Objednat nebo předplatit můžete ZDE.

Autor recenze: RadeK.K.
http://napalmed.blog.cz/

Na Vánoce máme pro vás něco speciálního. Kupte si TAMTO s přirážkou!
Pokud si koupíte kdekoliv svůj výtisk TAMTO 101 v období od 1.12.2010 do 24.12. 2010 a pošlete nám o tom nějaký doklad, my vám přirazíme z našich skromných archivních zásob některé starší vydání TAMTO REVUE podle svého výběru, ale platí to co o pár řádků níž u předplatného. Přirážka je omezená!

Pokud ale chcete sobě nebo někomu udělat opravdu radost, tak si TAMTO předplaťte ZDE.

Za prvé ušetříte, protože předplatné je 666 Kč za 4 čísla – tím ušetříte 130 Kč a za druhé poštovné platíme my.

A PRO TY NEJRYCHLEJŠÍ Z VÁS MÁME PŘIRÁŽKU !

Z našeho omezeného redakčního archivu vám můžeme přibalit k TAMTO 101 některé archivní TAMTO podle vašeho gusta. Jak víte, všechna starší TAMTA jsou beznadějně vyprodána, takže toto je opravdu poslední příležitost jak doplnit svou sbírku! Od některých čísel máme jen 2 – 3 kusy a od některých ani to ne.
Neváhejte!

Všechny informace k předplatnému najdete ZDE.

PRAHA

klub Radost FX, Bělehradská 120
čítárna Unijazzu, Jindřišská 5
čajový klub Symbioza, Janovského 44
knihkupectví KOSMAS, Opletalova 8
knihkupectví KOSMAS, Perlová 3
knihkupectví/sklad KOSMAS, Lublaňská 34
Black Point Music, Truhlářská 12
knihkupectví NEOLUXOR, Václavské náměstí 41
knihkupectví ACADEMIA, Václavské náměstí 34
knihkupectví ACADEMIA, Národní 7

BRNO

knihkupectví ACADEMIA, náměstí Svobody 13
prodejna Indies, Poštovská 2
knihkupectví Ženíšek, Poštovská 4 (Pasáž Alfa)
obchůdek Love Music, Pekařská 17
klub Fléda, Štefánikova 24
Café Steiner, Gorkého 38
kavárna Spolek, Orlí 22
klub Stará Pekárna, Štefánikova 8
kavárna Café Art, Cihlářská 19 (kino Art)
Moravská galerie, Husova 18
kavárna Trojka, Dominikánská 9
knihkupectví Radek Král, Kounicova (vedle Skleněné Louky)

OSTRAVA

knihkupectví ARTFORUM, Puchmajerova 8
knihkupectví KOSMAS, Rudná 110 (Avion Shopping Park)

PLZEŇ

knihkupectví KOSMAS, Klatovská 13
knihkupectví KOSMAS, U letiště 2/1074

LIBEREC

knihkupectví a antikvariát FRYČ JAROSLAV, Pražská 14

OLOMOUC

knihkupectví KOSMAS, Ostružnická 329/14
knihkupectví VACL Jaroslav, Denisova 35

ÚSTÍ NAD LABEM

Knihkupectví Univerzity J. E. Purkyně, Brněnská 2

ZLÍN

knihkupectví ARCHA, tř. Tomáše Bati 193
klub a kavárna LOFT 577, Na Drahách 369,
Galerie Dvanáctka, 32.budova Svitu, 3.patro

JIHLAVA

čajovna a knihkupectví KUBA A PAŘÍZEK, Masarykovo nám.21

TŘEBÍČ

prodejna Music House, Karlovo nám. 22

ZNOJMO

klub Na věčnosti, Velká Mikulášská 11

DAČICE

knihkupectví HEJL Ladislav, Masarykova 45

KUTNÁ HORA

GASK, Galerie Středočeského kraje, Barborská 51 (jen omezený počet 10 ks!)
knihkupectví KOSMAS, Komenského náměstí 683

KOLÍN

knihkupectví ARTON – NOVÁKOVÁ JITKA, Na Hradbách 152

MĚLNÍK

1.mělnický antikv.a knihkupectví Želva, Ostruhová 58

BEROUN

knihkupectví KOSMAS, Havlíčkova 106

ČESKÁ TŘEBOVÁ

knihkupectví PASEKA, Hýblova 51

HOROMĚŘICE

sklad KOSMAS, Za Halami 877

BRATISLAVA

knihkupectví ARTFORUM, Kozia 20

KOŠICE

knihkupectví ARTFORUM, Mlynská 4

ŽILINA

knihkupectví ARTFORUM, Bottova 2
klub Stanica, Závodská cesta

BÁNSKÁ BYSTRICA

knihkupectví ARTFORUM, Dolná 8 (na objednávku)

TRNAVA

knihkupectví ARTFORUM, Štefánikova 6, (na objednávku)

E – SHOPY

www.audio3.cz
www.eruditus.cz
www.nejlevnejsi-knihy.cz
www.indiesrec.eu
www.drevenacikada.cz
www.artforum.sk
www.supermusic.sk

Prolistuj si aktuální TAMTO 101:

Objednat nebo předplatit můžete ZDE.

Grime je zpatky. Po velkem uspehu spolupraci s Tonym Strydrem po jejich poslednym vzajemnym projektem, mlady gangster Maniac, vydava “New Age Grime” a vlastnosti jeho praci zarucuji uspeh. Rychle se toho chopte, nez veci vyleti do vzduchu! Puvodne nazvany “Grime” pochazejici z Brytska, vyhovek hip-hopu splynujici s dubstepem byl ted oziven od “badboys at Rinse FM London”, vcetne Dj Spyro (Dj za Tinchy Strydra). Dalsi vystupujíci mlada hvezda je Maniac, ktery prave vydal bombovy novy album “ New Age Grime” ktery se nejspis dostane k uspehu v roce 2010.

Zadny srandicky’, Maniac dela jedny z nej tessich a dobrych grime beatu momentalne vcetne produkcich z minulosti pro Wiley a Tinchy Strydera. On je v podstate ten chlapik s skvelym beatem u ke kterymu cesta vede, jestli jsi spickovy MC v Anglii. ‘New Age Grime’ je jeho prvni solovy album a obsahuje ctrnact neoblomnych instrumentalnich kousku ritmu (riddims).

To neobicejny v tom vsem je ze album neni zaostreny na mc’s, je to vice o beatech jako instrumental. Jsou slyset elektro “synths”a temer v celym zvukovym doprovodu radi divoky basy se krok-beatem (step beats). Takze, tak ponor svuj rozum do melodie ktera je ponekud anti-minimalisticka a obejmi budoucnost grimu.

Tohle duo z Brooklynu se s ničím nemaže. Nebo možná se maže s mazáním chleba nebo mazancem, s mazanou hudbou ale ne a vy se od ní rádi necháte umazat. A než udělám přítrž slovním hříčkám, prozradím, že názvy tracků od Javelin jsou například Africadabra, Lindsay Brohan nebo The Merking Jerk. George Langford a Tom Van Buskirk jsou bratranci a mají hudební inspiraci ve stylu interiérů pokojů v amerických nezávislých filmech — je tam všechno možné, ale působí to dohromady útulně. Ať už podle svých slov těží z Kraftwerk, trans­cendentních amatérů nebo třicet let starého soca, z hudby čiší bezstarostnost.

Před Jam n Jemz vydali několik singlů a dvanáctipalců na labelech Thrill Jockey (Mouse On Mars, Radian) a Luaka Bop, hráli s Mos Def, zremixovali the Very Best a jejich track Vibrationz se dostal do kategorie Best New Music.Koncem března kromě koncertů například s These Are Powers, High Places nebo Lemonade si zahrají na festivalu Big Ears vedle Vampire Weekend, Dirty Projectors nebo Briana Ena. Když nehrají, jsou zaneprázdněnými producenty, jejichž tvorba se spíš než samplování zaměřuje na rekontextualizaci. Pomocí techniky cut-and-paste si na temperami pomalovaném mixu a směšných dětských Casio klávesách a vlastnoručně vyroběných piánkách vytváří milé, lehce exotické a obstaróžní beaty, které neurazí, ale nadchnou.

Toto dlouhohrající album má vlastně formu mixtape, nebo přelaďovaného rádia, kde skáčou od skladby ke skladbě jako turisti od budovy k budově — někdy si ji nestihnou ani vyfotit, jindy vstoupí dovnitř a zkoušejí, jak rezonuje. Občas se objeví staré soulové vokály, funkový riff nebo houpavé hip hopové bicí, ze skladby si většinou vezmou jen pár taktů. Výsledek jsou příjemné, lehce rozverné smyčky s praskavou patinou a vidinou letního bezčasí.

Jedna z mála zpívaných, vlastně rapovaných skladeb je STD Fury. Humorná skladba o pohlavních nemocech, u které rozhodně neseďte blízko telefonu, protože byste měli tendenci stále zvedat sluchátko. Sympatické také je, že Javelin přímo přiznávají zdroje — ve skladbě Snoop se do sitárového podkladu ozývá nízký zpomalený hlas Snoop Dogga ze skladby Drop It Like It´s Hot, píseň Play a Slow Jam je v podstatě jen zasmyčkovaný sample kapely Midnight Starr, kterou později přezpíval Usher. Vyměklé beaty hip hopových šlágrů jsou pro Javelin vůbec hluboká a tajemná studnice, ze které vytahují kousky, které zasazují do svých vláčných mikroskladeb a útržků. Dokonce se mi u tohoto alba vybavil velice povedený mixtape DJ Witche (!) z roku dva tisíce něco. Ale Javelin jsou vyšší level, nad věcí, koukají se na svět z palmových vršků. Tento způsob recyklace zdá se mi býti šťastný.

Hot Rats je projekt Gaze Coombese a Dannyho Coffeyho, zpěváka a bubeníka bývalých Supergrass. Pojmenovali se po desce Franka Zappy a udělali si „cover band“, což znamená, že si prostě natočili album svých oblíbených pecek. I vzhledem k tomu, že se točilo s producentem Nigelem Godrichem, nejde o žádnou ostudu, ale o dvanáct tributů podaných s chutí a zápalem. Někdy je moc nepoznáte (Fight For Your Right od Beastie Boys), někdy znějí jak původně (Crystal Ship od Doors). Žádná z písniček nemá přes čtyři minuty a dohromady vám deska na nějaké party zabere lehce přes půlhodinu. A to bude asi taky její největší využití. Odsýpá to, má to drive, shrnuje to kousky od Floydů stejně jako Cure, Sex Pistols nebo Velvet Underground. Ale Supergrass u nás nejsou zrovna kultovní hvězdy a pamětníci stejně nakonec dají přednost originálům.

Kdyby celá deska zněla jako závěrečná Take It In, sahal bych po tomhle albu jistě ještě mnohem častěji. Nad naprosto obyčejným rytmem se zleva doprava pinkají depešácké syntíky, ukňouraný zpěv sloky se v refrénu rozvine do popové velebnosti a piánko songu víc a víc vepisuje tajemnou atmosféru ve stylu takových Goldfrapp (těch starších, ne letošních). Dostatečně výstřední kombinace na to, aby mě i vás přitahovala.

Asi i kvůli takovému nasávání z mnoha směrů má Hot Chip docela ráda kritika. V Británii jsou ale vlastně v mainstreamu, normálně se umisťují v hitparádách, mají nominace na ceny a toho videa s laserovými zbraněmi jste si možná všimli i vy. Ale zpátky k aktuálnímu albu. Po deseti letech spolu má kapela kolem Alexise Taylora a Joe Goddarda blíž k podstatně plošším písničkám (než je třeba Take It In), a tak zbylá většina desky je míň překvapivá. Sice se i tak ve skladbách postupně střídá pop, disco, soul… jenže postupně, jednu po druhé, docela čitelně pro posluchače, ne tak zvrhle v jedné dohromady. Hot Chip jsou sice veselí, občas ujetí, ale prostě poppy. To slovo pro mě nikdy neznamenalo urážku. Jen je zrovna v případě Hot Chip kousek od toho mýho poppy.

U Goldfrapp jsem minulou desku nějak vynechal, a tak jsem se těšil na něco, co bude navazovat na první tři alba Felt Mountain, Black Cherry a Supernature. Na něco, co bude na základě electropopu budovat nějakou vesměs křehkou, příjemnou a decentní atmosféru. Ale to jsem se spletl. Doba se změnila a Goldfrapp s ní.

Kritika píše, že Goldfrapp dříve určovali směr, teď už se jen vezou a vlastně následují své následovníky z La Roux nebo Little Boots. Bohužel souhlasím. Je mi jedno, jak to vlastně Goldfrapp cítí, ale Head First je v podstatě osmdesátkové disco, následovník ABBY. Je to hitové, melodické a asi je to goldfrappí vývoj. Tak to chodí.

Desítky různých knih o rétorice v našich obchodech prozrazují zájem lidí o správnou mluvu a obnovují tradiční otázku o významu lidské řeči. I když se různým způsobem domlouvají také ostatní biologické druhy, článkovanou řečí se člověk výrazně odlišil od přírody, od světa zvířat. S řečí (etnickým jazykem) obvykle spojujeme vznik mýtů, umění, náboženství, filosofie i vědy, veškerý kulturní vzestup člověka. Ale jaký je vztah řeči a kultury? Jak řeč na člověka, kulturu a přírodu působí? Jak souvisí řeč mluvená a řeč psaná?

