CURT RIESS – Procesy, které vzrušily svět

Na více než čtyřech stech stranách se rozvíjejí dvacet dva procesy, datované od starověku po druhou polovinu 20. století. Autor v úvodu sděluje, že cílem knihy bylo vybrat procesy, které, „byť nebyly výrazem své doby, jsou alespoň jedním z mnoha jejích typických příznaků. Přitom je druhořadé, na čí straně je právo a kde je bezpráví“. Svůj úkol přitom Riess viděl „ve výběru historického materiálu a vymezení prostředí, místa i doby, ve které se odehrál“. Zkrátka práce vyžadující tisíce rešerší a ambice sepsat světové dějiny prostřednictvím procesů, které s nimi důkladně zahýbaly.
Už z obsahu knihy je patrné, že se autor pokusil o tvrdý oříšek. Samotný „výběr historického materiálu“ resp. procesů naznačuje, jak je v rámci rozdílných společensko-kulturních kontextů ošidné natrefit na všeobecně akceptovatelné „reprezentativní“ momenty. Autor je Němec, i když sice občan starých spolkových zemí, který v současnosti žije ve Švýcarsku. Zdánlivě se tedy jedná o člověka, který se v „klíčových momentech světových dějin“ nebude s našincem drasticky rozcházet.
Výběr procesů je zaměřen spíš na dějiny evropské kultury a prostoru. Začíná Sokratovou vynucenou sebevraždou, následován Ježíšovým ukřižováním. V postupu historie a jednotlivých stránek ovšem čtenář tu narazí na Hejtmana z Kopníku, tu na Rafinovaného doktora Crippena, tu na Miláčka žen Landru nebo na Únos dítěte Lindbergových. Tyto procesy veřejností ve své době s největší pravděpodobností otřásly. Ne vždy ale poslouží jako ukázkový „reprezentativní moment světových dějin“. Navíc by český čtenář, prouzený českým školstvím a českým kulturním prostředím, možná častěji očekával kapitolky ze života (nebo trefněji smrti) Jana Husa, Galileo Galilea, cara Mikuláše II., Milady Horákové a dalších a dalších.
Jak se ukazuje, čteme-li nebo vydáváme-li knihu podobného obsahu od „západního“ autora, musíme počítat s tím, že se jeho pohled s pohledem českým nebude stoprocentně vykrývat. Výběr procesů tudíž není slabinou knihy, ale určitou nevýhodou vůči českému čtenáři.
To, co mě opravdu fascinovalo hned od začátku četby, je pozoruhodný dokumentárně reportážní styl, kterým autor text uchopil. Přítomný čas působí dynamicky a „akčně“, ovšem ve spojení s dokumentárně-popisným vypočítáváním bodů obžalob, prostorového umístění soudců, porotců, obhajoby, obžalovaného, osvětlení sálu atd., se čtenář musí prokousávat poněkud nudnými pasážemi. Ty pak v souvislosti se zmíněnou „akčností“ působí tříštivě. Měl snad touto zdlouhavou metodou vypočítávání autor v plánu vytvořit literaturu faktu? Pokud ano, proč se některé údaje rozcházejí s jinými dokumenty? (Např. zatímco autor o Emmy Goeringové tvrdí, že nikdy na rozdíl od jiných manželek nacistických pohlavárů nesdílela nacionálně-socialistické smýšlení a my se přitom v televizním dokumentu dozvídáme pravý opak, nebo že smrtící kapsle, kterou se Goering těsně před vlastní popravou otrávil, se mu do rukou dostala neznámo od koho, přičemž zmíněný dokument tohoto „dobroděje“ identifikuje jednoznačně.) Uváděným faktům (ať už ve vzrušujících procesech nebo zmíněném televizním dokumentu) tedy nemůžeme plně důvěřovat.
Nebuďme ale puntičkáři a pokračujme v úvahách nad autorovým záměrem. Literaturu faktu jsme vyloučili. Hodlal tedy autor podat neotřelý osobnější pohled na světové dějiny, podepřený důkladným studiem dostupných dokumentů? Ani v takovém případě si nejsem jista, že se mu jeho plán vydařil beze zbytku. Mnohým procesům totiž chybí dostatečné uvedení do historických souvislostí nebo okolností, za jakých k nim došlo, a právě v tom vidím největší slabinu celého díla. Čtenáři se obvykle dostává „výřezu“ několika málo (většinou posledních) dní nešťastníků a nešťastnic odsouzených veřejným míněním, zájmy elit nebo novinářského tlaku. A to výřezu popisného se vším všudy, tedy s vězeňskými ubikacemi, posledními drinky, přáními a slovy.
Procesy, které vzrušily svět ale rozhodně nejsou knihou, která se číst nedá. Pokud si člověk hodlá odpočinout nebo shání literaturu na prázdninové volno, jsou vzrušující procesy příjemným tipem. Příběh Maty Hary nebo Norimberský proces v sobě „něco vzrušujícího“ opravdu přináší. A navíc patří mezi menšinu těch, které autor opatřil potřebnou dávkou historického kontextu, díky kterému se dozvíme nejen jak, ale také proč to s tou krásnou špionkou takhle dopadlo.
A poselství autora? Sice banální, nicméně pravdivé. Inscenované a účelové procesy byly, jsou a budou. Vycházejí z nedokonalostí a slabostí lidstva, které čas od času potřebuje obětní beránky.