Charitativní koncerty mají některé přednosti před těmi “obyčejnými”. Návštěvníci citliví na sociální témata maji dobrý pocit, že svými penězi za vstupné ještě podpoří dobrou věc. Promotéři mají humanistický argument při vyjednávání o nakupovaných službách a někdy se podaří vyjednat nižší než komerční ceny. Rozhodně ve výdajové položce – náklady na hudební produkci kapel, se v ideálním případě objeví nula. Pořád se najdou kapely, které na téma charita slyší. Intuitivně tuší, že být za dobráky se někdy hodí. Jenže všeho moc škodí. I charity.

Úspěšné kapely hořekují, že je promotéři bombardují nabídkami účasti na charitativních koncertech, a když je přijmou, nemají kam plánovat ty, které je živí. Méně úspěšné nebo neznámé kapely tuto možnost naopak vítají i k vůli tomu, že si aspoň zahrají na jednom pódiu s těmi více úspěšnými, a vytěží něco do základu divácké přízně pro svoje příští samostatné produkce. Nezřídka se také motivací producentů stává potřeba zalepit díru po nějaké komerčně neúspěšné akci, a to se pak zisk vygenerovaný na charitě proti něčemu započte a k cíli putuje symbolické všimné. Poměr vybrané peníze vs. předané peníze se moc často veřejně neuvádí.

Pokud by do toho snad někdo šťoural, vždycky se dá nějak papírově vykouzlit jak moc peněz organizace koncertu stála. Dobrá vůle je na maximu ale víc peněz prostě nezbylo. Ten, kdo drží černého Petra, je tady divák, který zaplatí plné vstupné za dobrý pocit a i když se i trochu pobaví. Charita je prostě byznys jako každý jiný a často to vypadá, že kdo z něj vytěží nejmíň jsou ti na začátku a ti na konci: divák a adresát sbírky.

Možná si vzpomenete na nedávnou aférku kolem Live Aid. Po 25 letech se “překvapivě” zjistilo, že po jedné z největších monstrakcích v dějinách populární hudby se většina vybraných peněz vypařila neznámo kam, ale do Etiopie to rozhodně nebylo. O motivaci některých kapel by se rovněž dalo úspěšně pochybovat pokud zapátráte v dobových zprávách a povšimnete si kolik si například řekli za předvedení svých dvou písní třeba takoví Dire Straits. Kdo všechno si musel smočit prstík, že se tajemství udrželo čtvrtstoletí?

Třebaže se autor těchto řádků jeví jako bezcitný misantrop, vyznává jen dva účinné způsoby pomoci bližnímu svému, ať je tento jakkoliv daleko. Ten první – osobní spočívá v tom, že mezi dárcem a příjemcem nefiguruje nikdo další. Způsoby a důvody pomoci jsou věcí dárce a nikomu dalšímu po tom nic není, pokud tedy druhotně k uspokojení vůle k dobru nepřistupuje ještě touha ukojení vlastního ega. Ten druhý – kolektivní spočívá organizačně na bedrech vlády státu ve kterém žijeme. Reprezentuje totiž odpovědnost, každého z nás jako příslušníka státu, který se na vzniku škod například obyvatelům zemí třetího světa přímo i nepřímo podílí. Vláda poukazuje finanční i jiné prostředky na řešení globálních i teritoriálních problémů podle svého uvážení, ale z peněz, které my platíme státu ve svých daních.

Nebudeme se zde pouštět do polemiky zda jsou to peníze přiměřené tomu, v jaké míře škodíme, ani o výběru adresátů pomoci, ani o odpovědnosti a kompetenci, se kterou to stát činí nebo by činit měl. Důležitý je princip, podle nějž my – příslušníci konzumní společnosti, ve které naprostá většina patří mezi 10% nejbohatších obyvatel planety, máme každý svůj díl viny a je v pořádku, že přispíváme svými penězi k nápravě škod, které náš životní styl způsobuje i na druhé straně zeměkoule

Vraťme se k charitativním koncertům, u kterých jsme začali. Dovedu si představit konstelaci, za které by mohla být místní komunitní charita fér:

Produkce – uspořádej akci, jak uznáš za vhodné a v jakém rozsahu uznáš za vhodné, ale transparentně. Dokaž, že nespotřebuješ víc než 50% ze všech vybraných peněz.

Návštěvníci – vstupné je dobrovolné, ale minimální částka je XXX. Přispěj, jak uznáš za vhodné a my ti garantujeme, že polovina z toho co dáš se dosane adresátovi.

Sponzoři – obdobně jako návštěvníci, minimální částka je XXX nebo víc, garantujeme předání 50% tvých vložených peněz adresátovi.

Kapely – „tahouni“ dostanou maximálně 50% honoráře, které si obvykle účtují, pokud je akce založená na no-name kapelách (komu to moc nezní, dosadí si třeba nadějné objevy), zaplatí za účast stejnou minimální částku “na hlavu” jako návštěvník, případné peníze navíc opět podle osobního rozhodnutí.

S využitím tohoto modelu by charitativních akcí nejspíš výrazně ubylo a autor je přesvědčen, že by to bylo dobře. Zprůhlednila by se motivace všech zainteresovaných stran a u těch akcí, které by zůstaly, by vzrostla jejich prestiž a tím i chuť u toho být.

Takže
i každé
HOVNO
musí být

Důstojné poselství
budoucnosti
o tom
co dělám
v minulosti…

tak vlastně pravil
Václav Pyšný

A třeba má pravdu –
už v Illuminátorech se psalo
že svět ovládnou delfíni –

třeba je naším historickým úkolem
to tu znovu zavodnit.