Náš druh je rovněž nahodile vzniklým biologickým druhem, který náleží do třídy savců, k řádu primátů, k čeledi hominidů. Všichni dnes žijící lidé jsou však jediným druhem Homo, jsou kromaňonci, neboť naši nejbližší příbuzní, neandertálci, kteří spolu s námi žili v Evropě několik desítek tisíciletí a kteří patrně ještě nemluvili, vymřeli nebo byli v soutěži s námi, druhem poněkud inteligentnějším, poraženi. A protože dnešnímu anatomicky modernímu člověku se jako jedinému biologickému druhu podařilo zapálit kulturní evoluci, je zřejmé, že jeho zvláštnost nespočívá pouze tom, že mluví etnickým jazykem, myslí, morálně jedná, učí se a věří. Domnívám se, že jeho zvláštnost lépe vyjadřuje formulace, že se za pomoci řeči na Zemi prosadil jako druhá fyzicky tvořivá evoluční síla, jako původce a tvůrce odlišně uspořádaného světa kultury.[private]

Řeč mluvená a psaná

I když řeč mluvená ani psaná nemůže obsáhnout všechny vztahy, jimiž je člověk propojen se světem, i když řeč nikdy nenahradí jeho komplexní pocit sounáležitosti s přírodou ani látkovou a smyslovou výživu, kterou jeho tělo z přírody čerpá, lidská řeč je obdivuhodná. Díky řeči dokážeme jako jediný biologický druh ještě dvěma dalšími způsoby zakódovat smyslově neuronální informaci: vedle struktury neuronů svého mozku, tj. biologického způsobu, který máme společný se zvířaty, také do hlasivkami modulovaného zvukového projevu a písma. Mluva spolu s pozdější schopností písemného záznamu řeči proto umožnila vytvoření nebiologické kulturní paměti rovněž ve dvou relativně samostatných formách: v živé rozptýlené paměti generační (v aktivním kulturním genomu) a v rozptýlené člověku vnější paměti zapsané (v pasivním kulturním genomu). Teprve tento jedinečný výkon povýšil lidskou aktivitu z roviny biologicky sebezáchovné do božské roviny onticky kreativní. Zapálili jsme kulturní evoluci a po dobu své druhové existence jsme s to vytvářet a rozvíjet – bohužel na úkor přírody – také umělou nepřírodní skutečnost.

Psaná forma řeči, která člověku umožnila ukládat kulturní informaci do umělé společenské paměti (tj. mimo jeho organismus), vedla tedy k vytvoření pasivního kulturního genomu. Tato forma neživé kulturní paměti doplnila, upevnila a částečně i nově zpřítomnila ústně a fyzicky předávanou duchovní kulturu minulosti, tj. živou generační paměť, aktivní kulturní genom. Zápis řeči jistě zpřesnil a prohloubil verbální interpretaci světa, ale tím, že před rozšířením knihtisku nebyly knihy ani všeobecně dostupné, ani všezahrnující, ručně opisované texty, kroniky a účetní knihy zůstaly pouze podpůrnou složkou aktivního kulturního genomu. Nikdy nebyly s to obsáhnout duchovní kulturu jako celek. Mimo jiné i proto, že část lidských smyslových vjemů, emocí a hodnot se slovnímu postižení vymyká a že některé prožitky, ideály a tužby lidí, podobně jako jejich souhrnná životní zkušenost, zůstávají v analogovém animálním kódu: umírají spolu s historickými situacemi a lidmi.

Novověká občanská individualizace, sociální sebeuvědomění a národní identita by ovšem bez písemné formy etnického národního jazyka nebyly možné. Podobně také věda, filosofie, krásná literatura, právo, mezinárodní politika a v nedaleké budoucnosti patrně i vztah kultury k Zemi musí být zaznamenány a interpretovány strukturně bohatší a formálně složitější řečí psanou. Psaná forma řeči ale preferuje vizuální lineární formu lidské komunikace se světem, vyvolává odstup od skutečnosti, nadhled a objektivitu. Vtahuje nás do kultury, potlačuje naší rodovou příbuznost s přírodou, odděluje mysl od těla.

Zatímco kulturně konstitutivní hodnota pasivního kulturního genomu – vědeckých publikací, knih, učebnic, studií a projektů – byla již dávno uznána, o významu a roli živé generační paměti, tj. slovně formulovaného aktivního kulturního genomu, se v nynější informační společnosti nepíše a nediskutuje. Tato nejstarší a patrně stále určující forma vyjádření lidských postojů ke skutečnosti, která plynule vstřebává a reprodukuje lidskou zkušenost, poznatky, hodnoty, nálady i city, není zatím dostatečně tematizována. Ale téměř podbízivý vztah hromadných sdělovacích prostředků k dnešnímu masovému čtenáři a divákovi, podobný uctivému vztahu obchodníka k zákazníkovi, dává tušit, že stále existuje „průměrný člověk“, který se vyjadřuje obyčejnou mateřskou řečí a kterého má smysl ovlivňovat a s nímž je nutné počítat. Tento člověk totiž i bez studia teoretických publikací díky své životní zkušenosti světu i sobě samému zvláštním způsobem rozumí. Jeho názor na svět, který je v důsledku nynější kulturní expanze stále složitější a méně průhledný, může být sice povrchní či dokonce nesprávný, jeho osobnost může postrádat hloubku a kompetenci, ale právě on (občanská veřejnost) by měl být jediným nositelem politické vůle.

Aktivní kulturní genom, do něhož mohou přispívat všichni právě žijící lidé a který je předpokladem veřejného politického života, tj. základem demokracie, se však na další generace nepředává pouze řečí. Předává se také způsobem života lidí, původní i člověkem změněnou přírodou a zpředmětněnou formou kultury, zejména technikou. A právě aktivnímu působení všudypřítomné informační techniky dnes obtížné světonázorové poznávání světa jakoby dobrovolně ustupuje.

Řeč a informační společnost

Počáteční období existence občanské společnosti bylo spojeno s pochopitelnou, avšak značně naivní osvícenskou představou o možné synchronizaci společenského, vědeckého a obecně lidského intelektuálního vzestupu. I když společenské vědy i bez poznatků současné sociobiologie nikdy nepřijaly možnost somatického zdokonalování člověka, část veřejnosti stále ještě věří v jeho neomezenou kultivaci duchovní. Zejména po zavedení povinné školní docházky se zdálo, že všeobecný růst vzdělanosti průměrného člověka nebude narážet na žádné vážnější překážky. Základní školy, které kromě jiného učily žáky číst, psát a počítat, vytvářely příznivé výchozí podmínky pro pozdější proces celoživotního osvojování zapsaného bohatství duchovní kultury, pasivního kulturního genomu. A skutečně. Téměř až do konce druhé civilizační vlny (tj. v období kouřících komínů a převahy mechanické technologie) průměrný člověk pracující v zemědělství nebo v průmyslu mohl být svým základním a středoškolským vzděláním vybaven tak, že na své občanské úrovni (v závislosti na svém sociálním postavení) světu přiměřeně intelektuálně rozuměl.

Hromadný odchod lidí ze sféry zemědělství i průmyslu, rozšíření televize a technologií informační techniky jsou však příčinou zatím málo rozpoznané změny v postoji průměrného člověka ke světu. Protože většina populace ztratila každodenní smyslový kontakt s přírodou i fyzickou prací, v lidském vědomí se jakoby „uvolnila nika“ pro vstup obrazů a dílčích informací šířených hromadnými sdělovacími prostředky a internetem.

Do aktivního kulturního genomu, který tradičně sytila přímá životní zkušenost většiny produktivně aktivní populace, a který byl proto nutně spojen s vysokou mírou empatie vůči přírodě i jednoduché kultuře, pronikají tzv. objektivní informace. Živé neverbalizované poznání a prožitky kdysi čerpané „z první ruky,“ tj. jakoby „čtené“ z předmětného světa přírody a kultury (které dnes viditelně chybějí zejména dětem a mládeži), počaly doplňovat a nahrazovat prožitky a informace slovní a obrazové. Šíří se poznání sekundární, týkající se zkušenosti nepřímé a neprožité, které nabízejí dnešní hromadné sdělovacími prostředky. Zdá se, že ani vysoké školy, jimiž dnes prochází téměř polovina mladé populace, nemohou zvrátit tento prokazatelně negativní trend.

Zejména tři výše připomenuté faktory, tj. ztráta přímého kontaktu s přírodou, vznik složité informační techniky a vstup televize a internetu do lidského vědomí, spolu s neadekvátní strukturou školního vzdělání způsobují, že se vzdělanost a životní moudrost průměrného člověka snižuje. Toto odvážné a nelibozvučné tvrzení, jehož platnost na příkladu poměrů na vysokých školách nedávno konkretizovala kniha Konrada P. Liessmanna (Teorie nevzdělanosti), bychom jistě ochotně uznali, kdyby předmětem úvahy byla např. fyzická kondice průměrného člověka porovnávaná s minulostí či s nynějším vrcholovým sportem. Ale intelektuální a fyzická kondice mají mnoho společných rysů. I když se stále rozvíjí teoretické poznání a analogicky také rostou měřitelné výkony vrcholových sportovců, zjišťujeme, že průměrná populace, vyřazovaná z fyzické práce a aktivní účasti na společenském dění, nezískává kromě dílčího technologického osvobození, nových forem odpočinku, nudy a zábavy duchovně nic pozitivního. Její fyzická i intelektuální potence stagnuje.

Je ovšem velmi obtížné a nevděčné odhalovat důvody stagnující či dokonce klesající intelektuální úrovně dnešní průměrné populace, která nestrádá nedostatkem tištěných knih ani dalších řečí formulovaných informací. Jistě to není jen internet, poslech televize či nedostatek pozorné četby odborné a krásné literatury. Pozorovatelný odklon mladé generace od četby může sice souviset se snadnou dostupností jakékoli dílčí informace na internetu, a patrně i s povrchní obsahovou orientací hromadných sdělovacích prostředků, ale jeho hlavní příčinou budou spíše změny ve způsobu života lidí: blahobyt, vysoká úroveň pohodlí a přítomnost sofistikované spotřební techniky, v níž je zpředmětněno vědění, které si uživatel aktivně neosvojil; netrpělivost na cestě za úzce pojatou osobní profesní kariérou; rezignace na filosofické pochopení přírody, kultury i podstaty jejich ontické opozice; dlouhodobě zanedbávaná kritická popularizace vědy včetně nedostatku vzdělávacích periodik, přednášek, kurzů, programů a institucí; dalším důvodem může být téměř úplný zánik popularizace světonázorově orientované filosofie. Kdesi v pozadí však stojí i biologická omezenost (konzervativnost) fyzických a psychických schopností člověka, které jakoby odpovídají pozdně třetihorním ekosystémům, ale nikoli potřebě intelektuálního pochopení komplexní a rychle rostoucí protipřírodní kultury.

Domnívám se, že hodnota obrazového zpravodajství, které snadno vstupuje do lidské mysli, je z dlouhodobého hlediska sporná. Mozaikovitý obrazový záznam událostí, který dnes dominuje v masových sdělovacích prostředcích, a to zcela pomíjím ponižující reklamu, analogově předává hlavně špatné zprávy, plytkou zábavu a svádivou diváckou soutěživost. Přestože obrazový záznam neprožité zkušenosti téměř každodenně ovlivňuje živou společenskou paměť, ve srovnání s přímým fyzickým a smyslovým kontaktem s realitou, s obyčejným živým vyprávěním příběhů nebo četbou a studiem přináší člověku jen nepatrný kultivační účinek.

Dočasně snížená potřeba filosofických a obecně teoretických témat v televizi, v novinářské publicistice i v běžné mezilidské řečové komunikaci nebude ovšem dána jen malou nabídkou ze strany samotné filosofie a příbuzných disciplín. Zdá se, že nesouvisí jen s jejich odborným jazykem a malou snahou prosadit se při formování intelektuálního obrazu světa obyčejných lidí, tj. s neschopností srozumitelně odpovídat na velké problémy současnosti. Domnívám se, že nezájem o obecné otázky, pominu-li omezenost a konzervativnost průměrné lidské psychiky, vnucuje veřejnosti deformovaná sociální objednávka.

Klesající zájem o obecné problémy

Nynější dominantní postavení liberálně tržní ekonomiky v kultuře, které nepřímo oslabuje kritickou funkci společenských věd, vytváří a šíří potřebu pouhé nekonfliktní adaptace spojené s lidskou duchovní a politickou apatií. Rostoucí svébytnost kulturního systému totiž komplikuje iniciativu a vede lidi k tomu, aby se realizovali v úzké profesi, aby sledovali zábavu volenou pro okamžitou spotřebu, aby vyhledávali dílčí informace, nakupovali nabízené zboží a nezabývali se jinými, zejména obecnými filosofickými tématy.

Protože však kultura, na rozdíl od přírody, je dílem lidí, tj. lidstvo za její adekvátnost člověku a přírodě nese dosud nepřijatou kolektivní odpovědnost, měla by být snížená potřeba studia filosofie a další odborné literatury o kultuře vážným varováním pro nejistou lidskou budoucnost. Jde totiž o přehlížení intelektuálního bohatství, inspirací a motivů, které zahrnuje pasivní kulturní genom. A zdá se, že právě kritická teoretická reflexe kultury je dnes důležitá nejen pro obsahovou kultivaci myšlení, nýbrž i řeči a jazykového projevu obyčejného člověka.
Abych však předešel možnému nedorozumění, musím současně uvést, že nové vědecké poznání, které se zapisuje a ukládá do pasivního kulturního genomu, se nedostatkem četby a studia neztrácí, že se toto vědění v kulturním systému zachovává i průběžně využívá. Protože přináší zisk, úspěch a moc, pohotově a lačně je vstřebává výroba i spotřeba, je aplikováno ve vysokoškolské výuce, zpředmětňuje se v technice i v odborné kvalifikaci lidí. Takže za rychlým technologickým vývojem, který přibližně odpovídá růstu dílčího teoretického poznání, se opožďuje pouze proces obecného kritického chápání světa – jeho občanské světonázorové pochopení.

