Po roce a půl se do Prahy vrací neobyčejný americký hudebník Zack Kouns (US). Vystoupí společně s Kanaďanem Rory Hincheym v sobotu 8. 1. v žižkovském klubu Final.
Zack Kouns je široce rozkročený mezi psychedelicky zabarveným písničkářstvím a volnou experimentální tvorbou. Používá různé nástroje (saxofon, kytara, klávesy, bicí, housle, elektronika) a je schopný je ovládat klasickým i velmi neortodoxním způsobem. Z jeho rozmanitých nahrávek je patrné, že je se stejnou naléhavostí schopen a ochoten uplatnit jak své popové (bluesové, countryové, folkové…) cítění, tak i experimentátorskou zálibu v desktrukci a spojování nespojitelného. V roce 2009 vydal desku, která se měla ke svému názvu jako woodoo panenka ke své oběti: album s názvem Michael Jackson: „I Just Can’t Start Loving You“ vyšla jen čtyři dny před smrtí krále popu. Nyní přijíždí po vydání kazety nazvané An Eastern Kentucky Boy’s Death Is Shining Hard And Bright In His Chest. Uvidíme, co se stane tentokrát.
Od koncertu se na rozdíl od konceptuálních a značně propracovaných studiových alb dá očekávat hlavně intenzita a bezprostřednost výrazu. To, že se Zack Kouns navzdory svým klasickým schopnostem multiinstrumentalisty upíná spíše k nevybíravé expresi, dokazuje anekdota z předchozího pražského koncertu: při zvukové zkoušce Zackovi vynechával jeho vlastní mikrofon (zřejmě špatný kabel), vyžádal si tedy od zvukaře nový mikrofon i s kabelem, se kterým odehrál skvělý koncert. Zajímavější ale je, co udělal se svým vlastním nespolehlivým mikrofonem: kdokoli jiný by vyměnil nebo opravil kabel, Zack těsně před odchodem z klubu – poté, co se probral z pokoncertní agónie – mikrofon roztočil na kabelu a zuřivě ho rozmlátil o betonové zdi a podlahu. – Je na co se těšit…

Společnost Zacku Kounsovi bude opět dělat šéf vydavatelství Ownness a rozhlasový DJ Rory Hinchey (CA), který se na nahrávkách i koncertech prezentuje minimalistickou hrou na vintage klávesy, jejíž zarputilou jednotvárnost občas naruší elektronické ruchy. Do Prahy přiveze svou aktuální desku Shape Is Nature/Long Fields.
Začátek koncertu je v 19:30, vstupné 120 Kč.

http://myspace.com/zackkouns
http://roryhinchey.com
http://finalclub.cz
http://klangundkrach.net

L’OCELLE MARE (FR)

CORE OF THE COALMAN (US)

NO PAVAROTTI (CZ)

Fanouškům postindustriální hudby 80. Let netřeba představovat projekt Zoviet France, který navěky bude patřit mezi pilíře žánru. To bylo jasné už od první ještě neotesané a dodnes kultovní nahrávky GARISTA (1982) na které hrubé elektronické struktury z pravěkých analogů, kupy udělátorů a pokřivených industriálních hluků evokují primitivní šamanský obřad nového věku. Na dalších albech se postupně sonické útvary vpíjejí do ambientních ploch, ale síla nahrávek neklesá.Intenzivní a nesmírně inovativní koláže vybrušovali k dokonalosti až k takovým šperkům jako jsou LOH LAND (1987) a SHOUTING AT THE GROUND (1987). Někdy v té době se k Zoviet France přidal také Mark Spybey, který se zásadně podepsal na kvalitě a hloubce alb z pozdních 80. Let. Obohacující spolupráce však netrvala dlouho a pokračující drogová závislost Robina Storeyho, přispěla k Markovu odchodu. Ten dokonce vymění rodný Newcastle za kanadský Vancouver, kde rozjíždí vlastní experimentální projekty Dead Voices on Air a Propeller. Přítomnost věhlasného experimentátora a zvukového mága samozřejmě neunikla pozornosti místní EBM -industriální scény a tak netrvá dlouho než se Mark seznámí s cEvin Keyem z kanadské elektro-industriální úderky Skinny Puppy a zapojuje se na čas do jeho projektu Download. V příštích letech spolupracuje s mnoha dalšími umělci – Jarboe, Can, Not Breathing, James Plotkin, Pigface, Mick Harris – a to zmiňujeme jen ty nejznámější.
Není pochyb že přichází svátek experimentálně elektronické hudby, a je třeba si vážit toho, že Slovensko – České mini turné Spybeyho projektu Dead Voices on Air probíhá v mimořádně těžké chvíli, kdy svět opustil jeho blízký přítel , vizuální umělec a skvělý filmař Mark Nugent.
Koncerty:
22.1.2010 Stanica/Žilina http://www.stanica.sk
23.1.2010 A4/Bratislava http://www.a4.sk/
24.1. 2010 XT3/Praha http://www.xt3.cz/

