JAN KŘESADLO – Mrchopěvci/GraveLarks

Naprosto neuvěřitelná prvotina českého spisovatele (vlastním jménem Václav Pinkava) žijícího v Anglii byla poprvé vydána v roce 1984 (pochopitelně, že ne u nás) a její autor (tenkrát osmapadesátiletý) stihl za následujících jedenáct let, jež mu zbývaly, napsat dalších čtrnáct (!) beletristických knížek. Mrchopěvci jsou však výjimeční, i když to se svým způsobem dá říct o všech dílech mimořádného autora. Maťova edice Česká radost skutečně radost dělá, i když kdo ví, zda zrovna v tomto případě bude údajný pouhý tisíc výtisků stačit. Vydání je originální i tím, že obsahuje poprvé anglický překlad románu a také ilustrace od autora nadmíru povolaného – Jana Jaroslava Pinkavy, spisovatelova syna, mimo jiné držitele Oscara za animovaný film Geriho hra. A mně navíc Maťa udělal radost tím, že v knížce nejsou chyby! Atmosféra příběhu je dána jeho dobou: Rokem osmačtyřicátým začíná a s hrdinou se loučíme někdy po smrti velkého voždě. A mezitím se dějí věci. Už to povolání hlavní postavy – pohřební zpěvák! Ale to nic není, horší věci přijdou – a mne napadá, jakýpak to musel být šok pro poctivého exulantního čtenáře, jenž si knížku od tehdá neznámého Křesadla u Škvoreckých objednal. Jak asi paní exulantové rudla líčka poté, co byl Zderad poprvé svým obludou v hrobce zneužit, co asi se dělo ve vlasteneckých rodinách za velkou louží (mnoho-li jich si knihu přečetlo?), když Zderad za prostitucí získané peníze rodinu na zimu oblékal, když jeho žena naopak Zderada hostila za peníze od funkcionáře Burdy, s nímž se pelešila (no, jestli se v tom neorientujete, ještě pořád to nic není!), a jakpak se asi americkým sokolským jednotám líbil happyend spočívající v barvitě popsaném uškrcení hlavní zrůdy příběhu? Soudě podle druhu humoru, jenž je Křesadlovi vlastní, právě tato stránka čtenářského zájmu mu jistě lahodila, zvláště když literární exil byl prý v počátcích zmaten, komu vlastně pseudonym patří – mnozí prý na samotného Škvoreckého sázeli. Copak takhle má vypadat řádný sentimentální exulantský román? A jsme u toho: Přes nadmíru pozornou přesnost, věnovanou reáliím poúnorového Československa, přes prokázaný cit pro vykreslení skutečných lidí a ne figurek, přes opravdovou hrůzu z bolševických kriminálů, prociťovanou postavami příběhu i přes závěrečnou „šťastnou emigraci“, tohle není exulantský román, ale první z řady skvělých knížek mimořádného autora, kterému byl dán nejen spisovatelský talent, ale také skvělý smysl pro neprvoplánový humor, encyklopedické znalosti, schopnost pozorovat a touha psát. Myslím, že je vhodné ocitovat stanovisko Josefa Škvoreckého k této knížce z roku 1987:
„Podle mne jde o jedno z nejvíce originálních, šokujících, pravdivých a umělecky strhujících děl soudobé české beletrie. Má hloubku, ironii, humor a navíc – a to je v dnešní literatuře vzácností – prozrazuje sečtělého autora, který navzdory šířce i hloubce svých vědomostí zůstává bystrým pozorovatelem skutečných lidí ve skutečném životě. Je neobvyklé setkat se v beletrii kteréhokoli národa s takovým popisem stalinistických padesátých let, s popisem, který je takto svěží, ostrý, roztomile cynický a trefný, nezatížen sentimentální vážností. Je to výborné čtení i pro ty, které nezajímá politická kulisa, před kterou se mrazivě hrůzný děj odehrává. Myslím, že anglické vydání tohoto románu by bylo pro skutečného znalce literatury doslova objevem.“ Tak si myslím, že dobře, že Maťa tu anglickou verzi k Mrchopěvcům připojil.