HOUSE PARTY 7, 8, 10

Především je třeba říct, že tyto kompilace nejsou pro kritický poslech, ale pro tanec. I tak je na nich ale ledacos zajímavého. Předně vůbec dík za to, že se něco takového začalo vyskytovat. O tom, jak DJská mixalba chyběla, svědčí i prodejní ohlas – i když mi vrtá hlavou, kam si je lidé kupují? Na vlastní party, do auta, jen tak na doma? Na obývák to teda moc není, jenže pro lidi je to vlastně předstupeň před vyhledáváním celých desek, význačných jmen a hlavně náročnějších stylů. Snad.

Sedmičku mixoval DJ Braun, House party 8 pak DJ 00 Bidlo. Známá jména, dobré srovnání. Asi to bude obehraná písnička, ale Bidlo je opravdu třída. To, co předvádí hlavně na začátku a třeba v tracku od Sneaker Pimps (offbeat pasáž), to vám doma naježí vlasy. Na parketu to musí být hotová bomba. Podstatně stereotypnější jsou další skladby, ale závěr (Carl Cox, Stoop Kid) je znovu temný a zajímavý. Ostatně i výběr interpretů je výrazně pestřejší než u sedmičky, ale to dost možná závisí na placení práv. Na osmičce jsou nejenom žhavé novinky, ale i starší kousky. Když trochu přeženu, Bidlo dokázal i na CD to, co v klubu: vcítit se do nálady posluchačů.

Oproti tomu Braun mě nechal víceméně chladným. Těšil jsem se na americká jména, ale přes nepatrné střídání nálad a stylů mi chybělo výraznější oživení. Monotónnost naruší třeba Sole Fusion, Ultra Naté nebo Sunday School, ale těch šestnáct krát cca čtyři minuty se najednou ani nedá zkousnout. Znovu opakuji, že v klubu nebo na mejdanu to může být úplně jinak a že srovnání s Bidlem je dost náročné. Jenže proč poslouchat standard, když je tu nadprůměr?

HP 7

HP 8

HOUSE PARTY 10

Next Era

Jubilejní desátou House Party namixoval DJ Kristian, sama hlava vydavatelství Next Era, živě na Halloween House Party v 1h 20 minut v noci 1. listopadu 1998 v Mnichově Hradišti. I když to bylo na svátek zemřelých, kdy ožívají všichni duchové a démoni, žádní na vás z tohoto CD křičet nebudou. Jde o jednoduchý house, spíš pro teenagery, veselý, se spoustou vokálů (Everybody loves the sunshine… a podobně). Uslyšíte třeba Carla Coxe a dalších třináct tracků, převážně britských.

Album nemá celkově pevnou koncepci, i mixy občas trochu skřípou, ale naživo, kdy se hraje podle toho, jak reagují lidi, takže je potřeba zkoušet různé věci a čekat, co se chytí, to tak někdy bývá. Ani to vlastně není na závadu. Dá se to pustit jako nevtíravá kulisa, když doma večer sedíte s přáteli a jste naladěni na trochu disko zábavy spíš než na intelektuální debatu.