Čas od času dostanu chuť vyčistit hlavu a zajdu na nějakou „starobu“ ať už z naší hroudy nebo na nějakou přespolní. Většinou se bavím sledováním toho jak jim to stářím zraje jak nejlepší whisky (Joe Cocker) a nebo naopak sračkovatí do podoby komické sebeparodie (Rolling Stones).
Úplnou náhodou jsem zaregistroval v programu Semilassa anoncovaný koncert Jasné Páky a tak jsem šel. Cestou jsem si v hlavě přehrával věci z mojí někde dávno ztracený kazety kde z jedné strany drásala Jasná Páka a z druhé hladila Hudba Praha. Kvalita nahrávky to byla hrozná, ale i tak jsem její stav často a rád zhoršoval neustálým hoblováním v nějakým maďarským karuselu. Živě jsem Jasnou Páku neviděl, to až její mladší inkarnaci Hudbu Praha, takže na konfrontaci toho prastarého pásku se současností, ať už bude jakákoliv, jsem se vyloženě těšil.
Pro mladší čtenáře by se možná slušelo malé éntre, už je to přece jen skoro třicet let nazpátek. Vpravdě, celá ta sranda trvala jen 3 roky (1981 – 1983) i když někteří členové kapely se oťukávali už dříve. Na tom úplným začátku stál mladší z kytarových bratrů Zatloukalových Bohuš s bubenickým kumpánem Davidem Kollerem, oběma tak 18 – postupně nabalili kotlíkářského barda Michala Ambrože, výtvarníka, excentrického písničkáře a šoumena Dádu Albrechta a ve finále skoro o generaci staršího pivaře Jana Ivana Wunsche. Ten ač se profiloval jako baskytarista tak celou éru Jasný Páky odehrál na vypůjčený aparát i basu, neb vlastní ani neměl
To byl guláš, ale pořádně vostrej! Pub – punkový vypalovačky nezvykle střídaly písničky postavený na rythm & bluesových figurách mezi kterýma se proplejtaly flákoty těžkotonážního reaggae. Když k tomu přičtete maniakální hlasový i pohybový projev Dády Albrechta (Koller: „je to nejlepší rozjížděč jakýho jsem kdy poznal“…) v kontrastu se zasmušilým projevem Michala Ambrože a prvními Kollerovými pěveckými pokusy, ale už s tou později obvyklou hlasovou manýrou (Majolenka) – dostanete zhruba odpověď na otázku, proč to bylo sakra tak dobrý.A aby toho nebylo náhodou pořád málo, angažovali po vzoru amerických B 52´s dvě uječený doprovodný vokalistky, který tuhle šílenost posouvaly ještě dál do neznáma.
Za zmínku taky stojí na rock´n´roll nezvykle kvalitní texty. Ty Ambrožovy by se pořád dály hrát s úspěchem někde u táboráku a Albrechtovy excentrické dada úlety ( Ryba Badys, Paralet…) zas pořádně motaly šiškou komoušským vykladačům estetiky, protože si nějak neuměli vyložit co znamenají. Pak, ale přišlo „Pal vodsuď“…hajzle, – tomu naopak porozuměli až moc a tak brzy skončili na nechvalně známém Trojanovu seznamu zakázaných kapel. A konec, zvonec.
Zatloukal s Kollerem šli do komerce k Pospíšilovi, depresí křižovaný akademický malíř Albrecht na hudbu rezignoval úplně a podobně jako Captain Beefheart se nadále věnuje jen výtvarnému umění, a Ambrož s Wunchem rozjíždějí Hudbu Praha, ale to už je jiná kapitola…