Domnívám se, že dnes už nejde pouze o to, že lidé ztrácejí schopnost správně chápat a respektovat přírodu, a že proto nemohou rozumět ani kultuře. Jde také o to, že lidé odborně vzdělaní a ve své profesi úspěšní nevědí, co se děje se světem v jeho celku. Proto nemohou uplatnit ani svou politickou vůli, ani své širší občanské schopnosti ve správném směru: při hledání podmínek pro vytváření kultury lidštější, dlouhodobě možné, s přírodou slučitelné. V nynější ekologické situaci se totiž stále více rozevírají nůžky mezi rychlým technologickým vývojem, který se opírá o produktivně zaměřené poznání a který také proto přírodu pustoší, a pomalým souhrnným chápáním světa průměrným člověkem občanem.

Jakoby nezájem o obecné světonázorové poznání odpovídal úspěchu útočné adaptivní strategie kultury. I když této adaptivní strategii byla kdysi přizpůsobena i obyčejná lidská řeč, i když se tato strategie bez celkové teoretické reflexe světa mohla úspěšně rozvíjet, její žádoucí biofilní proměna už s obecným filosofickým poznáním bezprostředně souvisí. Patrně jen evoluční ontologie a nové vědy o kultuře mohou dnes obhajovat a prosazovat nezbytnou paradigmatickou změnu kultury. A protože lidský konzervativní genom vedle útočné predispozice patrně zahrnuje i predispozici k pokoře, bázni a spolupráci s přírodními silami, které člověka a kulturu přesahují, také obyčejná lidská řeč, i když se dlouho rozvíjela v predátorském duchovním paradigmatu, bude jistě s to pomáhat nástupu perspektivního paradigmatu biofilního.

Je zřejmé, že pro tuto nezbytnou obecně civilizační změnu potřebujeme lidi, kteří umějí myslet, mluvit a veřejně vyjadřovat svou vlastní i obecnou politickou vůli. Žijeme v kultuře ekologicky ohrožené a predátorské duchovní paradigma boje s přírodou bude nutné vystřídat biofilní paradigmatem úcty kultury k Zemi. Patrně jen evolučně ontologického pochopení světa, které odhaluje konflikt kultury s přírodou a rehabilituje nenahraditelnou hodnotu přírody, může generovat obsahovou proměnu živé generační paměti (aktivního kulturního genomu). Čeká nás totiž úkol demokratickým způsobem znovu podřídit ekonomiku kultuře a kulturu přírodě, novou kulturu šetrně vřazovat do širšího hostitelského systému biosféry.

Ale ke škodě nás všech se o přiměřené světonázorového pochopení světa veřejností, které je nezbytným předpokladem demokracie a jakékoli humanistické korekce protipřírodního spontánního vývoje kultury, nezajímá ani politika. Obecně světonázorově vzdělané občany však potřebujeme i proto, aby národní politika a státy nepodléhaly úzkým zájmům velkých nadnárodních korporací, nýbrž kontrole demokratickou veřejností.

Proto už žákům a studentům je spolu s rozvíjením schopnosti smyslově vnímat, prožívat, správně myslet, mluvit a psát nezbytné zprostředkovat přiměřený obraz světa v jeho celku. Už ve škole musíme vytvářet takovou myšlenkovou kostru budoucího konkrétního poznání, která umožní hodnotově rehabilitovat přírodu, život a všechny jeho formy. Zdá se, že přijetí filosofického hlediska opozice přirozené a kulturní evoluce by mohlo už zde vytvářet obecný rámec pozdější občanské vzdělanosti.

Ale ještě jednu myšlenku si troufám zvýraznit. Přírodu, která nás vytvořila a ke které stále patříme, můžeme poznávat a uvážlivě využívat, ale nemusíme ji plně chápat. Byla zde před námi a bude tu i po nás. Za její osud neneseme přímou odpovědnost. Přímou odpovědnost neseme za kulturu, za své dílo, jímž dnes Zemi zbytečně poškozujeme. Nechceme-li jejímu dalšímu pustošení pouze přihlížet, nemáme patrně jinou možnost, než v souladu s evolučně ontologickým minimem prosazovat biofilní přestavbu vzdělání, usilovat o promyšlený systém popularizace vědy a filosofie. Součástí tohoto systému však musí být i motivace dospělých k chápání přírody jako jediného možného kosmického domova člověka. A cestou k tomu je právě studium obsahově obtížných a časově náročných psaných textů. Ukazuje se totiž, že právě psané texty jsou jakoby paradoxně nejvhodnějším nástrojem rozvoje teoretického obsahu lidských rétorických schopností. Samozřejmě že lidské rétorické dovednosti je třeba kultivovat také nezávisle na jejich skryté myšlenkové bázi.

Sedm důvodů zájmu o správnou mluvu

1. Řeč patrně vzniká spolu se vznikem kultury, tj. brzy potom, co u našich předků postupně mizela geneticky fixovaná potřeba vzájemného haptického kontaktu (každodenní péče o srst), která u dnešních primátů vyžaduje až pětinu času jejich bdělé aktivity. Potřeba řečové komunikace je tedy predeterminována už na této biologické úrovni. A snad i vzhledem k tomu stojí za to, aby každý člověk o kultivaci své řeči, jedinečného komunikačního pouta s lidmi, přírodou i kulturou, vědomě usiloval.

2. Nikdy v minulosti neexistoval tak velký nesoulad (časové zpoždění) obecných světonázorových poznatků živé generační paměti (aktivního kulturního genomu) s obsahem dílčí společenské paměti zapsané (pasivního kulturního genomu). Jde nejen o to, že živá generační paměť dnes vlivem televize, televizí deformovaného tisku i husté internetové komunikace stále více postrádá rozměr tradiční lidské moudrosti. Jde hlavně o to, že bez obsahového při­blížení této paměti k širší a strukturovanější paměti zapsané (která se průběžně zpředmětňuje v kulturním systému), tj. bez ontologického pochopení existenciálního konfliktu kultury s přírodou, ztrácí lidstvo možnost ovlivňovat dnešní situaci.

3. Poměr mezi významem a rolí jazyka mluveného (řeči) a psaného ve společnosti i u každého jedince je třeba udržovat v jisté rovnováze. Obě tyto formy řeči (podobně jako aktivní i pasivní genom) přenášejí jiné teoretické obsahy a hodnoty, mají odlišné funkce i psychologické a kulturní účinky. Jsou však také vzájemně komplementární. I když si zachovávají svou vlastní jedinečnost, mohou se doplňovat a obohacovat. Rétorickými dovednostmi nelze sice nahradit individuální nedostatky ve sféře myšlení, ale ani správné a rozvinuté myšlení by nemohlo upoutat pozornost a mít přiměřený vliv na posluchače bez dobré rétoriky mluvčího.

4. Snižování významu přirozených etnických jazyků ve prospěch angličtiny, které je dnes průvodním jevem globalizace, je sice předností pro rychlou komunikaci a odbornou spolupráci, ale je také nenahraditelnou ztrátou jiných forem obrazu světa, jiných kulturních hodnot a životních stylů. V tendenci k celosvětové standardizaci zboží, způsobů práce, bydlení, zábavy i trávení volného času jsou totiž teritoriálně odlišné etnické jazyky jednou z posledních překážek pro zbrzdění tempa silné a nebezpečné celosvětové integrace.

5. Zdá se, že také vlivem nynější televize, internetu a mobilních telefonů se společenská duchovní situace – v rozporu s potřebou lidí dále se vzdělávat a chápat podstatu prvního existenciálního ohrožení kultury – znovu obrací ve prospěch promluvy: k původní, formálně jednodušší a etnicky diferencující řeči mluvené. Pro obyčejného člověka, který každý den několik hodin sleduje televizní pořady a který v běžném životě komunikuje v jednoduchých oznamovacích či tázacích větách, se tím komplikuje nejen pochopení světa v jeho celku, ale i možnost osobnostního intelektuálního rozvoje a kultivovaného mluveného projevu.

6. Zvýšený zájem o řeč a správnou mluvu může být sice stimulován dnešním všeobecným nedostatkem času na přiměřené teoretické studium přírodních a kulturních jevů, ale dobře přednesený mluvený projev, opírající se o studium a správnou písemnou formulaci řešených problémů, získává patřičnou váhu, sémantickou určitost a přesvědčivost. Lze očekávat, že rostoucí složitost umělého světa kultury, vzdáleně připomínající složitost a komplexitu původní přírody, bude na průměrného člověka působit dvěma hlavními způsoby: jednak jako tradiční stimul pro její přiměřené světonázorové pochopení, a jednak jako příležitost pro její pouhé povrchové postižení relativně jednoduchou řečí. Tento druhý negativní trend, jehož symptomy již v technicky rozvinutých zemích zjišťujeme, jakoby velkým historickým obloukem vrací průměrného člověka znovu na počátek lidských kulturních dějin: ke komunikaci jednoduchou živou řečí, jejíž účastníci zbytečně brzy rezignovali na intelektuální pochopení složitého světa a v nových podmínkách se proto stávají pouhými lovci a sběrači kulturních požitků a informací.

7. Rétorické schopnosti konkrétního člověka sice jeho myšlenkové pochody přímo nekultivují, spíše způsob jeho myšlení veřejně ukazují. Mohou tak ujistit posluchače o schopnosti mluvčího řešit příslušné teoretické i praktické otázky. Proto jsou rétorické dovednosti důležité nejen pro herce, právníky a politiky, ale i pro podnikatele, manažery a politicky aktivní občany.[/private]

Prý se ztrácí mužský princip, psalo se v článku Sexmise 2010 (Lidové Noviny). Krásné a úspěšné ženy nemohou nalézt vhodné protějšky. Muži tápou ve své roli, nebo jsou příliš pohodlní se sebou něco dělat. Přibývá osamělých žen – sice osvobozených od svého „údělu“ vymoženostmi moderní civilizace, pozitivní diskriminací, antikoncepčními pilulkami… bezdětných i matek.

Říká se tomu krize mužství, válka pohlaví.

Krásné a úspěšné ženy Bojovnice dávají na frak mužům v akčních filmech svým šarmem i chladnokrevnou agresivitou. Všimněme si, kolik takových produktů prošpikovaných ženami v podobných rolích filmový průmysl chrlí. Po všech stránkách Úspěšná žena je dnes stejným idolem jako naprosto neanatomická Barbie pro modeling či úspěšný a tvrdý muž pro generaci našich otců.

Něco tu není v rovnováze

Jde ale skutečně o ztrátu mužského principu? Nevytratil se v honbě za emancipací spíš princip ženský? Každopádně něco tu není v rovnováze.
Z hlediska rovnováhy došlo k ošálení žen. Jejich získání pocitu štěstí, který jsme si zvykli poměřovat mate­riál­ním úspěchem, bylo založeno na naplnění mužského konceptu – snaze vyrovnat se mužům. Být takzvaně rovnoprávné, se stejnými šancemi a možnostmi. Přijetí principů a hodnot mužského světa dobývání, rozumu, logiky a neustálého zvyšování výkonu za své zákonitě vede (ve smyslu rovnováhy) k potlačení ženského principu udržování, citu, intuice, trpělivosti a skromnosti. O co víc je dnes ženství vystavováno a odhalováno navenek, o to méně jej lze tušit pod povrchem. I v tom je určitá rovnováha. Obrací se to proti oběma pohlavím – a tomu se dnes říká krize mužství. Válka pohlaví. Už samotné slovo válka patří k mužskému konceptu a s udržováním nemá nic společného.[private]

Je tedy čas – čistě kvůli rovnováze – aby se muži chtěli podobat a vyrovnat ženám? Celkem se ví, co chce a jaký má být muž, který imponuje ženám – gentleman – chytrý, úspěšný, výkonný a zábavný, když je třeba tvrdý nebo jemný a pozorný, tolerantní, ale spravedlivý… Je to těžký bejt bezvadnej chlap, aby měla tě ráda, aby celý svět měl tě rád, zpívala kdysi Vltava. Lze si jen těžko představit, že by ženy v rámci rovnováhy šílely třeba po olympijském vítězi v moderní gymnastice při cvičení se stuhou. To není mužský koncept a zdá se, že ani ženy si ho nepřejí.
Není třeba dále emancipovat ženy. Je třeba emancipovat ženské hodnoty. Otázka je také, proč jim vůbec ještě říkat hodnoty, když jim společnost žádnou hodnotu nepřikládá? Úspěšná a krásná manažerka (dosaď jakékoli povolání) je v dnešní společnosti jednoznačně víc než úspěšná a krásná máma, přestože z hlediska přežití a udržení života je tomu právě naopak. Ženských hodnot si společnost necení stejně jako mužských. Úspěšná a krásná v prvém případě znamená orientaci na krátkodobý výkon, ve druhém na trpělivost. To prvé ocení kamarádky, to druhé vlastní děti. Je to jasné? Právě tento koncept poměřování náleží na mužskou stranu vah.

Není to otázka rovnosti pohlaví, ale hodnot. Zakopaný pes není v tom, že ženy mají být přirozeně rovné mužům, ale v tom, že společnost přinutila ženy přijmout jako referenční bod hodnoty mužské, místo toho, aby dosáhly zrovnoprávnění hodnot svých. Muži tak necítí potřebu být rovni ženám a nemají ani potřebu přijmout jejich hodnoty.

V dobách pramatek

Americká parlamentní demokracie (vzor těch evropských) vznikla inspirací z kmenového zřízení a dělení moci u východních indiánských kmenů, zejména Irokézů. Jenže odložila jako nepotřebné a nelogické to, co nezapadalo do rámce evropského patriarchálního systému, tzv. matrilineární strukturu společnosti – radu babiček a matek, které volily náčelníky a měly zásadní vliv na otázky týkající se směřování celého kmene – tedy právě to, co do tohoto systému vnášely ženy a co je reprezentovalo. To, co muži nemohou pochopit, co není měřitelné mužským způsobem a nezapadá do mužské logiky.

