Zkrotlá koala aneb Návrat lo-fi obrazů
fotografie: Miroslav Tichý
Doba, kterou jsme si zvykli nazývat moderní, je bezpochyby zároveň dobou hledající stále dokonalejší, realističtější a věrnější obrazy. Někteří zastánci vývojových linií sice tvrdí, že najít „dokonalý obraz skutečnosti“ je dávná lidská snaha vysledovatelná v dějinách zobrazování už dříve, a to nejméně od rané renesance (nedávno jsme o tom s kolegy vydali knihu nazvanou Výzva perspektivy), ale je jasné, že toto úsilí sílí a zdá se být plně uspokojováno až s vynálezem a rozšířením fotografie okolo poloviny 19. století a následně s nástupem filmu ve století dvacátém. Druhá polovina 20. století pak tuto touhu po dokonalém obrazu našeho světa ještě zintenzivní: obraz už nemá být jen reálný, ale doslova skutečnosti co nejpodobnější, přímo „vysoce věrný.“ Tomu se pak přizpůsobují přístroje, které nám tento skutečný obraz zprostředkovávají – jen vysoká věrnost, tedy high fidelity, je ten správný reklamní tahák konce století. Jenže: které skutečnosti má být obraz věrný, a co je to vlastně za věrnost?
Od Čelistí k Pirátům z Karibiku
Přitom byl film už ve svých skromných počátcích považován v tomto ohledu za splněné přání, ideální „kroniku světa“ dovolující každému za pár šestáků nahlédnout reálně zachycené neviděné kraje, města i příhody jejich obyvatel. Byl vnímaný jako naprosto reálný, přestože byl černobílý a němý. Jenže o století později se tato kronika stala spíš příliš barevným a kašírovaným katalogem, který se honosí speciálními efekty a umožňuje na skutečnost spíše zapomínat, než si ji uvědomovat či dokonce ji vnímat všemi smysly. Když kinematografiím začaly v 70. letech vládnout blockbustery, stále ještě si ve své rané fázi udržovaly jisté roztomilé neumětelství ve vztahu k zachycení skutečnosti (žralok Bruce v Čelistech opravdu nebyl dostatečně hi-fi, Lucasovy projekty stavěly více na hračičkářství než vysoké kvalitě obrazu…), ale s nástupem digitálního filmu byly i tyto nedokonalosti v mnoha případech re-mastrované a „vyladěné“. [private]A tak nové Hvězdné války modelují své světy ve vysoké věrnosti… ale věrnosti světům, co nikdy neexistovaly. Piráti z Karibiku jsou svěží a roztomilí, dokud se nás nesnaží romanticky začít didakticky přesvědčovat, že jejich svět opravdu takto někdy někde fungoval.
Obrazové hi-fi přísluší fantazii, je-li skutečně i nadále zakotvené v realitě, stává se buď makabrózním (všechny ty průhledy do obsahu žaludku ve forenzních soapkách) nebo nebetyčně nudným (poněkolikáté viděné ty samé průhledy do žaludku ve forenzních soapkách). Hi-fi obraz a další doprovodný jev současné doby, snaha o vizualizaci všeho, co bylo dříve zahaleno tajemstvím nebo zůstávalo otázkou postupného vývoje a zdrojem překvapení, nás doslova bombardují – 3D vizualizace nám povinně ukazují, jak „určitě“ budou vypadat naše města a domy, 3D ultrazvuky činí z plodu definitivně když už ne člověka, tak alespoň tvora, a obrovské plazmové obrazovky umístěné na stěnách našich pokojů mají dokonalý svět simulací přinést z kina až do obýváku.
Hi-fi nebo lo-fi?
