AFGHAN WHIGS – 1965
Kdysi dávno byly jejich desky hned vedle těch s TAD, Alice In Chains nebo Mother Love Bone. Ale od dob, kdy Afgáni byli pilířema subpopovýho zvuku, už žel uplynul nějakej pátek a Greg Dulli je už asi pořádně unavenej a obroušenej. Síla jeho bigbítu vyšuměla. Na rozdíl od minulých desek se navíc vytratila i kdysi nepostradatelná temná atmosféra. Občas jako kdyby kapela přesně nevěděla, co má hrát. Kromě kytarovýho zvuku se tu odehrávají smyčce nebo nakonec nejlepší pop–alternativa ve stylu Becka nebo Everlasta.
Z celýho alba tak nejvíc osloví písnička 66 právě v tomhle duchu, no ale abyste si kvůli ní pořizovali celou desku? Leda že byste stejně jako já byli věrným Dulliho fanouškem a chtěli ho podpořit v dalším hledání pravýho hudebního ksichtu.
Srovnej si: Sugar Ray, Phish