Obě pohlaví se od sebe učila a přisuzovala svým rozhodnutím stejnou hodnotu přes to, že byla často založená na vzájemně ne úplně pochopitelných základech, respektovala je. Ženy a muži si nebyli rovni absolutně, jak se o to dnes poněkud materiálně a scestně pokoušíme – byli si rovni v hodnotě svých názorů, právu jej říct, hájit a prosadit. Muži tvořili, bojovali, uplatňovali svůj rozum, sílu a odvahu, za to byli ctěni. Ženy z pokory před stvořením, které daleko přesahuje lidské možnosti a schopnosti, udržovaly, uplatňovaly svůj cit, intuici, něhu a extázi, a za to byly ctěny. Docházelo k vzájemnému obohacení. Kdežto nám naše demokracie kulhá na jednu nohu. Není v rovnováze.
Kdysi dávno, v době praotců (nikoli pramatek), bylo rozhodnuto, že rozum má větší váhu než cit, logika je víc než intuice. Děláme stále stejnou chybu. Se zapojením veškeré logiky, síly a rozumu se snažíme napravit ztrátu intuice, citu a pokory. A tak je, ve snaze vyrovnat misky vah, přihazováno na stranu intuice a citu právo na více rozumu a více železné logiky. Je to kontraproduktivní. Jiné to ani být nemůže.

Jiná moudrost

Muži jsou od přírody zaměřeni na krátkodobé cíle. Dají se spočítat, vykalkulovat, předvídat rozumem i na základě zkušeností z minulosti. Jsou exaktní a proto se dají snadno opakovat. Žena je naopak nastavena na dlouhodobé cíle, k jejichž opakování už nemusí být příležitost. Nemusí to jít tak rychle, nemusí se to dokonce ani nijak extra pohybovat směrem vpřed, ale mělo by to vydržet. Chce to prostě trpělivost, aby to hodnotné mohlo zůstat a to ostatní ať klidně odplaví čas.

Feminismus je v tomto úhlu pohledu zvláštní, protiřečící si jev, který v konečném důsledku podporuje to, proti čemu bojuje. Přestože ofi­ciálně hlásá „ženu“ a bere se za její práva, v souladu s konformitou se dožaduje práva stát se mužem, nikoliv být ženou – chce-li být dnes žena respektována, musí tak učinit podle pravidel mužů. Snaží se ženě vybojovat místo v současném systému a tak ji zajistit rovné postavení a respekt, místo aby upravil systém k obrazu ženy, mění ženu k obrazu systému.

Jestliže feminismu na současné společnosti vadí, že je patriarchální a ovládaná muži, nezdá se rozumným řešením do stejného systému implantovat ženy. Mnohem přínosnější pro všechny by bylo transformovat systém. Trochu ho poženštit. Ne umožnit ženám vládnout stejně tvrdou, chladnou a racionální logikou, kterou vyžaduje dnešní honba za úspěchem, ekonomickou a materiální blažeností. Ale takový prvek intuice, citlivosti, emocí, duchovna, nevypočítatelnosti, péče, rozmaru, čistoty, estetiky, půvabu, něhy a jemnosti – tempo závislé na větším propojení s přírodou, jejími cykly – to by byla úplně jiná moudrost!

Rovnováha odlišnosti

Muž svou přirozenou logikou této snaze ani za mák nerozumí. Připadá mu to nepochopitelné. To, co oceňují muži na ženách, není to, co mohou dostat od kamaráda. Nepochopitelnost ženy je pro muže její největší předností. Tajemství, které nejde vypočítat, vykalkulovat. Zároveň je i největším prokletím. Je-li něco nepochopitelné, iracionální, nahání to strach. I příroda je taková. Ženská. Proto lidé stvořili bohy i démony. Aby si dokázali vysvětlit ono iracionální či rozum přesahující. Muž se o to zoufale snaží – a tak máme na světě vědu, umění a filozofie. Žena bere věci, jak jsou, nepotřebuje tolik vysvětlovat. Vždyť je to jasné – je to prostě iracionální. Stejně iracionální jako příjemnost doteku, potřeba lásky a pohlazení, blízkosti druhého, stejně nepochopitelné jako touha po novém životě, Stejně nevykalkulovatelné jako cit. Nebude náhoda, že historie lidstva je plná vědců, filozofů a umělců a zároveň plná vědem, čarodějnic, léčitelek…

Příroda nás v touze po rovnováze stvořila odlišnými. Dalo by se říct opačnými. Měla pro to dobrý důvod. Vzájemně se doplňujeme. Nejsou na to potřeba pravidla a žádné ismy. Přírodní národy po celém světě to věděly od pradávna. Žili s ní v souladu, nevydělovaly se z ní, ani s ní nebojovali. Byla tak pro ně zdrojem poznání. Samci bojují o samice, předvádějí svůj výkon a poměřují ho s jinými samci. Samice si vybírá. Toužíme po něčem lepším a vyšším. Máme to před nosem, ale nevidíme. Je to skryto v ženě. Feminismus, už z podstaty své lingvistické koncovky, jen kalí vodu.

Žena dává a udržuje život. Muž se stará, aby ho bylo možno žít. Muž je vybaven silou fyzickou, aby to zvládl. Žena dostala do vínku sílu duchovní. Často si to ani neuvědomuje, protože je to pro ni zcela přirozené. Používá ji stejně přirozeně jako umíme jíst, pít a chodit. To muž hledá po celý život jeho tajemství a moudrost, kterou má žena ve své výbavě od přírody dánu. Muž vymýšlí filozofie, žena ví. Snad proto jsou ženy poddajnější, mírnější, v mnoha směrech odolnější. Ne nadarmo se říká, že moudřejší ustoupí, což nemusí být vždy v rovnováze.[/private]

Recyklace je takové nakládání s odpadem, které vede k jeho dalšímu využití.
Invaze, z latinského invasio, znamená vniknutí.
Parazitismus je vztah dvou organismů, z něhož jeden organismus má zisk a druhý na něj doplácí.
Spotřeba je užívání zdrojů k okamžitému prospěchu.
(Wikipedia)

O invazi a parazitismu

Úspěch a moc dokáží být opojné. Není lehké se jich dobrovolně vzdát, dokud se člověk nepřesvědčí, že jsou jen polaritou bezmoci a neúspěchu. Není vůbec jisté, že čím má člověk více moci, tím je také více je svobodný, šťastnější. Není tím jen bezmocnější k plnění vlastních přání a snů? Čím je úspěšnější, tím blíž má k ne­úspěchu, k selhání. Jakákoli moc i zisk se tomu musí bránit. Nehledě na to, že každý zisk musí být zaplacen ztrátou někoho jiného.[private]

Invazní druh (nebo též invazivní) je druh na daném území nepůvodní, který se zde nekontrolovaně šíří, přičemž agresivně vytlačuje původní druhy, které mají podobnou funkci v přírodě, jako on. U obzvlášť nebezpečných invazí může dojít k tomu, že se daný druh začne šířit natolik nekontrolovaně, že rozvrací celé ekosystémy, což vede k rozsáhlým ekologickým škodám a potlačení či likvidaci mnoha původních druhů, ne jen těch s podobnou nikou. Některé invaze mohou skončit až naprostým vyhynutím většího množství původních druhů. Mezi invazní druhy je možno počítat i mikroorganismy způsobující choroby, nicméně tato oblast se často vyděluje jako speciální samostatný problém (Wikipedia).

Nekontrolované bujení, stírání hranic, boření hranic, čím dál větší konformita, potlačování vlastní vůle – to je přece naše civilizace, naše kultura, prostupující všemi směry a přetvářející vše k obrazu svému nehledě na vůli jednotlivce. Globalizace? Už sama rychlost našeho žití, cestování, výměny informací, přemísťování sebe i věcí z místa na místo… Hranice lidských schopností i technického pokroku byly dávno zbořeny. Denně jsou překračovány v tom, co nám příroda dala v podobě tělesných omezení – nelétáme od přírody, nepřesouváme se rychleji, než nám umožňuje síla svalů. Zpomalení je možná lékem na naše neduhy, na naše nekontrolované bujení, protože zdravý růst už tohle dávno není. Tohle je karcinogenní způsob.

O konzumaci a recyklaci

Všude nás provázejí fotoaparáty a kamery. Nikdo neví, kdy a kde může být zaznamenán. Zaznamenávání i sdílení záznamů je posedlostí. Bez záznamu neexistuje realita. Je příliš subjektivní. Je třeba ji zaznamenat a prezentovat. Opakovat. Vzorem nám budiž věda, která tvrdí, že existuje jen to, co je opakovatelné. Je nutné žít tak, aby bylo co opakovat – natočit. Z pořízených záznamů pak recyklovat realitu, z níž je patrné, jak jsme si to „tam a tehdy“ užili. Zoufalá snaha bavit se a zvěčnit to. Jako by nemělo už nic jiného zůstat. Problém doby, v níž není proti čemu revoltovat, bojovat a vládne bezbřehá spokojenost a samolibost.

Úspěch a výkon nade vše. Tedy třeba i na dovolené je nutné předvést výkon a také úspěch. V zábavě. Recyklace zážitků nutně souvisí s konzumací i exhibicionismem. Prožitek je finálně prožíván nikoli při akci samé, ale až při prohlížení jeho záznamu. Teprve v tu chvíli se stává skutečně reálným a hmatatelným. Je to černé na bílém. Opakovatelné. Při společném sledování dochází také k vzájemnému potvrzení „pravdivosti“ – objektivnosti zážitku. Teprve tím je stvrzeno, že jsme se opravdu dobře bavili. Ve správný čas a na správném místě.
Je to konzumní způsob. Konzumace zážitků a jejich recyklace v záznamech, aby po nich vůbec něco zbylo. Už samotné soustředění se na pořízení nahrávky či fotografie zabraňuje vlastnímu prožitku.

Zapadá to do sebe. Život jako zboží, jako výkladní skříň. Život, bez umění ho prodat, bez schopnosti dát o sobě světu vědět, ztrácí dnes jakoukoli společenskou hodnotu.

Neustálý spěch a nedostatek času míří k virtuálnímu životu. Všechno vypadá velmi propočítané a efektivní. Nicméně, je to beze smyslu – výroba pro spotřebu, spotřeba bez potřeby, honba a šetření časem, kterého přes všechny civilizační vymoženosti je stále méně. Novými výmysly k jeho úspoře pouze  vylepšujeme už něco od základu stejně vadného.

Takže my máme tuto jedinečnou kulturu, která ovládá svět. A kdo ji řídí? Je to faraón, který se rozhodl zanechat po sobě obrovské monumenty příštím generacím na svou počest? Nebo Thomas Jefferson, který přelstil filozofii, aby dovedl své vnuky do demokracie? Nebo dokonce vojenští kněží, jako třeba Atahualpa, soustředění plně na úkol dlouhodobě udržet své impérium? Ne, tato kultura, naše – vaše a moje – je vedena malou skupinkou chamtivých, vysoce postavených obchodníků, kteří vidí jen o kousek dál než na špičku svého nosu, jejichž každé rozhodnutí je vedeno posedlostí navýšit svůj majetek. Jejich hlavními kněžími jsou účetní; jejich ministři, právníci. Jejich bohy jsou investiční bankéři. A jejich mýty berou na sebe podobu čtvrtletních zpráv. Odkaz, jež za sebou zanechávají, netvoří ani pyramidy, skvělé myšlenky nebo blahobyt, růst, prosperitu budoucích generací. Je to spíše zpustošená planeta…

Trváme na jediné realitě, jediném „správném“ řádu. Do něj se snažíme vše napasovat pod heslem rovných šancí a spravedlivé soutěže. Nemáme rovné šance. Každý máme úplně jiné dispozice. Přesto jsme, od jedince až po stát, zavlečeni do soutěže v jediné, na všech úrovních uznávané disciplíně – jakýmkoli způsobem vydělat co nejvíce peněz za co nejkratší čas a za co nejmenšího úsilí. Spolupráce je pouze prostředkem sloužícím výše popsanému účelu, ale měla by být cílem. Máme se doplňovat. Vytvářet rovnováhu. Být subjektivní.

Sen je vše – je to snění v bdělém stavu, stejně jako sen během spánku, naše představa kým jsme, kam směřujeme. Má dopad na všechny stránky našeho života, ať to připouštíme, či nikoli.
(Oba úryvky – John Perkins: Svět Proměn)

O spotřebě a nespotřebitelnosti

Teorie zahálčivé třídy. Podle amerického sociologa a ekonoma Thorsteina Veblena, který ji formuloval v roce 1898, se vyšší (vládnoucí) třídy společností věnují tzv. ostentativní zahálce, čímž odlišují své postavení od jiných tříd. Pojmem zahálka (leisure) Veblen označuje neproduktivní využití času. V novodobé anonymní společnosti pak nabírá ostentativní zahálka podoby ostentativní spotřeby. Oba typy tohoto vnějšího odlišení jsou ovšem založeny na plýtvání materiálními hodnotami. (Wikipedia)

Rychlému a spotřebnímu světu se dá vzdorovat pomalostí, používáním věcí, které ještě slouží svému účelu, nekupováním nových pro spotřebu, nekonzumováním myšlenek, zážitků, okamžiků, jídla, sexu, přátel… Nekonzumováním sebe sama. I prací za mzdu jsme postupně konzumováni. Za peníze prodáváme to nejcennější, co nám bylo dáno. Proklatě konečný čas. Pokaždé, kdy si uvědomíme, že děláme něco jen proto, abychom za to dostali zaplaceno, ačkoli bychom v tu chvíli chtěli dělat něco jiného, jsme chtě nechtě konzumováni.

Každý návyk připravuje o život. Každý návyk znamená chtít kousek jistého života. Nemít jistý život je první krok k nesmrtelnosti.

