Výstava k nedožitým 75. letům třebíčského Mefistofiela imaginace – Lubomíra Kressy st. – 13.7. – 10.9. 2017 Zámek Třebíč – galerie Tympanon

Všestranný výtvarník Lubomír Kressa bývá řazen mezi solitéy
v rámci třebíčské výtvarné Skupiny 4. Byl starší než všichni její členové, ale
také výrazně mladší než guru této skupiny, Ladislav Novák. Od dětství se
také znal s Josefem Kremláčkem, se kterým ho spojoval zájem o imaginativní
tendence současného umění. V souvislosti s Kressovým životním příběhem
hraje důležitost jeho choroba. Po ukončení osmiletky a přijetí na tehdejší
SVVŠ se totiž při hodině tělesné výchovy projevilo jeho vážné srdeční
onemocnění, paroxynální tachykardie. Učiteli i žáky posmívaný mladík odešel
dobrovolně ze školy, v letech 1958 – 1962 se učil na číšníka a pracoval jako
dělník v tehdejším Elitexu. Tato komplikovaná životní situace ale paradoxně
prohloubila jeho kulturní zájmy, v roce 1960 začal hrát ochotnické divadlo
pod vedením režiséra Gerži, v němž se setkal například i s Ladislavem
Novákem nebo Jiřím Pechou. Začal více kreslit a malovat. V roce 1962 byl
přijat na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově, obor umělecké
kovářství a zámečnictví. Ve stejném roce učinil díky své manželce, zdravotní
sestře pracující v Semilech, důležitý výtvarný objev. Při vytváření
neopakovatelných tisků technikou monotypu si v roce 1962 uvědomil
překvapivou významovou a výrazovou možnost gázové tkaniny, její
schopnost evokovat organické struktury či podobu zvířecích a lidských
postav. Z nevýtvarného zdravotnického materiálu, tak vytvořil překvapivý
prostředek podněcující fantazii. A také neobvyklou tiskovou matrici
umožňující tisknout nenapodobitelné výtvarné kreace. Do konce 60. let
vytvořil Kressa soubor „gázových monotypů,“ který je i v trámci vývoje
českého umění té doby hodnocen jako významný přínos našemu
imaginativnímu umění. Pomocí neživé tkaniny vdechul život dílům
připomínajícím živou tkáň či panoptikální figurální kompozice. To byl
Kressův osobitý přínos a první vrchol jeho výtvarné tvorby.
Po maturitě se Kressa vrátil do Třebíče, kde v roce 1966 – 1981 působil jako
vedoucí estetického oddělení v tehdejším Okresním domě pionýrů a mládeže.
Přestože formálním vzděláním kovář, začal po roce 1975 soustavně tvořit a
prověřovat asociativní možnosti různých druhů a technik výtvarného umění.
Pěstoval třeba i spontánní kresbu. Další linií jeho široce založených
výtvarných zájmů byly objekty svařované z kovového odpadu využívající
charakteristických nepravidelných a lidskému doteku nebezpečných
propalovaných okrajů kovových segmentů. Zřejmě nejvýznamnější Kressova
socha ze svařovaných kruhových elementů stávala na nádvoří Malovaného
domu. Železnou svařovanou plastiku vytvořil v roce 1975 i pro Výzkumný
ústav šlechtitelský ve Slavicích.
Svoji výtvarnou zkušenost rozvíjel také malbou olejových obrazů
inspirovaných kozákovskými polodrahokamy, s nimiž se seznámil během
studia v Turnově. Zaměřil se i na kombinované techniky či keramiku určenou
pro výzdobu interiérů i exteriérů třebíčských základních a mateřských škol.
Je autorem keramických reliéfů Záznam přírody (1977), Svět poznání dítěte
(1978) a šesti keramických plastik (1978). Vytvořil ale také světelné plastiky
Portrét mého dědečka nebo Račte se podívat, jestli nemáte takového brouka
v hlavě (1970).
V polovině 80. let minulého století se Kressa vrátil ke své původní inspiraci
monotypy z gázy. Tentokrát se však soustředil na kresbu a začal na větší
formáty kreslit černou tuší na bílý podklad organické struktury opět evokující
hlavy nebo celé lidské postavy. Výtvarná kritika ještě více oceňuje bělobou
kreslené struktury na černém papíru, tu a tam doplněné barevným akcentem.
Leccos o jejich podobě naznačují názvy: Černá a bílá, Radioaktivní madona,
Kruhy života, Postava.
Výstava právě těchto prací byla velkým překvapením pro výtvarnou veřejnost
i kritiku na Kressově posmrtné retrospektivní výstavě v třebíčském
Malovaném domě v roce 1991. To už však byl Luboš Kressa deset let po
smrti. V roce 1981, po zranění břicha a následujícím záchvatu srdeční
choroby, ve svých nedožitých čtyřiceti letech zemřel. Kressovo významné
místo v linii surrealisticky orientovaného umění potvrdily i jeho retrospektivy
v roce 1995 v Galerii mladých u Dobrého pastýře v Brně a v třebíčské Galerii
Malovaný dům v roce 2001.
Za svého života měl Luboš Kressa jen tři společné výstavy, v roce 1965
v Závodním klubu ZGK spolu s Boženou Dvořákovou a Josefem Kremláčkem,
v roce 1966 spolu s Josefem Kremláčkem v Malé galerii A. Trýba lékařské
fakulty univerzity v Brně a v roce 1979 v Galerii Mladých s Milanem
Nestrojilem. Obě tyto brněnské výstavní síně měly ve své době podíl na
objevování a prezentaci špičkových autorů naší současné výtvarné scény.
Ze skupinových výstav je třeba jmenovat expozici Nové výtvarné postupy,
která se konala v roce 1967 v jedné z nejprestižnějších tuzemských
výstavních síní, v brněnském Domě umění. S časovým odstupem je třeba
ocenit i Kressovo zastoupení na Bienále Výzkumu grafiky v Oblastní galerii
Vysočiny v Jihlavě 1968, na berlínské výstavě československých surrealistů ve
Spolkové republice Německo v roce 1968 a dvakrát v Belgii v roce 1969.
Kressa vystavoval i v prestižní Špálově galerii na Národní třídě v Praze v roce
1969, na XIV. Premi International de Dibuix Juan Miró v Barceloně v roce
1975, ale třeba i na mezinárodní keramickém sympoziu v polském Pultusku
v roce 1978. Zastoupen byl samozřejmě v průběhu desetiletí i na několika
společných výstavách Skupiny 4.

Arnošt Pacola