AGON ORCHESTRA
Podle Petra Kofroně, duchovního otce Agonu (tomu by se smál), je hudba anachronismem. “Hudba existuje i mimo lidskou existenci, proto nemůžeme říkat – mně se to nelíbí. Tím stavíme sebe nad ni…” Pro to, co v dílně Agonu vzniká, neexistují měřítka. Absence rytmu, absence melodie. Nic, na co by se dalo sáhnout, nic, co by se dalo uchopit, “přečíst”. Jen něco, co velmi ruší a zároveň připoutává bezpodmínečně pozornost. Extrémní hudba, postavená na banalitách, jako jsou trylky, glizy, tremola, stupnice, brejky. Hudba, postavená na protipólech spánku a živelného běsnění. Něco, co už se slovem hudba souvisí jen tím, že se při produkci používá hudebních nástrojů. Hudba, mezi kterou se nestaví autor ani posluchač.
Kofroň chce, abys poslouchal tak, jako bys nebyl a jako by nebyl ani on. Naznačuje to možná tím, že používá pseudonymy (Duval) nebo prezentuje svou hudbu jako anonymní (viz výhra v kompoziční soutěži, kam anonymně zaslal xerokopii své skladby, kterou vydával za dochovaný (xeroxovaný) exemplář díla skladatele z konce 19. století).
Přesto je tady to, čemu říkáme “rukopis”, styl. Udává ho Agon a jemu ho vnutila osobnost Kofroně (mj. coby dirigenta). Další zúčastnění skladatelé jsou determinováni možnostmi, schopnostmi a “normou” Agonu: Martin Smolka, Miroslav Šimáček, Peter Graham. CD tě buď uchvátí nebo naprosto znechutí. Poslouchej jen jednu skladbu za den a uvědom si, že jsou to díla na jeden poslech za rok.
Srovnej si: freejazz, Xenakis, Boulez, plný provoz na stavbě…