Pohled do mraveniště. Přeplněná nákupní centra. Zaplněná parkoviště. Těkání a hemžení od jednoho zbytečného obchodu ke druhému, od jedné zbytečné věci ke druhé. Nakupují, touží, přejí si, hromadí. A pak vyhazují, aby mohli koupit nové. Značkám jsou přisouzeny naprosto virtuální hodnoty. Je vzbuzena touha po těchto hodnotách. Potřeba se s nimi identifikovat. Touha hraničící s „životním smyslem“. Spotřebou ku štěstí.
Proto také dnes krachují firmy, která vyrábějí na dnešní poměry příliš spolehlivé a několikanásobně trvanlivější výrobky bez „kurvítek“. Kdo by je potřeboval, když spotřeba velí mít stále něco nového?

Živíme se úplně zbytečnými věcmi – nabízíme, prodáváme, vyrábíme a dokonce i vymýšlíme. Když se nezabýváme jejich výrobou, zabýváme se jejich spotřebováváním nebo vymýšlením, jak přesvědčit druhé, aby spotřebovali ještě více. Věci, které vyrábíme, už nemají žádný jiný smysl, než být spotřebovány a odhozeny. Tato spotřebitelnost není totéž co užitnost, která je postavena na racionálním základě.

Tato spotřebitelnost, zdánlivě zcela racionální, ale na naprosto iracionálním základě faktické nepotřebnosti, je dnes obsažena ve filozofii, náboženství, světovém názoru i myšlení. Neviditelně prostupuje i do emocí, vztahů mezi lidmi a jinými tvory, vztahu mezi lidmi navzájem a nakonec i vztahu k sobě samému. Být nespotřebitelný je dnes jedinou skutečnou alternativou. Samotná existence nespotřebitelnosti uprostřed spotřebního světa je iritující, burcující, revoluční…

Nepotřebnost a nespotřebitelnost jsou dva opačné póly ležící téměř v jednom bodě. Nespotřebitelnost je nepotřebnost na základě vědomého rozhodnutí o vlastních potřebách a snech. Nespotřebitelnost je potřebná. Nenechává žádný odpad. Není co recyklovat.

O strachu a chytrosti

Jak může tak „nanicovatá“ věc jako je sníh zkomplikovat „modernímu“ člověku život. Jak je náhle vržen do prazákladních podmínek tváří tvář proti přírodě. Jak najednou zjišťuje, že celá civilizace vznikla jen ze strachu, který omlouváme chytrostí a jíž si proto tolik ceníme. Jenže je možné, že ustrašenou hru na chytrost s námi po celém vesmíru nehraje nikdo jiný – nikdo jiný s námi nesdílí nadšení pro chytrost, nikdo ji nemá na vrcholech svých hodnotových žebříčků. Ze strachu jsme vybudovali civilizaci (jíž si ceníme jako pokroku), ze strachu z přírody. Vydělili jsme se. Postavili jsme se proti přírodě. Vyzvali ji na souboj: Ona vs. naše Chytrost. Ona nám víc než laskavě uštědřuje výchovné políčky právě v takových situacích. Ať si uvědomíme a probudíme se z toho snu, než bude třeba nám doopravdy naplácat.

Jsme jediný živočišný druh, který není schopen přežít v přírodě. Je to chytré. Jsme přece nejvyvinutější. Podle nás. Vrchol evolučního vývoje. Podle nás. Podívejme, kam jsme to dotáhli! Jako jediní nemusíme žít v přírodě. Jako jediní tvorové na zemi musíme celý život pracovat, abychom přežili. Dohnali jsme to k dokonalosti ad absurdum. Výstižně říká alter ego hlavní postavy Fight Clubu: Celý život děláme něco, co dělat nechceme, abychom vydělali peníze, za které si koupíme sračky, které nepotřebujeme. Na přesné citaci nezáleží.

Bořím se do sněhu – a vím, že to brzo skončí a protože to vím, vydržím. Ale vím stejně dobře, že kdybych to nevěděl a vypadalo by to zdánlivě nekonečné, nevydržel bych. Chápu polární výpravy.

Co když jsme slepá větev vývoje? Nikoli vrchol. Co když má příroda nekonečně mnoho lepších alternativ, než nás a naše zbytečné výtvory? Už teď jsme pro Ni v nekonečném proudu času zapomenutou epizodou, dávnou lapálií. Asi jako plané neštovice.

Zvířata vidí dál. Vždycky vidí konec. I svůj konec. Právě ten, před kterým se my tak chytře schováváme. Jako v dětské hře si zakryjeme dlaněmi oči s vírou, že nejsme vidět. Zvíře nemá čas na blbosti. Musí žít, tady a teď. Ví. A proto také vidí svůj konec. Může žít bezstarostně. Smrt mu jen občas připomíná přítomnou chvíli.

Lidská strategie je jiná. Konzervovat nebo recyklovat přítomnost. Udržet, co už je a hromadit ještě víc. Nakonec recyklujeme už jednou recyklované. Naší činnosti přikládáme největší důležitost. Lapeni ve vlastní recyklaci, ani nic jiného nevidíme. Cyklus je pohyb v kruhu. Vše se bude donekonečna opakovat. To je naše volba. Naše řešení vesmíru. Slepá větev. Nepřináší žádnou změnu. Kolem nás je nekonečná fantazie. Máme ji u nosu. Je vymyšlená tak, že nikdy nevíme, jak to dopadne, přes všechny naše objevy, „vědu“ i chytrost, nevíme, jaký bude konec. Nevíme ani, jaký byl začátek. Nevíme ani, byl-li nějaký začátek a bude-li nějaký konec.

Jedno z lidových rčení praví, že pojmenovaného strachu už se není třeba bát. Snad proto ta posedlost pojmenováváním. Evidováním, tříděním a katalogizováním. Proto to nemalé úsilí všechno pojmenované, roztříděné a zařazené se naučit. Není i tohle způsob recyklace?
Říkáme jí Pokrok. Sviští neustále nad námi. Jako hrozba. Jako nekonečný strach, že bez něj bychom museli čelit samotné přírodě. Nekup to?! Otázkou celé této recyklace zůstává, jestli z celé přírody, stejně jako jiní tvorové, nebojíme se nakonec nejvíc člověka?[/private]

V tuto chvíli patří do seznamu Atelieru monumentální tvorby na Akademii výtvarných umění v Praze sedmadvacet lidí, včetně dvou pedagogů, doktorandů, stážistů a řádných studentů. Zdaleka ne všichni mohou svou tvorbu identifikovat s prezentací na následujících stranách. Pro tyto přístupy používáme mnoho jmen v jemných odstínech významů, ale zcela určitě tak nehledáme programové vymezení atelieru. Termíny jako POSTPRODUKCE, COVERVERZE, SAMPL, REKONSTRUKCE jsou pro nás prvním z mnoha možných vymezení k faktu, že svět je zahlcen kulturními informacemi, které se někdy stávají nepotřebným smetím, jindy nezapomenutelnými symboly doby. A je zde také ještě jedna rovina. Skrze komunikační znaky, které jsou veřejným majetkem, lze komunikovat mnohem snadněji. Zcela odlišným, ale nikoli nepodobným vztahem k ekologickým a recyklačním procesům, prochází tvorba těch umělců, kteří ctí zodpovědnost za náš společný trojrozměrný a nevirtuální svět. Podnikají invazi do prostoru, který je znecitlivěn, zapomenut, ohrožen, a snaží se jeho vnímání převrátit zpět nebo ho nasměrovat jinam. Slovník je zde jiný. PARTICIPACE, INVAZIVNOST, AKTIVISMUS. Morálními vizemi nás odkazují k sociální a fyzické naléhavosti.

Pavel Humhal je asistent ateliéru Škola monumentální tvorby, AVU, Praha http://www.avu.cz/monument/

[private]

Tereza Janečková — Avatar

Do postprodukčního parazitismu jsem zahrnula recyklaci filmového plakátu – v současnosti divácky nejúspěšnějšího filmu Avatar.
Tento mainstreamový plakát jsem celý překřivkovala do minibodů a to ruční výrobou (pořádné vyšíváníčko). Citelnost vizuálu se takto ztratila a zároveň dostala zvrstvený plán, tak jak vidíme film v 3D formě bez brýlí. Prefabrikovaný blockbusterový filmový plakát nikdy neaspiruje na pozici uměleckého artefaktu. Cílem je vizuálně účinnou a efektní formou vzbudit zájem potencionálního diváka. Není lákavé tento cíleně unifikovaný mainstreemový layout interpretovat a vyslat ho tak na jinou hvězdnou planetu?

Jana Doležalová — Agrosquatting

Hledání – Nalézt zanedbané a opuštěné místo určené k zemědělským účelům. Po delší období pozorovat vybranou lokalitu.Pokud nedochází ke změnám, které by ukazovaly na zájem vlastníka o místo, je možné jej obsadit. Objektů může být nalezeno a opatrováno více. Zodpovědnost – Stromy opatrovávat především pro jejich záchranu a s respektem podpořit jejich přirozenost a růst. Analyzovat místo a určit postup v péči o zabraný prostor. V zimním období poskytovat stravu místnímu ptactvu a ostatním zvířatům. Vlastnictví – Nepřivlastňovat si území, rostliny, plody, ani zvířata. Převzít starost o sad, který je vlastníkem zanedbáván. Ilegalita – Snažit se nevzbudit nežádoucí pozornost. V případě nečekaného narušení prostoru jiným člověkem se zachovat dle situace. Práce – Pro práci v sadu mohou být přizváni hosté. Práce samotná není hlavní náplní projektu.
Dokumentace a prezentace – Zaznamenávat a popisovat námi způsobené změny a průběžně je prezentovat.

Stručné záznamy
04.10.09 Při sběru ovoce a ořechů byl objeven opuštěný sad.
11.10.09 V sadu napočítáno 41 stromů. Zastřiženy dva stromy, uhrabáno okolí.
28.10.09 Zastřiženy dva stromy. V areálu sadu jezdila  čtyřkolka. Přijela bílá dodávka s úmyslem vyložit nepotřebné věci do areálu v okolí sadu, když nás řidič spatřil, odjel.
01.11.09 Zastřiženy dva z nejvíce zarostlých stromů. Znak Agrosquattingu.
15.11.09 Zastřiženy tři stromy.
03.01.09 Sad byl zasněžený, dokumentace přilehlých budov.
10.01.10 Sníh, rozmístění krmiva pro ptáčky na stromy.

Viktor Takáč

Pracoval jsem se Samplováním Kubrickova filmu Shining. Jedním z hlavních vizuálně nosných motivů celého filmu je práce s barevností jednotlivých scén, které s sebou jednak nesou symbolistní a zároveň i rámcovou úroveň – v rámci opakování motivů těch kterých barev vnáší do filmu určitý řád/systém. V rámci mého projektu Average Shining je každé políčko filmu tvořeno jednou barvou – monochromem – která je získána zprůměrováním barev daného políčka filmu do barvy jedné.

Další ze série se jmenuje Shining: Border. V ní jsem pracoval s rekontextualizací jednotlivých scén. Zajímalo mě uchopení/vystižení hranice mezi termínem psychologický a psychopatický. Jednalo se v podstatě asi o nejtradičnější formu samplingu – vystřižení jednotlivých scén z kontextu filmu a umístění těchto scén do vzájemné kombinace tak, aby tvořily nové významy, které už ani nemusí odkazovat k původnímu filmu. K tomu jsem použil formy obrazového triptychu. Každá z těchto scén s sebou nese nějaký způsob nazírání na realitu zprostředkovaný pohledem kamery:
1. strukturální, odosobněný makro pohled, tzv. „boží oko“,
2. detail na subjekt v podobě figury a
3. jízdu jako zosobňující, angažovaný pohled.[/private]

Nick Cave je fascinován smrtí, to je známá věc. A kromě písňových textů a básní je i autorem románů. Ten poslední v češtině vydalo Argo a jmenuje se Smrt Zajdy Munroa.

Zajda je barbar, hnusák, alkoholik, notorický děvkař, podivná zrůda, cynický egocentrik, proklatě sebejistý sukničkář, cokoli, co si je čtenář schopný představit pod pojmem chlípník. Svléká očima i boulí v rozkroku permanentně jakoukoli ženu, která se objeví v jeho zorném poli, dokonce i kamarádky své ženy na jejím pohřbu. Jeho románová cesta obchodního cestujícího s kosmetikou je variací na Pulp Fiction i horory Stephena Kinga. Paralelou k ní jsou pak zprávy o řádění sexuálního násilníka, který by klidně mohl být jen o krapet horším Zajdovým bratrem. Přesto je tu jedna polehčující okolnost – to vše se děje nikoli jen tváří v tvář jeho neodvratitelnému konci, ale i před zraky jeho devítiletého syna, čerstvého polovičního sirotka – a na něj bere Zajda alespoň trochu ohledů. Na společné cestě, která je variací na zasvěcovací rituály, ho otec učí, jak být ve střehu, jak „zaostřit na magora“.

Caveův román má jisté paralely k podobně drsným příběhům amerického spisovatele Cormaca McCarthyho, je k lidstvu o něco milosrdnější – alespoň v tom, že jeho syn, Zajda junior, dostává díky otcově smrti šanci změnit prokletí mužských v této rodině (společnosti). Jakkoli je tahle vidina pro čtenáře lákavá, je až bolestně nepravděpodobná.

Zahraniční recenzenti knihy, která vyšla v originále na začátku září, se shodují v tom, že Smrt Zajdy Munroa je ve své krutosti i nesmírně vtipná. V kontextu prvního Caveova románu A uzřela oslice anděla určitě. Je psaná lehčím perem, s větším nadhledem, je lyričtější a i když je otcovská láska hodně hybridní, je tu. Apokalypsa je však stále přítomná. U Cavea jsou svědky lidských běsů i děti. Zvrácenost? Spíš realita. Kdo jiný by měl být naším svědomím a kdo jiný by měl dědit a opakovat/napravovat naše chyby? Cave se čte jedním dechem, má spád a sevřený styl. Je krutý, to ano, ale smysl ta krutost má. Přinejmenším v tom, že se nepřetvařuje.