Sál Semilassa docela nacpaný, věkové rozpětí nesmírný 10 – 60 (fakt!) Tohle se stává když se očekává něco obzvlášť tučnýho a les mikrofonů říkal něco hustě obsazený první linii. S malým zpožděním se kapela přišourala ke svým nástrojům, přiřítil se zpěvák a pak to začalo. Ovšem tím zpěvákem byl PhDr. Petr Váša! Věděl jsem, že se už před několika lety vyskytoval jako host na koncertech Hudby Praha a figuroval i u obnovené sestavy Jasný Páky, leč dokud jsem to neviděl na vlastní oči nevěděl jsem co si o tom mám myslet. Od dob Z kopce a Ošklidu už taky uteklo hodně vody a Vášovy básnické fyzicky vokální opusy mně tak úplně neberou. Jenže sem se přiřítil Váša rocker a šoumen jako za starých časů a strhl na sebe prakticky veškerou pozornost během pár vteřin. Nevím jestli se to dá srovnávat s legendárními výstupy Dády Albrechta, ale rozhodně to neflákal. Ze staré sestavy nechyběl Michal Ambrož, Vláďa Zatloukal a samozřejmě David Koller. Stará garda zafungovala se stoickým nadhledem – Michal na kraji pódia šmrdlal svoje beglajty a moc neožil ani při zpěvu svých písní, přednesené už značně opotřebovaným hlasem. Koller se věnoval výhradně svým bubnům a kromě zpěvu do svých dvou válů (samozřejmě, Majolenka nemohla chybět) ani nemukl. Jako bubeník ovšem předvedl excelentní výkon, což vyniklo zvláště u pomalejších tvrdých reggae kousků.
Naproti tomu zbytek sestavy si to náležitě užíval. Vynikající basák Marta Minárik, spolu s Kollerem osvědčená rytmická mašina z dob Lucie i Kollerbandu, pořádně oživil rytmickou lajnu prstovou technikou aniž by to bylo na úkor syrovosti, ba naopak. Některý punkárny mi přišly tvrdší a rychlejší než starý verze a když se hrálo rythm & blues tak zařezávalo jak na cirkulárce a dodávalo se pořádně hustý. K tomu mocně přispěl i další „skoronavšechnohráč“ Radovan Jelínek (Nšo-Či, Divoké Srdce), ten kromě zdvojujícího beglajtu kytary občas přihodil šlehu na elektrický housle nebo nějakou tu klávesovou vyhrávku. Samozřejmě nechyběly babské ječivky, tady dvougeneračně v podání Petry Studené, která figurovala už v sestavě Hudby Praha a svoje hlasové kvality dost výrazně předvádí i v Big Fun Blues Bandu. Za mladou krev nastoupila Ambrožova dcera Magda, která paralelně funguje i v současném pop – elektronic triu LUS3. Je potřeba říct, že na postu vokalistek původní Jasné Páky se nepožadovaly bůhvíjaký výkony a to, že pořádně neladily ani se zpěváky ani mezi sebou tehdy patřilo k věci – prostě známka punku.
Současný ječivky předváděly podstatně profesionálnější výkon aniž by to bylo nějak zvlášť na úkor živelnosti a Vášovi často asistovaly v jeho pódiových blbinkách.
Za půl druhý hodiny tam dali všechno – Cizej chlap, Výlet, Paralet, Ryba Badys, Majolenka, Špinavý záda, Pal vodsuď, To tak… Plus tři nový věci z aktuálního singlu s originálním názvem „Jasná Páka“ – textově lepí nejlepší chvilky původního období a jasně, že je to zase reggae. Nášup přinesl ještě tři kousky a zahrnoval i opáčko novinky.
Nevím jak kdo, ale já se královsky bavil.To je jasná páka,vole!

