HOT CHIP — One Life Stand
Kdyby celá deska zněla jako závěrečná Take It In, sahal bych po tomhle albu jistě ještě mnohem častěji. Nad naprosto obyčejným rytmem se zleva doprava pinkají depešácké syntíky, ukňouraný zpěv sloky se v refrénu rozvine do popové velebnosti a piánko songu víc a víc vepisuje tajemnou atmosféru ve stylu takových Goldfrapp (těch starších, ne letošních). Dostatečně výstřední kombinace na to, aby mě i vás přitahovala.
Asi i kvůli takovému nasávání z mnoha směrů má Hot Chip docela ráda kritika. V Británii jsou ale vlastně v mainstreamu, normálně se umisťují v hitparádách, mají nominace na ceny a toho videa s laserovými zbraněmi jste si možná všimli i vy. Ale zpátky k aktuálnímu albu. Po deseti letech spolu má kapela kolem Alexise Taylora a Joe Goddarda blíž k podstatně plošším písničkám (než je třeba Take It In), a tak zbylá většina desky je míň překvapivá. Sice se i tak ve skladbách postupně střídá pop, disco, soul… jenže postupně, jednu po druhé, docela čitelně pro posluchače, ne tak zvrhle v jedné dohromady. Hot Chip jsou sice veselí, občas ujetí, ale prostě poppy. To slovo pro mě nikdy neznamenalo urážku. Jen je zrovna v případě Hot Chip kousek od toho mýho poppy.