Angel Echoes, hmm, dost výrazné hlasy u Four Tet ne zcela běžné. A hned v otvíráku alba. Není to špatné. Trochu popík oproti jiným setům Kierana Hebdana anebo Four Tet, jak chcete. Dobré, ale žádné překvapení, na která si v jeho skladbách člověk tak trochu zvykl se těšit. Co bude dál? Drumíkový setík Love Cry se zasněným pozadím, v jehož druhé půlce se znovu ozvou ony andělské hlasy… no když to srovnám s tím výletem na Kokořín, tak jsem, náčelníku, trochu zklamanej… tohle že je ten stejný experimentátor – Four Tet, nebo ten stejný chlapík, který řádí společně se Stevem Reidem nebo Burial v divokých bakchanáliích?! Ale jo. Není to zas takový rozdíl jako třeba mezi Mobyho Animal Rights a Hotelem. Třeba chtěl jen někoho sbalit. Circling už je mnohem hravější a důmyslnější. Tohle znám! Tenhle způsob dělání hudby, u kterého je úplně fuk, jestli je to „remix“ nebo tvorba na zelené louce, mne kdysi posadil na prdel. Sláva, album přes jedenáctivteřinový track Pablo‘s Heart probublá přímo v Sing a do své druhé poloviny, která už je mnohem víc o něčem fourtetovsky překvapivém. Hlásky jsou tam sice dál, ale snaha jít si po svém a prodrat se houštím zvuků a rytmů k něčemu novému a bavit se tvořením, je konečně naplněna. Sice jaksi minimalističtěji nebo zakukleněji, ale třeba This Unfolds je podobným způsobem nápaditá a chytrá jako Hebdenovy skladební drahokamy na některých prvních albech. Cinkání a řachtání, cvrlikání a dalších podobných „rušítek“ je sice plošně trochu víc než bývalo a mírně to připomíná i podobný přístup Hebdenova občasného parťáka na vystoupeních Pantha Du Prince, který jimi ovšem na své nové desce Black Noise šetřil ještě méně. Celkově to zní všechno mnohem klidněji a zasněněji, ale to není na škodu. V tom klidu mnohdy může být víc dravosti než ve zběsilé hoblovačce. Důkazem toho budiž Reversing a po vícerém poslechu na milost vzatá první skladba Angel Echoes. Plastic People je snad hold Hebdenovu domovskému klubu. Tam se může odehrát ledacos. Emoce, nálady, trochu esoteriky, špetka psychedelie, a to všechno zdařile smícháno dohromady. Je třeba tomu dát čas a víc než jeden poslech, aby si to všechno sedlo a uši si mohly přivyknout mírnému šerosvitu a těšit se z pozvolna se vynořujících detailů..

Srovnej si: Kieran Hebden + někdo s kým hrává, Pantha Du Prince, Edward Shearmur, Massive Attack, Burial, Kid Loco

5 out of 6 stars

Psát o desce, která ještě nevyšla, je úchylný, ale co už, zní to slibně. Soudě podle singlů Sunshine People a Black And White se z kapely, která tak před dvěma lety ještě zněla jako fakt nudný country Stone Roses, vyloupla psychedelická elektro-rock’n’rollová jízda se skvělým špinavým zvukem. Jako kdyby to upekli někde ve stáji, a podle všeho to tak i vypadalo. Sjetej hipísáckej gospel z Anglie? Pošahaný, ale perfektně ošetřený, o nebezpečnej zvuk se postaral Jim Abbiss, a není teda divu, že si vzpomenete na Kasabian. I když ani DSC se netajej láskou k Primal Scream a Happy Mondays.

Když jsem poprvé slyšel kousek Black Wax od Dananananaykroyd, měl jsem dojem, že poslouchám něco jako manifest toho, co momentálně považuju za svůj hudební program …a říkal jsem si, jaká bude asi celá deska? A ona byla úplně jiná, než jsem čekal. Z „manifestu“ (Black Wax) byla najednou nejklidnější část, která jako jediná z celé kompozice viditelně vystupuje. Jinak je to smršť energie, která nemá konce… někde jsem četl, že jejich styl bývá označován jako fight-pop, a to je dost výstižné. Indie-popík zahraný s opravdu pořádným hard­corovým drivem. Tato deska energií překypuje a dost možná by jí bylo dost i na tři desky . Každopádně je pro mě tato skotská šestičlenná parta (mimochodem jejich bývalá baskytaristka Laura Hyde je manželkou zpěváka a kytaristy The Futureheads) zjevením, protože zní prostě jinak… jak říká Ibe, je to indie crossover. A když se potřebuju někam hodně rychle dostat autem nebo i pěšky, tak si je pustím a mám dojem, že mě nemůže nic zastavit.

fotografie: Miroslav Tichý

Doba, kterou jsme si zvykli nazývat moderní, je bezpochyby zároveň dobou hledající stále dokonalejší, realističtější a věrnější obrazy. Někteří zastánci vývojových linií sice tvrdí, že najít „dokonalý obraz skutečnosti“ je dávná lidská snaha vysledovatelná v dějinách zobrazování už dříve, a to nejméně od rané renesance (nedávno jsme o tom s kolegy vydali knihu nazvanou Výzva perspektivy), ale je jasné, že toto úsilí sílí a zdá se být plně uspokojováno až s vynálezem a rozšířením fotografie okolo poloviny 19. století a následně s nástupem filmu ve století dvacátém. Druhá polovina 20. století pak tuto touhu po dokonalém obrazu našeho světa ještě zintenzivní: obraz už nemá být jen reálný, ale doslova skutečnosti co nejpodobnější, přímo „vysoce věrný.“ Tomu se pak přizpůsobují přístroje, které nám tento skutečný obraz zprostředkovávají – jen vysoká věrnost, tedy high fidelity, je ten správný reklamní tahák konce století. Jenže: které skutečnosti má být obraz věrný, a co je to vlastně za věrnost?

Od Čelistí k Pirátům z Karibiku

Přitom byl film už ve svých skromných počátcích považován v tomto ohledu za splněné přání, ideální „kroniku světa“ dovolující každému za pár šestáků nahlédnout reálně zachycené neviděné kraje, města i příhody jejich obyvatel. Byl vnímaný jako naprosto reálný, přestože byl černobílý a němý. Jenže o století později se tato kronika stala spíš příliš barevným a kašírovaným katalogem, který se honosí speciálními efekty a umožňuje na skutečnost spíše zapomínat, než si ji uvědomovat či dokonce ji vnímat všemi smysly. Když kinematografiím začaly v 70. letech vládnout blockbustery, stále ještě si ve své rané fázi udržovaly jisté roztomilé neumětelství ve vztahu k zachycení skutečnosti (žralok Bruce v Čelistech opravdu nebyl dostatečně hi-fi, Lucasovy projekty stavěly více na hračičkářství než vysoké kvalitě obrazu…), ale s nástupem digitálního filmu byly i tyto nedokonalosti v mnoha případech re-mastrované a „vyladěné“. [private]A tak nové Hvězdné války modelují své světy ve vysoké věrnosti… ale věrnosti světům, co nikdy neexistovaly. Piráti z Karibiku jsou svěží a roztomilí, dokud se nás nesnaží romanticky začít didakticky přesvědčovat, že jejich svět opravdu takto někdy někde fungoval.

Obrazové hi-fi přísluší fantazii, je-li skutečně i nadále zakotvené v realitě, stává se buď makabrózním (všechny ty průhledy do obsahu žaludku ve forenzních soapkách) nebo nebetyčně nudným (poněkolikáté viděné ty samé průhledy do žaludku ve forenzních soapkách). Hi-fi obraz a další doprovodný jev současné doby, snaha o vizualizaci všeho, co bylo dříve zahaleno tajemstvím nebo zůstávalo otázkou postupného vývoje a zdrojem překvapení, nás doslova bombardují – 3D vizualizace nám povinně ukazují, jak „určitě“ budou vypadat naše města a domy, 3D ultrazvuky činí z plodu definitivně když už ne člověka, tak alespoň tvora, a obrovské plazmové obrazovky umístěné na stěnách našich pokojů mají dokonalý svět simulací přinést z kina až do obýváku.

Hi-fi nebo lo-fi?

Jenže – právě ty dokonalé, ale umělé světy, v nichž je vše do detailů „hi-fi“ i v záběrech dlouhých několik vteřin, které stejně nedokážeme plně vnímat, něco postrádají. Dokáží nás jistě ohromit, zahltit vjemy, o poznání hůře však vyvolávají emoce, úžas, dojetí, děs či strach. Stejně jako nám Záhada Blair Witch před pár lety ukázala, že opravdu bát se dokážeme jen v lo-fi, skutečné dojetí nevyvolává kašírované melodrama hollywoodského trháku, ale zkrotlá koala v australském spáleništi, která na neskutečně nekvalitních roztřesených záběrech podává packu požárníkovi-zachránci. (Dalo by se pokračovat takto dál: skutečně intenzivní prožitek trapnosti k nám také přichází v lo-fi, třeba v tom videu se znojemskými chlapci a jejich učitelkou.)

Obrovský úspěch youtube a internetových „televizí“ (či desítek různých jiných „video hostingových“ webových služeb) jen ukazuje, jak rádi se vzdáme vysoké kvality obrazu, pokud je nám náhradou rychlost, obrovský výběr a záruka jakési autenticity. Jak často si uvědomujeme, že youtube je s námi „teprve“ od roku 2005? Lo-fi kvalita většiny materiálů nezabránila tomu, aby se stal/a nejrychleji zpopularizovaným webem v historii internetu. V kombinaci s rozšířením mobilních telefonů umožňujících nahrávat krátká videa se youtube stal/a nejdemokratičtějším obrazovým archivem, jaký kdy existoval/a, a to i bez jakékoliv záruky kvality obrázků vystavených v divokém mixu, kdy se fragmenty nejlepších filmů všech dob prolínají se „zahradními videi“, na nichž se třeba pudlík urputně snaží kopulovat s husou.

Milé rozmlženky

A návrat lo-fi se netýká jen pohyblivých obrazů, ale i statické fotografie. Módní magazíny, dříve tak často „vyprávějící“ své fashion-story s dokonale ostrými obrázky, které měly co nejvěrněji zachytit nejen tvar šatů, ale i dovolit čtenářce/čtenáři si materiál daného módního kousku skoro „osahat“, dnes stále častěji neukazují z „modelu“ téměř nic. Jako by se již neprodával hi-fi obraz na obdiv stavěné luxusní módy, ale jeho zastřený, zamlžený, rozmazaný opar, který tušený (a z pohledu zdravého rozumu či krize zbytečný) luxus decentně zakrývá, přislibuje jej pouze jako lo-fi tajemství přístupné jen zasvěceným či dostatečně šíleným čtenářům, kteří ještě i v této době chtějí utrácet.

Stejně tak i poté, co vlastně každý může mít foťák s hi-fi rozlišením, se stále více vrací obliba fotoaparátů, které se dobrovolně vysokých počtů megapixelů vzdávají – odtud půvab „2mpix art“, tedy mobilových rozmlženek, stejně jako návrat lomografie a jejího kaleidoskopického rozbití fotografického obrazu. Pokud se nejedná o internetovou fámu, má být letos dokonce obnovena a „upgradována“ výroba polaroidového papíru, sen mnoha lo-fi nadšenců, kteří dnes za starý polaroidový fotomateriál platí obrovské sumy na ebay. A není možné jen v kontextu tohoto trendu chápat nadšení, se kterým byl ve světě „objeven“ moravský podivín-voyeur Miroslav Tichý, který dokázal vyrobit kameru i z papírové krabice, plechovky a pivních zátek? S ním se moravské lo-fi dostalo až do Centre Pompidou a dalších světových galerií, což se už dlouho žádnému českému či moravskému umělci nepodařilo.

Obrazy a média mají své historie a svůj vývoj, který nemusí být vždy příběhem neustálého zdokonalování a zreál­nění. Jak se ukazuje, možná chceme od obrazů víc (nebo něco jiného) než pouhé věrné zachycení světa. Což je asi dobrá zpráva, protože to znamená, že nejsme jen civilizací racionální a technokratickou a vyžadující jen sterilně „vyčištěné“ utilitární obrazy či prefabrikované hi-fi fantazie. A tak to nakonec jednoduše shrňme ve zvolání: Ať žije lo-fi![/private]

Každá žena euroamerické kultury, tedy ta, která nemenstruuje do plátěných pruhů látky, které potom pere, spotřebuje za svůj život něco kolem deseti tisíc tamponů a vložek. Ty ovšem nejsou recyklovatelné: chovají se podobně jako tetrapakové obaly a nedají se třídit. Navíc jsou v drtivé většině případů bělené chlorem, protože v naší kultuře platí podivný předpoklad, že jen to, co je sněhově bílé, je sterilní. Jak vložky tak tampony jsou balené v umělohmotných, igelitových a papírových obalech a obsahují aplikátory na jedno použití. Každá z nás tak každý měsíc vyprodukuje těžko odbouratelnou hromádku odpadu velikosti zhruba jedné kilové mouky, kterou (co nejlépe zamaskovanou) vyhodíme se smetím, tedy netříděným odpadem. Od patnácti do pětapadesáti, tedy za čtyřicet let, menstruujeme dohromady asi čtyř set krát (období těhotenství a kojení nepočítaje). To je už slušná hromada vložek, tamponů, obalů, fólií z nich, aplikátorů a mimo jiné i papírových návodů na použití tamponů.

Je ovšem hodně firem, stejně jako v případě pracích prášků, dětských plen či kosmetiky, které na výrobě a prodeji hygienických potřeb závisejí. A jejich reklama se vyznačuje nejenom tím, že ženy v ní účinkující jsou v době menstruace ty nejspokojenější, ale i tím, že mají modrou krev. Nevím, jak vaše, ale moje menstruační krev je červená. Tím červenější, čím jsem znepokojenější z té hromady odpadků, které každý měsíc vyprodukuji.

