ANTHRAX – Vol.8 – The Threat Is Real
Tuto kapelu asi netřeba nějak zvlášť představovat, takže se omezím pouze na konstatování, že jsou pokládáni za “vynálezce” trash metalu a že v rámci této scény sedí na trůně hned vedle Metallicy, Slayer a nebo Sepultury. Doba, kdy ještě s původním zpěvákem Belladonou na albu Attack Of The Killer B’s zmasakrovali snad všechny dostupné hudební styly (včetně sami sebe) a spolu s Public Enemy zplodili svůj největší hit, je už asi nenávratně pryč. Přesto je nové album dostatečně tvrdé i energické a Anthrax nazapomínají ani na melodie. Zvukově se to nejvíce blíží jejich albu Sound Of White Noise z roku 1993. Ale hlavně, Anthrax hrají metal bez metalových klišé, ze kterých asi většina z vás má žaludeční vředy, takže směle kupředu. Kromě standartních úderů na solar plexus zde najdete také některé anomálie, jako např. skladbu “604”, což je 30 vteřinový trash–punkový průplach, “Toast To The Extras” je jakousi zmutovanou countryovkou a “Harms Way” zní jak Bon Jovi, kterým připevnili na koule elektrický dráty. “Cupajoe” je nějakou baby/trash říkankou, co se neustále zrychluje až do úplného bezvědomí a závěrečný 15. track (na obalu neuveden, tudíž bez názvu) je typickou rozmáchlou stadiónovkou, s akustickou kytarou a sladkobolným refrénem, při kterém úplně vidím ten les kývajících se zapalovačů a nebo zamilovanou dvojici na konci děsnýho dojáku, jak odchází vstříc rudému slunci a nádherným zítřkům. Vy se křeníte, ale co je doprdele na romantice špatnýho? Anthrax umí zahrát dost tvrdej beat na to, aby vás poslal k zemi a jestli máte v plánu si v rámci večírku poněkud zvětšit byt, je tohle album správným soundtrackem.
Srovnej si: tvrdší Suicidal Tendencies, punkem šlehnutá Metallica