Když jdu na big beat do Skleněné Louky je to pro mě vždy tak trochu jako návštěva zvukové laboratoře, která má za cíl odhalit „opravdovost“ právě testovaných kapel. Vydávat „Skleněnku“ za pouhý klubový prostor by bylo nepřiměřené zjednodušení neboť sáleček velikosti většího obýváku nabízí zajímavé možnosti konfrontace umělce a diváka.
Kapely jsou zde zbaveny svých nejsilnějších nástrojů manipulace. Zvuk se valí maximálně ze dvou Marshallů, protože víc se jich za kapelu ani nevejde a při ozvučení systémem „volume na max“ by nejspíš popadaly skleničky z protějšího baru. Na nějakou show rovnou zapomeňte, protože muzikanti jsou rádi, že můžou stát aspoň na vlastních káblech. No a výška „podia“ je bratru 15 centimetrů, takže muzikanti i diváci jsou si prakticky rovni.
Naproti tomu se tu skýtá unikátní možnost sledovat vzájemnou komunikaci hráčů v bezprostřední až intimní blízkosti což hudební zážitek solidně umocňuje.
Pokud však hudba nefunguje, tady se z toho běžnými atributy vylhat nedá.

Dnešní test podstoupili švédští KONGH a s nimi Five Seconds to Leave z Jindřichova Hradce, i když na plakátech byli jako předkapela uvedení Gospel of The Future. KONGH mně zlákali hlavně proto, že bývají často přirovnávání ke svým soukmenovcům a mým oblíbencům Cult of Luna. Five Seconds to Leave zahájili, s lehkým zpožděním, svůj set ve kterém mísí doom & tribal se samply a zpětnou projekcí za zády. Promyšlené budování atmosféry s gradací do finální sonické erupce je sice model používaný mnoha post-metalovými spolky, ale Five Seconds to Leave se v tom můžou směle porovnat se špičkami světové scény po boku, dejme tomu, starších Pelican. Laboratoř „Skleněnka“ ukázala jasně v čem spočívá síla kapely. Napojeni na jednu vlnu, podobnou šamanskému obřadu roztáčí atmosfericko energetickou spirálu, která nevyhnutelně vede ke kolektivní katarzi. Víťovy tribal bicí se hadovitě vplétají do dialogu sampleru i Vaškovy zefektované kytary a Hromyho basy. Ten bravurně zvládá i prstovou techniku a jednou dokonce hrou smyčcem evokuje zvuk violoncella. Vynikající gig!
Five Seconds to Leave po dvouleté existenci teprve chystají svůj úvodní majstrštyk, ale o tom, že jsou již teď velmi dobří se rozhodně ví. Není moc kapel, kteří, ač bez vlastního alba, mohli předskakovat takovým veličinám jako jsou třeba Caspian, A Storm Of Light nebo This Will Destroy You.

Velmi dobře naladěn jsem se vrhl vstříc headlinerům KONGH a těšil se na další pořádnou nálož slibovaného sludge/doom & post-hardcore. Ostatně bicí souprava Tomase Salonena, které dominovaly dva obrovské činely jen podpořila moje očekávání.
Pak pánové spustili, o poznání víc nahlas a jak se později ukázalo, také s o poznání menší invencí. Z pódia se nesl nadhled daný dvěma vydanými alby ( rovněž se sestupnou tendencí) a spoustou odehraných koncertů během pěti let existence kapely. Hned ze startu však bylo něco hodně špatně. Občas vstupující, typicky metalově debilní ne-vokál Davida Johanssona působil nejen nepatřičně, ale hlavně ukázal, že David zpěvákem rozhodně není i když na vyšlechtěných deskách to není tak slyšet. No, kila mu šly rozhodně líp.
Basa Oskara Rydéna měla tak akorát nabroušený zvuk a ani bicí nepostrádaly slušný palebný účinek Zkrátka, některé momenty byly docela vydařené, ovšem jako celek byl set KONGH neinvenční nuda, který se, dle mého, s alchymií Cult of Luna nemůže vůbec srovnávat.
Takže v závěrečné zprávě z laboratoře uvádíme, že po provedení náležité purifikace vykázal domácí vzorek podstatně vyšší ryzost.

http://www.myspace.com/kongh
http://www.myspace.com/fivesecondstoleave