Zatímco domorodé ženy menstruují za život jen párkrát, protože v podstatě celý svůj plodný život zasvětí rození a kojení, moderní evropská žena ládující se antikoncepčními pilulkami menstruuje každý měsíc. A i když domorodé ženy menstruují, menstruují ekologicky. V Bengálsku například první menstruační krev pohlcují speciální pruhy látky, které dává šaman na měsíc zaschnout na zvlášť vyčleněné místo. Pak je namočí do mléka, které žhavou schopnost menstruační krve „ochladí“. Narůžovělý nápoj koluje během slavnostního rituálu mezi přítomnými v miskách z kokosových ořechů, ti pijí v touze zůstat zdraví, rituál navíc posiluje sociální vazby mezi zúčastněnými. Další menstruace už samozřejmě není oslavována, ale pruhy látky zůstávají: ženy je odděleně perou a používají vždy znovu a znovu. Menstruační aktivistky v evropských zemích se od nich už od sedmdesátých let, co existuje hnutí Our Bodies Ourselfs, učí a vyrábějí si vlastní prací vložky. Mají své výhody: mohou být jakkoli barevné a z materiálu, který vám vyhovuje, mohou mít roztomilé vzorečky a nejsou nudně uniformní. V kalhotkách tak můžete mít něco originálního a ne sériově vyrobený a vybělený kus umělohmotné buničiny. Další možností je mořská houba, která se používá místo tamponů či i u nás známý menstruační kalíšek.

Na začátku stál za vznikem menstruačního aktivismu strach z chloru a dioxinů, které se do těla mohou dostat právě v souvislosti s bělenými tampony a vložkami. Dnes už je daleko více občanským postojem spojeným s tou hromadou civilizačního menstruačního odpadu a se snahou bojkotovat nadnárodní drogistické firmy: kalíšek stojí pár stovek a vydrží několik let, spotřebuje se jen trocha vody denně na jeho vyvaření a guma na výrobu. Tvářit se, že menstruace je nejšťastnějším obdobím ženského života, můžeme, i když máme zrovna v pochvě zavedený kalíšek fungující na principu podtlaku a ne tampon fungující na principu vpíjení menstruační krve a bobtnání bakterií. Chce to ovšem odvahu jít proti proudu – jak reklamnímu a módnímu, tak menstruačnímu.

http://www.ourbodiesourselves.org

Text je ukázkou z knihy HUDBA OHNĚ aneb Radikální černošská hudba od jazzu přes hip hop až do současnosti. Vyjde na podzim ve vydavatelství Bigg Boss.

1.   Černá sci-fi

„Žádný jiný národ není tak posedlý populární kulturou a žádný jiný v ní nehledá ospravedlnění činů tak jako ten náš,“ stěžuje si černošský publicista Greg Tate v eseji Yo! Hermeneutics. Jistě, tato diagnóza by klidně mohla platit na všechny obyvatele západní civilizace. Bijáky, seriály, literární brak nebo komiksy se natolik staly součástí světa kolem nás, že v nich každý den – i proti své vůli – nacházíme příklady přijatelných nebo nepřijatelných vzorců chování, řešení morálních dilemat či fragmenty světonázoru. Pro afroameričany má ale popkultura zcela zvláštní kouzlo – dlouhá léta jim sloužila jako náhražka oficiální kultury, která jim byla v Americe upřena. Navíc to bylo místo, v němž se mohly plnit jejich sny o lepším světě. A který jiný žánr popkultury generuje sny lépe než science fiction?

Vědecká fantastika je díky svému rozpětí od minulosti do budoucnosti mýtotvorný žánr, který v racionalitu vzývající společnosti přebírá funkci náboženství (jež je redukováno na obřadní funkce) a generuje možné vize věcí budoucích. Logicky a technologicky vysvětlitelné (a proto dominantní racionalitou uznávané) sci-fi témata se na pouliční rovině mění v divoké všepojímající filosofie, teorie spiknutí nebo městské legendy, které dnešním lidem pomáhají přežít v společenské džungli lépe než stará náboženství nebo filosofické systémy mluvící nesrozumitelným jazykem. Právě pro svoji schopnost vysvětlovat logiku naší technikou prorostlé současnosti se sci-fi stalo dominantním žánrem konzumní kultury. A o Americe to platí obzvláště silně. Co ale její černošská minorita? Ačkoliv i ona konzumuje sci-fi spektákly, afroamerické spisovatele tohoto žánru nebo hrdiny by jeden lupou pohledal.

„Proč tak málo Afroameričanů píše science fiction, žánr jehož střetávání se s jinakostí – motiv cizince v cizí zemi – by se mohl zdát jako ideální téma černošských spisovatelů?“ ptá se v článku Black To The Future (1993) publicista Mark Dery. Jenomže černí spisovatelé sci-fi nejsou. Ať se Dery snaží sebevíc, nachází v kánonu vědecké fantastiky jen dva opravdu významné – Samuela R. Delanyho a Octavii Butlerovou. Ghetto spisovatelů sci-fi je samo o sobě heterogenní masou, v níž dominují nejen bílí, ale také muži, heterosexuálové a liberálové, kteří do žánru aplikují reprezentaci svých vlastních zájmů. A tak černoši konzumují sci-fi, ale v příbězích z budoucnosti nachází jen samé bílé hrdiny. Aneb jak sarkasticky poznamenal černošský publicista Greg Tate: „Vesmír ve sci-fi je plný roztodivných ras mimozemšťanů a bělochů.“[private]

Několik černošských sci-fi románů bychom našli, ale jsou to vesměs obskurnosti. Příznivec absolutního separatismu černochů od bílé Ameriky – Sutton Griggs píše ve svém výchovném románu Imperium in Imperio z roku 1899 o tajné černošské říši skryté uvnitř politických a společenských struktur USA (funguje včetně vlastní stínové vlády a ekonomiky). Black Empire politického aktivisty George Schuylera publikované časopisecky v letech 1936-1938 pod pseudonymem Samuel I. Brooks vypráví o radikální černošské úderce nazvané Černá internacionála, která plánuje celo­americké povstání proti bílému útlaku. Jak se později ukázalo, Schuyler si v románu jen střílel z radikálních nálad v černošském hnutí a děj byl jen parodií na pan-africké hnutí Marcuse Garveye. „Pobavil mě úspěch, který měla u veřejnosti Černá internacionála – všechno je to jen laciný žert,“ řekl o svém románu. Ostatně Schuyler se proslavil satirickým románem Black No More, v němž vědci vynaleznou přístroj, který dokáže udělat z černochů bělochy. Jak se Amerika postupně vyběluje, někdejší černoši začnou sami horovat pro zakázání přístroje, aby zachovali status quo výhodné pro svoji novou rasu.

Nikde žádní černí kosmonauti nebo hrdinní černí bojovníci proti mimozemšťanům. Několikanásobný držitel cen Hugo a Nebula, černá sci-fi hvězda Samuel Delany má vysvětlení: „Laserová světla, blikající tlačítka a podobná výbava sci-fi fungovala také jako společenský znak, jehož význam se lidé naučili číst velmi rychle. Označoval techniku. A technika byla jako znak na dveřích, který říkal: „Klub pro kluky. Holky, nevstupovat. Černoši, hispánci a chudí vůbec, padejte pryč!“ Jinými slovy – mocná technika patří jen do rukou šéfů lidské společnosti – bílých mužů. V šedesátých letech začalo ve sci-fi ubývat techniky a generace tzv. Nové vlny dokonce navrhovala přejmenování žánru na „spekulativní fikce“. Tehdy se dveře ghetta otevřely a nová sci-fi reprezentovaná symbolicky nazvanou sbírkou Nebezpečné vize (Dangerous Visions, 1967, č. 2004) sestavenou Harlanem Ellisonem se proměnila v barevný svět, v němž už spekulace o budoucnosti nemusely stát na pevných vědeckých základech. Delany i Butlerová jsou také součástí této nové vlny, ale mezi smetánkou sci-fi spisovatelů byli i na konci dekády stále osamoceni.

Znamená to, že černoši nemají spisovatele, kteří by byli schopní vytvářet vize její budoucnosti? „Je vůbec komunita, jejíž minulost byla úmyslně vymazána a jejíž celou intelektuální energii následně vyplýtvalo hledání těchto kořenů, schopná představovat si možné budoucnosti?“ ptá se Dery v zmíněném článku. Částečným vyvrácením jeho teze je antologie Dark Matter, kterou v roce 2000 s podtitulem: Století spekulativní fikce z africké diaspory sestavila Sheree R. Thomasová. Nejstarším zástupcem černé sci-fi je zde povídka Charlese W. Chestnutta The Goophered Grapevine z roku 1887. V poznámkách ke sbírce píše slavný černý detektivkář (a příležitostný scifista) Walter Mosley: „Sci-fi je žánr, který nejsilněji hovoří k těm, kteří nejsou spokojeni se stavem věcí – adolescenti, dospívající, eskapisté, snílci a ti, kteří byli přinuceni se cítit bezmocní. To je důvod, proč tolik afroameričanů čte sci-fi. Protože jenom zde můžete mít černého prezidenta a nebo schopnost řídit svět. Moc představivosti je prvním krokem k tomu, abychom mohli změnit svět.“

„Potřebujeme obrazy zítřka… a naši lidé je potřebují nejvíce,“ řekl Delany v rozhovoru s Gregem Tatem na konci osmdesátých letech. Podobně jako jeho kolegové z tzv. nové vlny experimentoval rád Delany na hranicích svého žánru, jeho výjimečnost ovšem stvrdila kromě výsostného spisovatelského nadání i zvláštní cit pro jinakost. Delany je totiž nejen černoch, ale také gay, což z něho dělá ve svém žánru velký unikát. Jeho asi nejslavnější krátká povídka Navždy, a Gomora… (Aye, and Gomorrah, otištěná poprvé právě ve sbírce Nebezpečné vize v roce 1967 a oceněná prestižní scifistickou cenou kritiků Nebula), je jemná sonda do života frelků, uměle vyvinuté rasy bezpohlavních lidí, kteří jsou vysílání na dlouhé cesty vesmírem, aniž by byli obtěžováni svojí sexualitou. Skutečným hrdinou však není frelk, ale dívka, jež ho osloví na ulici a je jeho asexualitou sexuálně přitahována. V jiné knize Babel-17 lidstvo zachytí mimozemské rádio a snaží se rozluštit jeho jazyk, různé interpretace jejich poselství, ale nakonec vedou jen k rozklížení lidské společnosti. Možná bychom měli charakteristiku Delanyho tvorby maličko upravit – nezajímá se ani tak o jinakost jako spíše způsob, jak se s ní konfrontují druzí..

Jedním z autorů ve výše zmíněné sbírce „černé sci-fi“ Dark Matter je i Amiri Baraka, básník, jazzový kritik a teoretik černé kultury. Přispěl sem básní v próze Rhythm Traveler, která by mohla být odpovědí na náš problém s hledáním černé sci-fi. Baraka často připomíná důležitost hudby pro kulturu černošské diaspory; hudební vyjádření jako kdyby tvořilo její kořeny. Když ve své Autobiography (1984) píše o harlemských básnících z dvacátých let, připomíná, že „hudba byla pro černé básníky základem jejich poezie.“ Jeho pokus o sci-fi – zmiňovaná báseň Rhythm Traveler – je oslavou schopnosti černošské hudby přenášet své posluchače do jiných světů. Vědecká fantastika nemusí být jen ve formě literatury nebo filmu, může se proměnit v sonickou fantastiku. Hudba pojmenovaná Barakou záměrně kryptickými pseudo-vědeckými termíny jako „molekulární jakkoliprostor“ nebo „soulokátor“ má v jeho vizi transformační moc. Lze díky ní cestovat bez motorů – „můžeš ZMizet a Znovu se objevit kdykoliv a kdekoliv hraje hudba.“ Rytmická mašina zázraků mění funkci prostoru, nepohybujeme se jím, ale prostor se pohybuje pod námi. „Hudba se vlní jako světlo. Pokoj, v němž jsi, jako kdyby uskočil,“ píše se v básni.

Barakův „cestovatel rytmů“ nepotřebuje sci-fi vize černé budoucnosti, protože je může najít v hudbě, která sama generuje lepší svět bez útlaku a bídy. Příkladem takové hudby je kosmický jazz Sun Ra a Johna Coltrane, funkadelické mýty George Clintona a nebo sci-fi hip hop rappera Kool Keitha. Svérázné mytopoetické příběhy vysvětlující jejich hudbu jsou sonickou fantastikou, v níž černoši cestují do vesmíru, aniž by k tomu potřebovali kosmické lodě.

2.   Afro-futurismus

Otrokářství v severní Americe oficiálně skončilo v roce 1865 se závěrem občanské války a třináctým dodatkem k americké ústavě. Přesto zůstal obraz černochů v širším podvědomí v podstatě nezměněný. Pořád to byly ty nevyzpytatelné, divoké, nespoutané a zvířecími pudy ovládané bytosti, považované bělochy za bytosti na nižším civilizačním stupínku. Součástí tohoto obrazu byly také romantizující představy o černoších jako primitivních dětech přírody, které civilizace nestačila zkazit a pro bělošské intelektuály se jejich údajná „zaostalost“ stala vlastně předností. Ať už se běloši černochů báli, pohrdali jimi nebo oslavovali jejich nezkaženost, v městském prostředí 20. století na ně bylo pořád pohlíženo jako na menšinu, která se nijak nepodílí na překotném technologickém rozvoji. Je to obraz zakonzervovaný v hojně čtených literárních dílech své doby, jako byla třeba Chaloupka strýčka Toma. Černoši byli svaly, běloši mozek industriální a technické revoluce, což byl obraz logicky vyvozený z údajného úzkého sepětí Afroameričanů s přírodou. Tyto předsudky přetrvávaly celé dvacáté století – až v jeho devadesátých letech přišla konečně příležitost zatočit s nimi.

