taky uteklo hodně vody a Vášovy básnické fyzicky vokální opusy mně tak úplně neberou. Jenže sem se přiřítil Váša rocker a šoumen jako za starých časů a strhl na sebe prakticky veškerou pozornost během pár vteřin. Nevím jestli se to dá srovnávat s legendárními výstupy Dády Albrechta, ale rozhodně to neflákal. Ze staré sestavy nechyběl Michal Ambrož, Vláďa Zatloukal a samozřejmě David Koller. Stará garda zafungovala se stoickým nadhledem – Michal na kraji pódia šmrdlal svoje beglajty a moc neožil ani při zpěvu svých písní, přednesené už značně opotřebovaným hlasem. Koller se věnoval výhradně svým bubnům a kromě zpěvu do svých dvou válů (samozřejmě, Majolenka nemohla chybět) ani nemukl. Jako bubeník ovšem předvedl excelentní výkon, což vyniklo zvláště u pomalejších tvrdých reggae kousků.
Naproti tomu zbytek sestavy si to náležitě užíval. Vynikající basák Marta Minárik, spolu s Kollerem osvědčená rytmická mašina z dob Lucie i Kollerbandu, pořádně oživil rytmickou lajnu prstovou technikou aniž by to bylo na úkor syrovosti, ba naopak. Některý punkárny mi přišly tvrdší a rychlejší než starý verze a když se hrálo rythm & blues tak zařezávalo jak na cirkulárce a dodávalo se pořádně hustý. K tomu mocně přispěl i další „skoronavšechnohráč“ Radovan Jelínek (Nšo-Či, Divoké Srdce), ten kromě zdvojujícího beglajtu kytary občas přihodil šlehu na elektrický housle nebo nějakou tu klávesovou vyhrávku. Samozřejmě nechyběly babské ječivky, tady dvougeneračně v podání Petry Studené, která figurovala už v sestavě Hudby Praha a svoje hlasové kvality dost výrazně předvádí i v Big Fun Blues Bandu. Za mladou krev nastoupila Ambrožova dcera Magda, která paralelně funguje i v současném pop – elektronic triu LUS3. Je potřeba říct, že na postu vokalistek původní Jasné Páky se nepožadovaly bůhvíjaký výkony a to, že pořádně neladily ani se zpěváky ani mezi sebou tehdy patřilo k věci – prostě známka punku.
Současný ječivky předváděly podstatně profesionálnější výkon aniž by to bylo nějak zvlášť na úkor živelnosti a Vášovi často asistovaly v jeho pódiových blbinkách.
Za půl druhý hodiny tam dali všechno – Cizej chlap, Výlet, Paralet, Ryba Badys, Majolenka, Špinavý záda, Pal vodsuď, To tak… Plus tři nový věci z aktuálního singlu s originálním názvem „Jasná Páka“ – textově lepí nejlepší chvilky původního období a jasně, že je to zase reggae. Nášup přinesl ještě tři kousky a zahrnoval i opáčko novinky.
Nevím jak kdo, ale já se královsky bavil.To je jasná páka,vole!