Jenže – právě ty dokonalé, ale umělé světy, v nichž je vše do detailů „hi-fi“ i v záběrech dlouhých několik vteřin, které stejně nedokážeme plně vnímat, něco postrádají. Dokáží nás jistě ohromit, zahltit vjemy, o poznání hůře však vyvolávají emoce, úžas, dojetí, děs či strach. Stejně jako nám Záhada Blair Witch před pár lety ukázala, že opravdu bát se dokážeme jen v lo-fi, skutečné dojetí nevyvolává kašírované melodrama hollywoodského trháku, ale zkrotlá koala v australském spáleništi, která na neskutečně nekvalitních roztřesených záběrech podává packu požárníkovi-zachránci. (Dalo by se pokračovat takto dál: skutečně intenzivní prožitek trapnosti k nám také přichází v lo-fi, třeba v tom videu se znojemskými chlapci a jejich učitelkou.)
Obrovský úspěch youtube a internetových „televizí“ (či desítek různých jiných „video hostingových“ webových služeb) jen ukazuje, jak rádi se vzdáme vysoké kvality obrazu, pokud je nám náhradou rychlost, obrovský výběr a záruka jakési autenticity. Jak často si uvědomujeme, že youtube je s námi „teprve“ od roku 2005? Lo-fi kvalita většiny materiálů nezabránila tomu, aby se stal/a nejrychleji zpopularizovaným webem v historii internetu. V kombinaci s rozšířením mobilních telefonů umožňujících nahrávat krátká videa se youtube stal/a nejdemokratičtějším obrazovým archivem, jaký kdy existoval/a, a to i bez jakékoliv záruky kvality obrázků vystavených v divokém mixu, kdy se fragmenty nejlepších filmů všech dob prolínají se „zahradními videi“, na nichž se třeba pudlík urputně snaží kopulovat s husou.
Milé rozmlženky
A návrat lo-fi se netýká jen pohyblivých obrazů, ale i statické fotografie. Módní magazíny, dříve tak často „vyprávějící“ své fashion-story s dokonale ostrými obrázky, které měly co nejvěrněji zachytit nejen tvar šatů, ale i dovolit čtenářce/čtenáři si materiál daného módního kousku skoro „osahat“, dnes stále častěji neukazují z „modelu“ téměř nic. Jako by se již neprodával hi-fi obraz na obdiv stavěné luxusní módy, ale jeho zastřený, zamlžený, rozmazaný opar, který tušený (a z pohledu zdravého rozumu či krize zbytečný) luxus decentně zakrývá, přislibuje jej pouze jako lo-fi tajemství přístupné jen zasvěceným či dostatečně šíleným čtenářům, kteří ještě i v této době chtějí utrácet.
Stejně tak i poté, co vlastně každý může mít foťák s hi-fi rozlišením, se stále více vrací obliba fotoaparátů, které se dobrovolně vysokých počtů megapixelů vzdávají – odtud půvab „2mpix art“, tedy mobilových rozmlženek, stejně jako návrat lomografie a jejího kaleidoskopického rozbití fotografického obrazu. Pokud se nejedná o internetovou fámu, má být letos dokonce obnovena a „upgradována“ výroba polaroidového papíru, sen mnoha lo-fi nadšenců, kteří dnes za starý polaroidový fotomateriál platí obrovské sumy na ebay. A není možné jen v kontextu tohoto trendu chápat nadšení, se kterým byl ve světě „objeven“ moravský podivín-voyeur Miroslav Tichý, který dokázal vyrobit kameru i z papírové krabice, plechovky a pivních zátek? S ním se moravské lo-fi dostalo až do Centre Pompidou a dalších světových galerií, což se už dlouho žádnému českému či moravskému umělci nepodařilo.
Obrazy a média mají své historie a svůj vývoj, který nemusí být vždy příběhem neustálého zdokonalování a zreálnění. Jak se ukazuje, možná chceme od obrazů víc (nebo něco jiného) než pouhé věrné zachycení světa. Což je asi dobrá zpráva, protože to znamená, že nejsme jen civilizací racionální a technokratickou a vyžadující jen sterilně „vyčištěné“ utilitární obrazy či prefabrikované hi-fi fantazie. A tak to nakonec jednoduše shrňme ve zvolání: Ať žije lo-fi![/private]