Román Neviditelný muž Ralpha Ellisona (1952) je působivým svědectvím o životě jižanských černochů ve velkoměstském prostředí New Yorku, tedy dětí tzv. velké migrace. Ellison nechtěl napsat přímočarou, sociálně kritickou studii napájenou z levicových teorií, jak to v té době dělali jiní afroameričtí intelektuálové, místo toho experimentuje se symbolismem. Když v prologu románu bezejmenný hrdina přiznává, že žije v „činžáku, kde byty pronajímají jen bílým. Bydlím v suterénu, který zastavěli ještě v devatenáctém století a pak na něj zapomněli,“ servíruje hned na úvod velký symbol existence černochů v poválečné Americe. Celým dějem románu se vine metafora společenské neviditelnosti a poznání, že černoši v Americe žijí v bělochy ovládané společnosti jako stereotypy (Ellison zde navazuje na teorii dvojitého vědomí W. E. B. Du Boise). Poté, co hrdina celý život marně zkoušel prolomit hranice stereotypů, jež už ovládly i černochy samotné, přichází překvapivý konec – svoji neviditelnost přijme jako výhodu. Celý život žil ve stínech společnosti, avšak jeho úkryt v podzemí osvětluje 1369 žárovek. „Pochybuju o tom, že v New Yorku je osvětlenější místo, než je to moje, a to počítám i Broadway,“ konstatuje a dodává: „Pravda je světlo a světlo je pravda.“

Tisíc žárovek, které osvětlují existenci neviditelného muže, je zajímavý vedlejší motiv románu, u kterého stojí za to se na chvíli zastavit. Hrdina uprostřed chudého Harlemu svoje žárovky napájí z rozvodů proudu, na které se načerno napíchnul „ve staré dobré americké tradici fušerů“, píše Ellison v prologu a naznačuje, v čem jsou výhody neviditelnosti – „(Sjednocená energetická společnost) tuší, že jim někdo krade šťávu, ale nevědí, kde přesně.“ Hlavní hrdina jako kdyby zde našel recept na přežití – ve stínech využívat technologie, které jsou tak složité, že ani jejich majitelé nemůžou znát každou skulinku pro jejich zneužití. Je to hrdina, který zjistil, že ve společnosti se žít nedá a proto sestoupil o patro níže – do míst, kde se dá inteligence a technologické dovednosti přetavit v taktiky resistence. Třicet let po Ellisonovi budou o neviditelných malých podvodníčcích na okraji společnosti psát spisovatelé jako William Gibson nebo Bruce Sterling a postaví na nich kyberpunkový žánr. Budou jim říkat hackeři a Ellisonův neviditelný muž je vlastně jejich předobrazem. Je to vlastně velmi neobvyklý hrdina černé pleti, který dokázal překročil literární stereotyp Afroameričana z velkoměstského ghetta. Jeho černošská identita není definovaná hypertělesností či sexualitou, naopak – jeho „hackerský“ podvod dokazuje, že i černoši patří do technikou prorostlé přítomnosti.

Na disproporci v spojování techniky a černošství se v polovině devadesátých let snažila upozornit skupina kulturních teoretiků, jejichž teze bývají řazeny pod shrnující škatulku afro-futurismus. Termín definoval Mark Dery v eseji Black To The Future otištné ve sborníku Flame Wars (1994). Při hledání černošských sci-fi spisovatelů, kteří by své etnické menšině servírovali obrazy budoucnosti, narazil na muzikanty, jejichž vize cestování vesmírem na vlnách hudby suplují černošské literární vizionářství. „Spekulativní fikce, která se zabývá afroamerickými tématy (…) v kontextu technokultury 20. století – a nebo mnohem všeobecněji afroamerickým systémem označování, jež si přivlastňuje obrazy techniky a proteticky rozšířené budoucnosti – můžeme pro nedostatek lepšího termínu nazývat afrofuturismem,“ píše Dery v článku.

Afro-futurismus můžeme vidět jako svéráznou černošskou odpověď na kyberpunkovou vlnu, která začala ve sci-fi v polovině osmdesátých let s Gibsonovým románem Neuromancer a sci-fi filmy jako Blade Runner a Tron. Středobodem kyberpunku je dystopická vize technologické budoucnosti, v níž kapitalistické korporace skrze počítačové sítě ovládají člověka a jedinou záchranou lidství jsou hackerští Robinové Hoodové surfující v nekonečném kyberprostoru. Optimističtější kyberpunkeři přesto věřili, že internet jako oáza svobody může vytvořit alternativní lidskou společnost, jež překoná paradoxy moderny – od dominance kapitálu až po rasismus. I jedna z klíčových knih afro-futuristického kánonu – Black Atlantis Paula Gilroye vydaná v roce 1993 – načrtává možnosti překonání rasismu a chudoby. V jeho teorii je „černá Atlantida“ alternativní svět vzniklý z prorostlé sítě kultur afrických diaspor, jež vznikly jako výsledek historických událostí spojených s obchody s otroky. Gilroy zdůrazňuje „neklidné a rekombinující“ kvality afrodiasporických kultur, „které využívají a zároveň dekonstruují vesmír západní modernity.“ Gilroyova alternativní společnost černé diaspory uvnitř mašiny kapitalismu ohlašuje svět budoucnosti.

Stejně jako kyberpunkeři nejsou afro-futuristé proti technice – naopak, oslavují diverzní možnosti jejího využití. Afro-americká kultura je v srdci afro-futuristická, realizujíc kyberpunkový axiom „Ulice si najde pro věci své vlastní použití“, jak ho definoval Gibson v roce 1992 v povídce Vypálit chrom. „S tricksterským elánem demontuje, přeprogramovává a záměrně modifikuje využití technokomodit a sci-fi generovaných dominantní kulturou,“ dodává Dery. Jinými slovy – černošsi si zvykli aplikovat na techniku svoji černou magii a s pomocí technologického voodoo udělat z gramofonu svébytný hudební nástroj v hip hopu, agresivním použitím efektů reverb, echo a delay zrodit dub a využitím chybových zvuků syntezátorů vymyslet techno.

Dalo by se namítnout, že taktiky zneužití techniky ve vlastní prospěch jsou společné všem společensky vyděděným skupinám a není na nich nic neobvyklého. Chudoba vede člověka k tomu, aby využíval neortodoxním způsobem věci, jež má k dispozici a choval se maximálně vynalézavě. Černá magie je tak skutečně nejspíše produktem socio-ekonomických i obecně kulturních podmínek, jež zrodily nový typ budoucího člověka, který se naučil žít s technologickými inovacemi překonávajíc luditismus západní romantiky a dichotomii těla a stroje. Kulturní teoretik Kodwo Eshun ve své knize More Brilliant Than The Sun (1999) přímo hovoří o prorůstání černého těla a techniky, při němž se rodí technologičtí mutanti. Vysoce abstraktní text plný fantastických lingvistických novotvarů pojímá dějiny černošské hudby jako evoluci tvořivého vědomí, které se učí žít v odlišných vizích budoucnosti než jsou ty, které generuje konzumní kapitalismus.

Jedním z klíčových termínů More Brilliant… je sonická fantastika – zvukový ekvivalent vědecké fantastiky – „motor subjektivity“ neboli jakási mytologická mašina, jež za pomocí hudby a dalších uměleckých žánrů generuje vize budoucnosti a pomáhá tak člověku překonat omezující podmínky jeho současnosti. Nástrojem této „cesty do jiného světa“ jsou tzv. futurytmostroje – zcela konkrétní techniky, s nimiž lze využít obrovský potenciál strojů v náš prospěch. Drobná technologická vylepšení, ať už to jsou primitivní efekty v dubu, vybavení nahrávacího studia, sampling, sekvencery a syntezátory – to všechno jsou přídavná zařízení k našemu „rytmostroji“ myšlení. Eshun je někdy až nebezpečně technofilní, když v technologických mutacích vidí jedinou šanci člověka. Afro-futurismus odhaluje humanismus jako rasistickou veteš a oslavuje člověka, který překonal svoje vlastní lidství.

Eshun obviňuje hlavní proud hudby – ať už klasické či populární – z technofobie, s níž systematicky připisuje hudbě estétský eskapismus do sféry čirého vědomí, v němž není místo pro matérií zašpiněnou techniku. Vážné hudbě, pobělošštělému jazzu i rocku vládne konzervativní rejstřík zvuků a jejich protagonisté i posluchači zuby nehty udržují bezpečné status quo těchto žánrů jako a-technologických. Dělají to třeba tak, že revoluční postupy avantgardní musique concréte odsunuli z dějin hudby do ponižující pozice elitistického experimentu. Oproti těmto tendencím je tu ale vedlejší hudební proud, v němž se s technikou pracuje jako s radikální možností vytvořit zcela nové zvukové krajiny. Eshun si obzvláště všímá neortodoxní použití techniky, jež je pro afroamerické hudebníky typická. Jeho provizorní dějiny techno-negro-mutantů začínají od kompozičních technik George Russella, Milese Davise a Teo Macera využívajících poprvé v jazzu postprodukci a Sun Ra, který cestuje na primitivních elektronických efektech do vesmíru. Pokračuje přes dub, funk, techno až k abstraktnímu hip hopu a jungle, jehož divoké breakbeaty mění naše vnímání času. Kdyby měl snad Eshun někdy knihu updatovat, určitě by v ní nechyběly třeba sonické ataky nízkých frekvencí v dubstepu.[/private]

„Do mé smrti tu budou zvuky. A až zemřu, budou tu stále.

Nemusíme se obávat o budoucnost hudby.“

(John Cage)

o skladbě

O vzniku slavné Cageovy skladby 4:33 existuje několik zajímavých legend. Například, 273 sekund jejího trvání odkazuje k absolutní nule, −273 °C. Při téhle teplotě by nastalo absolutní ticho, částice by se nehýbaly. Jenže absolutní nuly nelze dosáhnout. Další legenda praví, že ji Cage napsal inspirován svou návštěvou deadroomu na Harvardu, kde v absolutním tichu slyšel dva zvuky — vysoký, který vytvářel jeho nervový systém, a nízký, což byl zvuk jeho krevního oběhu. Do třetice si Cage možná vzal inspiraci od svého přítele Roberta Rauschenbergera, který vytvořil sérii „bílých“ kreseb — zdánlivě „prázdné“ plátno měnící se podle dopadajícího světla a stínu osob.

Jisté je, že skladba má tři části, vlastní partituru, v níž je značen „tacet“ (= klid orchestru) a trvá přesně 4 minuty a 33 vteřin. Jejího premiérového uvedení se v roce 29. 8. 1952 ujal pianista David Tudor. Od té doby skladbu předneslo mnoho významných i méně známých těles i sólistů. Koluje i pověst, že byla svého času populární i v jukeboxech mnoha barů, protože si při ní mohli návštěvníci odpočinout od jinak nepřetržitého proudu hitů.

π remix 3,14

Skladbou 4:33 obrátil John Cage pozornost k myšlence, že ticho neexistuje. Zvuk je neustálá, všudypřítomná vibrace, neboť VŠE je vibrace. Je to vyznání Podstatě a základnímu Principu. Nepochybně ovlivněné Cageovým studiem zen-buddhismu.

Toto „vyznání“ se rozhodla podpořit i Tamto revue. Pro poctu skladbě jsme určili stopáž, odkazující k iracionálnímu Ludolfovu číslu, jehož přesnou hodnotu nelze zapsat konečným desetinným rozvojem (lidsky řečeno: za desetinnou čárkou pokračuje donekonečna).

π je dokonce transcendentní, tzn. neexistuje žádný polynom s racionálními koeficienty, jehož by p bylo kořenem. Je tedy p nikoli toto, ale TAMTO — „transcendentum“, mocný úhelný kamen zákona proměn universální podstaty, popření kvadratury kruhu, múza umělců. Proto budiž π-remix oslavou, pohybem i vývojem odkazu velkého umělce.

o projektu

Projekt π chce být stejně subjektivní a individuální jako časopis Tamto. Oslovili jsme umělce napříč žánry, aby remix skladby Johna Cage nastudovali zcela po svém, provedli a výsledek zanamenali na video. Jak zjistí i ti z vás, kteří se s ní ještě nesetkali, nabízí nesčetné možnosti uchopení a vyjádření. Projekt p-remixu bude zveřejněn na webech TAMTO Revue, Youtube a Vimeo.

Best of  π se může stát jednou z tradičních příloh časopisu. Každý příspěvek bude opatřen jednotnými titulky se jmény remixérů. Jsme si vědomi toho, že prioritou je hudební pojetí a vizuální záznam je až sekundární, ale právě tím se všem remixérům nabízí jedinečná možnost představení vlastní individuality, výlučnosti a osobitého přístupu k této skladbě.

Děkujeme všem kapelám, uskupením i jednotlivcům, kteří se s námi pustili do první vlny π-remixu, za odvahu.

Pí remix 3:14 – Loutkové divadlo Československo

Pí remix 3:14 – Loutkové Divadlo Československo from Tamto Revue on Vimeo.

Pí remix 3:14 – Insania

Pí remix 3:14 – Insania from Tamto Revue on Vimeo.

Pí remix 3:14 – Květy

Pí remix 3:14 – Květy from Tamto Revue on Vimeo.

Pí remix 3:14 – Ondřej Havelka & Melody Makers

Pí remix 3:14 – Ondřej Havelka & Melody Makers from Tamto Revue on Vimeo.

Pí remix 3:14 – Biorchestr

Pí remix 3:14 – Biorchestr from Tamto Revue on Vimeo.

Pí remix 3:14 – Čokovoko

Pí remix 3:14 – Čokovoko from Tamto Revue on Vimeo.

Pí remix 3.14 – TY SYČÁCI from Tamto Revue on Vimeo.